Kam se staršími lidmi

27. 3. 2012 / Jan Sláma

Poslední dobou se setkávám s myšlenkou, že každý se musí sám postarat, aby tu dobu, kdy se bude bojovat o přežití v džungli vzepjatého kořistění menšiny nad většinou doprovázené energetickými a ekologickými problémy, pokud možno přežil. Nejlépe na něčem jako je malá rodinná farma, která zabezpečí základní potraviny, s kouskem lesa, který dá topivo, s vlastním zdrojem pitné vody a nejlépe s vlastní minielektrárnou na pokrytí domácí spotřeby. Jakési starej se a Bůh se postará aneb štěstí přeje připravenému. Trochu to nekoresponduje s prognozou, že zakrátko bude většina obyvatel Země žít ve velkých městech, že ? Ale je to plně v souladu s liberalizmem hlásaným některými představiteli naší pravice. Takže hrstka šťastných by měla, či mohla přežít více méně odloučeně od zbytku světa a očekávat, že zbytek světa je nechá v poklidu. Připomíná mi to Den trifidů bez trifidů.

Národní vlády se, jak se zdá, omezují ve svém vládnutí na to, aby od občanů vydobyly různými formami daní a poplatků co nejvíce peněz. S těmi se pokoušejí pokrýt potřeby svoje a svých úřadů, mocenský donucovací aparát, dále pak aparát lidí vhodně ovlivňující jako je školství a církev, aparát udržující národ v provozuschopném stavu, tedy zdravotnictví a nerady a s různými okolky a nářky udržují při jakéms takéms životě své seniory. To vše stojí značné sumy peněz, které vybrány tak jak jsou vybírány, to je s maximálními ohledy na bohaté a zbohatlé, většinou nestačí a pak si vlády vypůjčují a čas od času sdělují svým občanům kolik má každý z nich dluh, když se celková částka vydělí počtem obyvatel.

Aby občas národ osvítily, přirovnávají státní rozpočet k hospodaření domácnosti a vysvětlují, že lze prohospodařit jen to co si domácnost vydělá. Ovšem vlády vydělávají stále méně a méně, protože podniky, které vydělávaly moudře prodaly řkouce, že jen soukromý vlastník je dobrým hospodářem. To ovšem může být i pravda, ale dobrý hospodář často hledá cesty jak se nevzdat nahospodařeného majetku a jak se o něj s vládou nepodělit. Naopak jak ho co nejlépe zamaskovat, vyvézt ze země a ukrýt v nějakém tom daňovém ráji. Lidí, kteři jsou hrdi na to, že platí vysoké daně, kteří se prý vyskytují ve vyspělých demokraciích, u nás asi mnoho nebude.

Povšimněme si skupiny obyvatelstva, která patrně dělá vládám největší vrásky, protože při tvorbě rozpočtů stojí hodně prostředků. Ne ,nejsou to občané, kteří si rozdělují nezřízeně drze vysoké odměny za běžnou činnost, která je obvykle náplní jejich práce, ani částky za přemrštěně vysoké náklady na státní zakázky. Nejsou to ani odměny za korupci různého druhu, ba ani miliardové částky za prohrané podivné spory. Ty největší vrásky dělají vládám ti nejchudší z chudých, totiž důchodci. Potíž je v tom, že je jich hodně a dokonce jich přibývá.

Řadu let sleduji kolotoč okolo důchodců ve sdělovacích prostředcích a jeho praktické dopady v reálném životě, protože občané -- posluchači a diváci vstřebávajíce těmito medii poskytované moudrosti je přejímají a přenášejí do praktického života. Na staré lidi se divají nevraživě, protože se s nimi denně setkávají, na rozdíl od sorty skutečných ujídačů, spíše žroutů ze společného koláče. Ti se pod maskou celebrit skrývají za kouřovými skly drahých limuzin, za okny kaváren a procovských vil.

