Aktualizace k 28. říjnu, výročí vzniku Československa:

Vazeny pane Culiku,

mozna by nebylo od veci, kdybyste jeste pozadal pana Ulicneho o vecnou reakci na clanky pana Hausenblase. Cim to je, ze nejdrive zkoumame, kdo neco rika, nez co to vlastne rika.

Pozoruhodné svědectví o skutečném průběhu revoluce v roce 1989, jak ho zaznamenal Jan Čulík koncem minulého týdne na pražské konferenci jejích svědků a účastníků, včetně kontroverze týkající se údajné tajné dohody Havel - Dubček o kandidatuře na prezidentský úřad, kterou Havel nesplnil, najdete v tomto vydání Britských listů.

Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

Vazeny pane Culiku,

kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

Výběr textů z posledních dní:

Toto je jedna z desítek recenzí, které v minulých dnech vyšly v Británii na knihu Johna Keana o Václavu Havlovi. Jinou recenzi, ze Sunday Telegraphu, naleznete v češtině na tomto místě.

John S. Doyle recenzuje životopis českého dramatika a politika Václava Havla. The Sunday Tribune 10. října 1999.

Václav Havel, autor John Keane, Bloomsbury, cena 25 liber.

V Československu vždycky existoval dobrý černý humor. Dva Češi jedou vlakem z Brna do Prahy. Jeden z obou mužů celou cestu pořád úpí, jako by měl bolesti. Jeho společník už to nemůže vydržet a vykřikne: "Ticho! To nedokážete mluvit o ničem jiném než o politice?" Tento vtip, který vypráví John Keane, je dostatečně vhodný pro zemi, kde se může zdát, že bolest a politika je jedno a totéž, a v letech 1939 - 1989 tomu taky asi taky bylo. Ten vtip se taky hodí pro životopis Václava Havla, kterému byly tři roky, když se dostali k moci nacisté a který stál v čele odstraňování jiného totalitního režimu sametovou revolucí před deseti lety.

Havel byl v roce 1989 čelným světovým politickým představitelem, významným dramatikem, o němž se hovořilo v souvislosti s Beckettem a Pinterem, disidentem, který byl vězněn za své přesvědčení, přežil to a byl svědkem pádu svých věznitelů, fanoušek Franka Zappy, jehož unavená tvář s permanentní cigaretou zosobňovala samu ideu poctivosti.

Za deset let Havlova prezidentství se jeho pověst dost zmenšila. Musíme si znovu připomenout onu pozoruhodnou euforii, která šla ruku v ruce s rozbíjením zdánlivě neproniknutelných zdí kolem sovětského bloku. Každý týden, každý den se děly nepředstavitelné věci.

"Odstraňování komunismu trvalo v Polsku deset těžkých let," píše Keane. "V Maďarsku to trvalo 10 měsíců. Ve východním Německu 10 týdnů a v Československu, které mělo nejobávanější pověst co do státního teroru, to trvalo jen 10 dní."

Keane nám správně připomíná tento euforický proces a je schopen jasně vysvětlit, jak k tomuto procesu došlo v jedné zemi. Abychom byli schopni Havla pochopit, musíme se vnořit do krátké historie Československa. Keane cituje popis Karla Čapka, který napsal v roce 1938 o své zemi, že je "přesně uprostřed Evropy..., přesně na půl cestě mezi severem a jihem a mezi západem a východem. Je také uprostřed mezi čtyřmi moři, jejichž pobřeží vytvářejí složitý tvar Evropy. Být zakotven v samotném srdci Evropy není jen zeměpisná poloha, ale určuje to také osud země a národa, který ji obývá."

"Politická tragédie v šesti dějstvích" je podtitul Keanovy knihy a byla-li tragédií Československa jeho poloha, je Havlovou tragédií, jak to vidí Keane, že se narodil v dvacátém století "jako člověk, jehož osudem byla politika". Kdyby se býval narodil v minulém století, pravděpodobně by napsal pár her a knih, žil by na svém venkovském sídle a těšil se pokojným a dlouhým životem. Namísto toho se narodil do rodiny, jejíž bohatství a výsady (postavila a vlastnila v Praze celou předměstskou čtvrť) mu byly před nosem odebrány už v dětství, nejprve nacisty při jejich vládě teroru a  pak důkladněji komunisty, po puči z roku 1948.

Kapitulace starého a slabého prezidenta Emila Háchy před Hitlerovým zastrašováním jedné noci, poté, co byl povolán v březnu 1939 do Berlína vytvořila pověst, že jsou Češi slabí a zbabělí. Avšak právě v Praze zemřel v roce 1942 po bombovém útoku Reinhardt Heydrich - jediný čelný nacista, který byl během druhé světové války usmrcen politickým atentátem. Divošská pomsta proti nedaleké vesnici Lidice dále prohloubila nacistickou hrůzovládu. Bylo to něco, z čeho se komunisté poučili dobře: ve čtyřiceti letech, které pak následovaly, vládl strach, že bude člověk obviněn z podvratné činnosti, strach, že přijde o živobytí, strach z mučení, strach ze smrti.

Ve srovnání s většinou svých spoluobčanů vedl Havel v rané etapě svého života velmi šťastný život. Dostalo se mu liberálního vzdělání, a jeho rodina, republikáni starého pořádku, pro něho vybudovala dobré zázemí, že mohl Havel v roce 1952 vytvořit skupinu jménem Šestatřicátníci. Byla to skupina přátel, narozených v témž roce, skupina předčasně vyspělých chlapců a dvou dívek, kteří většinou hovořili o knihách a o spisovatelích, naučili se umění kritizovat a být kritizován, jak to tehdy Havel charakterizoval, "bylo nakonec nutné odhalovat skutečnosti, odhalit sama sebe a podívat se na sebe očima druhých".

Šestatřicátníci měli základní vliv na Havlův intelektuální vývoj a na jeho současníky. Tato skupina byla velmi důležitá, jako skupina "vzájemné výpomoci". Ve společnosti, kde údajně už neexistovaly třídy, kde chyběly svobodné odbory či dobročinné organizace, neexistovaly žádné nárazníky mezi jednotlivcem a státem, ani žádná jiná možnost jak prosadit svou totožnost. Havel posléze dobře zužitkoval svou zkušenost ze skupiny Šestatřicátníci při své pozdější práci v malých divadlech, která začala v Praze vznikat; rozvoj alternativních forem kolektivní akce měl zjevný vliv na směr jeho politiky.

Keane uvádí, že jeho cílem při psaní této studie o moci nebylo ani vytvořit machiavelistickou příručku pro vládce, ani hobbesovského průvodce pro poslušné poddané, ale něco nového, "učebnici pro demokraty" - kniha je zkoumáním moci z hlediska těch lidí, jimž se vládne. Autor této biografie usiluje o to "vnést život do konvenčně zastaralých témat týkajících se moci, jako jsou parlamenty, svoboda projevu a občanská společnost". Nezapomínejme ani na "odvahu, strach a pokušení", ani na "divadlo, vězení, sex, pošetilost a vychytralost, přátele a nepřátele, narození a smrt".

Keane toho všeho dosahuje prostřednictvím vzrušujícího vyprávění, které je hladce vypracováno na základě hlubokého studia historie, inteligentní analýzy Havlových her a dalších jeho textů. Samotný Keanův literární styl je energicky přesvědčivý a vtipný. "Jako pes, který se vrací ke svým zvratkům, se vracel hlupák Chamberlain ke své pošetilosti" - tak popisuje Keane další a další jednání britského premiéra s Hitlerem a Chamberlainovu neschopnost uvědomit si, co měl v Sudetách Hitler v září 1938 za lubem.

Keane popisuje, jak v Československu pokračovaly monstrprocesy i po Stalinově smrti: "jeho tělo už nedýchalo ani se nebylo schopno hýbat, ale v Československu Stalinovi dále rostly nehty". O brutálním odstranění Alexandra Dubčeka ze všech funkcí Keane napsal: "Sověti byli odborníci na to, že dokázali rozsekat své odpůrce na kusy a pak je zatlouci do země jako malé špalíčky dřeva."

