Nevolte Oldřicha Uličného děkanem FFUK!
Otevřený dopis akademickému senátu
filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Vážené, vážení.
než Oldřich Uličný (OU) začal uvažovat o své kandidatuře na děkana FF UK, vyjadřovel jsem se v souvislosti s ním veřejně vždy pouze k jeho postojům a koncepcím. Tak tomu bylo po celou více než dvouletou diskusi, jíž jsem vyvolal svou studií "Pravopis: němčina před reformou, čeština po ní" (Češtinář 1996/7, č. 3, str. 65-77). Tato diskuse probíhá na stránkách lingvistických časopisů, v e-mailových dopisech rozesílaných doc. Pavlem Novákem a v e-mailových odezvách na ně.
Po revolverové reakci OU na můj článek, jenž tuto diskusi rozpoutal, jsem nadále používal věcné argumenty. Obhájil jsem s jedinou výjimkou (kde Uličného výtka je zčásti opodstatněná) všechny své Uličným napadané teze. K úrovni polemiky (OU je ředitelem Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK) připomenu jen toto:
1. Podle OU je psaní -izm- (např. "komunizmus", pozn. JČ) , píšeme-li -ist (např. "komunistický", pozn. JČ), porušením morfematické zásady. Tvrdil to apodikticky, neprovedl přitom morfematickou analýzu. Napsal a doložil jsem, že tomu tak není, že jde o dva různé morfémy (morfém je nejmenší část slova, která je ještě nositelem mluvnického významu, pozn. JČ). Řetězy -is-/-iz- nepovažují za znakové jednotky (morfy) ani Mluvnice češtiny, ani Z. Šiška, ani E. Slavúčková, jež při své analáze jde "až k nejzazší hranici" (E. Slavíčková, Retrográdní morfematický slovník češtiny s připojenými inventárními slovníky českých morfémů kořenových, prefixálních a sufixálních. Praha 1975, s. 37).
1. OU mě chybně citoval. Vyskytly se hlasy, že tak učinil naschvál. Protože pouhé vyslovení této domněnky znamená naznačit stanovisko k jeho charakteru, toto podezření jsem dosud nikdy nevyslovil. Pokud OU nelhal, ale zmýlil se, děkanem FF UK by mohl být člověk pracující s prameny tak nedbale, že už v druhém ročníku vysokoškolského studia by jej za to každý dobrý vysokoškolský asistent postihl (důkaz popsaného počínání OU in: J. Štochl, K polemikám o českém a německém pravopisu, Jazykovědné aktuality 36, 1999, č. 1-2, s 52).
Kandidatura OU na děkana mě nutí k tomu, abych se vyslovil k jeho osobě.
OU publikoval v Učitelských novinách (1999, č. 33, s. 13) článek Necháme se terorizovat od dětí a mládeže? V Britských listech na něj velice přiléhavě (v jednotlivostech ne vždy korektně, jak později nastíním) reagoval O. Hausenblas a i reakce čtenáře Učitelských novin na "zlo" obsažené v příspěvku O. Uličného ukazuje, jak se k Uličného "novopohanskému" kultu síly, k jeho třídění lidí podle genetické výbavy na - slovy OU "dobré" a "beznadějnou spodinu" a k jeho dalším postojům staví širší kulturní veřejnost. Uličného preferování českého středostavovského "genofondu" má velice blízko k nacistické rasové teorii (netvrdím, že by byl ochoten uvádět ji do praxe, i když...) OU by snad mohl být jakousi pokleslou českou variantou Sloterdijka (viz "nadějné" a "beznadějné" lidi u OU), kdyby nebyl apologetou středostavovského průměru, proti němuž Sloterdijk vystupuje (což v německé společnosti plní, jakkoliv jsou Sloterdijkovy postoje radikální a některé z nich podle mého názoru nepřijatelné, určitou inovační funkci).
Jako správný gauner z "beznadějné spodiny", navíc na rozdíl od OU sadistický (OU píše, že nechce být nařčen ze sadizmu), se domnívám, že účelnější než Uličným navrhované tělesné trestání dětí "výchovnými údery, vždy s mírou, v pravý čas, jen s láskou, beze svědků a pokud možno od rodičů" by bylo fyzicky napomenout OU, a to bez lásky a před svědky. Pro ty, kdo tento návrh snad chápou doslovně (nechci použít krásný Majakovského výraz "písmožrouti"), dodávám, že to již postrádá smysl, protože na východu OU už je pozdě a "pravý čas" k takovému pokárání je taky promeškán, protože něco podobného provedl ve svém sympatickém zápase se zjevem podobnám Oldřichu Uličnému Jiří Menzel (byť po právní stránce trochu trejfe).
