DOPIS GUSTÁVU MURÍNOVI

Byli Češi skutečně zbabělci?

28. 6. 2011 / Jan Makovička

Jaká vědecká studie porovnávala stupeň vazalství jednotlivých národů pod panstvím nacistů? Jaká byla kritéria hodnocení stupně vazalství? Jakou metodikou se toto zjišťovalo? Jak statisticky významné soubory byly zkoumány? Nabízí se ovšem otázka, jak tomu bylo ve stejné době na Slovensku. Dočetl jsem nedávno knížku vzpomínek italské autorky Rossety Loy, jsou to příběhy statečnosti i zbabělosti, udavačství i hrdinství (Rosetta Loy: Moji židovští sousedé, Praha 2010). Čtenář z toho může vyvodit, že někteří Italové byli zbabělci a někteří byli stateční lidé. Někteří věřili Mussolinimu, někteří prozíravější tušili k jakým koncům je fašistická vláda vede. Paušální odsuzující nebo naopak oslavující soudy nejsou na místě. Jedno je ale jisté: Největšími skutečnými kolaboranty a vazaly nacistů, byť mnozí se tak rozhodli docela dobrovolně a s nadšením, byli Němci.

Někteří čeští herci skutečně spolupracovali s okupanty víc , než bylo nutné. Já osobně bych ale považoval za důležitější, že ke kolaboraci s režimem se nesnížil žádný trochu významnější český spisovatel.

Zajímalo by mne odkud čerpáte vědomosti, že Češi si chytrácky (sic!) mysleli, že povstání za ně vybojují vlasovci atd. To povstání vzniklo spontánně a nebyla to žádná idyla, nedávno prošla tiskem informace, že v průběhu povstání přišlo o život cca 6000 Čechů. Vlasovci skutečně do bojů na české straně zasáhli, ale pak se stáhli, když poznali, že se jim ze strany Pražanů nedostane dostatečné politické podpory, kterou zoufale potřebovali. Byli v tragickém a prakticky bezvýchodném postavení. Němci kapitulovali 8.5. odpoledne do rukou České národní rady a Češi jim za to umožnili volný odchod směr Plzeň. Na úplné odzbrojení německé armády, které povstalci původně požadovali, neměli Češi dostatek sil. Rusům, kteří do Prahy dorazili 9.5. ráno, německá kapitulace do rukou povstalců velice vadila, zajisté chápete proč a místopředseda ČNR komunista Smrkovský si tím udělal v Moskvě vroubek. Sověti mu to nikdy nezapomněli, v roce 1968 mu svou nedůvěru k jeho osobě evidentně dávali najevo. Osvobození většiny republiky včetně Prahy mělo výrazný vliv na další směřování a politickou orientaci ČSR.

Nevím rovněž, odkud čerpáte informaci, že povstalci propustili kompletní posádku pražského gestapa se všemi zbraněmi a dovolili, aby odešli parádním (sic!) krokem na svobodu . V podstatě obviňujete povstalce ze spolupráce s gestapem ! M.Moulis a D. Tomášek v knize K.H. Frank (Praha 2003) píší něco docela jiného: "pražští gestapáci i další vysocí funkcionáři SS a SD, převlečení do uniforem prostých vojáků nebo do civilních šatů" prchali "v proudu demoralizovaných vojáků a civilistů" již 7.5.

Vrátím se ještě k tomu vazalství atd. osobními vzpomínkami. Můj otec pracoval za války v odboji. Nikdy se s tím nechlubil, nevěděla o tom ani moje matka. Dozvěděl jsem se o tom, až když otec zemřel. Můj strýc byl členem odbojové skupiny, která poškozovala válečné úsilí Říše. Šel do koncentráku, potom před soud -- dostal trest smrti. Jiný příbuzný byl zastřelen za heydrichiády. Můj tchán (ročník 1921) odmítl jít do Říše pomáhat Hitlerovi, utekl, skrýval se a nakonec se stal partyzánem kdesi v Beskydech. Na konci války se u nás skrýval zběh z německé armády, byl to otcův bratranec, který jako rakouský občan musel narukovat do války. Bydleli jsme v malém městečku na Vysočině, kde se nic neutají, navíc jsme bydleli v činžovním domě a s námi tam žilo dalších sedm partají. Pravda, bylo to na konci války, tisíciletá říše už mlela z posledního, ale i tehdy se ještě zabíjelo. Nikdo nás neudal...