Žádná skutečnost nebyla podle Keana v očích stranického aparátu opravdu nevinná. A žádná osoba, která je držitelem moci, není nevinná v Keanově knize. Dovídáme se o Havlových nevěrách, spáchaných jeho loajální manželce Olze, ano, vzniká podezření z donchuánství, čteme jak Havel údajně zlikvidoval Dubčeka jako soupeře o prezidentský úřad, jak kouřil cigarety až ke dveřím operačního sálu, kde mu odstraňovali nádor z plic.

Kniha se blíží k závěru jako limonádový seriál, v němž je Havel už nepřístupný na svém slavném Hradě, rok po Olžině smrti na rakovinu se znovu oženil s blonďatou o dvacet let mladší herečkou, která mu na operačním sále zachránila život (ona a 13 lékařů) a chce se stát první dámou. Morbidně kniha končí předčasným pohřbem, "globální mediální záležitostí". Je to pohřeb "člověka, který dosáhl věhlasu jako politická osobnost, která naučila svět daleko více o moci a mocných a bezmocných než většina jeho soupeřů ve dvacátém století."

Roční předplatné dvouměsíčníku LISTY (6 čísel, každé 100 stran) 246 Kč, pro studenty s průkazkou ISIC, FIYTO nebo GO 25 sleva 50%.

Chcete-li rozumět světu, v němž žijeme, čtěte LISTY!

Intelektuálové a politika

Václav Žák

My už nejsme lidi, my jsme jenom partaje.

Žádnej z nás nevidí, v čem ta chyba je

V+W, Civilizace

Koncem července vzbudila ve sdělovacích prostředcích rozruch výzva Impuls 99. Ihned se v tisku rozhořela živá diskuse, vyjadřovali se její signatáři i ti, kteří výzvu odmítali. Někteří politici obvinili signatáře z elitářství a namyšlenosti, jeden zvlášť vydařený exemplář z KSČM jim dokonce podstrčil pokus uchvátit politickou moc obnovením Občanského fóra. Zbývalo dodat, že jedí děti, samozvanci jedni. Část publicistů vycítila z výzvy "nepolitickou politiku" prezidenta Havla a Impuls zase obviňuje politické strany, že se uzavírají před veřejností. Opět zavládl utěšený zmatek, proložený zatměním slunce a astrology ve veřejnoprávních médiích.

Kupodivu, vlepit někomu štítek "elitáře" stále ještě zabírá. Řekne-li však chemik pověstnému strýci Františkovi z Jirotkova Saturnina, že se voda nelije do kyseliny, ale naopak, neznamená to nutně, že se vytahuje. Třeba mu chce jenom zachránit sváteční šaty. Zrovna tak nemusí být namyšleností, jestliže se někdo kriticky vyjádří k současnému politickému životu. Je snad čím jásat? Chemik však své věci rozumí. V čem přesně jsou experty intelektuálové? Co mohou politickým stranám nabídnout?

Dvojí pojetí politiky

Nejprve si všimněme, že se v diskusi srážejí dvě pojetí politiky: užší koncept ji vnímá jako mocenský zápas politických stran o vládu ve státě, širší jako veřejnou angažovanost občanů. Rizika užšího pojetí jsou zřejmá: partajník se stává zajatcem binárního dělení světa na "my" a "oni", stává se sběračem drobných výhod pro svou stranu (i pro sebe) a ztrácí schopnost vnímat okolí; asi jako vášnivý fanoušek fotbalového klubu, pro kterého je soupeř nula a sudí křen.

Ale i širší pojetí politiky má čertova kopýtka. Jeho stoupenci se často dovolávají antiky: tak jako svobodný Athéňan řešil svoje problémy na otevřeném fóru, má se i dnešní demokratická politika odehrávat ve veřejné diskusi. Diskuse prý odhalí závoje, jimiž je "obecné dobro" zakryto, a pokud do ní člověk vstoupí s čistou myslí, musí ho zahlédnout. To je ovšem závažný omyl: složitost masové moderní společnosti, založené na renesančním individualismu (v antice naprosto neznámém), vylučuje bezprostřední inspiraci athénskou demokracií. Platonův ideální stát, v němž důsledně domyšlená jednota vedla ke zrušení soukromého vlastnictví a ke kolektivnímu vlastnictví žen a dětí, připomíná spíš koncentrační tábor než pluralitní svobodnou společnost.

I Aristoteles, který chápal, že ve státě nejde o jednotu, ale diferenciaci, považuje sdílenou "arété", ctnost, za předpoklad státu. Pro antiku byl "stát" současně "církví": myšlenka, že jednání vynucené vnější autoritou ničí autonomní mravní jednání člověka, jí byla zcela cizí. Moderní státy však pouze vytvářejí prostor pro individuální "péči o duši". Snaha státu prosazovat "ctnost" politickými, tedy mocenskými prostředky, přece vedla ke staletím krvavých náboženských válek.

Nepolitická politika

Jak s "širším" pojetím souvisí "nepolitická politika"? Myslím, že moc ne. V českém politickém myšlení má dva odlišné významy. Na přelomu století, kdy rakouská policie uplácela poslance a politické svobody byly omezené, kladl Masaryk studentům na srdce, že by se měli stát ve svém oboru profesionály, tím získají autoritu, kterou později budou moci uplatnit i ve veřejném životě. Někteří vystudovaní lékaři či právníci tehdy totiž pověsili svou profesi na hřebík a od sálu k sálu buráceli prázdnými vlasteneckými řečmi. Pro Masaryka znamenala "nepolitická politika" budování veřejné autority, aby v příznivějších časech mohli "intelektuálové" ovlivňovat i politický život.

Prezident Havel přikládá tomuto termínu zcela jiný význam: v souladu s heideggerovsko-patočkovskou diagnózou světa, rozkolísaného planetární technikou - podle něj prokazují západní demokracie svým odcizeným politickým provozem jenom mírnější příznaky stejné choroby, jaká naplno zuřila v totalitních systémech.

Havel proti ní bojuje vypjatým pojetím autenticity člověka jako bytosti, která vždy rozhoduje jen podle svého svědomí. Autenticky jednající člověk v totalitním systému je skála, o niž se systém rozbíjí. V demokratickém systému je to naopak člověk, který ztrácí schopnost rozumět politice jako kolektivní tvorbě vůle. Hypotetický příklad: Václav Havel je předsedou strany, jejíž grémium odhlasuje dostavbu jaderné elektrárny. On s dostavbou nesouhlasí, a kdyby měl "stranické usnesení" obhajovat, pociťoval by to jako své mravní selhání. Havlovské pojetí "autenticity" je ovšem značně svérázné; podle mne nemělo velký vliv ani na formování Občanského fóra, ani na Impuls 99. Intelektuálové i bez Heideggera považují stranické tričko spíš za svěrací kazajku než za důležitý předpoklad koordinovaného řízení státu.

Mám za to, že Impuls 99 daleko spíš vychází ze znechucení, které v přemýšlivých lidech vyvolává upatlaný mocenský zápas partají. Mezi posledními dvěma válkami odsuzovali partajničení nejen fašisté nebo komunisté, ale i osobnosti jako byl Thomas Mann nebo Karel Čapek. Chci monarchii, chci nezávislou vládu, protože jedině taková vláda nabízí ochranu duchovní i hospodářské sféry... Nechci partajničení a tento parlament, který otráví celý život národa svou politikou... Nechci politiku. Chci kompetenci, řád a slušnost,Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem Š Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání; co jde vysoko nad domácí zájmy stran je politickým exponentům tak lhostejno jak chalupníkovi aviatika, píše pro změnu Karel Čapek v roce 1925 do Lidových novin. Tehdy to bylo pochopitelné: zkušenosti s demokraciemi byly malé, politická teorie v plenkách. Jenže odmítání přízemní stranické politiky bylo vodou na mlýn radikálům, ať to byli komunisté nebo fašisté. Dnes už bychom měli být poučenější.

Co je politika?