Přiznává, že mě poněkud mrzí, že Menzela to napadlo dřív. Tato "karlovarská metoda" by však mohla být prospěšná pro Českou republiku i pro světovou bohemistiku. Je otázkou, zda pro Brusel, a pokud ano, pak to není tak důležité. Není také korektní, že O. Hausenblas připomíná OU jeho věk: "Je mi samozřejmě jasné, že v případě Uličného článku jde o výlev stárnoucího elitáře..."
Nad těmito slovy se mi vybavilo to místo z Canettiho Masy a moci, kde se píše, že někteří lidé milují hřbitovy, poněvadž mají dobrý pocit z toho, že oni stojí nad ležícími. Nevíme, kdy umřeme, ale čistě pravděpodobnostně, podle věku: k zemi je více skloněn OU než O. Hausenblas. Věk O. Uličného připomínající O. Hausenblas se nevyhne podezření, že mu není nepříjemné pohlížet na OU jakoby z výšky.
Nevím, jak OU myslí to "pokud možno od rodičů". Znamená to, že fyzicky trestat může i učitel? Není vyloučeno, že na vysoké škole studují a budou studovat i lidé o dva tři měsíce mladší než 18. Mělo by dle OU být přípustné, aby fyzicky trestal i ředitel vysokoškolského ústavu či děkan, aby v praxi předvedl, jak si osvojil teorii komunikace?
Konstatováním, že smysl života je ve výchově dětí, přiznává OU, že tento smysl nenašel v sobě. Píše-li Nietzsche o tom, že ten, kdo nedokáže vydržet sám se sebou, utíká k sousedovi, pak OU utíká k dětem. Z toho si, jak píše Jakobson, dělal legraci již Majakovskij (citováno popaměti):
Dítě (o dřevěné hračce, snad o psu): "On čulá, jak chci já, ne, jak chce on."
Matka: "Jak je chytrý, ten můj toto!"
Snad proto, že přes neustálé moralizování má OU daleko od Nietzschovy vize "nadčlověka" a jejího naplňování, je mu naopak tak blízká jiná, biologicko-rasová "teorie" o "nadlidech" a "podlidech". Kterak nepomyslet na velkého Nietzschova žáka Ladislava Klímu, který se táže, co může zapáchat víc než profesor etiky.
Etický a etizující profesor OU se podílel po vydání mé kritiky jeho postoje k pravopisu a po publikování jeho bulvární odezvy na nejméně sedmiměsíčním vláčení mého jména maloměstskou žumpou Češtináře z řad jistého typu pedagogů.
Na tomto ostrakizování Josefa Štochla v lingvistických publikacích a na jeho více než osmnáctiměsíční ostrakizaci v lingvistických časopisech se podílela vedoucí redaktorka Češtináře a hradecká proděkanka doc. Bartůňková, jež Uličného útok publikovala (do historie české textové lingvistiky se oba zapíšou především tím, že založili nový typ textu - pracovně bych jej pojmenoval opisem "bulvární článek na stránkách odborného tisku").
Mou odezvu neotiskla, asi před rokem složila habilitační zkoušku před komisí vedenou prof. Uličným (všimněte si, prosím, že popisuju fungování struktur v systému vědy, ne struktury mafiánské). Poté jsem jí poslal dopis, v němž jsem jí k habilitaci poblahopřál a zakázal publikovat svou reakci na OU, pokud by o jejím vydání ještě uvažovala.
Tak se opakovalo to, co bolševici činili například Janu Procházkovi a Václavu Černému. Ten za druhé republiky napsal, že existuje něco, co si vzít nenechá, i kdyby to bylo stiženo údělem horším než pronásledování: kdyby s tím zůstal sám, vystaven plivancům ulice. Těch se mu po nacistickém mučení na Pankráci a po stalinském věznění dostalo v 70. letech. Jan Zábrana správně poznamenal, že k těmto prostředkům nesáhly snad ani některé fašistické režimy. Od Zábrany toto konstatování něco váží, ten nepatřil k těm, kdo preferují nacizmus či různé fašizmy před diktaturami či totalitními režimy "levicovými".
S vulgaritami podobnými těm z Uličného pamfletu jsem se setkal snad jen na stanicích SNB při svých zatčeních, z nichž to po zásahu StB proti běhu za politické vězně 8.9. 1989 mělo krvavé vyústění (Informace o Chartě 77, 19. 9. 1989, s. 14-15), a počátkem 90. let proti mně podobně postupoval sládkovský časopis Alarm. Popsané vláčení a ostrakizace jsou estébáctvím umocněným na Miroslava Sládka.
Je příznačné, že tuto ostrakizaci prolomily skutečné osobnosti (z nichž někdo zasedá i ve Vašem orgánu): doc. P. Novák, jenž ze svého e-mailu rozeslal nejméně padesáti v Česku, na Slovensku i v Německu žijícím lingvistům mé meritorní pokračování diskuse a biografické a bibliografické údaje o mně, největší žijící český lingvista prof. Petr Sgall, redakční rada Jazykovědných aktualit ve složení Erhart, Horecký, Novák, Starý, Nekvapil a vedoucí redaktor tohoto časopisu prof. Kořenský. Jim všem děkuji. Budu vděčný i těm, kdo se ozvou s věcnou kritikou mých postojů (i těch zde vyslovených), třeba tvrdou, ať už se s ní ztotožním, nebo ne.
