Čeští intelektuálové a postkomunismus
This article is available in English in the Central Europe Review here.
Čísla v textu odkazují k poznámkám, uvedeným v anglické verzi článku.
"Postkomunismus" je jeden z oněch podivných výrazů, které charakterizují určitou éru tím, co jí předcházelo než tím, čím ve skutečnosti je. Nicméně, v případě České republiky lze považovat celé desetiletí od pádu komunismu ve středovýchodní Evropě za jednotný celek. Vzhledem k tomu, že to období bylo v českém případě nejednoznačné a mnohosměrné, termín "postkomunismus" asi postačí k definici této éry.
Postkomunismus přinesl mnoho nového uvažování o demokracii a volných trzích, vzhledem k tomu, že intelektuálové z Východu i ze Západu debatovali o tom, co opravdu vytváří svobodnou, tolerantní a demokratickou společnost. Cynik by řekl, že se to neví, protože žádná taková společnost nikdy nikde neexistovala, avšak realita situace ve střední a východní Evropě jasně ukazuje, že některé země - například Maďarsko a Polsko - jsou bezpochyby svobodnější a demokratičtější, téměř podle každého měřítka, než jiné, řekněme Srbsko nebo Bělorusko.
Skutečně existuje různá míra demokracie a postkomunistický svět to jasně dokazuje. Ale co to znamená pro Českou republiku? Začátkem právě uplynulého desetiletí byla ta země široce chválena za své demokratické a hospodářské reformy, ale pak se něco zhatilo a začala se hromadit kritika.
Někteří jsou přesvědčeni, že měly problémy hlubinnou příčinu - že "komunistická mentalita" byla životnější a bylo obtížnější se jí zbavit, než se původně předpokládalo. Zdůrazňovali, že byla česká společnost v sedmdesátých a v osmdesátých letech atomizována a začala se vzpamatovávat teprve v druhé polovině devadesátých let. Argumentovali, že je česká politická kultura zdeformována a ochromena.
Aby byly tyto těžkosti překonány, mnozí požadovali vytvoření silnější "občanské společnosti" - ony složky společnosti, kterou neřídí ani stát, ani rodina - a silný sektor dobrovolníků. Posílením ducha místní komunity a občanskou aktivitou měla silná občanská společnost posílit rodící se demokracii. Avšak problémem bylo vždycky pro české myslitele, jak vyvolat tuto činnost obyčejných občanů seshora. Jako řešení pro společenská "trauma komunismu" nebyla zjevně občanská společnost příliš dokonalým východiskem.
Avšak argument, že za všechny dnešní problémy může bývalý komunistický režim, začíná být už deset let po pádu toho režimu trochu nepřesvědčivý. Jak dlouho vlastně trvá dědictví komunismu? Mají středoevropští intelektuálové skutečně pravdu, když pořád zdůrazňují, že musí být "občanská společnost" lékem na přežívající postkomunistické prostředí?
A nakonec nejdůležitější otázka? kdy vlastně "postkomunismus" skončí?
Máme-li být schopni začít odpovídat na tyto otázky, bude užitečné pohlédnout na tyto problémy trochu podrobněji.
"Postkomunistická mentalita"
Nynější soustředění Západu na hlavní politické události a na makroekonomické reformy většinou ignoruje "duševní transformaci" směrem pryč od autoritářského způsobu myšlení, ale o této věci se v českých intelektuálních kruzích hovoří často. Před pádem komunismu analyzovalo několik disidentů (1) normalizaci a její vliv na českou kulturu, společnost a politické myšlení. Jak jsme o tom psali minulý týden, čeští psychologové nyní debatují o psychologických dopadech totality na Čechy (2) a někteří čeští vědci jsou přesvědčeni, že bude nynější duševní přerod pro Čechy obtížnější než bylo pro Němce překonání nacistické éry. (3) Někdy se konstatuje, že totalitní postoje zůstávají a že bude zapotřebí mnoha let, než budou Češi schopni se ztotožnit s demokratickými hodnotami (4). Málo lidí podporuje tuto argumentaci více než prezident Václav Havel.
Havel mluvil o "morální nemoci", která postihla Čechy po období totality, v několika projevech (5). V jedné pozoruhodné řeči na vrcholné schůzce Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v Helsinkách 9. července 1992 hovořil Havel o tom, jak je pro lidi v postkomunistickém světě obtížné "zbavit se všech zlozbyků, které v nich vytvořil komunismus".
