Historie a realita dlouhodobých cyklů

27. 6. 2011 / Stanislav Heczko

Příroda se ukazuje být rytmická a cyklické (periodické, rytmické) formy pohybu jsou pro ni charakteristické. Z vnoření Země do vesmíru a sluneční soustavy vyplývá cykličnost (periodičnost) tzv. geoverza čili té části vesmíru, která souvisí s geografickým obalem Země. Spolu se Sluncem obíhá Země kolem jádra Galaxie (Mléčné dráhy), spolu s ostatními planetami sluneční soustavy obíhá kolem Slunce a dále se točí kolem své osy. Ovšem i skrytější kosmické pohyby (cykly) ovlivňují život na Zemi. Jde zejména o sluneční cykly a precesní pohyby. Precesní pohyb se mimo jiné podílí na vzniku dob ledových, respektive na periodickém střídání dob ledových a meziledových. Cykly sluneční aktivity pak ovlivňují krátkodobější klimatické změny, které působí poměrně intenzívně i na lidský organismus. Uvažován je i jejich vliv na změny v hospodářské aktivitě a na společenské změny. (viz lit. 7, kap. I.2.).

Samotná existence člověka (lidské společnosti) je podmíněna soustavným koloběhem (cyklem) látek, energie a informace v přírodě. Rovněž lidské tělo samo je dějištěm rytmických pohybů, oscilací, koloběhů a cyklů a svůj životní cyklus má každý lidský jedinec. Jak vývoj a život individua, tak vývoj lidské civilizace ovlivňují astronomické a přírodní cykly . V první řadě se to týká klimatických změn - střídání velkých dob ledových a meziledových či krátkodobějších období oteplení a ochlazení. Změny klimatu a na ně navazující změny životních podmínek potom v mnohém předurčují populační vývoj (klimaktery, logistické křivky růstu populace). Do popředí se tak dostává vztah mezi vývojem ekonomiky a vývojem populace. Zde se pak formuje představa růstových malthuziánských cyklů. (viz lit 7, kap. I.4)..

Četná pozorování přírodních cyklů ovlivnila (také prostřednictvím sestavování kalendářů) formování našeho lidského vnímání času, kde se setkáváme v zásadě s dvojím pojetím času, a to lineárním a cyklickým. I lineární pojetí času využívá kosmických cyklů, avšak prolamuje je, čímž dějinná časová křivka získává podobu spirály. Ve starověku převládalo cyklické pojetí času; vládla představa kruhového, koloběžného vesmíru a periodické regenerace času. Týkalo se to téměř všech tradičních společností, včetně starých kultur Evropy, Ameriky a Asie. Rovněž zvyk spojování malých cyklů ve větší a větší byl zřejmě přijímán téměř všemi národy světa a teprve relativně nedávno byl nahrazen naším přímějším pojímáním času (viz lit. 7, kap. I.5).

Proto pro antickou přírodní filozofii (Tháles, Anaxagorás, Anaximandros, Hérakleitos - viz lit. 6, str. 14 - 15 a lit. 22) bylo typické vědomí o cyklickém zanikání a novém vznikání. Krouživé pohyby hvězd byly pro antické přírodní filozofy předobrazem cyklických pochodů na Zemi. A nejen to. Spatřovali v nich dokonce příčiny pozemského dění. Svět se podle nich skládá ze čtyř základních prvků - ohně, země, vzduchu a vody. Nadměrným působením nebo spíše převahou jednoho z nich pak svět periodicky zaniká, aby se potom znovu zrodil. Zánik a znovuzrození ohněm je podstatou mýtu (řec. mythos = vyprávění) o fénixovi, mýtus o potopě zase symbolizuje zánik a znovuzrození vodou, z vody. Současně existovala představa, že postupem času se nejprve všechno zhoršuje - zlatý věk je vystřídán věkem stříbrným, věk stříbrný zase věkem bronzovým, věk bronzový poté věkem polobohů a věk polobohů pak věkem železným - aby nakonec však nastal počátek nového cyklu, nový zlatý věk a vše se opakovalo znova. Také polyteista Platón (427 př.n.l. - 347 př.n.l.) věřil ve věčně trvající světové cykly a ve stěhování duší. Aristotelés ze Steigery (384 př.n.l. - 322 př. n.l.) pak soudil, že přirozený svět existuje navěky a v neustálé změně prokazuje stálou pravidelnost, neboť se podle něho ukazuje, že "pohyb v kruhu a pohyb nebe je věčný". Novoplatonikové - např. Plotínos (203 - 269) či Porfyrios z Tyru (234 - 305) - rovněž uznávali cyklické pojetí času, nikoli lineární, kdy v nezměrných časových intervalech se konfigurace hvězd dostávají do stejné pozice a pak všechny věci začínají působit v témž koloběhu.

Obdobné myšlenky najdeme i u starých Indů (např. pojem "sansára" k označení koloběhu znovuzrození). Podle hinduistů dále čtyři světově věky (juga, yuga) dohromady vytvářejí cyklus vyššího řádu - velevěk (mahájuga). Jeden božský rok trvá 360 slunečních roků. Po uplynutí božského věku dochází ke zničení starého (pralaja) a vytvoření nového (prasršti). Po uplynutí všech čtyř věků, tedy celého velevěku (12 tisíc božských let) se předpokládá úplné zničení (mahápralaja) a úplný nový počátek všeho (maháprasršti). Indické věky jsou přitom označovány číslovkami - krta (čtyři), tréta (tři), dvápara (dvě) a kali (jedna). Každý z nich má jakousi předehru či úsvit (samdhjá) a dohru čili soumrak (samdhjámša), což je jedna desetina příslušného věku. Délka jednotlivých věků velevěku se postupně zkracuje (4 tisíce, 3 tisíce, 2 tisíce, 1 tisíc božských let), jak se též postupně zhoršují poměry ve světě (ale to již známe ze starého Řecka i Říma). 1000 velevěků tvoří polovinu období kalpa (ardhakalpa), 2000 velevěků je pak celé období kalpa.

