Hnutí Duha nelže
Přátelé mě upozornili, že 13. prosince byl v Britských listech
zpřístupněn článek pana Davida Trunce. Tvrdí, že Hnutí DUHA nezná
základní skutečnosti, nebo lže.
Pan Trunec se to snaží dokázat na dvou citacích z našeho měsíčníku
"Bezjaderný region". Snadno lze ukázat, že se ve svých závěrech mýlí
právě pan Trunec (jinou otázkou je, zda z neznalosti nebo úmyslně s
cílem dokázat předem připravený závěr).
1. Naše tvrzení, že "reaktory nemohou spalovat uran v podobě, v jaké se
nachází v přírodě", je zcela pravdivé. Žádný reaktor nemůže pracovat se
smolencem, který obsahuje oxidy uranu v koncentracích jen výjimečně
překračujících desetiny procenta. Z toho důvodu je třeba vytěženou
horninu složitě zpracovat, aby se z ní získal uranový koncentrát. Ten se
dále podrobuje chemickému a mechanickému zpracování, jehož výsledkem
jsou uranové tablety pro palivové proutky.
Naprostá většina reaktorů kromě toho navíc vyžaduje změnu poměru izotopů
uranu - tzv. obohacení. Pan Trunec má pravdu v tom, že některé typy
reaktorů mohou pracovat s uranem i bez obohacení. Tyto reaktory (britské
typu Magnox a kanadské CANDU) však představují pouhý zlomek celkového
instalovaného jaderného výkonu (necelých 10 %). Británie, která jich
provozuje nejvíc (většina pochází z 50. a 60. let), od nich navíc
upouští jako od neperspektivní technologie, a při výstavbě nových bloků
již využívá nejběžnější tlakovodní typ reaktoru (viz poslední britský
projekt elektrárny Sizewell B).
Soudný čtenář jistě uzná, že v článku omezeného rozsahu, který se věnuje
havárii v japonském Tokai, nemůžeme zabíhat do všech nuancí tohoto typu.
(Pro doplnění připojuji tentýž článek v původní, nezkrácené podobě, kde
se tento problém okrajově zmiňuje - viz tokai.htm).
Toto je však především jiná věc. Původní tvrzení, že reaktory nemohou
spalovat uran v přírodní podobě, je zcela pravdivé. Pravdu nemá pan
Trunec.
2. Výrok pana Srdečného, že spalováním dřeva se člověk nepodílí na na
likvidaci severočeské krajiny ani na produkci skleníkových plynů, je
rovněž pravdivé.
Jak známo, biomasa obecně (dřevo i další rostliny) jsou při spalování z
hlediska skleníkového efektu neutrální - rostliny při svém růstu
spotřebují právě tolik CO2, kolik ho při spalování uvolní - nebo dokonce
spíše pozitivní (pokud dřevo nespálíme a shnije, uvolní mj. metan, který
je o několik řádů agresivnější skleníkový plyn než oxid uhličitý).
Rozvoj spalování biomasy jako alternativu k fosilním palivům doporučují
i závěry Mezivládního panelu o klimatu, který sdružuje tisíce expertů a
je v problému klimatických změn respektovanou institucí.
Je pravda, že tvrzení ve své doslovné podobě není úplně přesné
(spalováním dřeva se člověk podílí na produkci skleníkového plynu, ale
nikoliv na zesilování skleníkového efektu a problému klimatických změn).
Věta však byla uváděna právě v kontrastu k negativním vlivům spalování
fosilních paliv, které ke klimatickým změnám přispívají. Z tohoto
důvodu, kdy kontext je zřejmý, nepovažuji za výrok v jeho otištěné
podobě problém.
Na závěr bych chtěl říci, že Hnutí DUHA je cílem podobných výpadů
poměrně často. Máme však dost jiné, užitečnější práce, než na všechny
reagovat. Většina z nich totiž není o nic závažnější než článek pana
Trunce, na který reaguji pouze na výslovné přání čtenáře Bezjaderného
regionu - jinak by mi za ztrátu cca 20 minut k napsání tohoto ohlasu
nestál.
