Co znamenají nynější Vánoce?
Toto zamyšlení Andrewa Marra vyšlo v neděli 19. prosince v týdeníku Observer.
Vzdejme chválu. Ano, postavte se. Teď vodorovně rozpřáhněte ruce. Představte si, že historie evoluce vám probíhá přes tělo zleva doprava a začíná vaším levým konečkem prstu. Od toho konce vašeho nejdelšího levého prstu, přes váš trup běží historie života na této planetě a až k vašemu pravému lokti neobsahuje nic jiného než existenci bakterií. Dál po vaší pravé ruce vznikají jednoduché organismy. Dinosauři se objeví až - na vaší pravé dlani. A celá historie homo erectus a homo sapiens je obsažena v tloušťce jediného ústřižku nehtu.
Dovolme nyní Richardu Dawkinsovi, z jehož knihy Unweawing the Rainbow, Rozmotávat duhu, jsem vzal tuto analogii, aby ji dokončil: " Co se týče písemné historie, Sumeřanů, Babylóňanů, židovských patriarchů, dynastií faraónů, římských legionářů, křesťanských otců, co se týče Tróje a Řeků, Heleny a Achillea a Agamemnona, co se týče Napoleona a Hitlera Beatles a Billa Clintona, oni a všichni ostatní, kteří je znali, jsou odváti v prachu z jediného lehkého pohybu pilníku na nehty."
Je to strašlivé, že? To je to měřítko. To je skutečnost. To je něco, na co se díváme s otevřenou pusou. Takováto posvátná hrůza je dnes hlavní duchovní emocí ve věku bez náboženského vyznání, možná Dawkinsova vědecká imaginace naznačuje, kde ji lidský druh bude hledat a nalézat.
Náboženská víra mizí. Za poslední rok podle jedné analýzy navštívilo Canterburskou katedrálu, sídlo hlavy anglikánské církve, více lidí jako turisté, než kolik lidí šlo toho roku do kostela na bohoslužby. Představte si vánoce za dvě stě let. Obřadně, v tradičních rodinách, učiní Dawkinsovo znamení kříže a budou opakovat jeho inkantaci. Pak se zaposlouchají do starobylých písní, jako je "Imagine" od Beatles. Posléze rozsvítí zářící čtverec, zavěšený ze stropu, "tévé", symbol hřejivosti a rodinného štěstí.
No, možná to tak nebude. Jestliže bude toto britské souostroví v roce 2200 ještě nad mořskou hladinou, jeho obyvatelé budou možná pravděpodobněji Hindové, šamanisté nebo ortodoxní křesťané spíše než darwinisté. Vánoce se změnily tak radikálně, že se dá bezpečně předpokládat jen to, že budoucí vánoční svátky odhodí některé rituály a vytvoří si nové. Zhodnotíme-li, co tvoří dnešní vánoce, museli bychom zahrnout to, že jistý člověk jménem Philocalus určil v Římě, že se Kristus narodil 25. prosince - učinil to trochu pozdě, až v roce 354, takže se nedá předpokládat, že by si to pamatoval zrovna přesně. Dále máme zvyk o vánocích hodovat, který pochází ze starých syrských kultů a má možná ještě starší původ, krocana jíme od konce osmnáctého století, vánoční stromky začaly být v Británii populární kolem roku 1850, vánoční přání (Henry Cole) od roku 1843, opilecké vítání Nového roku na londýnském náměstí Trafalgar Square pochází od Skotů, žijících v Londýně ve dvacátých letech tohoto století, tradiční bondyovka v televizi je od sedmdesátých let, každoroční článek v deníku Daily Mail o tom, jak politicky korektní Američané ničí Vánoce, je z let devadesátých.
Jak vysvětluje Ronald Hutton ve své knize o britských rituálech během roku The Stations of the Sun, bědovat, že jsou vánoce příliš komerční, to je také už tradice. V roce 1897 si George Bernard Shaw stěžoval, že vánoční oslavování vnucují obchodníci a novináři "neochotnému a znechucenému národu".
Vánoce nejsou "v podstatě pohanské", jak kdosi bude v nadcházejících dnech tvrdit, ani nejsou "zásadním způsobem křesťanské", jak na to odpoví některý biskup. Pro většinu z nás je to shromáždění vzpomínek a zvyků, s nimiž jsme skončili v daném roce. Avšak existují dobré důvody k zamyšlení nad těmito postkřesťanskými, vystresovanými spotřebitelskými svátky. Abychom se řádně mohli z vánoc těšit, měla by to být také doba nábožné bázně, chvály, soucitu a dalších pojmů, před nimiž dnešní bezbožecký svět prchá.
Toto milénium je zejména vhodnou chvílí pro to uvědomit si pozoruhodné změny, k nimž došlo v našem chápání času a měřítek. Můžeme předpokládat, že v prehistorických společnostech, které oslavovaly zimní slunovrat, byl pojem "času" v našem smyslu nesmyslný. Čas se měřil lidským životem a ročními dobami: skoro neexistovala historie ani pomyšlení na budoucnost.
