Základ státu je (by měla být) rodina. Bude tomu i za třicet či čtyřicet let?

28. 6. 2011 / Jiří Baťa

"Kvůli dobře známým demografickým trendům se český penzijní systém ve stávající podobě dostane postupně do neudržitelného stavu. Potřebuje proto reformu zásadního charakteru", říká Jiří Rusnok, president Asociace penzijních fondů České republiky, předseda představenstva ING PF, a.s. Nic nového pod sluncem, chce se říci, tedy pokud se týká vyřčeného, což nám vytrvale již delší dobu předhazuje nejen on, ale i Drábek, Kalousek a předseda vlády Nečas. Otázka je, zda podstata obsahu jeho slov je dostatečně opodstatněná ve srovnání s tím, jaké kroky činí vláda.

Již mnohokrát bylo (vládou a experty) konstatováno, že demografický vývoj v ČR je negativní, že cca v r. 2042 (mohu se mýlit) bude poměr pracujícího občana k důchodcům 2:1, tedy dva důchodci na jednoho pracujícího. Opravené poměry (ze strany reálněji viděných prognóz) pak byly upraveny na 1,5:2, resp. 1,7:2. Na první pohled je to hra s nějakými desetinkami, ovšem tyto desetiny mají velký význam pro budoucnost penzijního systému, resp. jeho finanční soběstačnost.

Nicméně připusťme, že konstatování J. Rusnoka má racionální základ a reálné opodstatnění. Jenže, jak jsem poznamenal výše, jaké činí vláda kroky, aby se eliminovala ona "neudržitelnost" v důsledku nepříznivého demografického vývoje? Jsou její kroky racionální, přijatelné, reálné, sociálně únosné? A především, jak hodlá změnit nepříznivý demografický trend, který dává podnět či příčinu potřebnosti penzijní reformy? Ve smyslu a opatření, které (ne)činí vláda?

Každý středně inteligentní člověk se znalostí výše uvedených skutečností (nepříznivý demografický trend a neudržitelnost tohoto stavu za cca 30 let) by uvažoval nejspíše tak, že si uvědomí, co je podstata demografického vývoje společnosti. Že je to rodina, což není třeba zdůrazňovat. Netvrdím, že to neví vláda, ale bere to vůbec na vědomí? Nejspíše ne, protože by pak nemohla konat kontraproduktivně, tj. výhledově omezovat rozvoj rodiny, tedy podporu rodin s větším počtem dětí, než je jedno, mnohdy žádné. Každá racionálně a rozumně uvažující vláda by učinila vše pro podporu vícečlenných rodin především různými motivacemi, pobídkami, výhodami (slevy, příplatky, příspěvky atd.). Naše vláda (a nemusím to nijak zvlášť zdůrazňovat), rozumná není. Pan ministr Drábek, stejně jako ministr Kalousek při vědomí zaklínadla v podobě koaliční smlouvy a programového prohlášení (mj. obé je dnes již jen cár papíru, notabene k smíchu), realizují především úkoly v rámci loajality a podčiněnosti stranickým a vládním (osobním nevyjímaje) zájmům v podobě kacířských a dryáčnických návrhů a opatření v předkládaných reformách, bez ohledu na fakta a potřeby, které by měly zvýšit zájem mladých rodin o plození více jak dvou dětí (když i dvě jsou dnes málo)..

Vstřícné a uvážlivé (z hlediska vlády naprosto nepostradatelné) opatření obou ministrů jsou nasnadě: krácení, snížení, omezení, zrušení, podmínění a jiná opatření ve směru k rodinám s dětmi, to je vstřícnost a la Drábek a Kalousek. To snad má být nějaká motivace pro rozvoj rodin, pro potřebu rodin s více dětmi? To zmiňuji v situaci, kdy oba mladí rodiče jsou zaměstnaní, co potom ti, kteří mají smůlu a ztratí zaměstnaní a jsou (mnohdy i dlouhodobě) registrováni na ÚP, nebo v lepším případě práci mají, ale jejich platy jsou více almužny či udržovací příspěvky pro udržení chodu rodiny? Jak ti mohou chtít mít jedno, natož dvě či více dětí? Kde mají nějaké jistoty?

Ale především, jak motivují mladé lidi, aby zakládali oficiální rodiny (a ne jen "hromádky")? A také dříve než ve třiceti letech a později? Nijak. Rozumím tomu, vždyť máme demokracii, svobodu, právo se rozhodovat sám za sebe, ale to neznamená, že se o mladé lidi, potažmo rodiny nebude stát starat! Protože základ státu je zdravá rodina. Možná (ale opravdu jen možná) budeme národem vzdělaných lidí (mladí mají zájem o studia, už méně o manželství a zakládání rodin), ale budeme národ na vymření. To samozřejmě vedle toho, že nebudou mít dnešní mladí ve svém stáří dostatečné důchody, jestli vůbec jaké. Takže jaká je vlastně rodinná politika , kterou praktikuje naše vláda? Bez nadsázky žádná. Na jedné straně nářky a lamentování, jak je penzijní systém neudržitelný, na druhé straně klacky pod nohy nejen stávajícím, ale i potenciálním novým rodinám. Hlavně, že mají důvody pro strašení, důvody pro zakládání dalších penzijních fondů a nutných (ne-li povinných) příspěvků do nich. Vymyslet jednoduché zkvalitnění základního, tedy stávajících pilíře je pro ně nezajímavé. Nic by z toho totiž neměli. Není se proto čemu divit, že i pan Rusnok tak horuje za zřizování fondů.

Teď mne tak napadá, nad čím že se vlastně podivuji a pohoršuji? Vždyť vláda má jiné starosti, např. jak přežít, jak se domluvit s veverkami (VV), jak udržet koalici, jak prosadit a uskutečnit své "smělé" cíle, tedy reformy. Kvůli tomu snad ani nespí a já tady plácám o nějakém demografickém problému, že? Začíná mi být až stydno, že se zabývám takovými prkotinami, jako jsou rodiny, děti, jejich eventuální podíl na tvorbě dostatečných odvodů do penzijního systému, aby ti dnešní mladí třeba na stáří měli nejen svůj důchod, ale měli se také z čeho radovat. Myslím tím ze svých dětí. Ti dnešní tvůrci "budoucího blaha a sociálních jistot", naši "spasitelé" to buďto mají již za sebou, nebo se ještě mohou kochat ze svých ratolestí. Jak na tom budou generace za třicet a více let je pro ně vedlejší. Hlavně, že bude jejich přičiněním naplněn plánovaný rozpočtový měšec, ze kterého se zase bude moci brát podle libosti. Vždyť je to stojí tolik námahy, co na tom, že na úkor občanů. Nebo se mýlím?

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 28.6. 2011