Moderní politická teorie se vzdala jednoduché definice politiky. Jako "politická" se označuje každá aktivita, která se vztahuje k mocenským institucím státu (vládě, parlamentu, soudům, atd., angl. POLITY), ke stanovování politických cílů (rozpočtu, ekologické, hospodářské, energetické, či školské politice vlády, atd., angl. POLICY), nebo k formálním a neformálním způsobům získávání a udržování moci (angl. POLITICS). Je charakteristické, že dodnes pro tyto anglické termíny nemáme adekvátní české výrazy.

V tomto pojetí může být veřejná činnost nepolitická, ale každou činnost lze zpolitizovat, pokud se vztáhne k jednomu ze tří výše zmíněných okruhů. Např. milovník folklóru si může založit kapelu a jezdit po festivalech (nepolitická, občanská aktivita), nebo agitovat pro Stranu národních tradic, protože ta uvolní z rozpočtu více peněz na podporu folku (politická aktivita). Jinými slovy: občanská společnost je prostorem pro dobrovolné aktivity občanů, kdežto stát si svoje cíle může vynutit i násilím.

Politická aktivita se vposledku týká přerozdělování zdrojů: strany soutěží o moc, aby mohly realizovat své programy a záměry. To ovšem něco stojí, náklady musí někdo zaplatit. Politické strany se ve vzájemné soutěži opírají jen o část společnosti: zdroje jsou vždy omezené, společenský prospěch a náklady nikdy nejsou v celé společnosti rozloženy rovnoměrně. Vyčítat politickým stranám, že někomu straní, má tedy stejně malý smysl, jako vyčítat slunci, že v noci nesvítí. Partajničení však společenský život rozvrací. První republika i desetiletí "polistopadové" demokracie to zřetelně dokládají. Kde je tedy chyba?

Schází ústavní konsensus

Je to poměrně jednoduché: jde o míru. Partajní soutěž by neměla pronikat společnosti "do morku kostí", měl by ji zastavit ústavní konsensus. Politické soupeření nesmí být studenou občanskou válkou, jejímž cílem je likvidace protivníka; zápolením, v němž se místo racionální argumentace a přesvědčování nálepkuje, odsuzuje a pomlouvá. I ten, s jehož názory nesouhlasím, musí mít rovnou šanci ucházet se o voličskou přízeň a mít volbami získaný podíl na politické moci. Respekt k právům občana, bez ohledu na jeho politické přesvědčení, je základní hodnotou, na níž spočívá moderní demokracie. Spravedlnost, bez níž, jak pravil sv. Augustin, jsou státy jen velikým lotrovstvím, spočívá v moderní demokracii na férovosti soutěže.

Politické strany se proto zejména nesmí snažit zmocnit státu a používat ho ku svému prospěchu. Stát musí zůstat apolitický také proto, aby informační kanály, jimiž se politická moc dovídá o problémech, fungovaly bez šumu. A dál - pokud stát nebude nestranným arbitrem rozhodování sporů (což zpolitizovaný a/nebo korupcí rozleptaný stát nedokáže), zničí spravedlnost - a tím i stabilitu společnosti. Stabilní je demokratická společnost pouze tehdy, když její většina sdílí dohodnutý koncept spravedlnosti.

Podívejme se teď, jak se těmito nároky vyrovnává Impuls 99. Uděláme-li si mapu politických stanovisek jednotlivých politických stran, zjistíme, že postoje vyjádřené ve výzvě se téměř kryjí s politickými postoji Unie svobody, částečně také KDU-ČSL. Okamžitě vzniká podezření, že Impuls je skrytým volebním náhončím některé politické strany. Jakmile se totiž občanská výzva dotkne tématu, které je předmětem mocenského zápasu, stane se automaticky jeho součástí a ztrácí "občanský" charakter.

Politický zápas je samozřejmě stranický, a vstupovat do něj tak říkajíc "z boku" má smysl pouze tehdy, jestliže "normální" vstup není možný: Manifest spisovatelů politikům z roku 1917 byl napsán za války, Charta 77 vznikla v dobách hluboké normalizace. Dnes žijeme v demokratickém uspořádání, cenzura neexistuje, politické strany mají v médiích prostoru až až. Výzvy, které se obracejí k celé politické scéně, jsou problematické. Někomu nutně straní a přitom se tváří, že jsou nadstranické.

Dvě oblasti politiky však občanská iniciativa skutečně může kultivovat. Jednou je právě ústavní konsensus. Tuto dovednost česká společnost zatím nezvládla. Nejen ta komunismu, ale i v první republice a v Rakousko-Uhersku byl ústavní konsensus věcí neznámou. Politický provoz byl převážně žalostnou šavlovačkou, z níž se intelektuálům zvedal žaludek. "Své protivníky nutil polykati hovna jako ústřice" napsal o Antonínu Švehlovi v roce 1926 Jan Scheinost do katolického Rozmachu. Přeháněl jen neaptrně, uplácení a vydírání politiků patřilo k "standardním" politickým technikám.

Spravedlnost soutěže

I dnes je drzost a arogance vnímána jako projev jistoty a síly, kompromis jako slabost. Moderní stát se s takovým pojetím politiky řídit nedá, na integraci do nadnárodních struktur nemůže být ani pomyšlení. Moderní politika je umění kompromisů. Vylovit z tříště partikulárních zájmů kompromis, který vyhoví největšímu počtu zainteresovaných, smlouvání a dohadování je vysoce ceněná obratnost. Technika získávání podpory výrobou nepřátel, tzv. mobilizační politika, u našich stran tak oblíbená, se od ní liší jako noc a den.

Tady by intelektuálové pomoci mohli; nezdá se však, že to mají v úmyslu. Ústavní konsensus předpokládá, aby rovnoprávnou účastnicí politického procesu byla i KSČM. Po volbách roku 1990 proto Občanské fórum rozdělovalo místa v parlamentu na základě proporčního zastoupení. Pravicová koalice, bez odporu českých intelektuálů, s tím roce 1992 skoncovala. KSČM se stala páriem, zbaveným podílu na politickém rozhodování. Dnes sklízíme ovoce: po deseti letech neúspěšné transformace KSČM získává kredit jako jediná strana, která za hříchy posledních deseti let nenese zodpovědnost.

Příspěvek k ústavnímu konsensu můžeme od Impulsu 99 stěží očekávat. Většina signatářů se při slově "komunista" otřese hnusem - ale kde je pak úcta k důstojnosti člověka s jinými politickými názory? Obávám se, a setkáme se s tím ještě vícekrát, že někteří intelektuálové hrdě hlásají principy, které v praktické politice vzápětí porušují. A prezident jim svým chováním vůči KSČM dává příklad. Pravda a láska Š Jenže Gándhí (to je jeho heslo) učil Indy, aby milovali Angličany i muslimy.

Zápas s frází

Intelektuálové jsou nezastupitelní, také v ochraně veřejného prostoru před politickou frází. Masová politika, aby upoutala voliče, musí zjednodušovat na dřeň. Veřejné projevy politiků nejsou analytické přednášky, jsou to spíše agitky, vycházející z tužeb a nadějí posluchačů. Margaret Thatcherová využila k podpoře své volební kampaně válku o Falklandy, Ronald Reagan ze stejného důvodu rehabilitoval "americký sen" o svobodně se rozhodujícím jedinci Oslovil přesně ono klubko citů, obav a nadějí, s nímž hledí do budoucnosti každý člověk.

Veřejný život se obvykle točí okolo několika hlavních témat, a úkolem politiků je shánět svoje stádo na správný dvoreček. To je nesmírně obtížný úkol, v politice nepochybně nejtěžší. Politikovi nestačí vědět, co by měl dělat, musí přesvědčit miliony voličů, že právě jemu mají svěřit moc.

Stejně obtížné je uhníst z z různorodé masy lidí přepestrých zájmů těleso, které dokáže "udržet" politickou linii a mimo jiné také vládnout. Je téměř neuvěřitelné, jak malá pozornost se u nás tomuto klíčovému předpokladu vládnutí věnuje. Vyspělé demokracie mají profesionální státní správu, která realizuje politická vládní usnesení. Členy kabinetu váží politickými programy jejich stran a koaliční smlouvy.