Velmi podobné učení našlo příhodnou půdu též ve starém Iránu, kde věřili, že "čas má dvanáct tisíc let" a že tento cyklus se dělí na dvanáct tisíciletí, označených jednotlivými znameními zvěrokruhu - počínaje Kozorohem a konče Střelcem. Starověk byl tak opravdu ovládán představou koloběžného, kruhového vesmíru, kde všechno se opakuje stále dokola, a to jak "nahoře" (v nebi), tak "dole" (na zemi), přičemž nedochází k žádnému citelnějšímu vývoji, pokroku (ani ve vývoji lidské společnosti). Sám pojem cyklu konečně značí oběh, pravidelně se opakující řadu změn, období a etap, řecky "kyklos" čili kruh.

Cyklický pohled na historii byl, jak je již vidět z uvedeného stručného přehledu, typický především pro skupinu indoevropských národů, kam patří většina evropských národů a též většina národů indických a íránských. Pro Indoevropany dějiny se tedy odvíjely v kruzích a neměly počátek a ani konec. Semitské (hlavně židovské a následně i křesťanské) pojetí naopak poukazovalo skrze Bibli na lineární vývoj, do kterého má Bůh moc zasahovat. Myšlenka uzavřeného kruhu, inspirovaná přírodními náboženstvími, totiž působí neslučitelně s neopakovatelností časové přímky biblických událostí směřujících k budoucnosti a tak moderní křesťanská liturgie se kloní k pojetí liturgického (církevního) roku jako spirály, spirálovitého stoupání "vstříc Kristu".

Koncepce lineárního plynutí času se konkrétně zrodila ve starověkém Izraeli (u židovských proroků) a následně byla rozpracována křesťanstvím. Idea vzestupného vývoje se ve filosofii dějin uplatnila nejprve v rámci cyklických teorií (G. B. Vico). Teprve později se prosadila idea nekonečného pokroku (zejména díky filosofům francouzského osvícenectví). Také zakladatel ekonomie jako vědy Adam Smith (1723 - 1790) sdílí ve svém světoznámém "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů" z roku 1776 historický optimismus francouzského osvícenství. Následně přišlo dialektické pojetí vývoje po triádě teze-antiteze-syntéza (v hegeliánství a marxismu). V představě spirocykličnosti (vývoje po spirále) nakonec dochází ke splynutí cyklicity a linearity dějinného vývoje, potvrzuje se tím teze o slučitelnosti cyklicity a linearity sociálních procesů (viz lit. 13).

Novověk tedy přichází se zajímavou představou postupného pohybu dějin, majícího cyklicko-vlnovitý, spirálovitý charakter (G. B. Vico, G. W. F. Hegel, K. Marx, V. I. Lenin, O. Spengler, A. J. Toynbee, J. Evola, A. Toffler). Bylo objeveno mnoho cyklů (technologických, zemědělských, průmyslových čili hospodářských, kulturních), které se překrývají, kříží navzájem a čas od času tvoří "uzly" rozhodujícího významu, přelomové body gigantických, historických změn. Dochází zde k neustálému vzájemnému přizpůsobování se technologických, sociálních, ekonomických a politických proměnných dějinného vývoje. I v současné době jsme svědky procesu adaptace sociálně ekonomických systémů na potřeby nové průmyslové (technologické) revoluce, doprovázeného snahou ustanovit jednotnou (globální) strukturu všech výrobních sil (technologií) a rovněž nové sociální a politické struktury na národní i mezinárodní úrovni (např. nastolením "Nového světového řádu" - NWO).

Rovněž teorie systémů a teorie chaosu připisují ekonomice jako velkému společenskému otevřenému (složitému, měkkému a kybernetickému) systému opakující se (cyklické) chování. Podle těchto teorií ekonomika a společnost vykazují současně jak tendenci k uspořádanosti, tak tendenci k chaotičnosti, přičemž první tendence vede k udržení pravidelného rytmu a druhá k náhodné nepředvídatelnosti - ta však může zahájit "fázový přechod" společnosti a ekonomiky k novým, vyšším stavům. Cyklický vývoj společnosti a ekonomiky, kdy v podmínkách relativní omezenosti zdrojů nutně dochází ke střídání fází zrychleného růstu a fází zpomaleného růstu, tím získává charakter vývoje po vzestupné spirále (viz lit. 7, kap. I.6).

Jedno z nosných vysvětlení spirocyklického (cyklicky-vlnovitého) charakteru společenského vývoje v moderních dějinách lidstva (tj. od roku 1789) přináší bezesporu i teorie dlouhých vln (tzv. dlouhodobých Kondratěvových hospodářských cyklů), která předpokládá, že každých 40-70 let dochází k zásadnímu obnovení používaných technologií (tj. výrobních postupů při získávání a zpracovávání surovin, meziproduktů a výrobků), což vždy vede k významným společenských změnám. Východiskem zde jsou tedy technologické změny - inovace, proto nyní soustředíme svou pozornost na teorii inovací, založenou Josephem A. Schumpeterem, např. v díle Business Cycles z roku 1939 (viz. lit. 21). Moderní teorii inovací pak u nás rozpracoval v polovině 60. let zejména František Valenta (viz Valenta, F. - Inovace, Zvláštní příloha Hospodářských novin, č. 3/1967 či Valenta, F. - Tvůrčí aktivita - inovace - efekty, Svoboda, Praha 1969).

Vymezení pojmu "inovace"

V ekonomické literatuře je pojem "inovace" (vyvozovaný z latinského "innovare" - vnášet něco nového nebo z anglického "innovation" - obnovení, novost) obecně spojován s novými kombinacemi výrobních činitelů, které mohou mít nejrůznější podobu :

1. výroby nového výrobku,

2. použití nové výrobní techniky (nových technologií),

3. získání nového trhu,

4. získání nových surovinových zdrojů,

5. využití nové ekonomické organizace výroby.

Výsledkem inovace je tedy změna vnitřní struktury výrobního organismu. Výrobními inovacemi potom můžeme rozumět jakoukoliv elementární (dílčí) změnu ve struktuře výroby, která umožňuje převést výrobní organismus do nového stavu (srv. lit. 15, str. 140).

