Plivník postkultury

8. 8. 2012 / Lubomír Brožek

Než básník dopsal svůj velezpěv, téměř oslepl. Nejsem si zcela jist, jaký přesně obdržel za své dílo honorář - bylo to, tuším, něco kolem pěti liber šterlinků. Pravda, za libru se v době vydání díla (poprvé publikováno roku 1667) dala pořídit například kráva či pět ovcí, nicméně i tak není obnos nijak ohromující. Básník sám však poznamenal, že je se svou odměnou spokojen, neboť člověk si přece za peníze kupuje to, co přispívá ke štěstí prostého života a on, coby autor, když své dílo tvořil, byl šťasten přímo.

Jeho skutečnou odměnou byla tvorba sama. Ano, a právě tato věta mne nepřestává dojímat svou prostou vznešeností. Ztracený ráj je svědectvím o duchovním světě, jejž tvůrce prociťuje tváří v tvář profánnímu, k jehož zušlechtění pracuje a o němž přemítá a sní. Kolik takových snů je přítomno v naší slovesné historii. Například sen o Utopii, v němž se Thomas More pokouší nastínit vizi občanské rovnosti a svobodného rozvoje osobnosti, anebo Campanellův sen o Slunečním státě, či sen o Nové Atlantidě Francise Bacona.

Některé sny mají formu eposů, které byly zaznamenány klínovým písmem v sumerštině či akadštině, jiné se vejdou do sonetu, čtyřverší anebo haiku. Některé sny si lidé sdělovali v dopisech. Epistolární literatura má rovněž úctyhodnou tradici -- včetně listů apoštola Pavla, snícího svůj sen o universalismu.

Díky filmu se pak dočkal nové vlny zájmu román v dopisech Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti (1782), ve kterém si dva libertinští čachráři, vikomt Valmont a markýza de Merteuil krátí čas do Velké francouzské revoluce vyměňováním listů, v nichž si vzájemně popisují své intriky. Obsahem jejich listů však není sen, jen zahánění nudy a koketování s přeludy, které se tváří jako vyslanci lásky. Ti dva od samého počátku nemají šanci opravdově nalézt jeden druhého, neboť rezignovali na svůj sen.

A jaký je náš sen? Co bychom chtěli sdělit svým současníků my, jaké vize chceme zanechat potomkům a jakou slovesnou formu bychom jim chtěli dát?

Můj přítel, literární historik a ekolog, přednášející na brněnské Masarykově univerzitě, si nedávno postěžoval, že studenti (snad vinou přílišného užívání mobilů a SMS, podotkl rozpačitě) ztratili schopnost vnímat jakékoliv delší souvětí. Na konci složitější věty už nevědí, jak začínala. Eposy, i kdyby je nakrásně někdo svedl stvořit, jsou tedy pasé, stejně jako eseje a částečně i románová tvorba. Malér je, zadumal se profesor, že sen jsme ztratili a forma nám uniká.

Po čase jsem tuhle větu odcitoval v Jazzové sekci Karlu Srpovi, který hledal na příští rok téma pro nepřetržité čtení, jehož se vždy účastní spousta nadšenců a má už pozoruhodnou tradici, což Karlovi, přes prohlubující se skrblictví donátorů, do jisté míry brání s tím bohulibým špektáklem praštit a věnovat drahý čas třeba přerovnání archiválií.

To, co se nakonec vyklubalo z naší debaty, vypadalo už na první pohled jako ošklivé káčátko. Na svět se dostalo žertem a rovnou říkám, že labuť z té příšery nikdy nebude. I kdybychom si stokrát namlouvali, že obluda je rodově spřízněná s výše zmíněnou epistolární literaturou, již postkultura transformovala do mobilních telefonů a sociálních sítí. Káčátko je ovšem čirý eufemizmus. Ve skutečnosti se jedná o plivníka Šmíráka, tvora oblíbeného mnohými médii, hýčkaného intrikány a vyhledávaného davem, který se za časů dávných tak hojně shromažďoval na popravčích vršcích a náměstích, u příležitosti exekucí, neb se nemohl vynadívat na ten podzim hlav, padajících hlava nehlava. Pomazaná i mazaná. Vznešená i vykutálená. Hlava, při jejíž korunovaci bohabojný dav z plných plic volal vivat, aby si po její dekapitaci mohl s gustem odplivnout.

Plivník Šmírák nemá sice takový švih, jako míval mistr kat a k epistolární literatuře má rovněž daleko (neboť ta byla od samého počátku určena veřejnosti), avšak návštěvníci popravčích vršků tohohle paskřivce milují.

Pokud vám už došlo, že se jedná o "odposlechovou literaturu", máte pravdu. A připadá-li vám takový zjev poněkud orwellovský, máte rovněž pravdu.

Jenom ho, prosím, nepřeceňujte. I když jeho nepřetržité čtení bude nejspíš pokračovat a voyeurský dav milovníků popravčích plácků ho bude hltat očima, je to jenom hloupý plivník - jeden z obrazů křivých zrcadel v labyrintu postkultury.

Vytisknout