Občas to zaskřípe (viz ostrý konflikt německého ministra životního prostředí s kancléřem kvůli atomovým elektrárnám), ale vcelku se dá říci, že německá vláda "drží kurs". Náš stát je chabý a zpolitizovaný, libůstkám ústavních činitelů nikdo nečelí, ministři si do značné míry dělají, co chtějí. Strany, které by měly zajistit jejich "poslušnost", to nezvládají, protože jsou slabé. Revitalizace průmyslu dosud neběží proto, že ČSSD dlouho nedokázala rozhodnout koncepční spor mezi ministry Grégrem a Mertlíkem.

Krize české politiky do značné míry zaviňuje slabost státu a politických stran, ne jejich síla. Chaos se rozmáhá proto, že schází moc prosadit dohodnutou linii. Tím se ovšem otevírá prostor korupci. Ve stranách působí kliky, které si shánějí výhody a prebendy, lobbyistické skupiny si kupují podporu nebo ovlivňují rozhodnutí ve svůj prospěch, i proti politice vlády. Z podobných důvodů (neschopnost vynutit si koordinaci) uvízl i politický proces na Slovensku.

Intelektuál, už z definice, stojí mimo stádo. Fráze, jimiž se stádo svolává, by mu měly být podezřelé. Velmi často se totiž jimi zakrývají podstatné problémy: jako když USA táhly do vietnamské války pod prapory boje proti komunismu. Intelektuálové jsou platní, pokud si udrží odstup od chvilkové nálady a dokážou nahlížet na každodenní politické hemžení ne snad z pozice věčnosti, jak to požadoval Masaryk, ale přece jen mimo čas daný nejbližšími volbami.

Výzva, podepsaná skupinou intelektuálů, proto vzbuzuje pochybnosti: jak mohou intelektuálové, strážci diferencovaného, originálního myšlení, vytvořit skupinu? Nebude to znamenat, že tím otupí svou citlivost vůči frázi? V posledních deseti letech u nás přece politická fráze jen kvetla, vyjmenujme namátkou:

Falešné politické fráze posledního desetiletí nadšeně hlásali politizující čeští intelektuálové. Zdaleka přitom nejde pouze o signatáře Impulsu 99. Démon souhlasu a snaha realisticky chápat potíže "budování kapitalismu", vedla k tomu, že řada intelektuálů omlouvala vládní prohřešky proti základním politickým principům. Např. lidé, kteří se prohlašovali za "liberály", obhajovali lustrace, popírající základní liberální principy, stavěli se proti poměrnému zastoupení komunistů v parlamentu, odmítali vyšetřovací komise, které měly objasnit korupční chování vlády, atd.

Vyznavači "postmoderny" svým relativismem zatemnili nutnou regulační roli státu. Intelektuálové lvím podílem napomohli, že se politický proces vymkl kontrole. Zpochybnili tím svou "expertní" roli - v čem jsou odborníky, když si nedokážou udržet odstup?

Opakuji, že fráze má v politickém životě nezastupitelnou roli a politici s ní musí pracovat. Jenže přistoupí-li na hlásání frází ntelektuálové, amputují svůj intelekt. Lze to pochopit: jsou-li po revoluci intelektuálové vtaženi do politiky, neboť profesionální politická reprezentace je diskreditovaná kolaborací s minulým režimem, role se snadno promíchají. Po deseti letech je však načase, aby intelektuálové svou reflexivní roli intelektuála od přímého politického kolbiště oddělili čínskou zdí - a alespoň zmínečkou naznačit, že o svém selhání vědí.

Intelektuál jako expert by se měl k politickým problémům vyjadřovat podle zásady padni komu padni, bez zřetelu na vlastní politické preference, bez aspirace uspět na politickém a mediálním "trhu" - a s etickou kázní. Moderní politickou teorii zná málokdo, úspěch svádí a ani intelektuálové nejsou hluší k "tržní objednávce".

Takýe občas zíráme. Jeden profesor zahraniční university obhajoval zákon o protiprávnosti komunistického režimu včetně jeho deklarativních paragrafů poukazem, že Deklarace práv člověka je také součástí americké ústavy. Pan profesor jistě ví, že tomu tak není. V zápalu "boje za správnou věc" však klidně napne pravdu hodně přes obchodní rozpětí - a z intelektuála je rázem propagandista. Politologové, kteří mají na univerzitě vychovávat mládež ke kritickému myšlení, obhajovali politiku Václava Klause - rozborem knih, které Klaus čte. Rozkošné, že?

Neláska k opoziční smlouvě

Jak vidno, v  posledních deseti letech se intelektuálové moc nevyznamenali. Politický zápas je rozdělil do fanklubů jednotlivých politiků stejně jako veřejnost. Je tedy Impuls 99 blýskáním na lepší časy? Obávám se, že ne: je zřejmé, že signatáři nesnaží posuzovat politický provoz z delšího časového horizontu, jejich sjednocujícím mottem je neláska k "opoziční smlouvě". Proč jim tak vadí? Zviditelňovací tance "malých stran" přece vedly k tomu, že bylo téměř nemožné rozlišovat mezi opozicí a koalicí. Strany vládní koalice si šly po krku víc, než opozice po celé koalici, viz např. obvinění ze zneužívání BIS. Přitom "malé strany" nebyly žádným přínosem pro zkvalitnění řízení státu: naopak, dojily ho rukou společnou a nerozdílnou. Politická odpovědnost se zcela rozmazala, vláda nebyla schopna držet kurs. Dávat za to vinu pouze ODS není fér.

Co je tedy špatného na "opoziční smlouvě"? Namítat, že si ODS a ČSSD zabetonovávají pozice, může skutečně jen slepý. Preference ČSSD během roku vlády poklesly na polovinu: to je politické zemětřesení, žádný beton. Vláda ČSSD přitom není takovou tragédií, jakou z ní dělají mnozí publicisté. Někteří ministři do svých resortů skutečně nepatří, ale copak byli Říman, Němec, Lom, Rubáš, Kubát, Holáň, Baudyš, Kalvoda nebo Dlouhý muži na svém místě? Nelzepopřít, že z Legislativní rady, kterou sestavil místopředseda Rychetský, zajišťuje, že se do Parlamentu dostávají nesrovnatelně kvalitnější předlohy zákonů, než tomu bylo v časech Klausových vlád. Viděno střízlivě, vláda ČSSD se snaží dohánět zpoždění, které v integraci způsobily předchozí vlády. A transformace přece uvázla kvůli tomu, že Klaus podceňoval regulační roli státu v ekonomice. Protože se na tom nic nezměnilo, představa, že by vláda s ODS znamenala změnu k lepšímu, nemá žádný reálný základ.

Neláska k opoziční smlouvě a frustrace z vlády ČSSD zatemňuje řadě předních signatářů střízlivý úsudek: ávrhy na úpravu politických institucí státu , ať jde o změnu volebního zákona, nebo změnu kompetencí prezidenta, neposuzují z věcného hlediska, ale okamžitě je odmítají. Přitom jde vesměs o rozumné návrhy, které napravují diletantské nápady, jimiž se to při tvorbě české ústavy jen hemžilo. "Opoziční smlouva" jako smlouva mezi politickými stranami, které si ve volbách konkurují, vytváří cosi velmi blízkého ústavnímu konsensu: konečně se ústavní instituce upravují tak, že soutěž bude férová. Kupodivu, místo aby opoziční smlouvu přivítali jako šanci, že země bude mít lepší politický systém, odsuzují ji - zcela falešně - jako prapříčinu dnešního marasmu.

Soudě podle veřejných vystoupení, mluvčí Impulsu 99 patří k té skupině občanů, která si přála centropravicovou vládu pokud možno bez Václava Klause. Tento manévr se nezdařil. Opoziční smlouva je přece právě důsledkem tlaku, jímž se toto řešení snažil prosadit prezident a menší koaliční partneři.

