Všichni jsme Cikáni

27. 3. 2012 / Oskar Krejčí

Odvaha zkoumat

Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně. Není ani tak důležité, jak se romské etnické skupině říká, podstatné je, že užívání změněného označení této skupiny je spojeno s jejím dramatickým sociálním poklesem. I když je tento propad sociálního statusu Romů způsoben mimojazykovými příčinami, změna pojmenování bezprostředně souvisí s další proměnou: o postavení Romů se začalo mluvit jen v náznacích, zmizela odvaha otevřeně provádět výzkum a vést sociální statistiky takových jevů, jako jsou například nezaměstnanost či kriminalita. Děje se tak pod tlakem absurdního vnímání lidských práv, které chce tímto naznačit, že všichni jsme lidé se stejnými právy. Jenže i když jsme všichni lidé, každý jsme jiný. Každý se chová k lidským právům i zákonům podle své nenapodobitelné osobnostní charakteristiky. Každý ctí lidská práva těch druhých jinak. A mezi konkrétním člověkem a lidstvem jako takovým je ještě řada sociálních mezistupňů v podobě skupin s vlastními rysy.  

Vypráví se, že ve viktoriánské Anglii se ročně ztrácely tisíce žen, protože nebylo slušné mluvit o prostituci. Dnes se sociálně propadají Romové mimo jiné proto, že není slušné mluvit o jejich skupinových specifikách. Mimochodem: loni Pew Research Center zveřejnil výsledky dopadu toho, čemu se nepřesně říká globální hospodářská krize, na jednotlivá etnika v USA -- nejrychleji se zmenšuje majetek Hispánců, následují černoši a až nakonec běloši. Nezdá se, že by takovýmto výzkumem byla práva etnických skupin ohrožena.

Lidská práva se netýkají jen individuální svobody slova či shromažďování. Jak uvedl Nelson Mandela v únoru 2005 ve svém projevu na Trafalgar Square, neexistují pouze "vězňové svědomí", ale i "vězňové chudoby". Romové se stali prvními sociálními vyděděnci svobody v postsocialistických zemích. Ti, kdo v duchu naivního liberalismu hájí abstraktní práva Romů tím, že brání identifikaci jejich skupinových specifik, zapomínají, že řešení problémů vyžaduje konkrétní analýzu.

Předpokladem jakékoliv racionální politické akce je diskuse. Třeba i o zneužívání sociálních dávek Romy. Druhou stranou této mince je totiž to, co by bylo možné nazvat "sociální korupcí". Tolik zdůrazňovaný parazitismus je také kupováním si klidu, kupováním si sociálního smíru.  Ony dávky jsou náhradou za práci, kterou této sociální skupině dnešní liberálně-kapitalistická ekonomika nenabízí. Sociální politika státu není mrháním peněz, ale především následek mrhání tím jediným bohatstvím, které lidstvo má -- prací. Nezaměstnanost je plýtvání.

Lovec a sběrač

Po dvě staletí se ve středoevropském prostoru sváří dvě koncepce usilující o začlenění Romů do většinové populace: samospráva a paternalismus. Samosprávné vize vycházejí z liberálního přesvědčení, že každý svéprávný subjekt je schopný sebeřízení. Tato teze je jistě pravdivá, ale zapomíná, že ono sebeřízení vychází z určitých motivů a že individuální aktivity se mohou dostat do konfliktu. V souvislosti s romskou populací se navíc jako určitá zvláštnost ukazuje, že jedinci, kteří převezmou kulturní vzory většinové populace, se ze svého původního etnika bydlením, zaměstnáním i zájmy vydělují; proto se zpravidla nepodílejí na skupinové "samosprávě".  S tím je spojena obdivuhodná odolnost vůči vnějším vlivům u značné části romské populace. Právě tak se předsudky vůči Romům formovaly po staletí -- a to na základě zkušenosti.

K definičním znakům etnik patří svébytné kulturní vzory. Tedy relativně uspořádané sociální návyky, stereotypy, priority. Z politické psychologie je známé, že sebezařazování probíhá po linii JÁ -- MY -- ONI. Pro humanisty je často tato škála ideálem zúžena jen na JÁ -- MY, tedy jednotlivec ve vazbě na společnost při vzájemné homogenní závislosti. Jenže existuje i jiné pojetí: například JÁ či MY versus ONI, tedy JÁ či komunita proti společnosti. V tomto modelu vztahů je společnost vnímána jako prostředí, nikoliv obecnina spojená vazbou i zpětnou vazbou s vlastní identitou. V takové situaci se mohou jedinec či komunita chovat vůči celku podle kulturních vzorů lovce a sběrače.

