O vyprázdněném vzdělávání

7. 3. 2012 / Michal Pavlásek

Učíme se nyní protestovat, což je řemeslo, které ještě jistě bude k užitku. TN proto musíme chápat jako vykopnutí míče směřující k rozvinutí teprve první fáze rozběhnuvších diskuzí nad věcnými návrhy reforem VŠ. Míč však ještě stále není na straně ministra školství Dobeše a jeho týmu připravující kritizovanou reformu. TN připravil pouze půdu pro další debatu. Jejím cílem by nemělo být nic jiného, než formulace ideálu vysokoškolského vzdělá(vá)ní, na jehož principu bude za větší participace veřejných vysokých škol formulována jiná podoba reforem VŠ.

O nějakých vavřínech protestů však není radno mluvit, natož na ně ulehnout za zpěvu ód do médií proniknuvšího obrazu tisícovek studentů v protestních průvodech. Evokace roku 1989, jak média pateticky připomínají, totiž realitě příliš neodpovídá. Jak ukázal průběh TN, jeho největší přínos musíme spatřovat jinde než na povrchu zřejmého a mediálně vděčného. Krom nastolení témat VŠ reforem v mnohem širším prostoru než dosud si všimněme okolnosti jiné, jdoucí takříkajíc pod povrch věci, a sice seznámení se s dosud nereflektovanými limitami pozice, z jaké iniciativa ZSVŠ svůj odpor vede. Činíme tak proto, aby jejich reflexe a akcentace napomohla iniciativě ZSVŠ a vysokému školství ve formulaci dalších kroků, které je třeba pro odmítnutí reforem VŠ učinit. Minulý týden totiž jasně naznačil, že názorové pozice akademiků vůči předkládaným věcným návrhům zdaleka nejsou jednotné. To samotné ve věci týkající se tak široké oblasti, jakou je reforma vysokého školství, nemůže překvapit. Jinak je tomu v případně nezájmu o kritickou diskuzi ze strany akademické obce, smrsknuvší se ve většině měst pouze na několik jednotlivců (možné důvody níže).

Zazněla první kritika protestů

Jak vidno, do veřejného prostoru pronikají až nyní první vlaštovky z oken slonovinových věží. Konečně máme možnost seznámit se s postoji některých aktérů, jichž se plánované věcné záměry reformy VŠ týkají. V Brně padla směrem k protestujícím kritika z pera politologa S. Balíka a historika J. Hanuše, reakce jejich kolegů O. Císaře a K. Vráblíkové argumentaci jejich stanovisek jednoznačně odmítla a za protestující se postavila. Protesty dle Císaře a Vráblíkové reprezentují probuzenou občanskou společnost užívající rétoriku, která má potenciál stát se jedním z ohnisek demokratické obnovy. Jde o dosud jediná, dále již pod pokličkou nedržená, osobní stanoviska akademiků. Nutno ponejprv vyjádřit úlevu nad skutečností, že existují vyučující, kteří před nastalou situací nestrkají hlavu do písku a nečekají, až zahřmí. V akademickém prostředí se však zájem o diskuzi jaksi očekává a dosavadní mlčení spíše vybízelo k neklidu a úvahám, zda se proti postupující ekonomizaci VŠ nestaví pouze - a to zdaleka ne všichni - studenti.

Kritika protestů z úst S. Balíka a J. Hanuše je psána z perspektivy, která dává tušit, že její autoři nebyli přímými svědky konkrétních studentských setkávání. To je ovšem pro všechny na škodu. Jednotlivé námitky kritiků (údajně falešná argumentace spojení školného se ziskuchtivostí bank a hájení akademických svobod, které ohroženy nejsou) tak nebyly prodiskutovány v aréně různých dalších -- třeba i přikyvujících - stanovisek. K tomu ale nyní akademičtí aktéři musí chtíc nechtíc v dalších krocích vývoje kritické reflexe věcných záměrů přistoupit a jednotlivá stanoviska najmě dosud mlčících, prodiskutovat. Důležitou úlohu by v tomto okamžiku mohla opět sehrát iniciativa ZSVŠ z pozice moderátora věcně zarámovaných debat.

Učitelé by dle kritiků protestů "neměli své žáky radikalizovat, ale vychovávat ke kritickému vyhodnocování situací, které před ně realita každodennosti nastoluje". O nějaké radikalizaci studentů těžko může být řeč, když se takřka žádní vyučující aktivně diskuzí nezúčastnili. Problém tak je spíše s nedostatečně zvládnutou rolí kritických mentorů. Opět velká škoda, že kritikové nešli ostatním příkladem a svými argumenty se nepokusili otupit ono údajné černobílé vidění (neo)marxistické argumentace (sic) studentů. Ochotných naslouchat je drtivá většina.

