Jsou ekonomové klimaskeptiky?

8. 3. 2012 / Karel Dolejší

Nordhaus se pustil do kolektivu autorů tvrdících, že jeho studie A Question of Balance (Otázka rovnováhy) dokazuje nepotřebnost politiky omezující emise skleníkových plynů. Vzal to ovšem od základu a tak vyvrací celkem šest základních klimaskeptických tvrzení, aby se v závěru dostal ke své studii.

• Globální oteplování se v poslední dekádě zastavilo. Nordhaus kombinuje data ze tří zdrojů počínaje rokem 1880 a ukazuje, že vzestupný trend je naprosto nepopiratelný, i když průměrná teplota krátkodobě zaznamenává razantní výkyvy.
• Oteplování je menší, než předpovídají modely oteplování v důsledku lidské činnosti. Skutečnost je ovšem taková, že modely započítávající efekt lidmi produkovaného oxidu uhličitého se se skutečným průběhem změny klimatu kryjí podstatně lépe než modely kalkulující pouze s "přirozenými" faktory. Není možno zkonstruovat klimatický model nezahrnující antropogenní faktory, který by alespoň přibližně odpovídal průběhu změn klimatu ve druhé polovině 20. století.
• Oxid uhličitý není polutant. Tady Nordhaus ukazuje, že podobné tvrzení je naprostým sofismatem. V rámci ekonomie představuje oxid uhličitý zdroj tzv. negativních externalit a jednoznačně tedy patří mezi polutanty. Podle amerického zákona na ochranu ovzduší a podle nálezu Nejvyššího soudu je věc naprosto jasná.
• Klimaskeptici jsou zastrašováni. Srovnání se sovětskou "lysenkiádou", k němuž se kolektiv klimaskeptiků uchýlil, je zcela nemístné. Skeptičtí klimatologové působí na nejlepších univerzitách včetně Princetonu, MIT, Cambridge nebo Pařížské univerzity. Neexistuje žádný postih za jejich názory.
• Klimatologové bijí na poplach, jen aby dostali své granty. Podle klimaskeptiků "alarmismus" získává vědcům státní i soukromé peníze, zatímco vláda má záminku k rozmnožení byrokracie a zvyšování daňové zátěže. Nordhaus upozorňuje, že první kalkulace ohledně antropogenního skleníkového efektu provedl Svante Arrhenius v roce 1896, pochopitelně bez zisku jakékoliv státní dotace, a členové Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) vykonávají svou činnost bez nároku na honorář. Ve skutečnosti stojí "velké finance" na straně klimaskeptiků a platí PR kampaň velmi podobnou té, která se v minulosti snažila zpochybnit škodlivost kouření. Rozdíl je ovšem v tom, že ve hře jsou zisky řádově vyšší než v případě tabákového průmyslu.
• Snaha předejít globálnímu oteplování se v příštích padesáti letech nevyplatí. Zde se Nordhaus dostává ke své studii a ukazuje, že klimaskeptici ji interpretují naprosto pochybným způsobem. Tvrdí totiž, že měřítkem vhodnosti klimatické politiky je prostý poměr nákladů a výnosů. Nordhaus upřesňuje, že celkový výnos (rozdíl mezi náklady a výnosy) je pro výběr investiční strategie nebo politiky standardně mnohem důležitějším indikátorem. Jeho studie tvrdí, že pokud by se příštích 50 let proti změnám klimatu nic nepodniklo, vznikly by náklady ve výši zhruba 2,3 bilionu dolarů v cenách z roku 2005 (v současných by to bylo až 4,1 bilionu). "Války byly zahajovány kvůli menším sumám", konstatuje lapidárně autor. Jeho studie ukazuje, že preventivní opatření proti změnám klimatu je třeba přijmout neprodleně, jinak hrozí skutečně vážné ztráty.

Každý si přirozeně může vybrat mezi Nordhausem a Lomborgem. To je naprosto v pořádku a nemám vůbec v úmyslu takovou volbu zpochybňovat. Jde mi, jak jsem předeslal v úvodu, o něco jiného: O mýtus, že zastánci "tvrdé" ekonomické vědy stojí na straně klimaskeptiků.

William Nordhaus - spoluautor slavné učebnice, k jejímuž českému vydání kdysi napsal předmluvu bankovní úředník Václav Klaus - jasně ukazuje, že opak je pravdou.

Vytisknout