Co tedy říci na závěr? Signatáři opustili kritický prostor, který jim má být jako intelektuálům vlastní, a postavili se na jednu stranu politického zápasu - ovšem bez toho, že by se nechali spoutat stranickým tričkem. Chtějí mít chleba namazaný na obou stranách: ovlivňovat politiku, která vyžaduje kolektivní rozhodování, a tím i určitou poslušnost, a současně si ponechat sladkost osobního svobodného rozhodování. Tím ovšem přispívají k degradaci politiky jako celku - protože ta jiná než stranická být nemůže - tedy přesně k oné frustraci, proti níž vytáhli do boje. Opakuji, schopnost dobrovolně se podřídit kolektivnímu rozhodování zrála na západě desítky let, do té doby se politika také koordinovala korupcí. Intelektuálové neochotu podřizovat se vydávají za ctnost. Je smutné, že to nevnímají.

Myslím, že se intelektuálové mají řadit do houfu jenom tehdy, když je skutečně zle. Chtějí-li přispět k ozdravení veřejného života, měli by se především snažit těmi intelektuály být.

Eva Kadlčáková, Jan Dvořák

Jak už to bývá, i my jsme se vypravili v polovině září 1999 na dovolenou do Vysokých Tater, zajištěnou přes jednu moravskou cestovní kancelář. Objednávka a zaplacení proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Týden před odjezdem jsme dostali voucher a pokyny na cestu týkající se ubytování a dopravy na místo.

V sobotu ráno nastupujeme do vlaku, po sedmihodinové jízdě a třech přestupech příjíždíme do Tatranské Lomnice. V pokynech na cestu stálo: vlakem do Tatranské Lomnice, odtud autobusem směr Kežmarok, zastávka Stará Lesná, odtud cca 5 minut pěšky.

Při jízdě do Tatranské Lomnice jsme si sice všimli zastávky Stará Lesná, řídíme se však pokyny, a tak jedeme do Tatranské Lomnice, jenž byla sousední stanicí. Na blízké autobusové zastávce, zjišťujeme, že autobus nejede, a tak se vydáváme směrem na Starou Lesnou pěšky. Netušíme však, že do Staré Lesné vedou cesty dvě.

Po hodině chůze se řídíme instinktem, kdy jsme použili neznačenou polní cestu a poslední stovky metrů kráčíme přímo uprostřed pole. Po této úvodní procházce slavnostně vcházíme do penzionu. Máme za sebou cca 10 km pěšky polem, silnicí, dvakrát jsme obešli vesničku a penzion našli 2 km za vesnicí.

Je to sice naše hloupost, příště se budeme držet vlastního rozumu a ne pokynů cestovní kanceláře. Dobře nám tak.

Recepční nám sděluje, že jsme mohli vystoupit na vlakové zastávce Stará Lesná a sejít 500 metrů dolů.

Ubytování je perfektní. Nový nábytek z přírodního dřeva, televize, satelit. Restaurace je v penzionu a snídaně v ceně.

V neděli ráno jdeme na zastávku poučeni recepčním. Bereme to zkratkou lesem (byla to doopravdy zkratka) a vzapětí se ocitáme na hlavní silnici. Po 500 metrech spatříme kempink a za ním ceduli s nápisem "Zastávka autobusu, vlaku 20m". "Hurááá, jsme u vlaku", zaradovali jsme se. Naše radost sice neznala mezí, ale pomalu se začala ztrácet. Na zastávku to bylo dalších 15 minut pěšky. Došlo nám, že 20m neznamená 20 metrů, ale 20 minut. Jiný kraj, jiný mrav, řekli jsme si. No alespoň jsme zjistili skutečnou dobu chůze ze zastávky k penzionu.

Naše další trasa je směrem do Tatranské Lomnice. Zde si zakupujeme lístek na lanovku na Skalnaté pleso (jednosměrný) za 200,- Sk za osobu. Jaké bylo pro mne překvapení, že jsem místo plesa jsem spatřila malou, asi tři a půl metru širokou louži.

Na zahřátí si dáváme kávu v chatě (jednu obyčejnou a druhou s mlékem) v celkové hodnotě 35,- Sk. Další překvapení, kávu si máme "uvařit" z automatu. Je to nejdražší káva z automatu mého života.

Odtud se vydáváme lanovkou na Lomnické sedlo za 150,- Sk (zpáteční lístek). Výhled nahoře je nádherný. Vracíme se na zpět Skalnaté pleso a jdeme pěšky na Hrebienok.

Na Hrebienku dostáváme hlad. Zarazila nás cena nápojů. Za  1,5 l nápoje v plastikové láhvi se cena pohybovala od 75,- do 90,- Sk (v obchodech jinde 20,- až 30,- Sk).

Vybíráme si a  objednáváme ohřívanou klobásu. U pokladny mám sdělí, že nám klobásu donesou. Po 30 minutách ji urgujeme a personál se přiznává, že na ni zapomněl. Po dalších deseti minutách slavnostně dostáváme teplou klobásu ohřívanou (či zapékanou) v mikrovlnné troubě.

V pondělí se vydáváme na túru Popradské pleso - Osterva - Batizovské pleso - Sliezský dom - Tatranská Polianka. Na Sliezském domě nás pouze překvapí cena tatarské omáčky ke smaženému sýru, a to malý kalíšek za cenu 20,- Sk/porce. Jinak nám velice chutná, smažený sýr v tomto hotelu je výtečný.

Doporučujeme! Dlužno dodat, že za celou dobu pobytu se nám nestalo, že by jídlo v nějaké restauraci nebylo dobré. Při přestupu si na nádraží ve Starém Smokovci kupujeme mapu Vysokých Tater. Prodavačka nás vehementně přesvědčuje, že mapa, kde v rohu je červeně napsané "Deutsch" je ve slovenštině. Měla pravdu. Vysvětlivky slovensky byly, ale jinak všechno ostatní bylo v němčině.

V úterý se vydáváme na Štrbské pleso. Vystupujeme z vlaku a vidíme stánek. Zde mají 1 dcl coly pouze za 5,- Sk. Dosud nejlevnější občerstvení. Cena nealko nápoje se pohybuje v rozmezí od 5,- Sk do 12,- Sk za dcl. Zde ovšem vyplynula pro mě další zvláštnost.

Pokud si dáte coca-colu, místo originální láhve či plechovky, ev.automatu Vám odlijí z plastikové láhve. Vyjíždíme lanovkou na Solisko. Zpáteční lístek stojí opět standardní cenu 150,- Sk za osobu.

Po návratu se vydáváme na oběd do "bufetu". Připomíná mi tržnici ve Zlíně v době totality. U pokladní si vyzvedáme lístek, kde nám budou zapisovat naši útratu.

Dle nabídky si vybíráme halušky s brynzou a palačinky. Přijdeme k pultu a sdělujeme personálu své přání. Krátce nato nám paní sděluje, že palačinky nemají, ale mají buchty na pare.

Odporujeme, že palačinky mají v nabídce a tudíž, že chceme palačinky. Opět nám paní sděluje, že palačinky prodávají jen v sezóně a mimo sezónu je nemají (!).

Máme si dát buchty na pare. Po otázce co si dám na jídlo, odpovídám že nic a prodavačka se velmi diví. Zaplatíme a jdeme si sednout. Po krátké době máme halušky na stole. Pokud by nebyly ohřívané v mikrovlnce, byly by dobré.

Po celou dobu jídla jsem sledovala provoz tohoto občerstvovacího zařízení. Během cca 30 minut šla dotyčná paní dvakrát opravovat nabídku dne, ale palačinky nesmazala. Asi je tam nechává na příští sezónu.

Poté se vydáváme na zpáteční cestu. V nádražním stánku si kupujeme pohledy a prohlížíme mapy. Zde mají tu samou mapu Tater ve slovenštině a za cenu o třicet korun levnější než ve Starém Smokovci.

Ve středu vyrážíme na okružní túru Hrebienok - Zamkovského chata - Téryho chata - Priečne sedlo - Zbojnická chata - Hrebienok. Večer se stavujeme na večeři v Taverně ve Starém Smokovci a zde nás překvapuje cena večeře. Doposud se všechny pohybovaly okolo 340,- Sk (za dvě osoby). Tady nás stojí necelých 200,- Sk. Ve čtvrtek máme opět odpočinkový den a jdeme do Tatranské Lomnice.

