Čeští intelektuálové a postkomunismus
This article is available in English in the Central Europe Review here.
Čísla v textu odkazují k poznámkám, uvedeným v anglické verzi článku.
"Postkomunismus" je jeden z oněch podivných výrazů, které charakterizují určitou éru tím, co jí předcházelo než tím, čím ve skutečnosti je. Nicméně, v případě České republiky lze považovat celé desetiletí od pádu komunismu ve středovýchodní Evropě za jednotný celek. Vzhledem k tomu, že to období bylo v českém případě nejednoznačné a mnohosměrné, termín "postkomunismus" asi postačí k definici této éry.
Postkomunismus přinesl mnoho nového uvažování o demokracii a volných trzích, vzhledem k tomu, že intelektuálové z Východu i ze Západu debatovali o tom, co opravdu vytváří svobodnou, tolerantní a demokratickou společnost. Cynik by řekl, že se to neví, protože žádná taková společnost nikdy nikde neexistovala, avšak realita situace ve střední a východní Evropě jasně ukazuje, že některé země - například Maďarsko a Polsko - jsou bezpochyby svobodnější a demokratičtější, téměř podle každého měřítka, než jiné, řekněme Srbsko nebo Bělorusko.
Skutečně existuje různá míra demokracie a postkomunistický svět to jasně dokazuje. Ale co to znamená pro Českou republiku? Začátkem právě uplynulého desetiletí byla ta země široce chválena za své demokratické a hospodářské reformy, ale pak se něco zhatilo a začala se hromadit kritika.
Někteří jsou přesvědčeni, že měly problémy hlubinnou příčinu - že "komunistická mentalita" byla životnější a bylo obtížnější se jí zbavit, než se původně předpokládalo. Zdůrazňovali, že byla česká společnost v sedmdesátých a v osmdesátých letech atomizována a začala se vzpamatovávat teprve v druhé polovině devadesátých let. Argumentovali, že je česká politická kultura zdeformována a ochromena.
Aby byly tyto těžkosti překonány, mnozí požadovali vytvoření silnější "občanské společnosti" - ony složky společnosti, kterou neřídí ani stát, ani rodina - a silný sektor dobrovolníků. Posílením ducha místní komunity a občanskou aktivitou měla silná občanská společnost posílit rodící se demokracii. Avšak problémem bylo vždycky pro české myslitele, jak vyvolat tuto činnost obyčejných občanů seshora. Jako řešení pro společenská "trauma komunismu" nebyla zjevně občanská společnost příliš dokonalým východiskem.
Avšak argument, že za všechny dnešní problémy může bývalý komunistický režim, začíná být už deset let po pádu toho režimu trochu nepřesvědčivý. Jak dlouho vlastně trvá dědictví komunismu? Mají středoevropští intelektuálové skutečně pravdu, když pořád zdůrazňují, že musí být "občanská společnost" lékem na přežívající postkomunistické prostředí?
A nakonec nejdůležitější otázka? kdy vlastně "postkomunismus" skončí?
Máme-li být schopni začít odpovídat na tyto otázky, bude užitečné pohlédnout na tyto problémy trochu podrobněji.
"Postkomunistická mentalita"
Nynější soustředění Západu na hlavní politické události a na makroekonomické reformy většinou ignoruje "duševní transformaci" směrem pryč od autoritářského způsobu myšlení, ale o této věci se v českých intelektuálních kruzích hovoří často. Před pádem komunismu analyzovalo několik disidentů (1) normalizaci a její vliv na českou kulturu, společnost a politické myšlení. Jak jsme o tom psali minulý týden, čeští psychologové nyní debatují o psychologických dopadech totality na Čechy (2) a někteří čeští vědci jsou přesvědčeni, že bude nynější duševní přerod pro Čechy obtížnější než bylo pro Němce překonání nacistické éry. (3) Někdy se konstatuje, že totalitní postoje zůstávají a že bude zapotřebí mnoha let, než budou Češi schopni se ztotožnit s demokratickými hodnotami (4). Málo lidí podporuje tuto argumentaci více než prezident Václav Havel.
Havel mluvil o "morální nemoci", která postihla Čechy po období totality, v několika projevech (5). V jedné pozoruhodné řeči na vrcholné schůzce Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v Helsinkách 9. července 1992 hovořil Havel o tom, jak je pro lidi v postkomunistickém světě obtížné "zbavit se všech zlozbyků, které v nich vytvořil komunismus".