Řád inovací

Inovace, zejména ty výrobní, mohou mít odlišný charakter, tj. mohou být různého řádu. Např. F. Valenta původně rozlišoval sedm řádů inovací (v pracích z let 1967 - 1969):

Nultým řádem inovací se myslí udržování výroby na stálé kvantitativní a kvalitativní úrovni, kdy mimo oprav a údržby neexistují žádné vědomé zásahy.

První řád inovací představuje pouhé kvantitativní zvětšení výroby za kvalitativně nezměněných podmínek.

Obsahem inovací druhého řádu jsou prosté organizační změny vedoucí ke zvětšení produkce, přitom se ovšem výrobek, ani technologický postup nemění.

V třetím řádu inovací již dochází ke kvalitativnímu zlepšení technologického postupu, výrobek se sice nemění, ani princip technologického postupu, ale výrobní zařízení se lépe uzpůsobuje (např. prostřednictvím zlepšovacích návrhů) požadavkům výroby (tzv. adaptační kvalitativní změna),

Ve čtvrtém řádu inovací se pak již mění některý z prvků výroby (surovina, stroj) nebo některá funkce výrobku, jedná se zde o kvalitativní změnu nazývanou vznikem nové varianty.

Inovace pátého řádu představuje změnu všech prvků výroby či několika funkcí výrobků, takovou kvalitativní změnu můžeme nazvat vznikem nové generace.

Šestý řád inovací je již charakterizován změnou koncepce výrobku nebo výroby, tj. vznikem nového druhu. Jako příklad se často uvádí tryskový tkalcovský stav, kdy zůstává zachován princip tkaní, ale řeší se koncepčně zcela nově.

Vrcholem pro elementární změny je nejvyšší, sedmý řád inovací (vznik nového rodu), vyznačující se změnou samotného principu technologického postupu čili jde o principiální změnu, o technický převrat. Kupř. vznik stroje na výrobu netkaných textilií (opuštění principu tkaní) nebo vznik vznášedla jako dopravního prostředku (odlišného od dosavadních silničních a kolejových vozidel).

V pracích z let 1998 - 2000 ovšem F. Valenta zavedl řád mínus n (degenerace), řád nula byl pojat jako regenerace (obnova vlastností), řád dvě jako intenzita (intenzifikace výroby), původní řád dvě se pak stal řádem tři, řád tři řádem čtyři atd., řád sedm se tak stal řádem osm a nakonec byl zaveden zcela nový řád, řád 9 - nový kmen (technologický převrat) v podobě nastupujících mikrotechnologií a nanotechnologií (viz lit. 26 a 27). Pro inovační vývoj nového mikrotechnologického kmene pak platí samozřejmě totéž, co platí pro inovace na bázi makrotechnologíí s tím, že dosavadní makrotechnologický kmen má za sebou dlouhou historii inovačního vývoje (přibližně deset tisíc let), zatímco mikrotechnologický kmen je teprve na počátku svého vývoje.

Nově tedy máme až následujících devět řádů - řád mínus n čili degenerace; řád nula čili regenerace; řád jedna čili změna kvanta; řád dvě čili intenzita; řád tři: reorganizace; řád čtyři čili kvalitativní adaptace (inovace řádu jedna až čtyři patří do skupiny racionalizačních změn - racionalizace); řád pět čili nová varianta; řád šest čili nová generace; řád sedm čili nový druh; řád osm čili nový rod (inovace řádu pět až osm se počítají do skupiny kvalitativních změn - kvalitativní inovace); řád devět čili nový kmen (inovace řádu devět představují výše zmíněný technologický převrat).

Zřetězení elementárních změn (inovací)

V praxi se projevuje určitá zajímavá zákonitost, že má-li být účinná inovace určitého řádu, musí mnohdy v sobě zahrnovat i obsah inovací nižšího řádu. To znamená, že v praxi musí dojít k určitému účelnému vzájemnému řetězení elementárních změn, aby mohlo dojít ke vzniku potřebné komplexní změny ve struktuře výrobního organismu. V každé komplexní změně má potom klíčovou úlohu tzv. podnětná elementární změna, od níž se potom odvíjí řetězy dalších změn. Vertikální řetěz změn znamená, že podnětná elementární změna (inovace) vyvolá u ostatních faktorů výrobního organismu změny nižšího řádu. Existují však i tzv. horizontální řetězy změn - ty vznikají tehdy, když určitá podnětná elementární změna (inovace) vyvolá u ostatních faktorů výrobního organismu změny stejného řádu.

Životní cyklus inovací

Velkým přínosem teorie inovací je postižení časových souvislostí inovací. Východiskem je zde poznatek, že po zavedení nového výrobku nebo nového výrobního postupu dochází po ověření jeho způsobilosti k jeho rychlému rozšiřování a zlepšování, až se dostaví jakýsi vrchol, když už nelze dost dobře tento výrobek či výrobní postup dále zlepšovat, musí pak dojít k zásadní změně - k zavedení nového výrobku nebo nového principu výroby. Předchozí výrobek či výrobní postup "se dává" na ústup až  do okamžiku, kdy je dosaženo minima jeho rozšíření, které se může rovnat nule.

Celé období mezi okamžikem proniknutí inovace do výroby a okamžikem, kdy je dosaženo minima jejího rozšíření, je obdobím historie jedné inovace (délka vlny "lambda"). V okamžiku, kdy určitá inovace (výrobek, stroj, surovina) začíná ustupovat, začíná nastupovat nová inovace (výrobek, stroj, surovina). Období mezi nástupem dvou po sobě v čase následujících nových výrobků (strojů, surovin), způsobujících inovaci stejného řádu, je rozhodné pro frekvenci inovací (změn) tohoto řádu (délka vlny "lambda s čárou"). Nastupující inovace pak opakuje historii předcházející inovace.

