Roční předplatné dvouměsíčníku LISTY (6 čísel, každé 100 stran) 246 Kč, pro studenty s průkazkou ISIC, FIYTO nebo GO 25 sleva 50%.

Chcete-li rozumět světu, v němž žijeme, čtěte LISTY!

Intelektuálové a politika

Václav Žák

My už nejsme lidi, my jsme jenom partaje.

Žádnej z nás nevidí, v čem ta chyba je

V+W, Civilizace

Koncem července vzbudila ve sdělovacích prostředcích rozruch výzva Impuls 99. Ihned se v tisku rozhořela živá diskuse, vyjadřovali se její signatáři i ti, kteří výzvu odmítali. Někteří politici obvinili signatáře z elitářství a namyšlenosti, jeden zvlášť vydařený exemplář z KSČM jim dokonce podstrčil pokus uchvátit politickou moc obnovením Občanského fóra. Zbývalo dodat, že jedí děti, samozvanci jedni. Část publicistů vycítila z výzvy "nepolitickou politiku" prezidenta Havla a Impuls zase obviňuje politické strany, že se uzavírají před veřejností. Opět zavládl utěšený zmatek, proložený zatměním slunce a astrology ve veřejnoprávních médiích.

Kupodivu, vlepit někomu štítek "elitáře" stále ještě zabírá. Řekne-li však chemik pověstnému strýci Františkovi z Jirotkova Saturnina, že se voda nelije do kyseliny, ale naopak, neznamená to nutně, že se vytahuje. Třeba mu chce jenom zachránit sváteční šaty. Zrovna tak nemusí být namyšleností, jestliže se někdo kriticky vyjádří k současnému politickému životu. Je snad čím jásat? Chemik však své věci rozumí. V čem přesně jsou experty intelektuálové? Co mohou politickým stranám nabídnout?

Dvojí pojetí politiky

Nejprve si všimněme, že se v diskusi srážejí dvě pojetí politiky: užší koncept ji vnímá jako mocenský zápas politických stran o vládu ve státě, širší jako veřejnou angažovanost občanů. Rizika užšího pojetí jsou zřejmá: partajník se stává zajatcem binárního dělení světa na "my" a "oni", stává se sběračem drobných výhod pro svou stranu (i pro sebe) a ztrácí schopnost vnímat okolí; asi jako vášnivý fanoušek fotbalového klubu, pro kterého je soupeř nula a sudí křen.

Ale i širší pojetí politiky má čertova kopýtka. Jeho stoupenci se často dovolávají antiky: tak jako svobodný Athéňan řešil svoje problémy na otevřeném fóru, má se i dnešní demokratická politika odehrávat ve veřejné diskusi. Diskuse prý odhalí závoje, jimiž je "obecné dobro" zakryto, a pokud do ní člověk vstoupí s čistou myslí, musí ho zahlédnout. To je ovšem závažný omyl: složitost masové moderní společnosti, založené na renesančním individualismu (v antice naprosto neznámém), vylučuje bezprostřední inspiraci athénskou demokracií. Platonův ideální stát, v němž důsledně domyšlená jednota vedla ke zrušení soukromého vlastnictví a ke kolektivnímu vlastnictví žen a dětí, připomíná spíš koncentrační tábor než pluralitní svobodnou společnost.

I Aristoteles, který chápal, že ve státě nejde o jednotu, ale diferenciaci, považuje sdílenou "arété", ctnost, za předpoklad státu. Pro antiku byl "stát" současně "církví": myšlenka, že jednání vynucené vnější autoritou ničí autonomní mravní jednání člověka, jí byla zcela cizí. Moderní státy však pouze vytvářejí prostor pro individuální "péči o duši". Snaha státu prosazovat "ctnost" politickými, tedy mocenskými prostředky, přece vedla ke staletím krvavých náboženských válek.