Během komunistické éry neoslovovali čeští nezávislí intelektuálové širší českou veřejnost: disidentské společenství v Československu bylo miniaturní a samizdatové publikace měly vliv jen na malý zlomek obyvatelstva (7). Proto stojí za to zeptat se, do jaké míry oslovují tito intelektuálové lidi v ČR dnes a do jaké míry jim rozumějí. To je zejména relevantní, vzhledem k tomu, že během komunismu žilo mnoho disidentů v podstatě v izolaci od většinové české společnosti - buď v nutně uzavřených klikách ve městech, ve vězení anebo v zahraničí v exilu. Antropolog a studen střední a východní Evropy v nynějším období proměn, Chris Hann, v této věci rozumně argumentuje:
"Kritickou otázkou je, jak realistické, jak antropologicky platné jsou takovéto diagnózy (ohledně "totalitního stavu mysli")? Jak dobře znají tito myslitelé svůj vlastní národ?"(8)
Vzhledem k tomu, že se českým intelektuálům nepodařilo v posledních letech porozumět určitým postojům veřejnosti v některých kontroverzních záležitostech, je to správná otázka. (9)
Česká "politická kultura"
Existuje dosti rozsáhlé množství literatury, domácí i zahraniční, která se pokouší vysvětlit českou politiku analýzou české "politické kultury". I když by to západní stoupenci politické kultury popřeli, mnoho politickokulturních představ o české společnosti a politice zdá se pochází z ranějších myšlenek o českém "národním charakteru". Obdobně jako díla o českém národním charakteru, i literatura autorů zabývajících se politickou kulturou často připisuje Čechům zvláštní rysy. Stoupenci obou přístupů (10) například často vzývají "demokratický" a "rovnostářský" charakter českého národa a dodnes zůstává i v samotné České republice velmi důležitý mýtus "demokratického ducha Čechů". (11)
Na domácí české scéně není nic nového na pokusech definovat českou národní povahu a pojem "národní povaha" není zdiskreditován tak, jak je zdiskreditován v západních intelektuálních kruzích. Diskuse o "české otázce", o "smyslu české historie" (12) nebo o tom, "jací jsme" (13) pokračuje už celé generace. (14) Sebeanalýza je skutečně svého druhu "národní koníček" pro české intelektuály. (15) Někteří to vidí jako svého druhu národní sebebičování. (16) Tyto pokusy vylíčit národní charakteristiky jsou pravděpodobně tak staré, jako pokusy definovat (a tak vynalézt) sám český národ. Neustálé pokusy o "národní sebedefinice" jsou, jak se zdá, důležitým potvrzováním mýtu české národnosti. (17)
Zjevně v duchu národního buditele z devatenáctého století Františka Palackého a zakladatele první Československé republiky T.G. Masaryka zdůrazňují i mnohé západní pokusy definovat v tomto století českou národní povahu demokratické vlastnosti českého národa. Člověka okamžitě napadá, že je rozumné vytvořit paralely mezi nadšenou podporou, jako Masarykovi a Československu v meziválečném období (18) poskytovali R. W. Seton Watson a Henry Wickham Steed, a mezi solidaritou, kterou českým disidentům projevovala pozdější generace západních intelektuálů, zabývajících se lidskými právy (a rozvojem české národní literární tradice) v normalizovaném Československu sedmdesátých a osmdesátých let. (19) Se zjevnými politickými cíli podporovaly obě tyto generace v zahraničí mýtus utlačovaného, přesto však demokratického českého národa.