Panu Truncovi přeji lepší informace a více pokory, vám všem pak hezké
Vánoce,
S pozdravem,
Jan Beránek
Předseda Hnutí DUHA a člen redakce Bezjaderného regionu
Japonská přesnost ve městě Tokai
Jan Beránek
Poslední zářijové ráno překvapila japonské město Tokai nehoda
v továrně na výrobu jaderného paliva. Již dnes víme, že šlo o největší jadernou
havárii v historii Japonska a o jednu z nejvážnějších nehod jaderného průmyslu
na světě. Co se zde vlastně odehrálo? Příčinami a souvislostmi nehody se zabývá
následující článek.
Průmysl často argumen-tuje ve prospěch jaderných elektráren tím,
že se jedná o ekologicky čistý zdroj energie: žádná síra, žádný popel, dokonce
žádné emise kysličníku uhličitého, který způsobuje klimatické změny. Tento
obraz podstatně narušují naše zkušenosti s nehodami jaderných elektráren a také
stín dodnes nevyřešeného problému, kam s vyhořelým jaderným palivem.
Zářijová havárie v
Japonsku však upozornila na méně viditelné, a proto opomíjené riziko plynoucí z
provozu jaderných elektráren - technologicky mimořádně náročnou výrobu
uranového paliva. Reaktory totiž nemohou spalovat uran v podobě, v jaké se
nachází v přírodě. Vytěžená ruda musí nejprve projít složitým procesem
zpracování, na jehož konci je uranový koncentrát; již tato fáze vede k rozsáhlému
zamoření životního prostředí (viz SG č. 11/98). Téměř všechny reaktory navíc
vyžadují další úpravy uranového koncentrátu (tzv. obohacení), spočívající ve
zvýšení obsahu izotopu U-235 - právě atomy tohoto izotopu se v reaktoru štěpí
za účelem získání energie. Zatímco přírodní uran obsahuje jen 0,7 % U-235,
běžné tlakovodní reaktory vyžadují obohacení uranového paliva na několik
procent (v Temelíně 4,4 %) a speciální typy reaktorů dokonce na desítky
procent.
A právě při manipulaci s
tímto mate-riálem došlo k havárii v Tokai, městské aglomeraci ležící 130 km
severovýchodně od Tókja.
Jaderná továrna v Tokai
Továrna na úpravu uranu v
Tokai patří firmě JCO, dříve známé pod jménem Japan Atomic Fuel Conversion
Company. JCO je dceřiným podnikem ekonomického gigantu, společnosti Sumitomo
Metalic Mining Company. Firma je zároveň jedním ze dvou výrobců jaderného
paliva, kteří jsou dodavateli japonských elektráren. Ročně zpracuje 715 tun
uranu pro palivo do klasických tlakovodních reaktorů a průměrně 3 tuny vysoce
obohaceného uranu pro palivo do experimentálního, tzv. rychlého množivého
reaktoru Džojo Mark II.
Co se vlastně stalo?
Dne 22. září začala JCO
po tříleté přestávce pracovat na výrobě vysoce obohaceného paliva. Vstupní
surovinou byl uran obohacený na 19 %. Dělníci v továrně si tento fakt
zřejmě neuvědomili a mylně se domnívali, že pracují jako obvykle s uranem
obohaceným pouze na 3 až 5 %.
Ve čtvrtek 30. září v
10:35 místního času tak do usazovací nádrže nalili namísto maximálně povolených
2,4 kg uranu roztok, který obsahoval celých 16 kg vysoce obohaceného uranu. Tím
přesáhli tzv. kritické množství, které je třeba ke spuštění řetězové štěpné
reakce. Usazovací nádrž, ponořená ve vodě kvůli chlazení, začala fungovat jako
jaderný reaktor - s tím rozdílem, že nebyla vybavena žádnými bezpečnostními ani
kontrolními prvky. Rozběhla se v ní nekontrolovatelná jaderná reakce, v
principu podobná jaderné explozi - naštěstí ale probíhala pozvolna, takže
namísto okamžitého výbuchu se "jen" stala zdrojem intenzivního radioaktivního
záření.