Během komunistické éry neoslovovali čeští nezávislí intelektuálové širší českou veřejnost: disidentské společenství v Československu bylo miniaturní a samizdatové publikace měly vliv jen na malý zlomek obyvatelstva (7). Proto stojí za to zeptat se, do jaké míry oslovují tito intelektuálové lidi v ČR dnes a do jaké míry jim rozumějí. To je zejména relevantní, vzhledem k tomu, že během komunismu žilo mnoho disidentů v podstatě v izolaci od většinové české společnosti - buď v nutně uzavřených klikách ve městech, ve vězení anebo v zahraničí v exilu. Antropolog a studen střední a východní Evropy v nynějším období proměn, Chris Hann, v této věci rozumně argumentuje:
"Kritickou otázkou je, jak realistické, jak antropologicky platné jsou takovéto diagnózy (ohledně "totalitního stavu mysli")? Jak dobře znají tito myslitelé svůj vlastní národ?"(8)
Vzhledem k tomu, že se českým intelektuálům nepodařilo v posledních letech porozumět určitým postojům veřejnosti v některých kontroverzních záležitostech, je to správná otázka. (9)
Česká "politická kultura"
Existuje dosti rozsáhlé množství literatury, domácí i zahraniční, která se pokouší vysvětlit českou politiku analýzou české "politické kultury". I když by to západní stoupenci politické kultury popřeli, mnoho politickokulturních představ o české společnosti a politice zdá se pochází z ranějších myšlenek o českém "národním charakteru". Obdobně jako díla o českém národním charakteru, i literatura autorů zabývajících se politickou kulturou často připisuje Čechům zvláštní rysy. Stoupenci obou přístupů (10) například často vzývají "demokratický" a "rovnostářský" charakter českého národa a dodnes zůstává i v samotné České republice velmi důležitý mýtus "demokratického ducha Čechů". (11)
Na domácí české scéně není nic nového na pokusech definovat českou národní povahu a pojem "národní povaha" není zdiskreditován tak, jak je zdiskreditován v západních intelektuálních kruzích. Diskuse o "české otázce", o "smyslu české historie" (12) nebo o tom, "jací jsme" (13) pokračuje už celé generace. (14) Sebeanalýza je skutečně svého druhu "národní koníček" pro české intelektuály. (15) Někteří to vidí jako svého druhu národní sebebičování. (16) Tyto pokusy vylíčit národní charakteristiky jsou pravděpodobně tak staré, jako pokusy definovat (a tak vynalézt) sám český národ. Neustálé pokusy o "národní sebedefinice" jsou, jak se zdá, důležitým potvrzováním mýtu české národnosti. (17)
Zjevně v duchu národního buditele z devatenáctého století Františka Palackého a zakladatele první Československé republiky T.G. Masaryka zdůrazňují i mnohé západní pokusy definovat v tomto století českou národní povahu demokratické vlastnosti českého národa. Člověka okamžitě napadá, že je rozumné vytvořit paralely mezi nadšenou podporou, jako Masarykovi a Československu v meziválečném období (18) poskytovali R. W. Seton Watson a Henry Wickham Steed, a mezi solidaritou, kterou českým disidentům projevovala pozdější generace západních intelektuálů, zabývajících se lidskými právy (a rozvojem české národní literární tradice) v normalizovaném Československu sedmdesátých a osmdesátých let. (19) Se zjevnými politickými cíli podporovaly obě tyto generace v zahraničí mýtus utlačovaného, přesto však demokratického českého národa.