Problémy s přístupem založeném na politické kultuře
V sedmdesátých letech však utrpěl tento politicko-kulturní argument, že totiž je povaha českého národa vnitřně demokratická, těžkou ránu v důsledku analýzy událostí týkajících se Pražského jara 1968, kterou provedli autoři, studující politickou kulturu. Tato analýza prokázala, že přístup, v jehož rámci se studuje politická kultura, má vážné nedostatky. Na tyto události se nejjasněji politicko-kulturně zaměřil H. Gordon Skilling v závěru své monumentální analýzy Pražského jara, československé "přerušené revoluce":
"Krize (roku 1968) byla z velké míry důsledkem vnucení cizího systému, stalinismu, zemi s naprosto odlišnými podmínkami a tradicemi..." (20)
To odpovídalo tomu, co napsal Vladimír Kusín o pět let dříve o tom, že u kořenů Pražského jara byla "neslučitelnost komunismu a české povahy". (21) Někteří pozorovatelé, včetně Kusína, pokračovali v této argumentační linii, když definovali následnou normalizaci jako vnucení cizí vůle bez místní legitimnosti. (22)
Avšak Skilling si sám na stránkách téhož velkého díla a v pozdějších článcích uvědomil, že je tento argument nelogický, když se vezmou v úvahu širší události během komunistické éry v Československu. (23) Jádro věci je toto: Jestliže byla tradice Československa a jeho občanů v podstatě demokratická, jak je možné vysvětlit extrémy stalinského útlaku v Gottwaldově éře začátkem padesátých let a znovu po úspěšném obnovení stalinismu po Sověty vedené invazi v srpnu 1968? Neměla česká demokratická kultura tento "cizí systém" odmítnout? (24)
Skilling argumentoval, že je česká politická kultura "heterogenní". Tento jev zároveň velmi podrobně rozebral Paul. (25) Lze argumentovat, že i když má česká společnost dominantní politickou kulturu demokratických a rovnostářských hodnot, existuje v ní také autoritářská "subkultura", kteerá vysvětluje, proč byl totalitní systém v Československu tak efektivní. Jacques Rupnik dodal k tomuto argumentu svůj hlas. Vyjádřil názor, že česká politika obsahuje "domácí stalinismus", který narušuje tradiční "teorii demokratické kontinuity" a má kořeny v české dělnické třídě a v původu komunistické strany. (26)
Zdálo se, že tato dualistická politicko-kulturní teorie "heterogennosti" na první pohled vysvětluje paradox českého stalinismu a normalizace, ale otázka je, zda může mít taková široká definice politické kultury vůbec nějaký význam. Jestliže totiž nějaká společnost obsahuje potenciál pro demokracii i pro totalitní systém, jak se pak odlišuje od každé jiné společnosti?
Tato oslabená definice je jen dalším příkladem toho, jak se přístup, založený na studiu politické kultury, přibližuje příliš blízko starodávné představě o národní povaze. Ano, nakonec z toho vždycky vzniká seznam rysů, které si navzájem protiřečí. To je například zřejmě v Paulově knize z roku 1979, kde autor, bez jakýchkoliv důkazů na podporu svých argumentů, popisuje, že Češi podle vlastního názoru mají vlastnosti "demokracie, lidskosti, rovnostářství," "jemnosti" a "racionality", avšak zároveň také projevují "pasivitu", "pocity patosu a mučednictví", "tendence vůči extrémismu a anarchii", "mesiášství", "touhu po pomstě" a "schopnost páchat velkou krutost" (27) Takový neobyčejně rozrůzněný seznam charakteristických rysů, stejně jako dualistický, heterogenní přístup k otázce inherentních demokratických hodnot, jen dokazuje, že Češi jsou prostě jako jiní lidé - což není příliš objevná informace pro nikoho, kdo se snaží porozumět české společnosti a politice. Politická kultura se v určitém smyslu stala "phlogistonem" východoevropských studií - v tom smyslu, že zároveň postihuje všechno a nic". (28)
Jedno nejisté destiletí
Skutečné podstatě postkomunistického období v České republice nelze porozumět odkazy na historickou "politickou kulturu" nebo na jejího předchůdce, "národní povahu". Obecné generalizace s minimálním obsahem nedojdou nikam.
Důležitější než vytvářet teorie, založené na vymyšlené historii, je prostě pozorovat, co se v dané zemi odehrává den ode dne. Česká republika je mladá země, jejíž politický a hospodářský systém jsou stále ještě slabé a špatně definované. Její třída nezávislých intelektuálů byla odtržena od většinové společnosti a je i nadále při veřejných diskusích odsunována stranou. Západní rady České republice byly často špatné. Státní úředníci jsou nedostatečně odměňováni a jsou neschopní. Veřejnost má už jako obvykle plné zuby politiky. To je realita dnešní České republiky a není zapotřebí žádné "národní povahy" na to, aby se to vysvětlilo.
Pat Buchanan: Spojené státy by se měly omluvit Rusku za rozšíření NATO do střední Evropy
Jak informuje agentura Associated Press, konzervativní americký prezidentský kandidát Pat Buchanan řekl v neděli 26. září, že by se Spojené státy měly omluvit Rusku za to, že ho "podvedly" tím, že rozšířily NATO do střední Evropy.
Buchanan dále uvedl, že Západ nyní dělá v Evropě tytéž chyby, o nichž psal ve své nové knize "Republika, nikoliv impérium".
"Opakujeme omyly, které vedly k druhé světové válce, a proboha, přestaňme, než dojde k třetí světové válce," řekl Buchanan v televizi Fox.