Frekvenční hladiny inovací

Empirické průzkumy prokázaly, že v každém určitém výrobním subsystému platí zásada, podle níž inovace nižšího řádu mají vyšší frekvenci výskytu čili kratší délku vlny "lambda s čárou". Např. u inovace třetího řádu se délka této této vlny odhaduje na časový úsek kolem 1 měsíce či kratší.

U (nově) pátého řádu inovací (vznik nové varianty) je délka frekvenční vlny odhadována na dobu delší než 1 rok a kratší než pět let. Šestý řád inovací (nová generace) má pak délku vlny zpravidla 10 let. Koncepční změny (inovace sedmého řádu) mají mít délku vlny zpravidla delší 10 než let, ale kratší než 50 let. Principiální změny (nové rody) čili inovace osmého řádu mají délku vlny velmi dlouhou (50 a více let).

Inovace šestého řádu se pak mohou stát materiálním základem střednědobého Juglarova hospodářského cyklu (obchodního či průmyslového cyklu). Podmiňují totiž masovou obnovu fixního kapitálu (na nové technické úrovni), která umožňuje východisko ze střednědobého cyklického poklesu. Inovace ještě vyššího řádu mohou zase vytvářet materiální bázi pro dlouhodobý Kondratěvův hospodářský cyklus, neboť pouze masové rozšíření nových technologií sedmého a osmého inovačního řádu se může stát trvalým východiskem z dlouhodobé hospodářské deprese. I podle neoklasického modelu dlouhodobého růstu R. M. Solowa (viz lit 15, str. 258) totiž teprve rozšíření nových technologií (technologický pokrok) zvyšuje produktivitu kapitálu a tím umožňuje dlouhodobý růst produktu, mezd i zisků.

Nakonec inovace devátého řádu vytvářejí základ pro velké Tofflerovy vlny (makrotechnologie zejména pro druhou velkou vlnu a mikrotechnologie pro třetí velkou vlnu). Potvrzuje se tím teze F. Valenty, že hospodářské cykly různého řádu jsou vyvolávány inovacemi různého typu (viz např. lit. 27, str. 27). Cyklický vývoj ekonomiky je tak ve svém zárodku podmíněn tzv. delfíním skokem či efektem v rámci inovačního a výrobního procesu. Tento jev totiž předpokládá, že dříve než předcházející generace výrobku zcela ustoupí z výroby, nastupuje generace další, přičemž před dalším růstem celkové výroby nastává přechodný pokles jejího objemu (viz tamtéž, str. 18 a 20).

Navíc inovace tak vysokého řádu mají nutně svůj "akční rádius" větší než jednotlivé národní podniky (firmy) a mohou být efektivně řešeny pouze v rámci mezinárodní ekonomické kooperace. Takže potřeba realizace uvedených inovací v praxi si žádá stále širší propojování národních ekonomik a také růst nadnárodních společností, což jsou další faktory růstu společenské produktivity a společenského blahobytu (i přesto, že tyto procesy mají některé stinné stránky).

Obecná charakteristika dlouhodobých hospodářských cyklů

Tzv. Kondratěvovy dlouhodobé cykly (vlny) jsou obecně spjaty se zásadními změnami výrobních technologií, výraznými monetárními jevy a politickými převraty historického charakteru. Jedna tzv. dlouhá vlna se skládá z etapy dlouhodobého růstu (tzv. dlouhá expanze) a z etapy dlouhodobého poklesu (tzv. dlouhé deprese) a celý cyklus pak trvá 50 - 60 let (viz lit. 18).

První fáze dlouhodobého cyklu (dlouhá expanze) se vyznačuje prosazováním nových technologií (výrobních postupů), rostoucí produktivitou kapitálu (P/K), relativně rychlým růstem výroby, zaměstnanosti a mezd. Dochází též k postupnému vytlačování starých firem a odvětví. Pro tuto vzestupnou etapu dlouhé vlny je pak v rámci klasického průmyslového (obchodního) střednědobého hospodářského cyklu charakteristický vývoj, v němž jsou recese relativně krátké a projevují se pouze zpomalením růstu výroby a jen menší nezaměstnaností. V tomto období prostě převažují hospodářsky "dobré roky". Je to dána právě tím, že nové technologie umožňují vysoké tempo růstu potencionálního (přirozeného) produktu, což se nutně odráží v charakteru klasického průmyslového (obchodního) střednědobého hospodářského cyklu.

V druhé fázi cyklu (dlouhá deprese) dochází k nasycení trhu novými výrobky a technologiemi, roste konkurence, klesá produktivita kapitálu, celková výroba roste relativně pomaleji, snižuje se zaměstnanost, mzda jako cena práce (pracovní síly) je stlačována dolů. Krátkodobé poklesy investic a výroby v rámci střednědobého hospodářského cyklu již přímo vykazují absolutní pokles ve vztahu k předcházejícímu roku a vystupují jako krize (deprese). Dlouhodobě pak dochází k výraznému zpomalení růstu celkového produktu (výstupu ekonomiky) a ke vzniku masové nezaměstnanosti. To je spojeno s růstem úrokové míry, která v opakujících se okamžicích dokonce převyšují míru zisku. V tomto období potom převažují hospodářsky "špatné roky", což je podmíněno v tomto období dosahovaným nízkým tempem růstu potencionálního (přirozeného) produktu v důsledku vyčerpání rozvojových možností dosavadních technologií.