Nepolitická politika

Jak s "širším" pojetím souvisí "nepolitická politika"? Myslím, že moc ne. V českém politickém myšlení má dva odlišné významy. Na přelomu století, kdy rakouská policie uplácela poslance a politické svobody byly omezené, kladl Masaryk studentům na srdce, že by se měli stát ve svém oboru profesionály, tím získají autoritu, kterou později budou moci uplatnit i ve veřejném životě. Někteří vystudovaní lékaři či právníci tehdy totiž pověsili svou profesi na hřebík a od sálu k sálu buráceli prázdnými vlasteneckými řečmi. Pro Masaryka znamenala "nepolitická politika" budování veřejné autority, aby v příznivějších časech mohli "intelektuálové" ovlivňovat i politický život.

Prezident Havel přikládá tomuto termínu zcela jiný význam: v souladu s heideggerovsko-patočkovskou diagnózou světa, rozkolísaného planetární technikou - podle něj prokazují západní demokracie svým odcizeným politickým provozem jenom mírnější příznaky stejné choroby, jaká naplno zuřila v totalitních systémech.

Havel proti ní bojuje vypjatým pojetím autenticity člověka jako bytosti, která vždy rozhoduje jen podle svého svědomí. Autenticky jednající člověk v totalitním systému je skála, o niž se systém rozbíjí. V demokratickém systému je to naopak člověk, který ztrácí schopnost rozumět politice jako kolektivní tvorbě vůle. Hypotetický příklad: Václav Havel je předsedou strany, jejíž grémium odhlasuje dostavbu jaderné elektrárny. On s dostavbou nesouhlasí, a kdyby měl "stranické usnesení" obhajovat, pociťoval by to jako své mravní selhání. Havlovské pojetí "autenticity" je ovšem značně svérázné; podle mne nemělo velký vliv ani na formování Občanského fóra, ani na Impuls 99. Intelektuálové i bez Heideggera považují stranické tričko spíš za svěrací kazajku než za důležitý předpoklad koordinovaného řízení státu.

Mám za to, že Impuls 99 daleko spíš vychází ze znechucení, které v přemýšlivých lidech vyvolává upatlaný mocenský zápas partají. Mezi posledními dvěma válkami odsuzovali partajničení nejen fašisté nebo komunisté, ale i osobnosti jako byl Thomas Mann nebo Karel Čapek. Chci monarchii, chci nezávislou vládu, protože jedině taková vláda nabízí ochranu duchovní i hospodářské sféry... Nechci partajničení a tento parlament, který otráví celý život národa svou politikou... Nechci politiku. Chci kompetenci, řád a slušnost,Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem Š Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání; co jde vysoko nad domácí zájmy stran je politickým exponentům tak lhostejno jak chalupníkovi aviatika, píše pro změnu Karel Čapek v roce 1925 do Lidových novin. Tehdy to bylo pochopitelné: zkušenosti s demokraciemi byly malé, politická teorie v plenkách. Jenže odmítání přízemní stranické politiky bylo vodou na mlýn radikálům, ať to byli komunisté nebo fašisté. Dnes už bychom měli být poučenější.

Co je politika?

Moderní politická teorie se vzdala jednoduché definice politiky. Jako "politická" se označuje každá aktivita, která se vztahuje k mocenským institucím státu (vládě, parlamentu, soudům, atd., angl. POLITY), ke stanovování politických cílů (rozpočtu, ekologické, hospodářské, energetické, či školské politice vlády, atd., angl. POLICY), nebo k formálním a neformálním způsobům získávání a udržování moci (angl. POLITICS). Je charakteristické, že dodnes pro tyto anglické termíny nemáme adekvátní české výrazy.

V tomto pojetí může být veřejná činnost nepolitická, ale každou činnost lze zpolitizovat, pokud se vztáhne k jednomu ze tří výše zmíněných okruhů. Např. milovník folklóru si může založit kapelu a jezdit po festivalech (nepolitická, občanská aktivita), nebo agitovat pro Stranu národních tradic, protože ta uvolní z rozpočtu více peněz na podporu folku (politická aktivita). Jinými slovy: občanská společnost je prostorem pro dobrovolné aktivity občanů, kdežto stát si svoje cíle může vynutit i násilím.

