Divadlo politiky
Toto je jedna z desítek recenzí, které v minulých dnech vyšly v Británii na knihu Johna Keana o Václavu Havlovi. Jinou recenzi, ze Sunday Telegraphu, naleznete v češtině na tomto místě.
John S. Doyle recenzuje životopis českého dramatika a politika Václava Havla. The Sunday Tribune 10. října 1999.
Václav Havel, autor John Keane, Bloomsbury, cena 25 liber.
V Československu vždycky existoval dobrý černý humor. Dva Češi jedou vlakem z Brna do Prahy. Jeden z obou mužů celou cestu pořád úpí, jako by měl bolesti. Jeho společník už to nemůže vydržet a vykřikne: "Ticho! To nedokážete mluvit o ničem jiném než o politice?" Tento vtip, který vypráví John Keane, je dostatečně vhodný pro zemi, kde se může zdát, že bolest a politika je jedno a totéž, a v letech 1939 - 1989 tomu taky asi taky bylo. Ten vtip se taky hodí pro životopis Václava Havla, kterému byly tři roky, když se dostali k moci nacisté a který stál v čele odstraňování jiného totalitního režimu sametovou revolucí před deseti lety.
Havel byl v roce 1989 čelným světovým politickým představitelem, významným dramatikem, o němž se hovořilo v souvislosti s Beckettem a Pinterem, disidentem, který byl vězněn za své přesvědčení, přežil to a byl svědkem pádu svých věznitelů, fanoušek Franka Zappy, jehož unavená tvář s permanentní cigaretou zosobňovala samu ideu poctivosti.
Za deset let Havlova prezidentství se jeho pověst dost zmenšila. Musíme si znovu připomenout onu pozoruhodnou euforii, která šla ruku v ruce s rozbíjením zdánlivě neproniknutelných zdí kolem sovětského bloku. Každý týden, každý den se děly nepředstavitelné věci.
"Odstraňování komunismu trvalo v Polsku deset těžkých let," píše Keane. "V Maďarsku to trvalo 10 měsíců. Ve východním Německu 10 týdnů a v Československu, které mělo nejobávanější pověst co do státního teroru, to trvalo jen 10 dní."
Keane nám správně připomíná tento euforický proces a je schopen jasně vysvětlit, jak k tomuto procesu došlo v jedné zemi. Abychom byli schopni Havla pochopit, musíme se vnořit do krátké historie Československa. Keane cituje popis Karla Čapka, který napsal v roce 1938 o své zemi, že je "přesně uprostřed Evropy..., přesně na půl cestě mezi severem a jihem a mezi západem a východem. Je také uprostřed mezi čtyřmi moři, jejichž pobřeží vytvářejí složitý tvar Evropy. Být zakotven v samotném srdci Evropy není jen zeměpisná poloha, ale určuje to také osud země a národa, který ji obývá."
"Politická tragédie v šesti dějstvích" je podtitul Keanovy knihy a byla-li tragédií Československa jeho poloha, je Havlovou tragédií, jak to vidí Keane, že se narodil v dvacátém století "jako člověk, jehož osudem byla politika". Kdyby se býval narodil v minulém století, pravděpodobně by napsal pár her a knih, žil by na svém venkovském sídle a těšil se pokojným a dlouhým životem. Namísto toho se narodil do rodiny, jejíž bohatství a výsady (postavila a vlastnila v Praze celou předměstskou čtvrť) mu byly před nosem odebrány už v dětství, nejprve nacisty při jejich vládě teroru a pak důkladněji komunisty, po puči z roku 1948.
Kapitulace starého a slabého prezidenta Emila Háchy před Hitlerovým zastrašováním jedné noci, poté, co byl povolán v březnu 1939 do Berlína vytvořila pověst, že jsou Češi slabí a zbabělí. Avšak právě v Praze zemřel v roce 1942 po bombovém útoku Reinhardt Heydrich - jediný čelný nacista, který byl během druhé světové války usmrcen politickým atentátem. Divošská pomsta proti nedaleké vesnici Lidice dále prohloubila nacistickou hrůzovládu. Bylo to něco, z čeho se komunisté poučili dobře: ve čtyřiceti letech, které pak následovaly, vládl strach, že bude člověk obviněn z podvratné činnosti, strach, že přijde o živobytí, strach z mučení, strach ze smrti.