V dlouhé depresi ovšem současně roste také tlak na akumulaci a investování do racionalizace výroby a do perspektivně nových technologií. Hledají se tedy nové technologie, nové způsoby akumulace, nové metody řízení. V podmínkách nestability, nepořádku, "nové nepřehlednosti" (J. Habermas), chaosu (v řečtině jde o směsici, beztvárnou hmotu, propast) a turbulencí (zde je nutno odlišit tzv. deterministický chaos - tj. pouze zdánlivě náhodné chování, které je výsledkem přesných pravidel, popsatelných pomocí diferenciálních rovnic; je však zároveň silně závislé na hodnotách vstupních, počátečních parametrů a ty nemusíme přesně znát a umět adekvátně analyticky vyjádřit, takže nepatrná událost může mít velké následky, tzv. efekt motýlího křídla; blíže lit. 12 a 20 - od skutečné nahodilosti) se postupně rodí nový výrobní (produkční) řád s novou úrovní materiálních výrobních sil (technologií), s novou formou akumulace kapitálu, s novou formou státní regulace a s novou podobou mezinárodní dělby práce (viz lit. 16). Zkrátka vzniká nová forma moderní průmyslové (kapitalistické) společnosti, a to prostřednictvím vědeckých, zemědělských, průmyslových a sociálních krizí či revolucí (neboť mimo jiné je nezbytné řešit ožehavou otázku rozložení "nákladů modernizace a restrukturalizace" mezi jednotlivé sociální a profesní skupiny obyvatelstva). V tomto kontextu lze pojem "krize" vnímat jako normální formu pohybu, existence a vývoje moderní společnosti, kdy za "porodních bolestí" přichází na svět nová společnost.

Právě sociální revoluce, velké (systémové) války, politické převraty či jiná společenská kataklyzmata vázaná na dobíhání dlouhé deprese (v rámci tzv. formační krize čili formation crisis - 1848, 1896, 1939 - 45, viz dále) umožňují "kvantitě přerůst v novou kvalitu" čili přinášejí sebou ono potřebné prosazení nové formy moderní průmyslové společnosti, nového produkčního řádu, nového technologického stylu, jehož další rozvoj pak nese následující dlouhou expanzi a přináší i novou prosperitu. Rozvojové impulzy nového produkčního řádu se však časem vyčerpají a jeho krize koncem příslušné dlouhé expanze přinášejí potřebu nového "šturmování nebe" čili nutnost začít opět s hledáním nových forem společenského a ekonomického života (tzv. otevírací krize čili opening crisis - revoluce 1871, 1917 či 1968, viz dále).

Zde je důležité si uvědomit to, že technologická změna musí nutně postupovat v rámci tzv. dlouhé deprese pouze pomalu, protože vyžaduje na jedné straně akumulaci (nashromáždění) velkých peněžních prostředků a na druhé straně je podmíněna růstem oněch odvětví, které vyrábějí novou techniku, nové výrobní prostředky. Kvalitativně zcela nová technika a technologie se může při užití v jednotlivém podniku a při současné intenzívní racionalizaci práce projevit také klesající produktivitou kapitálu. Teprve při přechodu k masovému užití a poklesu nákladů nové techniky to povede k dlouhodobému růstu kapitálové produktivity a ekonomiky jako celku. Až když se nové technologie dostatečně rozvinou může nastoupit (na jejich základě) nová dlouhá expanze jako začátek dalšího dlouhodobého cyklu (dlouhé vlny).

Realita dlouhodobých cyklů (dlouhých vln)

Prehistorii moderní průmyslové společnosti tvoří v 16. a 17. století rozvíjení první vědecké revoluce v dílech F. Bacona, B. Pascala, R. Descarta či I. Newtona (tzv. první vědecká revoluce zahrnuje období od vystoupení M. Koperníka po Ch. Darwina), období tzv. původní akumulace - previous accumulation (v terminologii A. Smithe) a klasického kolonialismu (viz např. lit. 5, str. 76 - 102). V epoše původní akumulace ("původní" - - protože předcházela vzniku kapitálu a kapitalismu vůbec) došlo mimo jiné k rozbití lokálních (regionálních) trhů a k vytvoření jednotného národního trhu, vznikají rovněž první manufaktury a rozvíjí se faktorový systém, což umožnilo vznik moderního průmyslu. Obdobně tehdejší zemědělská revoluce (17. a 18. století - střídání osevů, semenářství, selektivní chov dobytka, lepší nástroje, nasazení koní místo volů jako tažné síly atd.) a tzv. ohrazování (čili privatizování) obecní půdy přispěly ke zrodu moderního průmyslového dělnictva, a to uvolněním části venkovského obyvatelstva. Zároveň se objevuje řada mechanických zlepšení výroby - Newcombův parní stroj (1709), Kayův létající člunek (1733), dopřádací stroj L. Paula (1738).

Vlastní historie moderní průmyslové (kapitalistické) společnosti pak začíná rozmachem první průmyslové revoluce v Anglii (1770 - 1815), kde se také postupně rodí její klíčový prvek - tovární systém (srv. lit. 16, lit. 4, kap. 9 a lit. 2, str. 61 - 64). Jádrem průmyslové revoluce se stal Wattův parní stroj - vynález z roku 1769 a zejména jeho zdokonalení z roku 1784 (viz lit. 1 a 30), univerzální stroj na převedení jedné energie v druhou, který umožňoval realizovat nezbytnou tovární kooperaci strojů (stejnorodých nebo různorodých) v rámci jednotné strojové soustavy. Prudce se rozvíjí hlavně textilní průmysl na bázi nově zkonstruovaných spřádacích strojů (1759 - Jenny, 1769 - Spining Jenny, 1779 -  Mule) a mechanického tkalcovského stavu (z roku 1784), později přichází rozmach hutnictví železa (1784 - vynález tzv. pudlování, 1796 - první parní válcovna železa)..Roku 1783 objevují bratři J. a I. Montgolfierové možnost letu balónem s horkým vzduchem (21. listopadu pak letí první lidská posádka - F. Pilátre de Rozier a F. d' Arlande), roku 1813 či 1817 K. F. Drais zkonstruoval první jednostopé vozidlo - počátek cyklistiky (první velocipéd bratří P. a E. Michauxových se objevil v roce 1861, roku 1869 pak společnost Meyer a spol. konstruuje první bicykl - čili kolo dnešního typu).