Zatímco z nádrže unikala
silná radiace, vedení továrny si nevědělo rady a nemohlo uvěřit tomu, že ve
výrobní hale probíhá nekontrolovatelná jaderná reakce. Teprve v 11:15, tedy 40
minut po odstartování reakce, připustilo vedení JCO, že došlo k překročení
kritického množství uranu, a o události informovalo Agenturu pro vědu a
technologie (STA).
Trvalo téměř hodinu, než
JCO o havárii a riziku záření informovala radnici města Tokai. A až v 15:00,
kdy atomová reakce probíhala již čtyři a půl hodiny, vydala radnice pokyn k
evakuaci obyvatel žijících v okruhu 350 metrů od továrny - týkal se asi 150
obyvatel. Úroveň radiace na hranici pozemku továrny v té době dosahovala asi
0,001 Sievertů (Sv) za hodinu - během pár hodin by pobyt v tomto místě znamenal
překročení ročního limitu ozáření. Již dvě hodiny poté, v 17:00, zde byl
naměřen čtyřnásobek (0,004 Sv za hodinu), tj. 15 000-násobek přirozené
hodnoty.
Následujícího dne, 1.
října v půl čtvrté ráno - když továrna uvolňovala silné neutronové záření již
17 hodin - vydalo vedení prefektury Ibaraki doporučení občanům v
desetikilometrovém pásmu kolem továrny, aby nevycházeli z domu, utěsnili okna a
nepoužívali dešťovou vodu. Těm, kteří již předtím dobrovolně evakuovali obydlí,
poradili nezdržovat se v místech ležících po větru od Tokai. Všech 135 škol v
okolí zůstalo ten den zavřeno.
Havarijní tým se snažil
zastavit štěpnou reakci vypuštěním vody, která obklopovala usazovací nádrž a
díky níž se reakce udržovala v chodu. Pokus selhal, protože se zaseknul
vypouštěcí ventil chladícího potrubí .
Situace se zhoršovala.
Intenzita záření poblíž továrny již přesáhla 0,02 Sv za hodinu, tedy
dvacetinásobek hodnoty zaznamenané na počátku havárie. Byla mobilizována
armáda, aby kontrolovala dopravu a hlídala veřejný pořádek. Ve stavu
pohotovosti čekala protichemická armádní jednotka. Vláda uvažovala o tom, že
požádá o pomoc americké vojáky, a prefektura chystala rozšíření evakuační zóny.
V sedm hodin ráno
oznámila agentura STA, že reakci se konečně podařilo zastavit: dělníci zničili
chladící potrubí, voda vytekla a do nádrže byl přidán bór pohlcující neutrony.
Sondy vzápětí zaznamenaly prudký pokles naměřené radiace. Štěpná reakce,
uvolňující intenzivní záření, se po dvaceti a půl hodině zastavila.
Ani poté ale nebylo
jasné, do jaké míry bylo kontaminováno okolí radioaktivními látkami, které se
při reakci uvolňovaly a unikaly do ovzduší. V okolí továrny proto zůstaly 1.
října uzavřeny silnice, pozastaveny byly i všechny vlakové a autobusové spoje,
nefungovaly pošty. Prefektura doporučila zemědělcům, aby odložili sklizeň úrody
(rýže a sladkých brambor). Město Tokai přešlo kvůli riziku kontaminace na
náhradní zdroj pitné vody, námořní služba varovala lodi plující ve vodách
poblíž pobřeží. Byl zakázán rybolov.
Během dne byla postupně
rušena některá dopravní omezení a v 15:00 prefektura na základě doporučení Komise
pro jadernou bezpečnost (NSC) odvolala opatření k ochraně obyvatel v
desetikilometrovém pásmu kolem továrny JCO.
Přes 4 500 obyvatel
navštívilo nemocnice, kde prošli zkouškami kontaminace a zdravotní kontrolou. U
několika obyvatel z nejbližšího okolí továrny byla zjištěna kontaminace
radioaktivními látkami.
V sobotu 2. října
odpoledne již fungovaly školy a vláda odvolala evakuaci nejbližšího okolí
elektrárny s tím, že nehrozí jeho zamoření. Všichni občané se tedy mohli vrátit
do svých domovů.