Problémy s přístupem založeném na politické kultuře
V sedmdesátých letech však utrpěl tento politicko-kulturní argument, že totiž je povaha českého národa vnitřně demokratická, těžkou ránu v důsledku analýzy událostí týkajících se Pražského jara 1968, kterou provedli autoři, studující politickou kulturu. Tato analýza prokázala, že přístup, v jehož rámci se studuje politická kultura, má vážné nedostatky. Na tyto události se nejjasněji politicko-kulturně zaměřil H. Gordon Skilling v závěru své monumentální analýzy Pražského jara, československé "přerušené revoluce":
"Krize (roku 1968) byla z velké míry důsledkem vnucení cizího systému, stalinismu, zemi s naprosto odlišnými podmínkami a tradicemi..." (20)
To odpovídalo tomu, co napsal Vladimír Kusín o pět let dříve o tom, že u kořenů Pražského jara byla "neslučitelnost komunismu a české povahy". (21) Někteří pozorovatelé, včetně Kusína, pokračovali v této argumentační linii, když definovali následnou normalizaci jako vnucení cizí vůle bez místní legitimnosti. (22)
Avšak Skilling si sám na stránkách téhož velkého díla a v pozdějších článcích uvědomil, že je tento argument nelogický, když se vezmou v úvahu širší události během komunistické éry v Československu. (23) Jádro věci je toto: Jestliže byla tradice Československa a jeho občanů v podstatě demokratická, jak je možné vysvětlit extrémy stalinského útlaku v Gottwaldově éře začátkem padesátých let a znovu po úspěšném obnovení stalinismu po Sověty vedené invazi v srpnu 1968? Neměla česká demokratická kultura tento "cizí systém" odmítnout? (24)
Skilling argumentoval, že je česká politická kultura "heterogenní". Tento jev zároveň velmi podrobně rozebral Paul. (25) Lze argumentovat, že i když má česká společnost dominantní politickou kulturu demokratických a rovnostářských hodnot, existuje v ní také autoritářská "subkultura", kteerá vysvětluje, proč byl totalitní systém v Československu tak efektivní. Jacques Rupnik dodal k tomuto argumentu svůj hlas. Vyjádřil názor, že česká politika obsahuje "domácí stalinismus", který narušuje tradiční "teorii demokratické kontinuity" a má kořeny v české dělnické třídě a v původu komunistické strany. (26)
Zdálo se, že tato dualistická politicko-kulturní teorie "heterogennosti" na první pohled vysvětluje paradox českého stalinismu a normalizace, ale otázka je, zda může mít taková široká definice politické kultury vůbec nějaký význam. Jestliže totiž nějaká společnost obsahuje potenciál pro demokracii i pro totalitní systém, jak se pak odlišuje od každé jiné společnosti?
Tato oslabená definice je jen dalším příkladem toho, jak se přístup, založený na studiu politické kultury, přibližuje příliš blízko starodávné představě o národní povaze. Ano, nakonec z toho vždycky vzniká seznam rysů, které si navzájem protiřečí. To je například zřejmě v Paulově knize z roku 1979, kde autor, bez jakýchkoliv důkazů na podporu svých argumentů, popisuje, že Češi podle vlastního názoru mají vlastnosti "demokracie, lidskosti, rovnostářství," "jemnosti" a "racionality", avšak zároveň také projevují "pasivitu", "pocity patosu a mučednictví", "tendence vůči extrémismu a anarchii", "mesiášství", "touhu po pomstě" a "schopnost páchat velkou krutost" (27) Takový neobyčejně rozrůzněný seznam charakteristických rysů, stejně jako dualistický, heterogenní přístup k otázce inherentních demokratických hodnot, jen dokazuje, že Češi jsou prostě jako jiní lidé - což není příliš objevná informace pro nikoho, kdo se snaží porozumět české společnosti a politice. Politická kultura se v určitém smyslu stala "phlogistonem" východoevropských studií - v tom smyslu, že zároveň postihuje všechno a nic". (28)
Jedno nejisté destiletí
Skutečné podstatě postkomunistického období v České republice nelze porozumět odkazy na historickou "politickou kulturu" nebo na jejího předchůdce, "národní povahu". Obecné generalizace s minimálním obsahem nedojdou nikam.
Důležitější než vytvářet teorie, založené na vymyšlené historii, je prostě pozorovat, co se v dané zemi odehrává den ode dne. Česká republika je mladá země, jejíž politický a hospodářský systém jsou stále ještě slabé a špatně definované. Její třída nezávislých intelektuálů byla odtržena od většinové společnosti a je i nadále při veřejných diskusích odsunována stranou. Západní rady České republice byly často špatné. Státní úředníci jsou nedostatečně odměňováni a jsou neschopní. Veřejnost má už jako obvykle plné zuby politiky. To je realita dnešní České republiky a není zapotřebí žádné "národní povahy" na to, aby se to vysvětlilo.