Politická aktivita se vposledku týká přerozdělování zdrojů: strany soutěží o moc, aby mohly realizovat své programy a záměry. To ovšem něco stojí, náklady musí někdo zaplatit. Politické strany se ve vzájemné soutěži opírají jen o část společnosti: zdroje jsou vždy omezené, společenský prospěch a náklady nikdy nejsou v celé společnosti rozloženy rovnoměrně. Vyčítat politickým stranám, že někomu straní, má tedy stejně malý smysl, jako vyčítat slunci, že v noci nesvítí. Partajničení však společenský život rozvrací. První republika i desetiletí "polistopadové" demokracie to zřetelně dokládají. Kde je tedy chyba?

Schází ústavní konsensus

Je to poměrně jednoduché: jde o míru. Partajní soutěž by neměla pronikat společnosti "do morku kostí", měl by ji zastavit ústavní konsensus. Politické soupeření nesmí být studenou občanskou válkou, jejímž cílem je likvidace protivníka; zápolením, v němž se místo racionální argumentace a přesvědčování nálepkuje, odsuzuje a pomlouvá. I ten, s jehož názory nesouhlasím, musí mít rovnou šanci ucházet se o voličskou přízeň a mít volbami získaný podíl na politické moci. Respekt k právům občana, bez ohledu na jeho politické přesvědčení, je základní hodnotou, na níž spočívá moderní demokracie. Spravedlnost, bez níž, jak pravil sv. Augustin, jsou státy jen velikým lotrovstvím, spočívá v moderní demokracii na férovosti soutěže.

Politické strany se proto zejména nesmí snažit zmocnit státu a používat ho ku svému prospěchu. Stát musí zůstat apolitický také proto, aby informační kanály, jimiž se politická moc dovídá o problémech, fungovaly bez šumu. A dál - pokud stát nebude nestranným arbitrem rozhodování sporů (což zpolitizovaný a/nebo korupcí rozleptaný stát nedokáže), zničí spravedlnost - a tím i stabilitu společnosti. Stabilní je demokratická společnost pouze tehdy, když její většina sdílí dohodnutý koncept spravedlnosti.

Podívejme se teď, jak se těmito nároky vyrovnává Impuls 99. Uděláme-li si mapu politických stanovisek jednotlivých politických stran, zjistíme, že postoje vyjádřené ve výzvě se téměř kryjí s politickými postoji Unie svobody, částečně také KDU-ČSL. Okamžitě vzniká podezření, že Impuls je skrytým volebním náhončím některé politické strany. Jakmile se totiž občanská výzva dotkne tématu, které je předmětem mocenského zápasu, stane se automaticky jeho součástí a ztrácí "občanský" charakter.

Politický zápas je samozřejmě stranický, a vstupovat do něj tak říkajíc "z boku" má smysl pouze tehdy, jestliže "normální" vstup není možný: Manifest spisovatelů politikům z roku 1917 byl napsán za války, Charta 77 vznikla v dobách hluboké normalizace. Dnes žijeme v demokratickém uspořádání, cenzura neexistuje, politické strany mají v médiích prostoru až až. Výzvy, které se obracejí k celé politické scéně, jsou problematické. Někomu nutně straní a přitom se tváří, že jsou nadstranické.

Dvě oblasti politiky však občanská iniciativa skutečně může kultivovat. Jednou je právě ústavní konsensus. Tuto dovednost česká společnost zatím nezvládla. Nejen ta komunismu, ale i v první republice a v Rakousko-Uhersku byl ústavní konsensus věcí neznámou. Politický provoz byl převážně žalostnou šavlovačkou, z níž se intelektuálům zvedal žaludek. "Své protivníky nutil polykati hovna jako ústřice" napsal o Antonínu Švehlovi v roce 1926 Jan Scheinost do katolického Rozmachu. Přeháněl jen neaptrně, uplácení a vydírání politiků patřilo k "standardním" politickým technikám.