Ještě o tom švejkování a vychcaném (!!) Švejkovi. Buď jste Švejka vůbec nečetl ,nebo mu neporozuměl anebo jste si spletl Haškova Švejka se Švejkem Karla Vaňka. Když začala první světová válka, vypukla v Německu a také v některých zemích mocnářství euforie a všeobecné nadšení, dokonce -- a je to skoro neuvěřitelné -- všeobecnému nadšení podlehli i mnozí později známí spisovatelé (dokonce někteří pozdější nositelé Nobelovy ceny za literaturu). V českých zemích žádné nadšení nebylo, spíše naopak, vím to i z vyprávění své matky, její bratr (můj strýc) do války rukoval. Nikomu se nechtělo bojovat za císaře pána. Ve válce to Češi dávali najevo, hlasovali proti válce tím, že když měli příležitost, nechávali se zajmout a přecházeli k "nepříteli". (Mnozí Češi a Slováci potom ale vstupovali dobrovolně do legií, to byl základní a nejdůležitější krok k založení samostatného československého státu, bez legií a jejich angažovanosti na frontách v Rusku, Itálii a Francii by Československo nikdy nevzniklo.) Obyčejný člověk nemá ve válce moc šanci, jedinou cestou, jak si zachovat lidskou důstojnost, která je neustále ponižována, je zaujmout pasivní resistenci. Válka je destrukcí všech lidských hodnot . Švejk chce přežít, na své pány se dívá právem s despektem a ve většině situací má nad svými protihráči morální převahu, je neuchopitelný, neredukovatelný na kladného nebo záporného hrdinu: chová se jako většina lidí -- někdy je chytrý, vychytralý nebo mazaný, někdy se chová jako blázen, nebo hlupák, dovede být soucitný i krutý. V pozadí všech těch vylomenin, které Švejk dokáže spáchat, je výsměch. Výsměch všem těm chytrým a mocným, kteří nedokázali nic lepšího než lidstvo přivést do světové války, do té doby největší lidská jatka. Myslím, že oprávněně bývá přirovnáván k Sancho Panzovi. Také Sancho Panza v románu, který je největším románem všech dob (Milan Kundera) se jeví jako chytráček nebo jako naivní hlupáček, svého pána posluchá a miluje, ale také ho klame a podvádí. Všichni se mu smějí, ale když ho panstvo pro zábavu učiní na krátko vládcem ostrova, o čemž snil, vládne moudřeji a lépe než ti skuteční vladaři. Takže komu a čemu se vlastně smějí? Švejk je považován a dokonce úředně prohlašován za blba. Domnívám se však, že za blby by měli být prohlášeni především všichni ti moudří, kteří válku s nadšením přivítali nebo dokonce zavinili.

Mám rád Slovensko, mám rád Slováky. Ale jsem někdy nepříjemně překvapen. To když třeba odhalí pomník nebo pamětní desku válečnému zločinci.

Doplněno: Kdysi dávno jsem byl v Bratislavě a sháněl hospodu s pivem, jak jsem byl v Čechách zvyklý. Jenže všude samá vináreň a česká hospoda nikde. Měl jsem zlost, až jsem nakonec celý uchozený do jedné vinárny vešel. Bylo tam velice příjemně. U protějšího stolu seděli dva už ne nejmladší muži a o něčem se vášnivě přeli a nadávali si podobně jako pan Murín na Švejka. Pak se oba rozplakali. Žasnul jsem, něčeho takového nejsou Češi schopni.

Vytisknout