Docela všední dovolená aneb malá sonda do služeb cestovního ruchu ve Vysokých Tatrách
Jak už to bývá, i my jsme se vypravili v polovině září 1999 na dovolenou do Vysokých Tater, zajištěnou přes jednu moravskou cestovní kancelář. Objednávka a zaplacení proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Týden před odjezdem jsme dostali voucher a pokyny na cestu týkající se ubytování a dopravy na místo.
V sobotu ráno nastupujeme do vlaku, po sedmihodinové jízdě a třech přestupech příjíždíme do Tatranské Lomnice. V pokynech na cestu stálo: vlakem do Tatranské Lomnice, odtud autobusem směr Kežmarok, zastávka Stará Lesná, odtud cca 5 minut pěšky.
Při jízdě do Tatranské Lomnice jsme si sice všimli zastávky Stará Lesná, řídíme se však pokyny, a tak jedeme do Tatranské Lomnice, jenž byla sousední stanicí. Na blízké autobusové zastávce, zjišťujeme, že autobus nejede, a tak se vydáváme směrem na Starou Lesnou pěšky. Netušíme však, že do Staré Lesné vedou cesty dvě.
Po hodině chůze se řídíme instinktem, kdy jsme použili neznačenou polní cestu a poslední stovky metrů kráčíme přímo uprostřed pole. Po této úvodní procházce slavnostně vcházíme do penzionu. Máme za sebou cca 10 km pěšky polem, silnicí, dvakrát jsme obešli vesničku a penzion našli 2 km za vesnicí.
Je to sice naše hloupost, příště se budeme držet vlastního rozumu a ne pokynů cestovní kanceláře. Dobře nám tak.
Recepční nám sděluje, že jsme mohli vystoupit na vlakové zastávce Stará Lesná a sejít 500 metrů dolů.
Ubytování je perfektní. Nový nábytek z přírodního dřeva, televize, satelit. Restaurace je v penzionu a snídaně v ceně.
V neděli ráno jdeme na zastávku poučeni recepčním. Bereme to zkratkou lesem (byla to doopravdy zkratka) a vzapětí se ocitáme na hlavní silnici. Po 500 metrech spatříme kempink a za ním ceduli s nápisem "Zastávka autobusu, vlaku 20m". "Hurááá, jsme u vlaku", zaradovali jsme se. Naše radost sice neznala mezí, ale pomalu se začala ztrácet. Na zastávku to bylo dalších 15 minut pěšky. Došlo nám, že 20m neznamená 20 metrů, ale 20 minut. Jiný kraj, jiný mrav, řekli jsme si. No alespoň jsme zjistili skutečnou dobu chůze ze zastávky k penzionu.
Naše další trasa je směrem do Tatranské Lomnice. Zde si zakupujeme lístek na lanovku na Skalnaté pleso (jednosměrný) za 200,- Sk za osobu. Jaké bylo pro mne překvapení, že jsem místo plesa jsem spatřila malou, asi tři a půl metru širokou louži.
Na zahřátí si dáváme kávu v chatě (jednu obyčejnou a druhou s mlékem) v celkové hodnotě 35,- Sk. Další překvapení, kávu si máme "uvařit" z automatu. Je to nejdražší káva z automatu mého života.
Odtud se vydáváme lanovkou na Lomnické sedlo za 150,- Sk (zpáteční lístek). Výhled nahoře je nádherný. Vracíme se na zpět Skalnaté pleso a jdeme pěšky na Hrebienok.
Na Hrebienku dostáváme hlad. Zarazila nás cena nápojů. Za 1,5 l nápoje v plastikové láhvi se cena pohybovala od 75,- do 90,- Sk (v obchodech jinde 20,- až 30,- Sk).
Vybíráme si a objednáváme ohřívanou klobásu. U pokladny mám sdělí, že nám klobásu donesou. Po 30 minutách ji urgujeme a personál se přiznává, že na ni zapomněl. Po dalších deseti minutách slavnostně dostáváme teplou klobásu ohřívanou (či zapékanou) v mikrovlnné troubě.
V pondělí se vydáváme na túru Popradské pleso - Osterva - Batizovské pleso - Sliezský dom - Tatranská Polianka. Na Sliezském domě nás pouze překvapí cena
tatarské omáčky ke smaženému sýru, a to malý kalíšek za cenu 20,- Sk/porce. Jinak nám velice chutná, smažený sýr v tomto hotelu je výtečný.
Doporučujeme! Dlužno dodat, že za celou dobu pobytu se nám nestalo, že by jídlo v nějaké restauraci nebylo dobré. Při přestupu si na nádraží ve Starém Smokovci kupujeme mapu Vysokých Tater. Prodavačka nás vehementně přesvědčuje, že mapa, kde v rohu je červeně napsané "Deutsch" je ve slovenštině. Měla pravdu. Vysvětlivky slovensky byly, ale jinak všechno ostatní bylo v němčině.