Spravedlnost soutěže

I dnes je drzost a arogance vnímána jako projev jistoty a síly, kompromis jako slabost. Moderní stát se s takovým pojetím politiky řídit nedá, na integraci do nadnárodních struktur nemůže být ani pomyšlení. Moderní politika je umění kompromisů. Vylovit z tříště partikulárních zájmů kompromis, který vyhoví největšímu počtu zainteresovaných, smlouvání a dohadování je vysoce ceněná obratnost. Technika získávání podpory výrobou nepřátel, tzv. mobilizační politika, u našich stran tak oblíbená, se od ní liší jako noc a den.

Tady by intelektuálové pomoci mohli; nezdá se však, že to mají v úmyslu. Ústavní konsensus předpokládá, aby rovnoprávnou účastnicí politického procesu byla i KSČM. Po volbách roku 1990 proto Občanské fórum rozdělovalo místa v parlamentu na základě proporčního zastoupení. Pravicová koalice, bez odporu českých intelektuálů, s tím roce 1992 skoncovala. KSČM se stala páriem, zbaveným podílu na politickém rozhodování. Dnes sklízíme ovoce: po deseti letech neúspěšné transformace KSČM získává kredit jako jediná strana, která za hříchy posledních deseti let nenese zodpovědnost.

Příspěvek k ústavnímu konsensu můžeme od Impulsu 99 stěží očekávat. Většina signatářů se při slově "komunista" otřese hnusem - ale kde je pak úcta k důstojnosti člověka s jinými politickými názory? Obávám se, a setkáme se s tím ještě vícekrát, že někteří intelektuálové hrdě hlásají principy, které v praktické politice vzápětí porušují. A prezident jim svým chováním vůči KSČM dává příklad. Pravda a láska Š Jenže Gándhí (to je jeho heslo) učil Indy, aby milovali Angličany i muslimy.

Zápas s frází

Intelektuálové jsou nezastupitelní, také v ochraně veřejného prostoru před politickou frází. Masová politika, aby upoutala voliče, musí zjednodušovat na dřeň. Veřejné projevy politiků nejsou analytické přednášky, jsou to spíše agitky, vycházející z tužeb a nadějí posluchačů. Margaret Thatcherová využila k podpoře své volební kampaně válku o Falklandy, Ronald Reagan ze stejného důvodu rehabilitoval "americký sen" o svobodně se rozhodujícím jedinci Oslovil přesně ono klubko citů, obav a nadějí, s nímž hledí do budoucnosti každý člověk.

Veřejný život se obvykle točí okolo několika hlavních témat, a úkolem politiků je shánět svoje stádo na správný dvoreček. To je nesmírně obtížný úkol, v politice nepochybně nejtěžší. Politikovi nestačí vědět, co by měl dělat, musí přesvědčit miliony voličů, že právě jemu mají svěřit moc.

Stejně obtížné je uhníst z z různorodé masy lidí přepestrých zájmů těleso, které dokáže "udržet" politickou linii a mimo jiné také vládnout. Je téměř neuvěřitelné, jak malá pozornost se u nás tomuto klíčovému předpokladu vládnutí věnuje. Vyspělé demokracie mají profesionální státní správu, která realizuje politická vládní usnesení. Členy kabinetu váží politickými programy jejich stran a koaliční smlouvy.

Občas to zaskřípe (viz ostrý konflikt německého ministra životního prostředí s kancléřem kvůli atomovým elektrárnám), ale vcelku se dá říci, že německá vláda "drží kurs". Náš stát je chabý a zpolitizovaný, libůstkám ústavních činitelů nikdo nečelí, ministři si do značné míry dělají, co chtějí. Strany, které by měly zajistit jejich "poslušnost", to nezvládají, protože jsou slabé. Revitalizace průmyslu dosud neběží proto, že ČSSD dlouho nedokázala rozhodnout koncepční spor mezi ministry Grégrem a Mertlíkem.

Krize české politiky do značné míry zaviňuje slabost státu a politických stran, ne jejich síla. Chaos se rozmáhá proto, že schází moc prosadit dohodnutou linii. Tím se ovšem otevírá prostor korupci. Ve stranách působí kliky, které si shánějí výhody a prebendy, lobbyistické skupiny si kupují podporu nebo ovlivňují rozhodnutí ve svůj prospěch, i proti politice vlády. Z podobných důvodů (neschopnost vynutit si koordinaci) uvízl i politický proces na Slovensku.