Ve srovnání s většinou svých spoluobčanů vedl Havel v rané etapě svého života velmi šťastný život. Dostalo se mu liberálního vzdělání, a jeho rodina, republikáni starého pořádku, pro něho vybudovala dobré zázemí, že mohl Havel v roce 1952 vytvořit skupinu jménem Šestatřicátníci. Byla to skupina přátel, narozených v témž roce, skupina předčasně vyspělých chlapců a dvou dívek, kteří většinou hovořili o knihách a o spisovatelích, naučili se umění kritizovat a být kritizován, jak to tehdy Havel charakterizoval, "bylo nakonec nutné odhalovat skutečnosti, odhalit sama sebe a podívat se na sebe očima druhých".
Šestatřicátníci měli základní vliv na Havlův intelektuální vývoj a na jeho současníky. Tato skupina byla velmi důležitá, jako skupina "vzájemné výpomoci". Ve společnosti, kde údajně už neexistovaly třídy, kde chyběly svobodné odbory či dobročinné organizace, neexistovaly žádné nárazníky mezi jednotlivcem a státem, ani žádná jiná možnost jak prosadit svou totožnost. Havel posléze dobře zužitkoval svou zkušenost ze skupiny Šestatřicátníci při své pozdější práci v malých divadlech, která začala v Praze vznikat; rozvoj alternativních forem kolektivní akce měl zjevný vliv na směr jeho politiky.
Keane uvádí, že jeho cílem při psaní této studie o moci nebylo ani vytvořit machiavelistickou příručku pro vládce, ani hobbesovského průvodce pro poslušné poddané, ale něco nového, "učebnici pro demokraty" - kniha je zkoumáním moci z hlediska těch lidí, jimž se vládne. Autor této biografie usiluje o to "vnést život do konvenčně zastaralých témat týkajících se moci, jako jsou parlamenty, svoboda projevu a občanská společnost". Nezapomínejme ani na "odvahu, strach a pokušení", ani na "divadlo, vězení, sex, pošetilost a vychytralost, přátele a nepřátele, narození a smrt".
Keane toho všeho dosahuje prostřednictvím vzrušujícího vyprávění, které je hladce vypracováno na základě hlubokého studia historie, inteligentní analýzy Havlových her a dalších jeho textů. Samotný Keanův literární styl je energicky přesvědčivý a vtipný. "Jako pes, který se vrací ke svým zvratkům, se vracel hlupák Chamberlain ke své pošetilosti" - tak popisuje Keane další a další jednání britského premiéra s Hitlerem a Chamberlainovu neschopnost uvědomit si, co měl v Sudetách Hitler v září 1938 za lubem.
Keane popisuje, jak v Československu pokračovaly monstrprocesy i po Stalinově smrti: "jeho tělo už nedýchalo ani se nebylo schopno hýbat, ale v Československu Stalinovi dále rostly nehty". O brutálním odstranění Alexandra Dubčeka ze všech funkcí Keane napsal: "Sověti byli odborníci na to, že dokázali rozsekat své odpůrce na kusy a pak je zatlouci do země jako malé špalíčky dřeva."
Žádná skutečnost nebyla podle Keana v očích stranického aparátu opravdu nevinná. A žádná osoba, která je držitelem moci, není nevinná v Keanově knize. Dovídáme se o Havlových nevěrách, spáchaných jeho loajální manželce Olze, ano, vzniká podezření z donchuánství, čteme jak Havel údajně zlikvidoval Dubčeka jako soupeře o prezidentský úřad, jak kouřil cigarety až ke dveřím operačního sálu, kde mu odstraňovali nádor z plic.
Kniha se blíží k závěru jako limonádový seriál, v němž je Havel už nepřístupný na svém slavném Hradě, rok po Olžině smrti na rakovinu se znovu oženil s blonďatou o dvacet let mladší herečkou, která mu na operačním sále zachránila život (ona a 13 lékařů) a chce se stát první dámou. Morbidně kniha končí předčasným pohřbem, "globální mediální záležitostí". Je to pohřeb "člověka, který dosáhl věhlasu jako politická osobnost, která naučila svět daleko více o moci a mocných a bezmocných než většina jeho soupeřů ve dvacátém století."
