K článku Simona Smithe
Cross-kulturní analýzy musí být přesnější, jinak mohou zavádět
Představme si, že k lékaři přijde obtloustlý padesátník. Lékař mu přednese přesvědčivou, vědecky podloženou přednášku opřenou o statistická data o tom, jak má vypadat jeho životospráva, životní styl, o potřebě pohybu atd. Přednáška nemá chybu - jenže padesátník při ní zemře. Přišel totiž s infarktem.
Uznávám, že to je příměr trochu přitažený z vlasy, ale často mne napadá, když čtu články některých západních politologů, kteří se vyjadřují k situaci post-komunistických zemí.
Stručně řečeno, v západních demokraciích existují jakési základní vazby mezi politikou, byrokracií, byznysem, médii a občanskou společností. Jejich analýzou se zabývá politická teorie, která, ať chce nebo nechce, je dost podstatně ovlivněna kontextem: James M. Buchanan by svou analýzu zbytnělého sociálního státu stěží mohl napsat v Británii na počátku století, když žádný sociální stát neexistoval.
Když už teorie existuje, nastává velmi choulostivý moment: láká totiž k aplikaci mimo kontext. Vždyť i v postkomunistických zemích nalezneme stejnou pětici, tedy politiku, byrokracii atd.
I zde existuje vláda, parlament, soudy, média, občanské iniciativy. Jenže jejich vzájemné vazby jsou úplně jiné. Mimochodem, jsem přesvědčen, že jeden z nejtragičtějších omylů transformace byla aplikace teorie veřejné volby na postkomunistické státy - podle této teorie šlo o velmi zbytnělé sociální státy, které je třeba léčit koňskými dávkami trhu. Jenže bez efektivního vlastnictví a institucí na jeho ochranu se tržní svoboda zvrhla na gangsterský kapitalismus.
Obávám se, že podobné je to i s oceňováním občanských iniciativ. To jsou podle mne užitečné instituce v osifikovaném rámci, v němž klasická tvorba politické vůle dokáže důležité téma zařadit do politické agendy se zpožděním nebo by ho zcela ignorovala.
Žádná občanská iniciativa však nedokáže nahradit instituční rámec, profesionální civil service, vynucování práva ani klasickou tvorbu politické vůle.
Naopak, pokud dojde k promiskuitnímu směšování rolí, tedy suplování politiky "občanskou společností", ve společnosti roste chaos, rozčarování, neschopnost kooperace - ideální podhoubí pro demagoga, který s dysfunkční demokracií zatočí.
Obávám se, že Česká republika potřebuje mnohem víc než občanské iniciativy upevnění politických struktur, které by konečně umožnilo vytvoření profesionální byrokracie.
Proto si myslím, že výzvy intelektuálů, které ve skutečnosti motivuje odpor k levicové vládě, jsou zavádějící. Proto si také myslím, že se analýza pana Simona zcela míjí s kontextem české politiky.
Nemá cenu, abych dělal rozbor jeho článku - musel bych souhlasit téměř se vším, co říká.
Jenom si myslím, že to platí pro vztah politiky a občanské společnosti - v Británii.
Pokud si však nepoloží otázku, jak reálně funguje politicko-administrativní proces v Británii a v ČR, a jestli mu jeho teoretický rámec umožňuje diference pochopit, pochybuji, že se přiblíží k porozumění tomu, co se v České republice odehrává.
Václav Žák
