Politika a televize
Rezignace ředitele České televize vyvolala debatu, zda se tak stalo pod politickým tlakem anebo nikoli. Bývalý ředitel Ivo Mathé k tomu dobře řekl, že "politické tlaky byly, jsou a budou ve všech televizích a záleží na autoritě, prestiži a schopnosti managementu jim odolávat, nebo být vůči nim imunní". Příkladem takové imunity jsou pak slova šéfa zpravodajství Zdeňka Šámala, že "některým politikům může vadit, že zpravodajství je děláno více pro lidi a méně o politicích, kteří byli zvyklí se vídat na obrazovkách častěji.
Můžeme s jistotou očekávat, že ve snaze být na obrazovce častěji a nejlépe v příznivém osvětlení, nějaký ten tlak některé politické strany vyvinou. Podstatné je, aby se minul účinkem.
Do jisté míry se o to jistě postarají jiné strany, ale především záleží na samotné televizi. Nic jí nebrání v tom, aby vysílání bylo ještě více pro lidi a ještě méně o politicích.
Ti ať jsou vyváženě ukazováni stejně, a to stejně zřídka. Objektivita bude zaručena a divák se bude méně rozčilovat.
Úkolem politika je mimochodem dělat politiku, nikoli o politice vyprávět. Je to jako by nám herec vysvětloval, jak pěkně zvládl filmovou roli, anebo jako by si spisovatel pochvaloval svou poslední knížku.
Žurnalisté nejsou od toho, aby politikům přikládali mikrofon k ústům a vytvářeli jim prostor pro exhibici. Dobře dělají svou práci tehdy, když politika nutí pečlivě vážit slova a vyslovené nechají posoudit respektovanými odborníky.
Jestliže tedy politici tlačí na televizi v tom smyslu, aby byla profesionální a vyvíjela na ně patřičný tlak, nezbývá než jim za to poděkovat.
A pokud jim navíc záleží na tom, aby televize odkrývala konkrétní prohřešky, chyby a intriky konkrétních politiků, pak úlohu médií vidí velmi správně a občan se nemá čeho bát.
Poznámka JČ: Pozor ale na výroky Ivo Mathého, který se bude nyní snažit vytvářet dojem, že za jeho ředitelování bylo s ČT všechno v pořádku. Nebylo. Zpravodajství České televize nemělo dobrou úroveň. Pamatujete na pořady Debata s Otou Černým? Atd.
Je nesmírně důležité, aby vznikla pevná a nezávislá Rada České televize, která by podpořila vznik skutečně samostatného, průbojného a analytického zpravodajství. Situace, v níž jsou členové Rady ČT přímo odpovědni parlamentu a ten je může odvolat, když se jim Rada znelíbí, je přímým receptem na politické ovlivňování televize. Opakuji, že jediným řešením je jmenování Rady, skládající se z neúplatných nepolitických osobností. Dovolí to však politikové, kteří, jako Ivan Langer, prosazují představu, že by Rada ČT měla být odpovědná parlamentu, to je prý normální? Jenže v ČR neexistuje mezi politiky taková politická kultura, že by vyžadovali neúplatné a kritické fungování sdělovacích prostředků. Ironie Ivana Hoffmana v závěru jeho poznámky je, obávám se, na místě.