Pro rané křesťany se zdálo, že Kristův život se odehrál relativně nedávno a že nebude dlouho trvat ani, než se zase vrátí na zem. Čas byl už delší, ale byl ohraničen psanou historií Starého zákona a rychlou, předapokalyptickou budoucností. V době, kdy se staly Vánoce v průmyslových společnostech rodinnými svátky, ustoupily biblické události do pozadí a lidi si pomalu začali uvědomovat, že je Země daleko starší. Dnes, ve věku po Darwinovi a po Einsteinovi čas a prostor nabyly obrovským způsobem na rozměrech.
Namísto toho, abychom stáli v nehybném, tichém okamžiku roku a vzdali chválu ve tmě Bohu a přírodě, jsme si vědomi, že se náš pohyb evolucí a civilizací zrychluje strašlivým tempem. Víme, že velmi rychle měníme pozemské klima - minulý týden znovu psal tisk o tom, že letošní rok byl podle statistik rekordně historicky nejteplejší. A víme, že naše oslavy se neshodují s tím, co víme.
Například, určitě nejsem jediný, kdo pohlíží na teplejší, větrnější Británii, na jejímž jihu nenapadl sníh v prosinci už mnoho let, a kdo shledává, že jsou pro něho scény na vánočních pohlednicích (sněhuláci, zamrzlá řeka Temže) znepokojující. Nejsem sám, kdo uvažuje o tom, jaký význam mají Vánoce, tyto rodinné svátky, v zemi, kde se rodiny zmenšují a společenská atomizace vyžaduje stavbu celého milionu nových bytů.
A ostatní, jistě, také, jdou v noci domů a myslí na obřady se svíčkami, na to, jak se dříve lidé zahřívali v ledové tmě tím, že se drželi pospolu, a pak vzhlédnou k nebi a nevidí hvězdy a tmu, ale neustálou oranžově voskovou zář městské noční oblohy. Vánoce vynalezli lidé, roztroušení po světě, jejichž Země, které se stýskalo po slunci, byla temná. V současnosti je z vesmíru Evropa soubor šumivých skvrn nočních světel.
A pak je to hodování, nakupování, orgiastická spotřeba. Pro lidi, kteří žili během temných měsíců v nedostatku, to musely být nádherné, skutečně emocionální chvíle. My ale se stále častěji ptáme, jaký má smysl oslavovat jednou do roku spotřebitelství a intenzivní hodování ve společnosti, které je zaslíbena těmto božstvům s tlustými zadky po celý rok? Tak každé vánoce jíme příliš mnoho, pijeme příliš mnoho a nakupujeme příliš mnoho. Čím se ale odlišuje prosinec od ostatních částí roku?
Vánoce jsou svátky náboženství, tmy, zimy, rodiny a výjimečného hodování v chudém životě. Oslavujeme je dnes ve společnosti, která ztratila svou náboženskou víru, je jasně osvětlená, její klima se otepluje a její spotřebitelská populace žije stále častěji jednotlivě, o samotě. Není divu, že mají z toho mnozí z nás podivný pocit. Vím, že jsem napsal stížnost moderního Scrooge, člověka, který kazí lidem dobrou náladu. Až se rozzáří vánoční stromek, rozehřeje mě dobrá whisky a budu uprostřed rodinného kruhu, všechny tyto pochybnosti mě na chvíli opustí. Duch solidarity a smysl pro nábožnou bázeň ještě úplně neodumřely.
Ale na co jiného by byly rituály a festivaly, kdyby nás to neprovokovalo k zamyšlení? Nenavrhuju, že bychom měli Vánoce proměnit v oslavu darwinismu, jakou jsem satirizoval na začátku tohoto článku. Příliš to připomíná falešné rituály francouzských revolucionářů, které selhaly. Ale chci víc od Vánoc než jen nostalgii a oteklá játra. Pohani brali oslavu boha slunce smrtelně vážně. Dobří křesťané mají ve vánoční dobu tytéž smrtelně vážné pocity. Ale co my ostatní? Kde je naše vážnost? Nezbývá nám už nic jiného než ironie a útrata na úvěrové kartě?
V postnáboženské společnosti bychom měli mít schopnost onoho pocitu nábožné bázně, tak jako Dawkins, když oslavuje obrovské měřítko času a složitou krásu přírodní evoluce. To by pak mohlo vést ke vzniku nové, etické imaginace, která se zaměří víc na naše povinnosti vůči této planetě a přiměje nás, abychom mysleli víc na budoucnost. Mohlo by to vést ke vzniku vědomí, které by bylo méně hrubě hmotařské a trochu důstojnější.
Musíme najít způsob, jak řešit etické otázky kolem nás, od dětských vrahů až po umělé potraty, a to jazykem, který nespoléhá stoprocentně na judeokřesťanskou ideologii. Nábožná bázeň, chvála, morální argumentace: o ty jsme přišli se ztrátou náboženské víry. Vánoce nebudou Vánocemi, pokud je vlastním úsilím zas nezískáme zpět.