Jednání lovce a sběrače pohybujícího se ve vnějším prostředí, kterému jen naivní hlupáci říkají MY, není typické pro romskou populaci jako celek, pouze pro některé jedince a skupiny. Právě tak jako pro některé jedince a skupiny z většinové populace. Kriminalita nemusí mít snědou romskou pleť; může mít i bílou tvář gorily. I proto každý z nás má romské přátele, které by nikdy nevyměnil za některé spoluobčany slovanského či jiného původu.  

Proměna Evropy

Málo se hovoří, nebo se vůbec věcně nemluví ani o postavení ostatních menšin v Evropě. Mapa Evropy byla nakreslena vítěznými mocnostmi v různých válkách. Jak ukazuje příklad Kosova, i dnes jsou vytvářeny státy podle principu "běda poraženým". Tak se stává, že některé menšiny zůstaly za hranicemi státu, v němž tvoří většinu. Dnes má Evropa 46 států a 87 odlišných národů a národností. Ze všech evropských národů jich 33 tvoří většinu obyvatel alespoň v jednom státě, ostatní tvoří tzv. menšiny -- celkem 14 % obyvatel Evropy. Navíc narůstají tzv. nové menšiny -- skupiny obyvatel přistěhovalých z neevropských částí planety; tyto menšiny stále více charakterizují kulturně-etnický profil Evropy. Dnes na tisíc obyvatel v Evropské unii připadá 1,46 imigrantů.

Základní vývojové tendence jsou jednoznačné: pro zachování určité sociální skupiny -- národa, evropské populace -- musí připadnout na jednu ženu 2,11 dítěte; demografové OSN ovšem hlásí, že v letech 2005 až 2010 připadlo na jednu ženu v Evropské unii 1,29 dítěte, v Česku to bylo 1,24 a na Slovensku 1,25 dítěte na jednu ženu. Dvoukariérní rodiny, plánované rodičovství, rozvody, pro některé také interrupce -- to jsou projevy svobody, na něž jsme hrdi a od nichž nechceme ustoupit. Projevy svobody, které ničí tradiční rodinu. Výsledná čísla jsou nesmlouvavá: původní evropská populace vymírá. To je další z rozměrů proměn, které určují, že postavení Evropy ve světovém politickém systému, ve světové kultuře, ve světové ekonomice v podobě, jakou jsme znali od 15. do 20. století, končí.

Budou-li zachovány tyto tendence a nezastaví-li se evropská integrace i globalizace -- a zastavit je mohou jen hluboká krize nebo velká válka --, pak stojí Evropa na počátku nové etnogeneze. Začíná tvorba nového celoevropského etnika. Začíná se formovat nová populace, která je promíchaná mnohem více, než se zdálo těm, kdo v 19. a 20. století hájili národní profil své skupiny. Už dnes neznáme takové rysy národa, jako bývaly typická architektura, oblékání, hudba. Zatím nejvíc odolává jazyk a psychické odlišnosti. Takovýto proces trvá několik staletí a na jeho konci by mělo být nové evropské etnikum, možná etnikum globální. Z humanistického hlediska nejde o žádnou tragédii, když se míchají rasy, jestliže se míchají národy: výsledek takové etnogeneze neznamená ani pokles inteligence, ani mravní úpadek lidstva. Pro liberály vše probíhá na základě individuálních rozhodnutí, svobodných rozhodnutí cestovat, vytvářet nové páry, vytvářet nová manželství. Takových situací znají dějiny mnoho, nikdy nebyly bezproblémové a někdy byly doprovázeny velmi bolestnými scénami.

Reinhold Niebuhr, jeden z otců moderní americké filosofie mezinárodní politiky, v průběhu druhé světové války varoval, že marxisté a liberálové jako "synové světla" prohrávají souboje se "syny tmy" -- nacisty, protože přehnaně optimisticky definují člověka. Podle Niebuhra "synové světla" si neuvědomují ty charakteristické rysy člověka, které popsali Luther a Hobbes. Tento moment se v jiné podobě objevuje i dnes.  

Radikalizace menšin

Liberalismus nevidí rizika individuálního přístupu, neumí reagovat na to, že někdo někde může zradikalizovat skupiny. Jenže jedno z největších rizik z hlediska budoucnosti Evropy je právě obsaženo v možné politické radikalizaci menšin i většin na etnickém principu. To by znamenalo, že otázky národního či etnického sebeurčení budou nadřazeny nad sociální otázku a občanský princip. Že určité skupiny budou vidět řešení etnických otázek jako předpoklad udržení či zlepšení svého sociálního statutu a zajištění své svobody. Jestliže humanisté a liberálové nedokážou tuto možnost předvídat a čelit její hrozbě, jsou odsouzeni k porážce. Nejen na ekonomickém poli, nejen na demografickém poli, ale i na poli kulturním. K prohře humanismu.  