Následky
V kritickém stavu se
nacházejí tři dělníci, kteří operaci s uranem v továrně prováděli, a byli proto
ozářeni z bezprostřední blízkosti. Všichni byli během okamžiku vystaveni
extrémně vysokým dávkám neutronového záření a paprskům gama - podle odhadů
obdrželi dávky 17, 10 a 3 Sieverty, což je srovnatelné s ozářením v epicentru
exploze atomové pumy svržené na Hirošimu. Taková dávka je považována za
smrtelnou a překračuje zhruba 200-násobně povolený roční limit. Pro ilustraci
dodejme, že dávka záření z přírodních zdrojů je pouze 0,003 až 0,005 Sv za celý
rok.
Při záchranné akci, která
jadernou reakci po více než 20 hodinách konečně zastavila, byly ozářeny další
dvě desítky pracovníků. Většina z nich byla nasazena podobně jako černobylští
"likvidátoři" - v prostředí s intenzivní radiací mohli pracovat pouze dvě či
tři minuty, pak je museli nahradit kolegové.
Vysoké dávky ozáření
obdrželi také pracovníci ambulance, kteří postižené dělníky odváželi do
nemocnice, a členové havarijního štábu. Mezi ozářené osoby patří i sedm
náhodných dělníků, kteří v bezprostřední blízkosti továrny pracovali na
rekonstrukci golfového hřiště. Celkový počet ozářených osob k 18. 10. je oficiálně
69, to však nezahrnuje veřejnost.
Japonská vláda prozatím
označila nehodu stupněm čtyři na sedmibodové mezinárodní škále (INES).
Mezinárodní agentura pro atomovou energii ovšem oznámila, že se jedná o
nejtěžší havárii od výbuchu Černobylu a že po podrobnějším prozkoumání možná
bude oceněna vyšším stupněm nebezpečnosti. V tom případě by se stala druhou
havárií v historii oceněnou stupněm pět (vedle roztavení reaktoru Three Mile
Island v roce 1979) a třetí největší jadernou havárii v dějinách vůbec (po Černobylu
se stupněm sedm).
V následujících dnech
experti STA i dalších institucí odebrali v okolí továrny JCO vzorky, které
prokázaly kontaminaci životního prostředí radioaktivními látkami. Listy rostlin
obsahují významná množství radioaktivního jódu a v okolí do jednoho kilometru
byly detekovány další radioaktivní prvky, mj. césium, stroncium a sodík.
Zejména posledně jmenovaný prvek byl v podobě radioaktivních izotopů nalezen ve
vzorcích kuchyňské soli odebrané v domácnostech poblíž továrny. Protože jeho přítomnost
lze vysvětlit přeměnou obyčejného sodíku vlivem neutronového záření, nabízí se
možnost odhadnout, jakým dávkám byly ve skutečnosti civilní obyvatelé
vystaveni. Takový kvalifikovaný odhad, který je k posouzení potenciálních
zdravotních následků nezbytný, dosud chybí.
Přítomnost kontaminace
zároveň potvrzuje riziko, že evakuace byla ukončena předčasně a unáhleně, ve
snaze co nejrychleji vrátit život prefektury do zajetých kolejí.
Bezpečnost nezaručí ani Japonci
Nehoda vedoucí k
rozpoutání neřízené jaderné reakce je bezpochyby vůbec nejděsivějším scénářem
možné havárie v jaderném průmyslu. A jen díky obrovskému štěstí byl její průběh
v továrně JCO tak mírný - odhaduje se, že reagoval pouze maličký zlomek (méně
než jeden gram) z celkového množství přítomného uranu.
Každý, kdo se v
problematice aspoň trochu orientuje, potvrdí, že v jaderném průmyslu jsou
přijímána taková bezpečnostní a technická opatření, aby se v prvé řadě
prakticky vyloučilo riziko neřízené štěpné jaderné reakce. Příslušná zařízení
jsou z toho důvodu konstruována pokud možno tak, aby za žádných okolností
nemohlo dojít k zapálení neřízené reakce nadkritickým množstvím štěpného
materiálu (případně aby se taková reakce vzápětí samovolně utlumila).