Intelektuál, už z definice, stojí mimo stádo. Fráze, jimiž se stádo svolává, by mu měly být podezřelé. Velmi často se totiž jimi zakrývají podstatné problémy: jako když USA táhly do vietnamské války pod prapory boje proti komunismu. Intelektuálové jsou platní, pokud si udrží odstup od chvilkové nálady a dokážou nahlížet na každodenní politické hemžení ne snad z pozice věčnosti, jak to požadoval Masaryk, ale přece jen mimo čas daný nejbližšími volbami.

Výzva, podepsaná skupinou intelektuálů, proto vzbuzuje pochybnosti: jak mohou intelektuálové, strážci diferencovaného, originálního myšlení, vytvořit skupinu? Nebude to znamenat, že tím otupí svou citlivost vůči frázi? V posledních deseti letech u nás přece politická fráze jen kvetla, vyjmenujme namátkou:

Falešné politické fráze posledního desetiletí nadšeně hlásali politizující čeští intelektuálové. Zdaleka přitom nejde pouze o signatáře Impulsu 99. Démon souhlasu a snaha realisticky chápat potíže "budování kapitalismu", vedla k tomu, že řada intelektuálů omlouvala vládní prohřešky proti základním politickým principům. Např. lidé, kteří se prohlašovali za "liberály", obhajovali lustrace, popírající základní liberální principy, stavěli se proti poměrnému zastoupení komunistů v parlamentu, odmítali vyšetřovací komise, které měly objasnit korupční chování vlády, atd.

Vyznavači "postmoderny" svým relativismem zatemnili nutnou regulační roli státu. Intelektuálové lvím podílem napomohli, že se politický proces vymkl kontrole. Zpochybnili tím svou "expertní" roli - v čem jsou odborníky, když si nedokážou udržet odstup?

Opakuji, že fráze má v politickém životě nezastupitelnou roli a politici s ní musí pracovat. Jenže přistoupí-li na hlásání frází ntelektuálové, amputují svůj intelekt. Lze to pochopit: jsou-li po revoluci intelektuálové vtaženi do politiky, neboť profesionální politická reprezentace je diskreditovaná kolaborací s minulým režimem, role se snadno promíchají. Po deseti letech je však načase, aby intelektuálové svou reflexivní roli intelektuála od přímého politického kolbiště oddělili čínskou zdí - a alespoň zmínečkou naznačit, že o svém selhání vědí.

Intelektuál jako expert by se měl k politickým problémům vyjadřovat podle zásady padni komu padni, bez zřetelu na vlastní politické preference, bez aspirace uspět na politickém a mediálním "trhu" - a s etickou kázní. Moderní politickou teorii zná málokdo, úspěch svádí a ani intelektuálové nejsou hluší k "tržní objednávce".

Takýe občas zíráme. Jeden profesor zahraniční university obhajoval zákon o protiprávnosti komunistického režimu včetně jeho deklarativních paragrafů poukazem, že Deklarace práv člověka je také součástí americké ústavy. Pan profesor jistě ví, že tomu tak není. V zápalu "boje za správnou věc" však klidně napne pravdu hodně přes obchodní rozpětí - a z intelektuála je rázem propagandista. Politologové, kteří mají na univerzitě vychovávat mládež ke kritickému myšlení, obhajovali politiku Václava Klause - rozborem knih, které Klaus čte. Rozkošné, že?