Na pozici P. Sgalla v české a světové jazykovědě OU nic nezmění, i kdyby Sgallův život byl jakýkoli, i kdyby Sgall byl za války třeba v kuratoriu pro výchovu mládeže, jenže on byl tehdy v koncentráku, tím jsou Uličného útoky proti němu surovější. Vím, že toto nebývá připomínáno, přesto tak činím, i s vědomím rizika, že mi někdo může, podle mého názoru neprávem, vytknout, že tato zmínka poněkud svazuje diskusi.
Není tomu tak, jen poukazuju na to, že surovost, jež je surovostí vždy, je vůči koncentráčníkovi ještě podlejší. Přitom vůdčí postavení P. Sgalla v české lingvistice vyžaduje, abychom s ním diskutovali ostře. Já například nesouhlasím s jeho postoje ke kodifikaci tvarů typu "oni sází" (namísto tradičnějšího "oni sázejí", pozn. JČ) apod., je to jediný bod z polemiky Sgall - OU vedené na stránkách časopisu Český jazyk a literatura (Sgall se k této problematice znovu vyslovil např. v článku Lingvistika a zákon schválnosti, Jazykovědné aktuality, 36, 1999, č. 1-2, s. 40n), v němž zastávám názor zastávaný i OU. Závažnější argumenty než OU pro tvar 3. os. pl."sází" uvedl kdysi A. Stich: tento tvar byl před kodifikací školními Pravidly (1993) velmi rozšířenou variantou ve spisovnem úzu, z vlastní několikaleté zkušenosti korektora Stich ví, že tuto variantu užívali i dobří autoři.
Vzhledem k popsaným složkám profilu OU Vás vyzývám, abyste do funkce děkana FF UK nezvolili jediného kandidáta O. Uličného, když už jej většina jeho podřízených do této funkce navrhla.
Jsem si vědom, že má výzva nemá velkou vyhlídku na vyslyšení. Nezvolit jediného kandidáta a mořit se s opakovanými volbami...
Kdo je či bude děkanem FF UK je ostatně sice též společenský, ale hlavně Váš problém. O mnoho horší už to stejně být nemůže, když Vy, pane děkane Vrhele, jste v osmdesátých letech zamlčel Černého překlad Ortegy a loni jste nadával na "levicový hnůj" (je jím Václav Černý, jenž až do své smrti byl socialistou, zatímco Jakeš byl tou voňavou levicí, když jste v jeho zájmu Černého "hnůj" odklízel?).
Jsem připraven i na kolektivní rezoluce proti mé drzosti, ať už od Uličného podřízených (i těch, co jimi pravděpodobně budou) včetně některých studentů, či od jiných skupin. V natoidní době bych se ani nedivil, něco podobného se už děje (třeba proti novináři Křečkovi), populistické řeči OU o "beznadějné spodině" koneckonců musejí velké části Čechů konvenovat: místo pro "Pana Doktora" budou moct za chvíli hromadně slzet třeba pro "Pana Profesora", jenž má šanci pokračovat až do Senátu nebo třeba do funkce administrátora stanného práva, když Václav Benda, jenž by tak podle svých vlastních slov učinil docela rád, už jím být nemůže. Jsem připraven i na možnost občanskoprávních žalob proti mně a podobných hračiček.
Jeden článek v Slově a slovesnosti, jenž se zabýval Lakoffovými zdvořilostními premisami, vyzněl tak, že TV reportéři by pomalu nemohli nikoho kritizovat, zvláště je-li starší než oni. Pozoruhodná představa o úloze sdělovacích prostředků
Neholdám zdvořilostní premisy uplatňovat dogmaticky. Taková jejich aplikace, příp. interpretace dusí duskusi a chrání pozice mocných a mocenských struktur, ať už ve vědě, nebo jinde ve společnosti-
A ŠŤASTNOU RUKU!
literární vědec, lingvista a překladatel, člen Jazykovědného sdružení ČR a Sekce pro lidská práva Helsinského občanského shromáždění (HCA) v ČR.
Poznámka JČ: Výše uvedený otevřený dopis se Josefu Štochlovi nepodařilo zaslat z technických důvodů Britským listům před prvním kolem volby nového děkana. První kolo proběhlo 9. prosince 1999, z 36 členů senátu volilo 30, pro Oldřicha Uličného hlasovalo 7, proti bylo 18, zdrželi se 3, 2 hlasy byly neplatné. Doufejme, že senát FF UK se zachová stejně rozumně i při případných příštích hlasovacích kolech.