Jak je tedy vůbec možné,
že k něčemu takovému mohlo dojít? Dosavadní analýzy ukazují několik příčin,
které vedly k havárii. Havárii zavinily hrubé chyby a nedbalost obsluhy. Za
prvé, dělníci si zřejmě ani neuvědomili, že pracují namísto s běžným materiálem
s vysoce obohaceným uranem. Proto do nádrže nalili více než pětinásobek
předepsaného množství uranu. Za druhé, společnost JCO pod tlakem přiznala, že
nelegálně změnila licencované pracovní postupy tím, že - v zájmu urychlení
výroby - dala pokyn dělníkům, aby přidávali uran naráz ručně, namísto aby jej
pečlivě odměřovalo a pozvolna přimíchávalo automatické zařízení. Za třetí,
dělníci ani vedení firmy vůbec nebyli vybaveni instrukcemi pro případ
rozpoutání jaderné reakce - s takovou eventualitou zkrátka nikdo nepočítal. Za
čtvrté, pracoviště nebylo vybaveno monitorovacím zařízením, které by vedení
firmy okamžitě upozornilo na prudký nárůst radiace. Nehorázně nedbalý přístup
firmy JCO dokládá i fakt, že dělníci manipulující s radioaktivními materiály
nebyli v příkrém rozporu s předpisy vůbec vybaveni osobními dozimetry.
Jiným příkladem hrubého amatérismu je, že JCO vybavila záchranný
tým dozimetry s pouze dvojmístným displejem. Tak se stalo, že jeden z dělníků
byl ozářen dávkou 120 mSv, ale JCO uvedla jen 20 mSv zobrazených na displeji.
Něco takového se - pod vlivem propagandy průmyslu o skvělé
bezpečnosti a přísném dohledu v jaderné energetice - zdá být těžko
pochopitelné. Umíme si snad ještě představit, že by k něčemu takovému mohlo
dojít třeba v Rusku (ostatně se často setkáváme s přesvědčivě znějícím
argumentem, že černobylská havárie by se na západě nemohla odehrát, protože je
tam mnohem vyšší pracovní disciplína). Ale ve vyspělé zemi, která je známá svou
precizností a stojí na špici technického vývoje? Ten, kdo si navíc uvědomí
podstatný rys japonské kultury - že se zde totiž vše děje podle přísných
pravidel, každý pracovní postup je podrobně předepsán a zaměstnanci se musí
podle podrobných manuálů učit třeba i telefonovat - zní uvedená fakta už zcela
neuvěřitelně.
Ukazuje se navíc, že
přinejmenším část zodpovědnosti padá i na mnohem výše postavené instituce, než
je firma JCO. Například Komise pro jadernou bezpečnost (NSC) v Tokai
nikdy neprovedla kontrolu havarijní připravenosti a pracovních předpisů z
hlediska rizika řetězové jaderné reakce - nejspíš proto, že nikoho ani
nenapadlo, že je něco takového vůbec možné v zařízení, které se diametrálně
liší od jaderné elektrárny. Do jisté míry selhali i další činitelé - od havarijního týmu nevybaveného pro případ
jaderné nehody až po premiéra, kterému trvalo od obdržení informace o havárii
celou hodinu, než začal jednat (a pokyn k evakuaci nejbližšího okolí přišel
téměř po pěti hodinách, během kterých byli obyvatelé vystaveni unikajícímu
záření).
Rozhodující roli hrála v
Tokai řada lidských selhání. To ovšem překvapí pouze neinformované nebo
zaslepené, protože stejně tak tomu bylo u většiny vážných jaderných havárií ve
světě. Znovu se ukázalo, že technika se zdá skvělá a spolehlivá (a řada výpočtů
může dokládat, že pravděpodobnost nehody je mizivá), ale hlavní slabinu
představuje člověk, který ji ovládá. A pokud se lidskému selhání nepodařilo
předejít ani v mimořádně ukázněné japonské kultuře, jsou zcela oprávněné
pochyby, zda si vůbec můžeme dovolit technologii, která v případě selhání
obsluhy ohrozí celé město (nebo dokonce celý stát).