Neláska k opoziční smlouvě

Jak vidno, v  posledních deseti letech se intelektuálové moc nevyznamenali. Politický zápas je rozdělil do fanklubů jednotlivých politiků stejně jako veřejnost. Je tedy Impuls 99 blýskáním na lepší časy? Obávám se, že ne: je zřejmé, že signatáři nesnaží posuzovat politický provoz z delšího časového horizontu, jejich sjednocujícím mottem je neláska k "opoziční smlouvě". Proč jim tak vadí? Zviditelňovací tance "malých stran" přece vedly k tomu, že bylo téměř nemožné rozlišovat mezi opozicí a koalicí. Strany vládní koalice si šly po krku víc, než opozice po celé koalici, viz např. obvinění ze zneužívání BIS. Přitom "malé strany" nebyly žádným přínosem pro zkvalitnění řízení státu: naopak, dojily ho rukou společnou a nerozdílnou. Politická odpovědnost se zcela rozmazala, vláda nebyla schopna držet kurs. Dávat za to vinu pouze ODS není fér.

Co je tedy špatného na "opoziční smlouvě"? Namítat, že si ODS a ČSSD zabetonovávají pozice, může skutečně jen slepý. Preference ČSSD během roku vlády poklesly na polovinu: to je politické zemětřesení, žádný beton. Vláda ČSSD přitom není takovou tragédií, jakou z ní dělají mnozí publicisté. Někteří ministři do svých resortů skutečně nepatří, ale copak byli Říman, Němec, Lom, Rubáš, Kubát, Holáň, Baudyš, Kalvoda nebo Dlouhý muži na svém místě? Nelzepopřít, že z Legislativní rady, kterou sestavil místopředseda Rychetský, zajišťuje, že se do Parlamentu dostávají nesrovnatelně kvalitnější předlohy zákonů, než tomu bylo v časech Klausových vlád. Viděno střízlivě, vláda ČSSD se snaží dohánět zpoždění, které v integraci způsobily předchozí vlády. A transformace přece uvázla kvůli tomu, že Klaus podceňoval regulační roli státu v ekonomice. Protože se na tom nic nezměnilo, představa, že by vláda s ODS znamenala změnu k lepšímu, nemá žádný reálný základ.

Neláska k opoziční smlouvě a frustrace z vlády ČSSD zatemňuje řadě předních signatářů střízlivý úsudek: ávrhy na úpravu politických institucí státu , ať jde o změnu volebního zákona, nebo změnu kompetencí prezidenta, neposuzují z věcného hlediska, ale okamžitě je odmítají. Přitom jde vesměs o rozumné návrhy, které napravují diletantské nápady, jimiž se to při tvorbě české ústavy jen hemžilo. "Opoziční smlouva" jako smlouva mezi politickými stranami, které si ve volbách konkurují, vytváří cosi velmi blízkého ústavnímu konsensu: konečně se ústavní instituce upravují tak, že soutěž bude férová. Kupodivu, místo aby opoziční smlouvu přivítali jako šanci, že země bude mít lepší politický systém, odsuzují ji - zcela falešně - jako prapříčinu dnešního marasmu.

Soudě podle veřejných vystoupení, mluvčí Impulsu 99 patří k té skupině občanů, která si přála centropravicovou vládu pokud možno bez Václava Klause. Tento manévr se nezdařil. Opoziční smlouva je přece právě důsledkem tlaku, jímž se toto řešení snažil prosadit prezident a menší koaliční partneři.

Co tedy říci na závěr? Signatáři opustili kritický prostor, který jim má být jako intelektuálům vlastní, a postavili se na jednu stranu politického zápasu - ovšem bez toho, že by se nechali spoutat stranickým tričkem. Chtějí mít chleba namazaný na obou stranách: ovlivňovat politiku, která vyžaduje kolektivní rozhodování, a tím i určitou poslušnost, a současně si ponechat sladkost osobního svobodného rozhodování. Tím ovšem přispívají k degradaci politiky jako celku - protože ta jiná než stranická být nemůže - tedy přesně k oné frustraci, proti níž vytáhli do boje. Opakuji, schopnost dobrovolně se podřídit kolektivnímu rozhodování zrála na západě desítky let, do té doby se politika také koordinovala korupcí. Intelektuálové neochotu podřizovat se vydávají za ctnost. Je smutné, že to nevnímají.

Myslím, že se intelektuálové mají řadit do houfu jenom tehdy, když je skutečně zle. Chtějí-li přispět k ozdravení veřejného života, měli by se především snažit těmi intelektuály být.