Demokratické zdravotnictví

23. 3. 2012 / Wenzel Lischka

Pracující občan (odporný to přežitek totality) se musí léčit za pochodu. Nebudeme rozebírat fakt, že pracovní neschopnost snižuje jeho nedostatečné příjmy a disponuje takového sobce k nezaměstnanosti. Jako bacilonosič přecházením nemoci roznáší choroboplodné zárodky. Jako zdatný rozsévač připravuje ekonomickou sklizeň.

Jenom sobecký nepřítel demokracie si nepořídí podezřele zmutovanou chřipku a nechce pomocí svého "léčení" přispívat do parazitního systému a rozkrádané státní kasy.

Ve správné demokratické domácnosti se marodit nedá. Chudý člověk nemá dostatek místností, kam by se mohl uchýlit se svojí nespavostí, kašláním a sténáním. Rodinní příslušníci se potřebují vyspat, aby se ráno mohli vrhnout do bezútěšného boje o peníze. Každé hendikepování snižuje jejich zdatnost. A pak jim hrozí, že vážně onemocní a půjde to s nimi s také kopce, na ulici, do lesa a třeba do krematoria (ovšem, pokud na to budou mít peníze).

Pouze zaostalost naší západní kultury nevyjevuje hořkou pravdu o penězích, které místo milosrdného boha ovládají ztrápené lidstvo. Například Číňané, abychom se ani pozitivně nedotkli lokálního etnika, dávají svým mrtvým do rakve peníze. Ano, potřeba peněz se táhne se zemřelým až do záhrobí. (Ve skutečnosti jsou peníze nástrojem záhrobí.)

Ovšem Číňané, jak dobře známe z průmyslu a ekonomiky, jsou také velmi pragmatičtí. Kam se na ně hrabou naši samolibí prezidenti a jiní hlavouni. Střízlivě ekonomicky předpokládají, že zemřelého na onom světě oklamou stejně, jako byl celý život podváděn na tomto světě. Dávají zesnulým na cestu k bohu smrti peníze falešné, neboť tyto pochopitelně stojí méně peněz než peníze pravé.

Nevím, jestli je bůh smrti, například hinduistický Šiva (česky Živa), takový pitomec, že neprohlédne tak lacinou obezličku. Možná, že se nad naivitou živých a mrtvých jenom upřímně směje.

Nemoc je jeden z mých "oblíbených" životních údělů. Choroby mne pronásledují celý život. Marně vzpomínám, kdy mi bylo úplně dobře, že bych byl zcela zdravý. Vůbec nevím, kdy by mne například neškrábalo v krku, netlačilo v břiše, nebolela hlava, nepíchalo v kříži, netrápil loket, neobtěžovaly zkažené zuby a tak dále. Tomuto stavu, který je podstatě neustálým chronickým skomíráním, se říká zdraví.

Tvůrci jednoho filmu správně vystihli podstatu živoření, na kterém tak lpíme, když tvrdí, že život je smrtelná choroba, přenášená pohlavní cestou.

Jak říkám vůbec si nevzpomínám, kdy jsem byl zcela zdráv. Snad před narozením, když jsem byl ještě mrtvý. Ale z té doby si není na co vzpomenout, neboť smrt paměť díkybohu neobsahuje. Zaplať pán bůh, že je totálním výmazem.

Jedinou úlevu a iluzi zdraví mi dříve poskytoval alkoholismus. Ovšem jen v první fázi, když umrtvoval nervy a mozek. Jenomže s pitím je u mne dnes konec. Jsem již starý a první fáze kladná fáze opilosti se už u mne nedostavuje. (Ostatně kvalita piva z ekonomických důvodů značně poklesla a "pivo" dnes není již pivo.)

Pořád jsem si nezvykl na to, že jsem hypochondr. Pouze nikomu neříkám, že nejsem zdravý. Ostatní, kteří to o sobě neví, by se mi potměšile posmívali. Ve skutečnosti jsou všichni nemocní. Všichni trpí, pouze jedni na úkor druhých zatím méně. V tom spočívají třídní rozpory a rozdíly mezi některými "zdravotníky" a pacienty.

Téměř úplná většina občanů je "zdravá", protože si svůj celoživotní chorobný stav hrdinsky (pubertálně) nebo naivně nepřipouští a nechce uvědomovat. Vehementně se brání orientovat svoji pozornost a vědomí tímto směrem, neboť jenom náznak reality, otevírá hrůzný chřtán zoufalé bídy a bolesti lidské existence.

Obecně mezi pacientem a lékařem vznikl čistě obchodní vztah. Je jasné, že lépe disponovanější a lstivější z něj bude profitovat. Je přece normální a správné tvořit zisk. Aby bídě tohoto handlování s utrpením nebyl konec, mezi partnery léčení se vsunuli další mocní parazité (stát, pojišťovny, farmaceutické firmy, obchodní sítě, lékárny, léčitelé a jiní). A všichni důrazně také požadují svůj zasloužený počinek. Je snad zbytečné připomínat, že slovo "lék" a "lékař" má shodný slovní základ se slovem "kleknout" a "leknout" (chcípnout).

Zatímco dříve musel člověk hájit svůj život s klackem v ruce, dnes se povšechně rozjel náramný byznys se smrtí. Jistě, zajišťuje kulturnější stravování než při porcování mamuta. (I když porcování medvěda se lovci ve společenském oděvu účastni velice rádi.)

Otroctví nabylo nových sofistikovaných forem. Věda, vzdělání a technika nás zachránily před šavlozubými tygry, abychom dělali vydírané rukojmí moderní ekonomice.

Ano, jsme kulturní lidé a systém zdravotnictví je nastaven pro nadšené, zdravé a mladé lidi z reklam, kteří například nabízejí k prodeji zaručeně účinné léky na chřipky, klouby, stárnutí a jiné choroby. Pouze na léky na blbost se přitom nějak pozapomnělo.

Skutečný stav populace neodpovídá reklamním standardům reklamního náboženství. Proto by modelingové agentury nepořádaly konkurzy pro hloupé husy a nány. Hodí se ovšem i duševně zastydlí mladí mužové. Podstatou našeho náboženství je vzdalování se od ideálu, který jsme všem vytyčili, a na kterém vyděláváme moc a peníze. Proto kamenujeme proroky, křižujeme Ježíše, mordujeme svaté, stavíme stalinské pomníky a přejmenováváme města, ulice, náměstí a také letiště.

Kdo nežije ve virtuální realitě reklamní propagandy, má smůlu. Nemocný člověk je všem neobtíž. Zdravý a mrtvý, který nikoho z nadšených ekonomů a zdravotníků nepotřebuje, ovšem také.

Vytisknout