Ledová sprcha pro jaderný průmysl
Havárie v Tokai znamená
pro jaderný průmysl další těžký a možná osudný otřes. V japonských podmínkách
ji lidé vnímají o to citlivěji, že na hustě osídlených ostrovech každá podobná
událost ohrožuje obrovské množství lidí. Například jen v desetikilometrovém
pásmu kolem továrny JCO žije přes 300 000 obyvatel!
Letošní havárie v Tokai
navíc nebyla na japonském souostroví zdaleka první. Od roku 1990 zde došlo k
několika vážným nehodám, z nichž se dokonce jedna (na jaře 1997) odehrála přímo
v Tokai - exploze v továrně, která přepracovávala jaderné palivo, vedla k úniku
menšího množství radioaktivních látek.
Japonská veřejnost
dlouhou dobu respektovala ambiciózní plány vlády na rozvoj jaderné energetiky.
Vedle strategických důvodů (naprostý nedostatek domácích energetických zdrojů)
k tomu japonské občany vedla tradiční silná loajalita vůči autoritě státu a
nadřízených. V současnosti Japonsko vlastní 52 reaktorů o celkovém výkonu 43
000 MW a ačkoliv je rozestavěn pouze jeden (800 MW), oficiálních plány počítají
pro rok 2010 s přírůstkem 21 velkých bloků, které by zvýšily instalovaný výkon
na 71 000 MW.
Tyto cíle se však těžko
podaří realizovat. Nejméně od poloviny 90. let totiž i zde, pod vlivem řady
skandálů a nehod, pochyby o vhodnosti jaderné energetiky sílí. V regionech, kde
se doposud lidé za velmi tučné kompenzace s elektrárnami smiřovali, začínají
sílit hlasy odmítající další elektrárny. Problémy s nalezením nových vhodných
lokalit přiznává i oficiální materiál ministerstva průmyslu, který s odvoláním
na tento fakt navrhuje snížit původně plánovaný výkon v roce 2000. Velký vzdor
vyvolává také nutnost skladování vysoce radioaktivních odpadů. V převážně
rybářské oblasti kolem meziskladu Rokašo se před příjezdem první lodi s
kontejnery konala velká shromáždění a hladovky. Guvernér prefektury Aomori
dokonce několik dní odmítal vydat souhlas s tím, aby loď v přístavu Rokašo
vůbec přistála (finanční dotace pro region a vládní záruky o bezpečnosti jeho
rozhodnutí nakonec změnily).
Obavy z jaderné havárie
pramení v neposlední řadě i z ničivého zemětřesení v Kóbe, ke kterému došlo v
roce 1995. I když jsou japonské jaderné elektrárny stavěny tak, aby odolaly
otřesům půdy jisté intenzity, žádná z nich by v Kóbe neobstála: Zatímco
maximální přípustné zrychlení se u jednotlivých reaktorů pohybuje podle stáří
od 150 do 670 Gal (průměr je 300 Gal), zemětřesení Hanšin, jež postihlo Kóbe,
dosáhlo zrychlení až 833 Gal.
Poslední nehoda v Tokai
může tedy být poslední kapkou, kterou trpělivost většiny Japonců přeteče.
Bezprostřední důsledky zatím vedly k tomu, že JCO přišla o oprávnění podnikat v
oboru jaderné energetiky a její majitel, Sumitomo Metalic Mining Company,
oznámila, že ukončí veškeré své aktivity na poli jaderného paliva. Jeden z
největších provozovatelů jaderných elektráren, společnost TEPCO, v rozjitřené
atmosféře raději okamžitě stáhla své televizních reklamy o přednostech jaderné
energetiky. Vládní činitelé rozhořčeně požadují přísnější kontrolu a revizi
jaderného programu a plánují sérií přepadových inspekcí na jaderných
zařízeních.
Ani to však nemusí
stačit k tomu, aby se důvěru občanů podařilo obnovit. Podle posledních průzkumů
veřejného mínění je totiž o perspektivě jaderné energetiky přesvědčeno jen
20 % občanů, zatímco 75 % jich vyjádřilo nesouhlas či obavy ze záměrů
dále budovat jaderné elektrárny.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Sedmá generace vydávaném Hnutí DUHA.
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před
provedením jazykových korektur)