Co mladší část společnosti od svých starších spoluobčanů vlastně očekává? K čemu jim sdělovací prostředky ústy svých mluvčích vlastně radí, či dávají návod? Snad aby provedli dobrovolně a plánovitě odchod ze světa tak, jak to barvitě líčí japonský spisovatel Jasutaka Cucui v románu Konec stříbrného věku? Zde formou zákona jsou senioři nuceni se navzájem pozabíjet -- povraždit, libovolným způsobem. Ten, který v dané skupině přežije smí zůstat na živu. Pokud by daná skupina odmítla tento ponižující způsob čistky, jsou zabiti vládními orgány ze zákona všichni.

Jiný způsob předvedla nedávno naše televize v jednom programu o tom, jak se vede seniorům. Ukázali několik vitálních jedinců. Starou paní hrající bujaře na piáno k baletnímu nácviku dětí nebo osamělého starého farmáře kdesi v horách, který chová ovce, dělá slivovici a žije spokojeně a zdravě. Pak předvedli starostu jakéhosi města, kterému zůstala na krku prázdná a do značné míry vybydlená kasárna. Co s nimi? Inu nabídli je za symbolickou jednu korunu jistému podnikateli, který se rozhodl, že z nich vytvoří domov pro seniory. Podrobně vysvětloval a na maketě předváděl co vše zbuduje. Ubytovny, obchody a dokonce i fitcentrum a vlastní krematorium. Pěkně všechno pohromadě a za důkladným plotem, aby senioři nechodili do města a nedošli někde k úrazu. Obyvatelé města budou ušetřeni problémů, které společné soužití s dědečky a babičkami přináší. Pan podnikatel měl vše pěkně vymyšlené a finančně podložené. Provoz by byl kryt částečně od státu a částečně z důchodů, které poplynou panu podnikateli. Ten pak seniorům vydá poukázky na jakési kapesné, které budou mít platnost jen v tomto areálu.

Bylo to šokující. Něco jako dobře organizovaný koncentrák. Na konci pořadu bylo nenápadně napsáno, že se jedná o fikci, na kterou nás ale takto kdosi připravuje.

Celá tato společenská problematika, kterou je tak zvané stárnutí populace, by vlastně vůbec problematikou být neměla. Dochází přeci k úžasnému jevu. Lidé žijí déle. Déle v sobě nesou svou životní moudrost, k jejímuž nabytí museli překonat řadu překážek a strázní. Moudrá společnost by měla být vděčná za tento fenomen vědoucího stáří. Zdá se, že není. Chyba ale není v lidech, kteří se dožívají vyššího věku, ale ve společnosti, která jejich potenciál nedokáže využít. A ani si ho pořádně nedokáže uvědomit. Zastírá ho naopak pavučinou ekonomických důvodů, které při hlubším zkoumání vlastně ani důvody nejsou.

Opakuje se například do omrzení dogma, že na jednoho důchodce musí pracovat tolik a tolik lidí. Že těch pracujících je s postupem doby stále méně a méně. Myslí se tím stále méně a méně lidí, kteří pobírají za svou činnost mzdu a z ní část odvádějí organizaci, která se nazývá stát. Tento pak z oněch prostředků vyplácí důchody. A máme tady druhý problém. Tak zvaný populační problém. Ten říká, že se rodí stále méně a méně dětí, které by v dospělosti zase ze svých mezd přispívaly na obživu staré generace.

U populačního problému se na jedné straně hrozíme toho, že vymíráme, ale jen někde, na druhé straně se obáváme toho, že je nás stále více a více, ale zase jen někde. Celkově nás ovšem stále více je a státy s nízkou porodností dovážejí pracovní sílu ze zemí s porodností vysokou. Vypadá to jako pěkný zmatek.

Podívejme se na výše uvedené dogma, že mladá generace pracuje na tu starší. Předně, co je to ta práce? Mohli bychom ji definovat jako činnost nezbytně nutnou pro lidskou existenci. V tom případě by prací byla především činnost zemědělce vyrábějícího potraviny a podpůrné činnosti, které zemědělskou výrobu potravin činí produktivnější. Tedy výroba mechanizmů, hnojiv, ochranných prostředků. Dále zpracovatelský průmysl, ale i zemědělské školství a školství užitečné pro podporu zemědělství.

