Ještě k čtení literatury... (a jejímu smyslu i dopadu)
Vážený pane kolego Hausenblasi,
už jsem Honzovi Čulíkovi psal, že mne zveřejněním přepisu našeho debatování o literatuře na setkání
se zahraničními bohemisty poněkud zaskočil, ale nakonec proč ne, ona takováto zpětná prověrka toho,
co člověk napovídá, rozhodně není na škodu. Ale kvůli tomuhle samozřejmě Vám (a případně dalším
zájemcům) nepíši.
Motivem je Vaše reakce na zmíněnou diskusi, v níž jste se pozastavil nad skutečností, že našemu
hovoru dominoval v souvislosti s výukou literatury pojem "přečtenost" a nikoliv "čtení" jako
proces, respektive, že "učitelé z knihy určené k čtenářskému zážitku, udělají objekt vědění, vědy,
historie. Ne opačně, že by vědění o knize sloužilo k vyšší rozkoši z četby." A jako doklad jste
citoval jednu mou diskusní repliku, v níž jsem mj. prohlásil, že při kolokviích a zkouškách vyžaduji,
aby studenti měli přečten určitý počet knih. Následující věta (i Vámi citovaná) ale podle mne
dokazuje, že se vpodstatě naše názory na školní zacházení s literaturou (ať to vyjádřím co nejméně
pateticky) v zásadě neliší.
Pro jistotu dotyčné věty zopakuji: "Co přečte, to je mi v zásadě jedno. Ale musí být schopen o tom
hovořit." Mohu Vás ujistit, že mne při rozhovorech se studenty zajímá především jejich názory na
knihu, jak ji četli, jak ji vnímali, hodnotí, interpretují. A navíc, od prvního setkání s novými kolegy
je vedu k tomu, aby si při četbě dělali poznámky, které pak mohou mít při zkoušce k dispozici a které
i já (fakultativně) pročítám a při klasifikaci zohledňuji. Že cílem je něco jiného než vzájemně
opisované středoškolské čtenářské deníky, snad nemusím zdůrazňovat. Koneckonců sám jste onu metu
přesně vystihl, když jste psal o "kultivování vnímatelství".
Dalo by se ještě pokračovat, jak v té původní debatě, tak ve Vašem příspěvku se objevilo mnohé, co
by bylo třeba dopovědět, prodiskutovat. Ale to si asi raději povykládáme "zoči voči", až se zase
někdy setkáme na nějakém pracovním semináři pro učitele českého jazyka a literatury.
Jednu poznámku si však na závěr přece jen neodpustím. Kolega Čulík mi poslal ještě další ohlas na
názory z diskuse, v němž pro mne neznámý M. L. konstatoval: "nesouhlasím se závěrem diskuse
bohemistů. Domnívám se, že spisovatelé by se k současným společenským otázkám vyjadřovat
nemuseli. Stačí, když budou psát tak, aby působili na cit i rozum svých čtenářů. (...) Bylo by
užitečnější, kdyby se v televizi a rozhlasech víc mluvilo O DÍLECH, než aby tam AUTOŘI mluvili ke
dni." Osobně s pisatelem vřele souhlasím, napsat jednu nebo dvě knihy, které si čtenáři najdou i po
více letech, myslím na jeden spisovatelský život bohatě stačí, ale fakt je, že chce-li se autor vyjadřovat
ke dni, tak mu v tom nelze bránit, stejně jako nelze zabránit případnému využití (zneužití) jeho
myšlenek (děl) k mimoliterárním cílům, jejich fungování v mimoestetických kontextech.
Lubomír Machala, katedra bohemistiky FF UP, Křížkovského 10, 771 80 Olomouc, e-mail
machal@ffnw.upol.cz
