Snaha o konvenční jistoty vede k nivelizaci kreativity

11. 9. 2012 / Jiří David

Petr Nečas (včera v Brně):

Musíme zabránit módním politickým projevům, které mají dopad do našeho exportu, například umělé a falešné adorování skupiny Pussy Riot. Je to vrchol nevkusu a v žádném případě nic, co symbolizuje svobodu a demokracii. Dalším příkladem je vyzvání dalajlámy. Vyzvání tohoto směru není podporou svobody a demokracie. Dalajlámův režim by neměl demokratický charakter, ale polofeduální, teokratický se silnými autoritativními prvky. Zastáváme jednotnou Čínu.

Můj chabý komentář, je citát z Arnošta Lustiga, píše Jiří David:

Máš-li se rozhodnout mezi lepším, i když na tom proděláš, a horším, co ti přinese prospěch, rozhodni se správně

(Arnošt Lustig)

V roce 2003 jsem domníval že, cituji, píše dále Jiří David: .. se už ocitáme(respektive už jsme) v mentálním vakuu lidí, kteří neunesli tíhu intelektuálního světa.

Kdy snaha o konvenční, obecně platné stabilní jistoty vede ve svých důsledcích k nivelizaci kreativity.

Čímž se i skrze praktikovanou demokracii udržují její "profesionální politici" u moci a na místo osobního a individuálního přístupu nabízejí ideologii.

Přes to, nebo právě pro toto konstatování by však i reflektivní koncentrace tzv. politiky v umění, neměly být nikdy jeho snadnou esteticko - morálně - etickou normou. A tím zpětně ani jeho obranou, pro zdůvodnění vlastní existence, či-li ani šanci na své dodatečné zneužití. A to i tehdy, kdy nonkonformní kulturní potence, pak mohou snadno přijmout (a přijímají) politická témata v podobách, které jsou již předem dána.

Navíc zkonstruována samotným politickým diskursem a ta vzápětí, třeba jako provokace už můžou být pouze projevem konformismu, tedy praktické, ale i teoretické konvence v rámci kulturního establishmentu.

Politicky kýč je tak již zřejmě součástí zón s vysokou koncentrací morální umělecké domýšlivosti. Navíc, nefunguje ani základní utopistický předpoklad a uměleckou modernou přetlumočeny axiom vzájemné transparentní autentičnosti(realita-umění-realita).

A neutěšujeme se jiní, že pouze ta společnost, která umělce dokáže vnímat i skrze jejich silnou,živou kritiku vůči ní samé, má právo na své silné sebevědomí.

To znamená společnost, která svou vyspělost dokáže svobodně, nezaujatě dokumentovat právě na této vnitřní ostré kritičnosti i ve smyslu neustále "kontroly i boření" vlastních, permanentně se tvořících autoritativní pozic.?!

Ale není už v ní předem, pro jistotu, tato její případná kritika, zakalkulována? Bohužel ve společnosti, která nemá žádná jiná měřítka než ta právní, tedy ta co se řídí pouze legislativními vztahy, v té, jak známo, vládne duchovní prostřednost..

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 11.9. 2012