Tato průmyslová revoluce se pak stala materiální základnou I. dlouhé vlny (1780/90 - 1844/51), skládající se z dlouhé expanze v období let 1780/90 až 1810/17 a z dlouhé deprese z let 1810/17 až 1844/51. V politické oblasti jsou dějiny této vlny spjaty s Francouzskou revolucí (1789 - 1799), Napoleonskými válkami (1796 - 1815) a Rokem revolucí 1848, a tedy se zrodem takových politických ideologií, jakými jsou liberalismus, nacionalismus a socialismus (viz lit. 9), a to vždy v určité opozici ke společenskému konzervatismu. Proto lze asi právem období první dlouhé vlny označit celkově za věk revoluce - The Age of Revolution 1789 - 1848, jak to činí přední britský historik Eric Hobsbawm (lit. 7). Není pak jistě náhodné, že období dlouhé deprese této první vlny se stalo i dějištěm tzv. Velké transformace (1815-1845) Karla Polanyiho (Polanyi, K. - The Great Transformation, London 1945), kdy se roztroušené a izolované trhy přeměnily do podoby komplexního seberegulujícího se tržního systému (vznik tržní společnosti). Tato proměna nakonec transformovala povahu celé lidské společnosti, včetně charakteru její kultury i představ člověka osobě samém.

II. dlouhá vlna je situována do let 1844/51 - 1880/96, přičemž dlouhá expanze z let 1844/51 až 1870/75 se opírá o rozvoj železnic, metalurgie a strojírenství. Tzv. éra železnic a Hobsbawmův věk kapitálu (The Age of Capital 1848 - 1875) byl umožněn zdokonalením parní lokomotivy G. Stephensonem z roku 1829, jehož "Raketa" (The Rocket) poprvé v dějinách dovolila, aby rychlost dopravy člověka překonala rychlost cvalu koně. První parní lokomotivu zkonstruoval R. Trevithick v letech 1801/06, v roce 1869 pak byla dokončena první transkontinentální železnice v USA. Je vynalezen telegraf (S. Morse, 1839) a první linka Morseova telegrafu je pak zprovozněna v roce 1844, v roce 1850 je dokonce položen první podmořský telegrafní kabel. Roku 1841 se objevují první umělá hnojiva (superfosfáty, síran amonný) a je vynalezena vulkanizace kaučuku (Goodyear). První vyasfaltování vozovky je provedeno v roce 1854 (P. Mérien). V roce 1839 se objevuje první předchůdkyně moderní fotografie - daguerrotypie (Daguerre) a roku 1859 jsou otevřena první ložiska ropy v Pensylvánii. Rozvoj metalurgie se odvíjí od vynálezu nového způsobu výroby oceli ve velkém měřítku v konvertorech H. Bessemerem (tzv. besemerování) v roce 1856, dále od zavedení tavby oceli v Martinské peci v roce 1864 a od zavedení výroby tzv. Thomasovy oceli v roce 1875. Pro strojírenství byl důležitý např. vynález revolverového soustruhu v roce 1855, vynález kuličkového ložiska v roce 1869 či vynález automatického revolverového soustruhu v roce 1873. První šicí stroje vznikají v roce 1829, jejich tovární výrobu však rozjíždí až v roce 1851 firma Singer, první psací stroje lze spatřit pak v roce 1865 (např. John Pratt). Rozmachu dosáhla rovněž lodní doprava - v roce 1827 získává J. Ressel patent na lodní šroub (první použití britskou admiralitou v roce 1843), v roce 1838 poprvé přeplouvá Atlantský oceán loď poháněná pouze párou (první paroloď - Clermont - ovšem postavil Američan R. Fulton již v roce 1807), v roce 1839 první použití oceli jako konstrukčního materiálu pro stavbu lodí, v roce  1854 kompaundní parní stroj (parní stroj s více než jedním válcem) řeší otázku hospodárného využití paliva a tím i prostoru na lodích, v letech 1858 - 69 budují Francouzi Suezský průplav, roku 1880 zahajují Američané stavbu Panamského průplavu. V roce 1863 má premiéru podzemní dráha čili metro (Londýn) a v roce 1865 zase nekonečný výrobní pás (americká jatka). V roce 1861 potom puška opakovačka a kulomet, roku 1867 vynalézá A. Nobel dynamit (bubínkový revolver konstrukce S. Colta je však již znám od roku 1835). Vznikají první akciové společnosti, rozvíjí se účast státu v ekonomice.

Dlouhá deprese z let 1870/75 - 1880/96 se pak vyznačuje rozvojem imperialismu (moderní kolonialismu, vývoz kapitálu), růstem průmyslové koncentrace, vznikem monopolů (kartely, trusty, koncerny), velkými fúzemi v hutnictví, ropném průmyslu a elektrárenském průmyslu, zejména v USA se rodí první průmysloví giganti a vzniká finanční oligarchie (v důsledku rostoucí koncentrace v bankovnictví a prorůstání průmyslového a finančního kapitálu). Vznikají tak postupně prvky nového hospodářského systému (monopolního kapitalismu), a to současně s prvky nové technické revoluce (viz dále). V politické oblasti je významná porážka Pařížské komuny (1871), porážka dělnického hnutí v USA (masakr v Chicagu roku 1886) a také zápas koloniálních mocností (v čele s Velkou Británií) o rozdělení Afriky, Asie a Oceánie (1877 - 1914) - to umožnilo E. Hobsbawmovi označení let 1875 - 1914 za tzv. věk říše (The Age of Empire).