V úterý se vydáváme na Štrbské pleso. Vystupujeme z vlaku a vidíme stánek. Zde mají 1 dcl coly pouze za 5,- Sk. Dosud nejlevnější občerstvení. Cena nealko nápoje se pohybuje v rozmezí od 5,- Sk do 12,- Sk za dcl. Zde ovšem vyplynula pro mě další zvláštnost.
Pokud si dáte coca-colu, místo originální láhve či plechovky, ev.automatu Vám odlijí z plastikové láhve. Vyjíždíme lanovkou na Solisko. Zpáteční lístek stojí opět standardní cenu 150,- Sk za osobu.
Po návratu se vydáváme na oběd do "bufetu". Připomíná mi tržnici ve Zlíně v době totality. U pokladní si vyzvedáme lístek, kde nám budou zapisovat naši útratu.
Dle nabídky si vybíráme halušky s brynzou a palačinky. Přijdeme k pultu a sdělujeme personálu své přání. Krátce nato nám paní sděluje, že palačinky nemají, ale mají buchty na pare.
Odporujeme, že palačinky mají v nabídce a tudíž, že chceme palačinky. Opět nám paní sděluje, že palačinky prodávají jen v sezóně a mimo sezónu je nemají (!).
Máme si dát buchty na pare. Po otázce co si dám na jídlo, odpovídám že nic a prodavačka se velmi diví. Zaplatíme a jdeme si sednout. Po krátké době máme halušky na stole. Pokud by nebyly ohřívané v mikrovlnce, byly by dobré.
Po celou dobu jídla jsem sledovala provoz tohoto občerstvovacího zařízení. Během cca 30 minut šla dotyčná paní dvakrát opravovat nabídku dne, ale palačinky nesmazala. Asi je tam nechává na příští sezónu.
Poté se vydáváme na zpáteční cestu. V nádražním stánku si kupujeme pohledy a prohlížíme mapy. Zde mají tu samou mapu Tater ve slovenštině a za cenu o třicet korun levnější než ve Starém Smokovci.
Ve středu vyrážíme na okružní túru Hrebienok - Zamkovského chata - Téryho chata - Priečne sedlo - Zbojnická chata - Hrebienok. Večer se stavujeme na večeři v Taverně ve Starém Smokovci a zde nás překvapuje cena večeře. Doposud se všechny pohybovaly okolo 340,- Sk (za dvě osoby). Tady nás stojí necelých 200,- Sk. Ve čtvrtek máme opět odpočinkový den a jdeme do Tatranské Lomnice.
Procházíme se a je nám dobře. Na oběd se stavujeme ve "Slovenské
jizbě". Zrovna se připlétáme do zájezdu Němců. Personál nás usadí k volnému
stolu.
Při objednání se sice zarazí, že mluvíme česky, nicméně obsluhují nás a dostáváme skvělý oběd. Toto byla jediná restaurace, kdy čísníci chodili v "pracovním". Normální oděv číšníků a servírek v tomto kraji jsou zpravidla rifle a tričko.
V pátek při snídani (forma švédského stolu) slyšíme poznámky personálu a majitelů penzionu sedících u jednoho ze stolů v místnosti, kde se podává snídaně na téma kdo si kolik čeho vzal, vzal-li si moc a pomlouvání dalších rekreantů i cizinců, podle angličtiny západních.
V sobotu ráno vyklízíme pokoj a velice si oddechujeme při odjezdu. Už na nás nikdo nebude zamračeně hledět (nejen na Čechy), nikdo nás nebude pomlouvat, kolik toho sníme a vrátíme se domů do země, kdy při první večeři v restauraci si budeme myslet, že je zde velmi levně.
Musím dodat, že při cestě zpátky jsme jeli v jídelním voze ŽSR. První objednání a donáška nápojů byla rychlá, při druhé jsem se asi dvacet minut snažila upozorňovat číšníka na zájem o další objednání. Podařilo se mi to, až si donesl oběd.
Objednali jsme si pivo a kávu. Na otázku: "Máte vídeňskou kávu?" čísník na mě zíral, co po něm chci a po doplňující otázce "Jakou máte kávu?", odpověděl "Turka nebo nesku."
Po dodání této kávy na stůl a předchozí zkušenosti chci zaplatit. Na to mi dotyčný pán se skelným pohledem odpověděl "Pijtě!" a šel se najíst. Až se najedl, po cca 30-ti minutách přinesl účet.
Na základě dojmů z letošní dovolené v Tatrách a stavu našich peněženek jsme došli k závěru, že stejně drahou dovolenou bychom měli v Rakousku, Rumunsku či Bulharsku (zde i včetně dopravy).
Před časem jsme byli v Bulharsku v pohoří Rila, v okolí Musaly (2925m, nejvyšší hora Balkánu). Ceny jsou porovnatelné (spíše trochu nižší) jako u nás, lidé přátelští, usměvaví , rádi si s Vámi povykládají, strava výborná a zdravá.
Bohužel o Vysokých Tatrách nic takového napsat nemůžeme, alespoň na základě dojmů z této týdenní dovolené.
P.S. Je to náš subjektivní pohled. Názor ať si každý udělá sám. Máte-li jinou zkušenost, či názor, napište.