Odbočíme-li krátce, není příkladnou ukázkou kritizovaného černobílého myšlení šmahem učiněný odsudek protestujících jako proponentů (neo)marxistických myšlenek? Jde o učebnicový příklad užití rétoriky, s jakou jsou automaticky delegitimizovány názory, kritizující jakoukoli oblast dopadů neoliberálního kursu vládnoucí politické reprezentace. Kdo proti němu vystupuje, jeho vidění je ocejchováno jako černobílé a (neo)marxistické. Jakoby snad ani převládající neoliberální "totální diskurz" (Václav Bělohradský by patrně mluvil o převládajícím celospolečenském kánonu) jiné názorové varianty nepřipustil. Každý názor, který vystupuje ze zaběhnutých kolejí, je chápán ryze jako politikum, v případě hájení neoliberálních pozic tomu tak ale není. Veřejná rozprava tak byla touto argumentací apriori odmítnuta. Zjednodušující nálepkování hodnotící protestující jako neomarxisty velmi připomíná snahu o diskreditaci protestů, jako tomu v případě útoku Vladimíra Pavelky (TOP 09) na některé z aktivních zástupců iniciativy ZSVŠ v minulém týdnu.

Nejde tedy bohužel o vybídnutí k zasednutí k diskuznímu stolu. Přesto by se však o něj iniciativa ZSVŠ měla v dalších krocích pokoušet a zosnovat setkání, kde by byli kritikové i obhájci věcných záměrů vyslyšeni. Kritizujeme-li navržené věcné návrhy, musíme totiž počítat s dalšími kroky, které přinese rozhodnutí ministra Dobeše jejich podobu schválit či vrátit k přepracování. Je proto nanejvýš důležité diskutovat jinou ideu vzdělávání, na základě které by vysoké školy s daleko větší participací formulovaly vlastní reformní návrhy. Mají-li vyučující dostát u svých studentů požadavku výchovy směrem k bystřejšímu intelektuálnějšímu rozlišování a vedení k poznání, že svět není černobílý, mám za to, že jde o jedinou možnou cestu.

Dilema akademiků

Smyslem proběhnuvších diskuzí a debat Týdne neklidu bylo onu kritizovanou černobílost názorů nabourávat. Zaznívala celá možná škála názorů, rozhodně nešlo o unisono vyjadřovanou kritiku věcných návrhů. Troufám si říci, že účast většího počtu vyučujících mohla být ovlivněna řešením dilematu, které nám toho o moci převládajícího diskurzu ekonomizace VŠ napoví nejvíce. Podívám-li se na universitu, kde studuji, zjistíme, že jen v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost řeší MU 140 projektů, které jsou na míru ušity ideji vzdělávání formulovaného jako prostředek k zvládnutí praxe. Ekonomizace VŠ tak již svazuje v morální rovině akademikům ruce. Mnoho z nich je na kritizovaném systému financování VŠ nuceno participovat, nastoupený kurs ekonomizace tak přímo potvrzují a legitimizují. V tom je síla celého neoliberálního směru, ze kterého je, pro různá evaluační řízení, takřka nemožné vystoupit.

Za jinou legitimizační ideu vzdělání

Současný systém nemá brzdy, a ještě přitom (někteří s hrůzou) zjišťujeme, že sami přihazujeme pod kotel. Dochází tak k naplnění legitimity poslání vysokoškolského vzdělávání ideou jeho propojení s tržními principy, které vzdělání definují. A co víc, silným argumentačním potenciálem dokáží legitimizovat podobu vzdělání jako nástroj "pro praxi".

Snahou iniciativy ZSVŠ by v tuto chvíli - v návaznosti na snahu prosadit zjevně nedotaženou reformu VŠ - mělo být rozvinutí diskuze, zda je na veřejných vysokých školách idea vzdělávání ochotně sloužící požadavkům trhu skutečně jediná možná legitimizační idea, která může vzdělávání dodávat smysl. Dnes je totiž vše osmyslňováno v intencích chápání univerzity pouze jako užitečné služky trhu mantrou marketizace a komodifikace kognitivního kapitálu, který v důsledku může vést až k odstrašujícímu příkladu, který Petr Schnur označuje jako mcdonaldizaci studia. Vzdělání se stalo zbožím i přesto, že transparenty protestujících vzývají ideu jinou. Jsme ale schopní nabídnout jinou legitimizační ideu vzdělání, když je legitimizace stávajícího nekriticky přijímána? Příběh kritického myšlení tak stojí v ideální rovině (i přes vědomí, že ideálnímu stavu se realita příliš nepodobá) proti příběhu ekonomizace vědění, prezentovaný ideou vztahu prodavač - nákupčí.