III. dlouhá vlna zabírá období 1880/96 - 1939/45. Dlouhá expanze (1880/96 - 1914) využívá nových společenských forem vzniklých v minulé dlouhé depresi a je založena na rozvoji tzv. druhé technologické revoluce - technickovědecké revoluce (od 70. let 19. století do druhé světové války). Zde se uplatnily zejména následující vynálezy - telefon (G. Bell, 1872), gramofon (T. A. Edison, 1877), kinematograf (bratři Lumiérovi, 1895), objev výroby sody pomocí čpavku (E.Solvay, 1863), objev kontaktní výroby kyseliny sírové (C. Winkler, 1875), elektromotor (stejnosměrný proud - W. Ritchie, 1833, M. H. Jacobi, 1834, střídavý proud - N. Tesla, 1888), dynamo (W. von Siemens, 1866), žárovka (T. A. Edison, 1877, první elektrárna na stejnosměrný proud pak v roce 1882), parní turbína (Ch. A Parsons, 1884), generátor střídavého proudu (N. Tesla, 1891), elektrická lokomotiva (W. von Siemens, 1879), automobil (W. Maybach, N. Otto, G. Daimler, K. Benz, 1885), pneumatika (John Dunlop, 1888), spalovací motor na naftu (R. Ch. K. Diesel, 1897), rádio čili bezdrátový telegraf (G. M. Marconi, A. S. Popov, 1895), letadlo (bratři Wrightovi, 1903). V roce 1886 byla zavedena elektrolýza, v roce 1887 bylo zavedeno svařování, v roce 1896 vznikl Roentgenův přístroj. V továrnách dochází k výrazné intenzifikaci práce prostřednictvím realizace systému navrženého T. W. Taylorem (1856 - 1915), spočívajícího v provádění dělníkem pouze určitého množství přesně vypočtených a vymezených úkonů a pohybů (taylorismus, v USA zaváděný od roku 1883). V roce 1913 pak Henry Ford zavádí ve svých závodech v USA do provozu první linku na sériovou výrobu automobilů Ford T (fordismus, viz lit. 19). Ekonomický systém však zůstává nedokončen, nedokáže likvidovat klasické průmyslové krize, zaostřuje se boj o nové rozdělení světa, což nakonec vede k výbuchu "Velké války" - první světové války (1914-18).

V dlouhé depresi této III. dlouhé vlny (1914 - 1939/45) se pak nutně hledají adekvátní formy organizace moderního velkoprůmyslu, ekonomiky a společnosti vůbec, odpovídající převratným změnám technologií, vyvolaných druhou technologickou revolucí. Jedná se zejména o rychle se šířící fordismus čili zavádění tzv. výrobní linky, výrobního pásu (zvlášť po roce 1920). Vznikající masová výroba si potom žádá i masovou spotřebu, nutností se stává odbourávání bariér tzv.efektivní koupěschopné poptávky cestou zajištění trvalého růstu mezd, a to kvůli stimulaci odbytu (řeší se tím tzv. problém realizace). Nezbytností se ovšem stávají státní zásahy do ekonomiky, kdy vládní výdaje (nákupy) musí doplňovat nedostatečné soukromé výdaje (investice). Rodí se tři možné odpovědi, reakce na potřeby doby :

- fašismus a nacismus (Itálie, Německo): státní kapitalismus, zbrojení a válečná příprava, nucené úspory;

- moderní kapitalismus - tzv. státně monopolní kapitalismus (např. New Deal v USA: státní záruky za vklady na záchranu úvěrové soustavy, podhodnocení dolaru na ulehčení břemene dluhů, státní subvence za nucené zmenšení zemědělské produkce, zkrácení týdenní pracovní doby a stanovení minimální mzdy, veřejné práce proti nezaměstnanosti atd.);

- pokus o nové, nekapitalistické formy (socialismus v Rusku, stalinismus): centrální plánování, direktivní řízení, státní monopol, kolektivizace a znárodnění (zespolečenštění).

Vývoj se vyznačuje nejistotou, chaosem, selháním hospodářského liberalismu - tzv. Hobsbawmův věk katastrofy (The Age of Catastrophe 1914 - 1945). Období relativně delšího růstu v rámci střednědobého hospodářského cyklu (1922 - 29) je vystřídáno hlubokou světovou hospodářskou krizí (1929 - 33) a pak po rozpačitém oživení přichází deprese roku 1937. Ekonomické, sociální a politické rozpory nakonec ústí do 2. světové války (1939 - 45), která ovšem znamenala rovněž významný impuls pro velké inovace a také umožnila ustálení nezbytných forem státní regulace ekonomiky (na teoretické bázi keynesiánství).

Čtvrtá dlouhá vlna tedy nastupuje v bouři 2. světové války a je nesena třetí technologickou revolucí - vědeckotechnickou revolucí (na bázi tzv. druhé vědecké revoluce = teorie relativity, kvantová teorie, molekulární biologie). VTR se vyznačuje rozvojem syntetické chemie (1937 - objev nylonu v USA, W. H. Carothers), komunikační techniky (1935 - první radar, R. A. Watson-Watt, 1936 - první pravidelné televizní vysílání BBC z Londýna, 1940 - první účastnický dálnopis), elektroniky (1946 - první elektronkový počítač, 1949 - objev tranzistorů), jaderné energie (1942 - E. Fermi spouští první jaderný reaktor), aeronautiky (1935 - první helikoptéra, I. Sikorsky) a kosmonautiky (4. 10. 1957 - vypuštění první umělé družice Země v SSSR, 12. 4. 1961 - první let člověka do vesmíru, J. A. Gagarin, 21. 7. 1969 - přistání člověka na Měsíci, N. Armstrong, E. Aldrin, USA). Dlouhá expanze v rámci této vlny se vyznačuje mimořádnými tempy ekonomického růstu (až 6% roční růst světové průmyslové výroby a 4,7% roční růst světového reálného hrubého národního produktu) a rovněž mimořádnou délkou svého trvání kolem 30 let (1939/45 až 1965/70) - tzv. zlatý věk či tzv. třicet slavných let (The Golden Age of Capitalism). Ovšem již studentské bouře v roce 1968, recese let 1969 - 70 naznačovaly možný zvrat v dlouhodobém hospodářském cyklu. Ten byl velmi důrazně potvrzen výbuchem světové hospodářské krize let 1974 - 75, jež se mimo jiné vyznačovala dvěma závažnými specifiky, a to výrazným inflačním procesem a nepříjemnými strukturálními krizemi (energetická, surovinová a potravinová krize). Keynesiánství se ocitá pod palbou kritiky a začíná tzv. monetaristická kontrarevoluce (nástup monetarismu, školy racionálních očekávání a prosazování neokonzervativní hospodářské politiky - reaganomika a thatcherismus). Tzv. Hobsbawnova desetiletí krize (The Decades of Crisis 1970 - 1991) mohla začít .