Procházíme se a je nám dobře. Na oběd se stavujeme ve "Slovenské jizbě". Zrovna se připlétáme do zájezdu Němců. Personál nás usadí k volnému stolu.

Při objednání se sice zarazí, že mluvíme česky, nicméně obsluhují nás a dostáváme skvělý oběd. Toto byla jediná restaurace, kdy čísníci chodili v "pracovním". Normální oděv číšníků a servírek v tomto kraji jsou zpravidla rifle a tričko.

V pátek při snídani (forma švédského stolu) slyšíme poznámky personálu a majitelů penzionu sedících u jednoho ze stolů v místnosti, kde se podává snídaně na téma kdo si kolik čeho vzal, vzal-li si moc a pomlouvání dalších rekreantů i cizinců, podle angličtiny západních.

V sobotu ráno vyklízíme pokoj a velice si oddechujeme při odjezdu. Už na nás nikdo nebude zamračeně hledět (nejen na Čechy), nikdo nás nebude pomlouvat, kolik toho sníme a vrátíme se domů do země, kdy při první večeři v restauraci si budeme myslet, že je zde velmi levně.

Musím dodat, že při cestě zpátky jsme jeli v jídelním voze ŽSR. První objednání a donáška nápojů byla rychlá, při druhé jsem se asi dvacet minut snažila upozorňovat číšníka na zájem o další objednání. Podařilo se mi to, až si donesl oběd.

Objednali jsme si pivo a kávu. Na otázku: "Máte vídeňskou kávu?" čísník na mě zíral, co po něm chci a po doplňující otázce "Jakou máte kávu?", odpověděl "Turka nebo nesku."

Po dodání této kávy na stůl a předchozí zkušenosti chci zaplatit. Na to mi dotyčný pán se skelným pohledem odpověděl "Pijtě!" a šel se najíst. Až se najedl, po cca 30-ti minutách přinesl účet.

Na základě dojmů z letošní dovolené v Tatrách a stavu našich peněženek jsme došli k závěru, že stejně drahou dovolenou bychom měli v Rakousku, Rumunsku či Bulharsku (zde i včetně dopravy).

Před časem jsme byli v Bulharsku v pohoří Rila, v okolí Musaly (2925m, nejvyšší hora Balkánu). Ceny jsou porovnatelné (spíše trochu nižší) jako u nás, lidé přátelští, usměvaví , rádi si s Vámi povykládají, strava výborná a zdravá.

Bohužel o Vysokých Tatrách nic takového napsat nemůžeme, alespoň na základě dojmů z této týdenní dovolené.

P.S. Je to náš subjektivní pohled. Názor ať si každý udělá sám. Máte-li jinou zkušenost, či názor, napište.

Milan Šmíd

Tentýž den, 19. října, kdy česká Rada pro R a TV vysílání zamítla navyšování jmění v CET 21, Slovenská Rada pre rozhlasové a televízne vysielanie rozhodovala, kdo převezme štafetový kolík u tří rozhlasových stanic, kterým příští rok na jaře vyprší licence. Zatímco u nezávislého Rádia Twist a prešovské stanice Flash Radio nebylo rozhodování těžké - existoval jen jediný uchazeč, a to stávající provozovatel -, celoplošné rádio Fun dostalo nového majitele, společnost Media Fair, podporovanou rakouským kapitálem.

Tím ze hry vypadlo dosavadní "Sdružení Fun Rádio" s francouzským partnerem, v němž byl "zaháčkován" přes firmu Axis Média Ján Kováčik, majitel agentury Forza a spolupracovník dosavadního šéfa TV Markíza Pavola Ruska. To jméno se v říjnových zprávách objevilo ještě v dalších souvislostech.

Agentura Forza a Ján Kováčik dnes vlastní 60 procent společnosti TV Tip, která vydává časopis Markíza. A právě generální ředitel této společnosti Lubomír Belfi seděl ve středu 13. října v noci v autě Opel Vectra, do kterého dva bratři, kavkazští Rusové, nasypali dávku ze samopalu tak, že Belfimu prostříleli nohy. Jeho spolujezdkyně, zástupkyně šéfredaktorky časopisu Markíza Elena Mravcová vyvázla bez zranění. Údajně šlo o omyl, Ibrahim G. a jeho bratr prý měli počíháno na někoho jiného.

Hned další sobotu 16. října generální ředitel TV Markíza Pavol Rusko ve svém pravidelném pořadu Zo zákulisia Markízy (obdoba nováckého Volejte řediteli) oznámil, že uvažuje o prodeji části TV Markíza, a když se mu to prý povede, tak se stáhne do ústraní.

Slovenský deník SME k tomu poznamenal, že prý informace o případném prodeji části Markízy, (přesněji řečeno: servisní společnosti STS, kde spolurozhoduje CME) nejsou ničím novým ani překvapivým, neboť Pavol Rusko údajně vyjednává o prodeji již několik měsíců. Zároveň SME uvedl, že odchod Ruska může být jenom formální a Markízu by mohl i nadále ovládat prostřednictvím svých věrných. Ve článku z 15.10. SME uvádí, že Ruska by na ředitelském křesle mohl vystřídat nám již známý Ján Kováčik, o čtyři dny později pak SME tvrdí, že novým ředitelem by měl být dosavadní moderátor relace "Na telo" Vladimír Repčík.

Na jedné straně je zcela možné, že střelba na mediální ředitele je na Slovensku běžnou záležitostí, vždyť Pavol Rusko se beze svých údajně ukrajinských bodyguardů nehne ani na krok (jezdí s nimi i na zahraniční trhy, například do Cannes). Na straně druhé střelba na Belfiho auto může dávat podnět ke spekulacím. Možná to byl omyl, ale také možná varování. Komu? A za jakým účelem?

Mezitím na americkém kapitálovém trhu NASDAQ pokračuje skupování laciných akcií společnosti CME, a protože jde o americký kapitálový trh, který vyžaduje transparentnost, dobře víme, kdo ty akce kupuje.

Jsou to investiční společnosti z Gibraltaru Elemental a z Nizozemska Media Most, obě napojené na bankovní a mediální impérium ruského magnáta Vladimíra Gusinského. Gusinskij vlastní největší ruskou komerční televizi NTV a říká se, že jeho politickým spojencem je moskevský starosta Jurij Lužkov.

Po posledních nákupech podíl Gusinského na CME přesáhl už 20 procent, blíží se čtvrtině a burzovní analytici stále hledají odpověď na otázku, co ty nákupy znamenají. Gusinskij totiž nemůže společnost ovládnout, protože má možnost kupovat jen akcie typu A (jedna akcie, jeden hlas), zatímco Lauderova rodina si v CME udržuje majoritu prostřednictvím akcií typu B (10 hlasů na akcii).

Nabízí se hned několik variant vysvětlení. Podle jedné z nich má Gusinskij zájem o převzetí byznysu CME na Ukrajině, kde Studio 1+1 vysílající na druhém ukrajinském programu patří mezi nejsledovanější. Vlastnictvím akcií v CME si Gusinskij chce vytvořit výhodnou výchozí pozici pro vyjednávání o tomto obchodu.

Jsou tu však i jiná vysvětlení. Kromě toho, že Gusinskij může mít zájem napojit svou NTV, jejíž rozvoj začíná překračovat hranice Ruska, na podnikání CME, může jít také o prostou burzovní spekulaci.

Akcie téměř zbankrotované CME se prodávají lacino, za dva dolary kus. V případě, že by se vlastnické vazby CME k jejím východním partnerům podařilo "zkonsolidovat", tj. podařilo by se zajistit návratnost investic CME tak, aby lokální partneři nemohli CME okrást (jak se přihodilo v ČR) nebo aby nemohli "ředit" výnosy do svých vlastních kapes (jak se to děje například na Ukrajině přes mnohé servisní a zprostředkovatelské firmy), je pravděpodobné, že akcie CME by mohly vystoupat zpět k hodnotám začátku letošního roku na 6-8 dolarů. To by znamenalo až čtyřnásobek zisku. Jde jen o to, jak tu konsolidaci" nějak zařídit.