Omyl společnosti vědění aneb Liessmann měl pravdu

Dostali jsme se do zajímavé situace -- zatímco média neustále hodnotí současnou společnost jako společnost vědění, Konrad P. Liessmann dokonale vystihl, že jde o eufemismus. Čím více šermujeme s hodnotou vědění, tím rychleji ztrácí vědění na hodnotě. Idea vzdělanosti přestala platit, protože vzdělání je rozpartikularizováno do oborů, které spolu již nekomunikují a jednotná idea vzdělanosti tak neexistuje. Přitom ji v minulosti nereprezentovalo nic menšího, než představu kritického (svobodného) myšlení. Byla tím jediným, co nám vzdělání na universitách mohla zaručit a vybavit nás tak do života za zdmi škol. Ano, jde o ono "vzdělání pro vzdělání", které je dnes v důsledku "taylorizace" vědění zatracováno od 2. poloviny 20. století. Tento požadavek působí na první pohled možná naivně. Je to dáno problémem nesouměřitelnosti hodnot a idejí mezi principy tržními a původním smyslem vzdělání. Na jedné straně stojí požadavky trhu, legitimizující ekonomizaci vzdělávání v důsledku kapitalizace ducha, a na druhé vzdělání jako rozvoj kritického myšlení. Vzdělávání na humanitních a technických oborech si však bez důrazu na rozvíjení zejména kritického myšlení představit nelze.

Nikdo dnes již nedokáže říct, co je to vzdělání a v čem spočívá. Povedlo se jej dokonale vyprázdnit. Legitimizační vakuum vyplnila idea vzdělávání jako příprava pro povolání. Duch vzdělanosti, který byl nejprve obsažen v ryze náboženské rovině chápání univerzitního vzdělávání, a posléze v rovině sekularizované (rozumu a vědění však bylo dodáváno legitimity vycházející z transcendentní kvality), je dnes nahrazen ne-vírou v emancipační sílu vzdělání. Liessmann to v krátké epizodě demonstruje na příkladu životní dráhy Immanuela Kanta, který by svá díla dnes nikdy nesepsal, protože by místo nich jen evaluoval, sebe-evaluoval, psal žádosti o granty nebo zprávy o své činnosti, rozpomínal se na přístupové heslo informačního systému jeho univerzity a prožíval další patálie pedagogovy každodennosti.

Iniciativa ZSVŠ by tak měla své další kroky vést k tázání se jednotlivých reprezentantů vysokých škol a studentů po formulaci jimi vyjádřené ideje legitimizující jejich úsilí vzdělávat a být vzděláván. Toto hledání legitimizačního příběhu by bylo dalším krokem, po kterém bychom si ujasnili, k čemu vysokoškolské vzdělávání na veřejných školách slouží. Pokud bychom nalezli jinou ideu, legitimizující autonomii universit, získali bychom základ našim snahám re-formulovat smysl stávající podoby univerzitního vzdělávání. Dnešní stav, kdy místo trajektorie vedoucí od průmyslové společnosti ke společnosti vědění žijeme v opačném modu postupné industrializace vědění, je neúnosný.

Apendix

Slovo "reforma" původně znamenalo vrátit něčemu, co se vymknulo z kloubů, původní formu (vzpomeňme náboženskou reformaci 16. století). Místo toho se stala podivným zaklínadlem, mantrou dnešních dnů obsahující vlastní reformační frazeologii a osobitý newspeak, který bývá obvykle reprezentován nutkavým pocitem, že jsme něco nestihli a že reformy měly být provedeny mnohem dříve. "Už zítra je pozdě" jako bychom slyšeli. Argumentem reforem se tak nestal jejich obsah, ale naléhavost jejich zavedení a jistota, že tak musíme učinit, ať je jejich důsledkem cokoli. Kde jsou ty časy, kdy smyslem vzdělá(vá)ní bývávalo dokázat, že domnělé jistoty kolem nás a naší doby nejsou tak jisté, jak by se na první pohled mohlo zdát, ba jsou začasto pouze iluzorní. Pakliže nerozpoznáme iluzornost domnělých jistot, nevzdělanost se nám stane osudem.

Text byl inspirován otevřeným vstupním textem k diskuznímu setkání Kolektivní analýza konaného v rámci Týdne neklidu v Brně.

Literatura:

Liessmann, Konrad Paul: Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha 2011.

Vytisknout