Od období let 1965/70 tedy prožíváme tzv. dlouhou depresi IV. dlouhé vlny. Střednědobé cyklické poklesy (1974 -75, 1979 - 84, 1992 - 93) jsou střídány pouze mírným oživením světové ekonomiky. V rámci mnohorozměrné tzv. civilizační krize, kdy se potýkáme současně s krizí politickou, ekonomickou, ekologickou a morální, se ovšem bolestně rodí prvky nového transnacionálního produkčního řádu (globálního kapitalismu) - globální podnikové sítě, instituce globálního řízení, nadnárodní integrační seskupení atd. (viz lit. 12, 17 a 18). Současně dochází k  formování adekvátní materiálně technické báze toho produkčního řádu v rámci čtvrté technologické revoluce - informační revoluce, spojené s hledáním nových zdrojů energie (termojaderná syntéza, sluneční, větrná a geotermální energie), nových informačních technologií (na bázi vynálezu mikroprocesoru, čipu  -   - M. E. "Ted" Hoff, 1971), nových průmyslových biotechnologií (hybridonové technologie čili monoklonální protilátky, genové inženýrství, bioinformatika po roce 1975), nových metod zpracování surovin a materiálů (kryogenní technologie, koherentní záření s vysokou hustotou toku energie, vývoj supravodivých materiálů pro "bezeztrátový" přenos elektrického proudu) atd. Jedná se zde zkrátka o tzv. špičkové, vysoké technologie čili high technologies.

Charakter současné doby

V dnešní době tedy dobíhá IV. dlouhá vlna a připravuje se rozběh V. dlouhé vlny, která zabere první polovinu 21. století. Konkrétně žijeme v období "čistění" historického a společenského terénu pro přechod k nové vzestupné fázi dlouhodobého cyklu ve vazbě na další vývoj výše zmiňovaných špičkových, vysokých technologií - high technologies (blíže lit. 6, 11, 24, 25, 26 a 29). Vývoj biotechnologií by měl např. přinést syntetické potraviny (umělé bílkoviny), vyrobené in vitro (ve zkumavce, v laboratoři). Postupně by se mělo rovněž rozšířit využití tzv. inteligentních robotů třetí generace, řešících pomocí tzv. umělé inteligence problémy podobně jako lidé - tj. prostřednictvím postupů založených na znalostech a na schopnosti se učit. Pokrok na úseku informačních technologií povede k novým generacím počítačů (např. dnes očekávaný nástup 5. generace "non von" počítačů na bázi rychlých balistických tranzistorů nebo supravodivých Josephových obvodů), počítačového softwaru, vysokorychlostních elektronických přenosů či televizorů (tzv. vysokodefiniční televize - HDTV) atd.

V podstatě by se měl uskutečnit přechod od tzv.industriálního typu technologií k tzv. superindustriálnímu až postindustriálnímu typu technologií - tj. od pásové sériové výroby k pružné automatizované výrobě, od masové výroby a spotřeby k individualizaci výroby a spotřeby, od centralizace výrobních kapacit k jejich decentralizaci, od urbanizace k deurbanizaci (a to na základě zdokonalení dopravních a telekomunikačních systémů), od technologií, kde příroda sloužila jako věčný a nevyčerpatelný "zdroj" ekonomického bohatství k technologiím, kde naopak ekonomická aktivita se musí stát základem zachování přírodního prostředí atd.

Přechod k nové dlouhé vlně má sice přinést žádoucí podstatný nárůst společenské produktivity a společenského bohatství, předtím však nutno zvládnout značné transakční náklady a nemalá rizika přechodového období (fáze turbulence), a to včetně možnosti zániku lidské civilizace v chaosu nezvládnutelných živelných přeměn (viz lit. 3 a lit. 31). Pouze na tomto základě se lidstvo může dočkat zrodu rané globální občanské společnosti (informační společnosti, superindustriální společnosti, technotronní společnosti, znalostní společnosti) na úsvitu třetího tisíciletí naší éry (po Kristu).

Počátkem nového tisíciletí jsme tak mohli reálně očekávat nástup formační krizi rodící se nové společnosti, v jejímž důsledku se plně zformují a prosadí základy této globální občanské a superindustriální (informační, technotronní, znalostní) společnost, postupně potom přerůstající ve společnost postindustriální, postmoderní a postliberální (překonání industriálního řádu a kapitalismu do poloviny 21. století, možné prosazení dominace ideologie hnutí New Age). Válka v Kosovu a s ní spojené bombardování Jugoslávie (březen 1999) či válka v Čečensku (podzim 1999) tak vlastně signalizovaly příchod nezbytné formační krize spojené s dobíháním 4. Kondratěvovy vlny a příchodem 5. Kondratěvovy vlny. Patří sem také první válka v Perském zálivu (1999), teroristický útok na budovu Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku z 11. září 2001, následný tzv. preventivní útok armády USA (spolu se svými spojenci) na Afghánistán (7. října 2001) a posléze i na Irák (20. března 2003) či dosud trvající kontroverzní "válka proti terorismu".

Léta 2001 - 2002 byla ve znamení recese ve světové ekonomice. Obnova ekonomického růstu v letech 2003 - 2005 ukazuje na možný nástup 5. Kondratěvovy vlny (zabírající orientačně období 2003/04 - 2057/58). Nejasnosti ohledně  globálního nástupu 5. Kondratěvovy vlny spočívají ale v tom, že současná formační krize nemá podobu nějakého výrazného společenského kataklyzmatu typu revolučního roku 1848 či druhé světové války (1939 - 1945), takže četné nahromaděné rozpory se řeší pouze postupně a pomalu. Sociální, politický a ekonomický vývoj je proto tolik nejednoznačný či dokonce plný protikladů (protitrendů). Na kolik k vyřešení nahromaděných rozporů přispějí současná globální finanční krize, jejíž počátky spadají do roku 2008, a zejména na ní navazující třetí světová hospodářská krize (od roku 2009) ukáže až čas. Teprve nalezení adekvátních východisek z obou těchto krizí definitivně potvrdí tolik vyhlížený nástup 5. Kondratěvovy vlny.

Literatura