Z tohoto pohledu nezbytnosti konkretní činnosti pro lidskou existenci bychom mohli pokračovat dále a zjišťovat jak je řada činností stále méně a méně potřebná, snad dokonce škodlivá, nicméně kupodivu dobře odměňovaná. Pokud pak toto odměňování probíhá podle daných regulí, pak je část nákladů na důchodce hrazena od lidí, kteří jsou odměňováni za práci pro společnost de facto zbytečnou nebo dokoce škodlivou. To je jeden pohled.

Druhý pohled nám může naznačit, jak je přímá lidská práce, tedy přímé působení člověka na hmotu nebo na nástroj na hmotu působící stále méně častá. Mechanizací a automatizací pracovních procesů dochází k výrobě aniž se u ní člověk třeba jen nachází. A tento proces bude pokračovat a patrně se rychle prohlubovat. Za Liebiega "braly" stroje lidem práci a tento proces se nezastavil i když to nenazýváme tak tvrdě. Lidí je zapotřebí stále méně. Když tuto myšlenku dovedeme do krajnosti, pak nebudou lidé potřeba vůbec a přesto bude věcí všeho druhu dostatek Viz řada science fiction románů. Bude potom někdo odměňován a část jeho odměny mu bude odebírána k zajištění existence starší generace?

Dnes se tvrdívá, že je málo lidí v produktivním věku, čímž se myslí lidí, kteří denně vykonávají placenou práci. Přitom je zároveň armáda nezaměstnaných v onom produktivním věku. Věk odchodu do důchodu se zvyšuje, ale vlády přitom vědí, že lidé ve vyšším věku budou bez práce. To znamená jen jedno, že lidé místo v řádném důchodu budou živořit na podpoře, bude li nějaká. Z toho plyne, že vlády hrají s lidmi falešnou hru. Tváří se jako by s narůstající péčí o zdraví byli lidé schopni pracovat déle. A oni třeba skutečně budou schopni déle pracovat, ale práci nenajdou, leda nějaké zametání ulic.

Je zřejmé, že v lidské společnosti se vytvořil veliký bolák, se kterým si tato společnost neví tady. Proto se objevují tak zvrácené myšlenky, které by si před nedávnou dobou neodvážil nikdo ani připusti, či je dokonce říci nahlas. Je znovu a znovu propírána myšlenka eutanazie, čili dobrovolného odchodu ze života. A stále více a více se hledají důvody proč ji legalizovat, proč ji dokonce snad učinit i přítažlivou. V současné době pokusně vypouštěné myšlenky vlády, tedy do budoucích let nevalorizovat důchody, tomu určitě prospějí. Důchodce živořící na pokraji hladu a ještě urážen okolím jako parazit si možná rád zvolí únik z tohoto pekla dobrovolným odchodem. I když velice řídce, přece se občas i do sdělovacích prostředků dostane spontání projev zoufalství:"nevečeřím a obědvám jen občas", řekla tiše jedna stará paní. Hluboce mne to zasáhlo. Tam se dostala naše společnost v demokratickém státě. Na jedné straně se předvádí kolik našich miliardářů se řadí mezi nejbohatší lidi světa, na druhé straně stará paní na sklonku života nemá na jídlo.

Tak zvaný sociální stát, který se poslední dobou dostává stále na přetřes, je předváděn jako utopie. Jako utopie, která ale i u nás byly do značné míry skutečností a je skutečností i v současné době v řadě zemí. Aby mohl existovat sociální stát, musí se tento postarat, aby zdroje bohatství přiměřenou měrou sloužily všemu obyvatelstvu. Cestu vidím v udržení zisku plynoucího z lukrativních podniků s majoritní účastí státu. Ten se jich však u nás soustavně zbavoval a hodlá jejich zbytky ještě dále rozprodat. Rozprodával to, co právě dnešní senioři celý svůj produktivní život vytvářeli a z čeho naše společnost celou dobu po revoluci přežívala. Kdybych to měl vyjádřit lapidárně pak bych použil výroku jedné dámy, která na ředitelství jisté družstevní organizace pravila "vy jste náš podnik prožrali".

Vytisknout