Do této doby byla struktura akcionářů CME pestrá, po posledních přesunech na burze zůstávají už jen dva dominantní akcionáři CME - Lauder a Gusinskij - nepočítáme-li drobné majitele akcií, kteří mohou jen pasivně přihlížet a doufat, že těm dvěma se podaří tu cenu zase nějak zvednout.

Když jsem před časem první informaci o Gusinském v Britských listech zveřejnil, bylo mi vytýkáno, že zbytečně démonizuji ruské podnikatele. Ano, z větší části jsou to byznysmeni jako ostatní, žádní mafiáni. Nicméně já se pořád nemohu zbavit podezření, že mnozí z nich se ke svým majetkům dostávali pomocí nestandardních metod, a že k těmto metodám jsou ochotni - v případě nutnosti - opět sahat. Navíc co z pohledu západního byznysmena může být nestandardní metodou, mohou pokládat východní byznysmeni za zcela normální a morální. A z toho pak plynou ona různá "nedorozumění."

A kdo ví, zda na Slovensku právě teď nedochází k první konsolidaci neuspořádaných majetkových vztahů u partnerů CME, což by bylo ve prospěch nejen Gusinského, ale i Laudera. Já vím, je to divoká spekulace, kdybych na ni měl vsadit, bylo by to sotva tak jedna ku deseti.

Ale člověku to nedá, zvlášť, když si na internetu přečte text, jehož okolnosti je třeba blíže osvětlit:

Když na www.yahoo.com kliknete na "Stock quotes" a potom do okénka zadáte "CETV" jako ticker společnosti CME, dostanete se na stránku, z níž se o CME můžeme mnohé dozvědět. Při dalším kliknutí na "Msg" se ocitnete na diskusním boardu, kde si vyměňují drobní akcionáři své názory.

Podobně jako v chatech se tady vystupuje pod pseudonymy jako třeba "livingston" "damon" "Ismellprofit", ale také "hlupy" nebo "hajzle". Anonym se jménem "jednadve" je na boardu CETV známý tím, že zcela nepokrytě kope za CET 21. Před měsícem dodal na board dopis CET 21 akcionářům CME (ve špatné angličtině), nedávno tam zveřejnil anglický (tentokráte již v dobré angličtině) překlad článku z Lidových novin, který napsal radní Štěpánek.

A právě minulý čtvrtek "jednadve" vyslal na tento board naléhavou výzvu (číslo 1020): "Pozor, Rusové přicházejí. Proto musíme pomoci Železnému, aby uchoval CET 21 plně nezávislou na CME" a když se mu ostatní vysmáli, za koho prý mluví, kdo jsou ti "my" (já jsem v tom plural majestaticu přímo cítil způsob komunikace Vladimíra Železného a podezřívám ho, že se pod "jednadve" skrývá sám osobně) dodal, že když Rusové převezmou kontrolu nad CME, že to prý bude špatné pro všechny. Samozřejmě, board zůstal k této výzvě naprosto netečný, není divu, jedná se především o akcionáře, které Železný svým jednáním v Česku připravil o peníze.

Nicméně z této epizody ve mně zůstal podivný pocit. Proč tady kdosi dělá vlny a volá "Rusové přicházejí"? Že by na té divoké spekulaci o zapojení Gusinského do konzolidace investic CME bylo něco pravdy? Alespoň na Slovensku?

Milan Šmíd

Jiří Tůma

Vazeny pane Konvalinko,

precetl jsem si Vas polemicky prispevek Jsou ceske intelektualni elity ozebracovany? Primo provokativni je udaj o prumernem mesicnim prijmu nositele vedeckeho titulu CSc. ve vysi 25000,- Kc a doklada falesnost vasich tvrzeni. Zapomel jste uvest, zda se jedna o cisty nebo hruby prijem. Jsem CSc. jiz 22 let a prednasim na vysoké škole. Titul kandidata ved jsem ziskal jako nestranik. Cely zivot jsem pracoval aktivne ve vyzkumu nebo vyvoji. Nyni jsem po ctyrech letech pusobeni na vysoke skole take docentem. Mohu prozradit, ze muj plat je nizsi nez je Vami uvedena suma. Z verejne dostupnych tabulek lze zjistit, kolik ma docent po 25 letech praxe, a take kolik muze mit jako radovy pracovnik katedry osobniho hodnoceni. Je to oproti vami uvedene castce o pet az deset tisic nize.

K dalsim prijmum uvadim:

Jsem resitelem grantu GACR, ktery mi umoznuje si zvysit hrubou mzdu o 13000,- Kc za rok, tj. asi neco malo pres 1000 Kc mesicne. Uvedte, ktere granty sypou do kapsy vice! Jste Prazak a zrejme jste u lepsiho zdroje. My tady v Ostrave jsme radi, ze mame aspon tuto moznost.

Navic se mohu pochlubit tim, ze pro svou drivejsi praxi mam na nasi fakulte nejrozsahlejsi cinnost pro prumysl v ramci hospodarskych smluv, ze kterych si take neco prevedu na mzdu, ale ne prilis mnoho. Pri vyzkumu pro prumysl jdeme s cenou na nejnizsi moznou uroven, aby jsme nejaky zajimavy ukol dostali a neprodelali na cestovnem. Ani touto cinnosti Vami uvedeny prumer nedosahnu.

Publikovanim si ve vetsine technickych oboru (s vyjimkou pocitacove literatury) nevydelate. Vydavatele cekaji, ze sam budete platit. Mimochodem v oboru pocitacove literatury dostanete snad dost penez za brakovite navody k obsluze casto SW smejdu. K tomu se snizovat nechci.

Kdyz mate tu smulu, ze dojizdite 35 km do prace, tak na vlastni firmu cas nebudete mit.

Vysledky sve profesionalni cinnosti se jako pan Kyncl (cituje Culik) chlubit nechci. Nepokladam se za lenocha, spise workaholika. Sebevedomi mam dost!

Ke svym nevyhodam mohu uvest nasledujici:

Nepracuji v Praze, ale v Ostrave. Pro Prazaka zacinaji za Kolinem Uhry a o nas zajem nema. Protoze jsem nebyl ochoten opustit rodinu a pracovat v Praze, jsem potrestan za to, ze se snazim odvadet technickou praci ve vzdalenem, zapadlem regionu. Jak snadne je prodavat zahranicni vyrobky tem buranum z venkova a tak podrezavat za velmi slusnou mzdu vetev, na ktere dosud balancuji zbytky ceskeho prumyslu!

K metodice vaseho vypoctu prumerne mzdy mohu namitnout toto:

Zrejme jste zapocital prijmy ruznych karieristu, kteri dostali CSc. po revoluci zadarmo jako privesek k nove ziskane manazerske funkci. U takovych "vedcu" verim, ze maji dokonce nasobky uvedeneho prumeru prijmu. Ti mezi intelektualni elitu nepatri. Statistiku jejich prijmu by jste mel vest oddelene v kolonce, napr. budovatele podzemnich staveb - tunelari. Podobne by jste mel vest oddelene statistiku CSc, kteri jen prodavaji zahranicni vyrobky.

Ten, kdo zustal u tvurci technicke prace, hodne v Cechach a na Morave nevydelava. To plati zvlaste nyni. Drive byly platy vice rozvrstveny podle vykonnosti. To mohu dolozit prehledem mezd na svem oddeleni za totality a nivelizaci pracovniku mimo manazerske funkce, kterou jsem poznal po Velke sametove.

Je to pro Vas prekvapujici, ze jo! Asi mi to nebudete verit! V podniku napriklad se sedmi ridicimi stupni si kazda sefovska pricka nasobila plat o jednotku vice oproti platu toho, co na ne na nejnizsi pricce primo drel, a pritom byli vetsinou jeden vetsi blbec nez druhy. Ti sefove, aby bylo zcela jasno. Ted cekaji, ze je nekdo zrevitalizuje! Aby nebyl jednostranny, priznavam, ze byly take vyjimky, ale velmi ridke.

Proc tedy pusobim ve skolstvi?

