Odhal si své spiknutí, aneb Záhady pro lidi na druhé koleji

28. 11. 2011 / Karel Dolejší

Jakmile ale občan odmítne vzít zavděk shora zmíněnou legendou, jež imaginárně staví Viktora Koženého a babičku Vomáčkovou do stejné fronty smrtelných hříšníků čekajících a utažení Kalouskova opasku kolem krku, nastávají potíže. Vyprávění o cestě k pokroku a prosperitě havarovalo v roce 2008, alternativní vyprávění o spravedlivé mučírně ministerstva financí se nepřijímá - jaký tedy další narativ zvolit? Lze snad bez překážek hovořit o tom, že už takřka čtyři dekády Západ sledoval sebevražednou strategii, jejímž hyperbolickým vyjádřením je dnešní Velká Británie - třídně a kulturně rozdělená, s celkovým dluhem ve výši kolem 500% HDP, 30% HDP tvořenými ve finančním průmyslu, průmyslovou výrobou tlumenou od dob baronky Thatcherové a docházejícími zásobami ropy a zemního plynu, kteréžto suroviny země ještě nedávno naprosto krátkozrace vyvážela? 

Kdepak, přiznat že už tak dlouho se věci dělaly špatným a neudržitelným způsobem prostě nelze - logicky by totiž vznikla otázka, zda za to vše vlastně kdosi nenese politickou zodpovědnost. Celé generace politiků, například...

Hovořit o tom, že existuje skupina lidí, kteří na probíhající katastrofě Západu dosahující osudových rozměrů vlastně nemírně vydělali či dokonce dosud vydělávají, to také není příliš košer - zejména ve východní části Evropy, kde za to člověka mohou obvinit z šíření třídní nenávisti. A kromě toho, pilíře levicové politiky jako odbory či sociálně demokratické strany jsou všude v těžké krizi, chybí jim perspektiva a reálná představa toho, co by vlastně teď mohlo a mělo být dosaženo.

A tak se v prostoru takto vyklizeném začínají rojit podivné postavy využívající namísto "nudné" systémové analýzy mnohem atraktivnějších a srozumitelnějších psychologických projekcí. "Vysvětlují", že by občané přece mohli mít veškeré bohatství, po němž je poválečná konzumní společnost naučila toužit a které prý si rozhodně zaslouží - kdyby ovšem neexistovali Oni, kdo proti nim konspirují. Ke slovu přitom přichází původně středověká psychodynamika asociující svět financí automaticky s židovským živlem. "Nedaří se nám, protože nám to židovští bankéři záměrně kazí.".

Jedna polovina těchto idiotů se zapřísahá, že židovští spiklenci usilují o světovládu. Druhá naopak tvrdí, že židovští spiklenci zasévají do duše Západu umělé sváry, aby nutné jednoty nemohlo být dosaženo. Předpokládám, že se již brzy odkudsi vynoří třetí polovina "dialekticky" tvrdící, že židovské sjednocování a židovské rozdělování jsou ve skutečnosti jedno a totéž. Zdravý rozum bude pak definitivně odeslán do předčasného důchodu.

Už dávno to není žádná legrace. Osoba s níž se člověk teprve nedávno seznámil v dopise důvěrně sděluje, že jeho zdravotní potíže zavinil zlý Žid v minulém životě. Alternativní hnutí bez problémů toleruje člověka jenž tvrdí, že nikde na světě neviděl nezaměstnaného Žida. Zkritizujete nenávistný projev antisemitismu a okamžitě jste "odhaleni" coby "žid" a "agent". 

A jako by snad samotná česká xenofobie nestačila, čas od času evidentně přifukuje jakýsi podivný východní vítr.

Postkomunistické země se přidaly na stranu Západu právě v době, kdy ekonomické a sociální chyby jeho společenského modelu začínaly extrémně akcelerovat. Řešením současné krize tedy rozhodně není v tom stát se "západnějšími". Tím méně lze ovšem situaci řešit vlastenčením - zejména když se u nás do čela fangličkujících procpávají právě lidé, kteří nesou sami největší díl odpovědnosti za to, že je ČR dnes pouhou německou montovnou.

Neexistuje žádná plnohodnotná náhrada za přiznání skutečnosti, jak na tom doopravdy jsme a proč. Že naprostou většinu už nečeká žádné zbohatnutí a že se posouváme na periferii současného postamerického, tj. koneckonců postzápadního světa. Že je koneckonců historicky normální, aby expanze civilizace zlikvidovala kořeny jejího úspěchu - jen k tomu nemuselo dojít až tak rychle a až tak pitomě. Jestliže si to lidé i nadále budou odmítat připustit a vedeni uměle živenou lačností zůstanou připoutáni k vizi nedostižného konzumního ráje, zákonitě to skončí podlehnutím nějakému šílenému politickému mýtu, který bude naprosto slepý k faktu, že když Angola nabízí Portugalsku záchranný úvěr, žijeme už prostě v jiném světě, než jaký jsme znali.

Ale sluší se přinejmenším na okraj poznamenat, že scénář masového šílení nikdy nebyl a ani dnes v žádném případě není nevyhnutelný.

Vytisknout