Češi a Slováci dobře vědí, že za první republiky byl volební systém změněn z rakouského většinového na poměrný právě proto, aby menšiny měly své zastoupení v parlamentu; německá menšina měla jednu dobu dokonce své zástupce ve vládě. V době, kdy příslušníci této menšiny hlasovali podle občanských a sociálních principů, dominovali v této menšině sociální demokraté a komunisté. V okamžiku, kdy přišel k moci Hitler, tato menšina se zradikalizovala a jako základní politický kompas přijala princip národní. Sjednotila se, a nacionalisté zvolení touto menšinou se dokonce jednu dobu stali nejsilnější politickou stranou v Československu. Její členové po okupaci tvořili údernou sílu nacismu.

Radikalizace klasických národních skupin může být umocněna jak sociální krizí, tak i tlakem nových menšin. Kromě toho, že jsou to lidé a mají právo na své vlastní individuální svobody, přinášejí s sebou odlišné kulturní vzory. V říjnu roku 2010 německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že multikulturalismus selhal. Tím naznačila, že dosavadní vnímání nových menšin selhalo. Liberální vnímání, které integraci povětšině chápalo jako záležitost výchovy jedince. Přehlíželo a přehlíží skupinové kulturní vzory, které vedou k tomu, že staré i nové menšiny nejsou volným agregátem jedinců, ale skupinami se specifickými znaky, jež také ovlivňují socializaci jedince. Zkušenost ukazuje, že staré a nové menšiny i většinová populace mohou žít spolu a vzájemně se obohacovat. Například vietnamská komunita v Česku ve své většině přijímá mnohé kulturní vzory většiny a zachovává si mnohé své tradiční rysy; většinové populaci je vzorem v pracovitosti, u dětí někdy i ve studiu češtiny, ale i v rodinném podnikání a podobně.

Menšiny však mohou být i uzavřené a žít vedle většiny i jiných menšin. To je v Evropě známé u některých islámských skupin. A v krizových situacích se většina a menšiny mohou nad sebe povyšovat. Děje se to při hospodářské krizi, která nejvýrazněji postihuje menšiny; děje se to při agresivním chování většiny vůči menšině, například při násilném prosazování vlastních kulturních vzorů; děje se tak při extremistické zahraniční politice, kterou dnes praktikuje Západ vůči některým domovským krajinám menšin. Sebevědomí některých nových menšin poroste jak s rostoucím počtem problémů Evropy, tak i v růstu významu nových ekonomických a kulturních center ve světě. Mlčení spolu s protikladným tlakem demografických procesů, sociálním propadem a současným přístupem liberálních politických elit k menšinám i světu činí následný konflikt nevyhnutelným.

Ofenzivní obrana

První, co je třeba vždy v takovéto situaci udělat, je identifikovat problém. Mluvit o tom, že kulturní rozdíly, kulturní stereotypy a odlišné kulturní vzorce existují. Má-li nastíněná budoucí etnogeneze proběhnout co nejméně bolestně, nesmí mít podobu ztráty národní identity. Aby to krásné, co nám předkové zanechali v podobě jazyka, psychologického založení a našich vlastních kulturních stereotypů, bude-li někdy pohlceno novou etnogenezí či globalizací, odcházelo pokud možno pomalu -- a jen zčásti.

Hlavní obrannou frontu před mnohými z těchto nežádoucích jevů tvoří nové pojetí školství. Ale nejen to. Paternalismus -- to není jen výchova Romů, ale i humanizace školství a sdělovacích prostředků. Je to i humanisticky orientovaný ekonomicko-sociální rozvoj, který umožňuje skutečnou socializaci celých rodin, bez níž je snaha o školní výchovu dětí beznadějná utopie. Je nutné znovu pozvednout tvůrčí kulturu a vědu nad byznys a komerční reklamu, vzepřít se ideologickému primitivismu a globalizačnímu hédonismu, protože jinak žádné evropské genius loci Evropy existovat nebude.

Postavení starých a nových menšin v Evropě je názorným příkladem toho, že žádná přirozená, nezadatelná a nezcizitelná lidská práva neexistují. Lidská práva -- to je vznešený politický program opírající se o humanistickou filosofii. Právě osud menšin v evropských dějinách ukazuje, že neexistuje žádný živelný lineární vývoj směrem ke stále dokonalejšímu naplňování lidských práv. Mohou přijít zpětné vlny. Pocit ohrožení může snadno vézt k tomu, že se liberálové smíří s věznicí na Guantanamu, kde neplatí ani habeas corpus. Ekonomický propad může vést k demontáži sociálního státu.

Jenže integrace a globalizace jsou zlomyslné jevy. Přinášejí nejen nové problémy se starými a novými menšinami. Největší výzva je obsažena v něčem jiném: Všichni se měníme v menšiny.

Vytisknout