Prace se mi libi a dava mi rozlet, ktery mi byl drive odpiran. Ale presto:

Myslite, ze tady pri totalnim rozpadu vyzkumu a vyvoje snadno najdete jako vedec praci v oboru? I kdyby takova mista existovala, tak nebezpeci konkurence pro ostatni zamestnance je tak vysoke, ze do toho podniku (firmy) neproniknete. Hloupi sefove drzi radeji tri profesionalne slabe nez jednoho velmi silneho, ktery by je ohrozoval. Vim co rikam, pozoroval jsem to celych sest let (ne na sobe, ale na svych docela odborne zdatnych kamaradech) v jednom bankrotujicim podniku! O moznosti se vypracovat po zmene zamestnani se muze povidat jako pohadka jen pred spanim detem v materske skolce. Titul CSc. je pri hledani zamestnani mimo skolstvi nyni spise pritezi.

Zaverem shrnuji:

Pane Konvalinko, vase udaje jsou neverohodne a odporuji znamym skutecnostem. Pan Culik je blize k pravde, reprezentujici celou Ceskou republiku, nez Vy se svym pruzkumem o hodnote stejne jako znama konverzace dvou ze silvestrovskeho poradu, kde jeden tvrdi, ze kdyz snedl dve husy a druhy zadnou, tak kazdy z nich snedl v prumeru husu jednu a mohou byt tedy oba spokojeni stejne. Ne pan Culik, ale Vy jste pomichal hrusky s jablky.

Intelektualni elity maji maly volicsky potencial, a proto na ne pravicove (vladli tady nejdele) politicke elity kaslaji. Jenom pravnici a bankeri, pripadne pojistovaci, se o sebe postarat umeli. Vite jak pozitivne pusobi ubohy nemajetny intelektual (s holou prdeli) na zastupy obycejnych volicu? Ti si rikaji: Podivejte se na ty inteligenty, takovi byli nadani a jak se ve skole oproti nam vyborne ucili. Vsechno delali zbytecne. To my jsme si vybrali to nejlepsi zivotni povolani a umime lepe vydelavat.

Zdravi

Jiří Tůma, Ostrava

Jiří Vaněk

již kdysi dávno jste mě přesvědčil, že nemáte základní ponětí o číslech (if you remember, když jste přebral nesmysl z novin, jen když vyhovoval vašemu ideologickému zápalu), podívejte se tedy na některá fakta.

V odborářském týdeníku (mimochodem značně kritickém vůči odměňování učitelů) Školství z 22. 10. 1999 je tento údaj:

průměrný měsíční plat pedagogických pracovníků v 1. pololetí 1999 se pohybuje v rozpětí od 10239 do 17082 Kč podle typu školy. Vezměme si kategorii učitelů gymnázií (o tom něco vím, protože například průměrný měsíční plat za rok 1998 v naší škole činil 15250 Kč), tam je průměrný plat 14994 Kč =zaokrouhleno 15000 Kč.

12 x 15000 =180 000

1. Podle Vás je průměrný plat v UK 80 000 Kč měsíčně, u českých učitelů gymnázií 15 000, v UK je šestkrát dráž (podle Vás), tedy průměrný plat učitele gymnázia v ČR je vyšší než průměrný plat (obecně) v UK. 6 x 15 je totiž 90.
2. Lékaři ve státních službách jsou honorováni v ČR stejně jako učitelé (odhlédněme od příplatků za služby + přesčas) s tím, že ti z nich, kteří mají dvě atestace (a těch je většina) mají tarifní plat zhruba o 1000 Kč měsíčně vyšší (o jednu platovou třídu výš), tedy 16 000 Kč. Podle Vás je plat britského GP 230 000 Kč měsíčně. 230000 : 16000 =14,375, tedy plat není 23 x větší, ale jen 14,375 krát. Vydělte to šesti, vyjde Vám 2,4. Domnívám se, že tento rozdíl je menší než v době vlády Vámi tolik uznávaných komunistů.* To je značný rozdíl a jen demagog může takto žonglovat s čísly. Pokud jste je neznal, tak jste si je měl sehnat.
3. Docent české literatury nemůže v ČR vydělávat 6000 Kč měsíčně (viz výše), to už je od Vás lež přímo nehorázná. Docenti jsou zařazeni do stejné platové třídy jako lékaři se dvěma atestacemi.
4. Je možné, že máte na mysli čistý plat v UK (o tom ale pochybuji), pak byste to ale měl napsat. Nejsem si jist, ale myslím si, že u této skupiny příjmů jsou v UK větší daně než v ČR.
5. Možná nevíte, jak se počítá měsíční plat. Je to (tarifní plat + osobní příplatek + přesčasy + odměny + příplatek za vedení /pokud je/) x 12 + 13. plat /13.
6. V žádném případě neříkám, že je v ČR inteligence placena dobře, ale nemravná manipulace s čísly mě rozčiluje.

* To sem sice nepatří, ale co by vám asi řekli v UK, kdybyste v roce 1955 horlil proti zaslepenému antifašismu jako nyní horlíte proti antikomunismu.

Jiří Vaněk

Jistěže třiadvacetinásobek platu, jaký dostává britský lékař v porovnání s dr. Sojkou v nemocnici v Motole nebere v úvahu rozdíly v cenových hladinách v Británii a v ČR. Jedna věc ale platí: budete-li dostávat jako lékař plat 50 000 liber ročně, můžete z toho dobře žít nejen v Británii, ale kdekoliv. I s "únosným" platem v ČR, když vezmeme v úvahu, že v ČR je živobytí levnější než v Británii to nicméně znamená, že zůstane český lékař s českým platem rukojmím českých poměrů a nemůže žít nikde jinde, ani pořádně vyjet na dovolenou. Proč by to měl dělat? Proč by měl své schopnosti prodávat za zlomek ceny, kterou mu nabídnou jinde?

Co se týče komunismu: postavte jednotlivce, kteří se provinili trestnými činy, individuálně před soud, tak jako to udělali s čelnými nacisty po válce v Německu. Neadresné antikomunistické zuření jen vytváří falešné mýty, zabraňuje pochopit nynější situaci i situaci za komunismu. Jiná věc je, že KSČM je strana hloupá, ještě s menším porozuměním nynější situaci než např. ODS, a nemorální v tom smyslu, že odmítla odsoudit zločiny svých předchůdců, vládnoucích v ČSSR před rokem 1989.

Jaroslav Polák

Pan Konvalinka ve svém článku tvrdí, že objektivní data ukazují, že nedošlo k ožebračení intelektuálních elit. Zdrojem těchto objektivních dat je časopis Týden a nezávislý sociolog (člen US) pan Matějů. Pravda je, že podle ČSÚ (kód publikace 0916-97) dosáhla hrubá mzda zaměstnance s vědeckou výchovou 21 000,- Kč v roce 1996. Otázka je ale, kolik takto vzdělaných zaměstnanců pracuje v oboru, který vystudovali.

Ve svém článku pan Konvalinka dále tvrdí, že průměrné příjmy lékařů vzrostly čtyřikrát, učitelů třiapůlkrát a horníků jenom jedenapůlkrát.

V časopise Ekonom 36/1997 jsou uvedeny diametrálně jiné údaje. Zde se píše, že reálná mzda vědecko-pedagogických pracovníků v roce 1996 dosáhla 91.45% reálné mzdy v roce 1988 a reálná mzda horníků v roce 1996 dosáhla 99.59% reálné mzdy v roce 1988.

Je pravda, že u lékařů tento index činí 108.25% a u českých bankovních geniů je to dokonce 171%.

Pochybuji, že by se tyto poměry v "balíčkových" letech 1997 a 1998 nějak podstatně změnily ve prospěch horníků. Kdo chce věřit Týdnu a českým přísně nezávislým sociologům, prosím, ať si jim věří.

Já si troufám tvrdit,že časopis Ekonom je podstatně důvěryhodnější zdroj než Týden a pan Matějů.

Autor by se měl nejprve zamyslet nad důvěryhodností svých zdrojů a teprve potom používat termínů polopravda a rádio Jerevan.

Jaroslav Polák