Buchananova kniha vstoupila minulý týden do národní politické debaty, protože zpochybnila vstup Spojených států do druhé světové války proti nacistickému Německu. V knize Buchanan tvrdí, že Třetí říše Adolfa Hitlera nebyla po roce 1940 pro Spojené státy žádnou hrozbou. Válku na evropském kontinentě vyvolaly záruky Spojenců Polsku a poskytly komunistické vlády Sovětského svazu další dva roky pro přípravu na invazi Německa.
Soupeřící kandidáti, senátoři John McCain, Elizabeth Dole a Steve Forbes zpochybnili Buchananovy argumenty velmi kritickými výroky.
McCain konstatoval, že by byli Republikáni rádi, kdyby Buchanan ze strany odešel. Buchanan naznačuje, že ze strany skutečně odejde a bude usilovat o nominaci v menší, Reformní straně, kterou založil miliardář Ross Perot.
Buchanan předpověděl, že reklama, kterou získala jeho kniha, pomůže jeho volební kampani.
"Možná mě to v určitých místech poškodí, u lidí, kteří nerozumějí a domnívají se, že Pat Buchanan je pro Hitlera, ale celkově si myslím, že mi ta kniha pomůže, protože zaktivizuje nejloajálnější stoupence," uvedl.
"Musíme omezit naše závazky bojovat na všech těch absurdních malých místech po světě. Musíme vybudovat armádu do takové míry, jak to měl Ronald Reagan," řekl Buchanan v televizi. A pak, dodal, "musíme dát národům jasně najevo, že když si budou zahrávat se Spojenými státy, doplatí na to."
Buchanan zdůraznil, že rozšíření NATO do Polska, České republiky a do Maďarska byla chyba. Porušilo to americké závazky, učiněné ještě za Bushovy vlády, že NATO nebude rozšířeno do východní Evropy, jestliže Rusko ten region opustí.
"Rusy jsme podvedli," uvedl Buchanan.
Stane-li se prezidentem, řekl Buchanan, nabídne Rusku dohodu: pokud Rusko slíbí, že nechá na pokoji Litvu, Lotyšsko a Estonsko, NATO nebude rozšířeno dále na východ.
Okrajové záležitosti: Rakousko, EU a Temelín
Možná následkem velkých hospodářských a politických problémů nevěnovaly dosud státní orgány dostatečnou pozornost úporné a neustávající ofensivě Rakouska proti dokončení jaderné elektrárny Temelín a proti jejímu uvedení do provozu.
Několik citátů z poslední doby: "Rozhodnutí o dostavbě vzdaluje Česko od vstupu do Evropské unie, tvrdí Vídeň" (Marek Kerle, LN 14.5.990)... Jen málokdo věřil, že když má vláda na stole tak jasné argumenty o ekonomické nepotřebnosti a zbytečnosti JETE, podlehne zájmům jaderné lobby a vysloví se pro dokončení, řekl LN pověřenec hornorakouské vlády pro otázky jaderných zařízení v sousedních zemích. Radko Pavlovec. Rakušané jsou přesvědčeni, že projekt Temelína neodpovídá bezpečnostním požadavkům na jaderná zařízení v západní Evropě... Také rakouská ministryně pro ochranu spotřebitele Barbara Prammerová označila rozhodnutí české vlády k JETE za absolutně špatné... O tom, že dostavba skutečně může zkomplikovat naši integraci do EU, svědčí i resoluce přijatá Evropským parlamentem 6. května.
(Tady pozor! 6.května bylo ve čtvrtek a je třeba ověřit, jak dopadlo hlasování. Evropští poslanci totiž mívají nám dobře známý sklon vyrazit "včas" na wekend. Podrazníci v jeho řadách toho využívají k protlačení resolucí, které by při normálním počtu poslanců asi neprošly. Poučný příklad je nedávná resoluce proti Benešovým dekretům přijatá rovněž ve čtvrtek 95 hlasy, při čemž celkový počet poslanců je více než 600! - J.T.)
Tento vrcholný orgán EU tehdy právě z iniciativy Rakouska nepřímo nedoporučil české vládě dostavbu Temelína. Zároveň upozornil na možnou souvislost mezi vstupem ČR do unie a spuštěním JETE. Temelín je evidentně zcela prodělečný projekt...dodal Pavlovec.
...Rakouský parlament včera jednoznačnou většinou hlasů poslanců vládní koalice (oposici připadalo usnesení bezzubé) přijal usnesení vyzývající rakouskou vládu k zintensivnění postupu proti JETE "na všech úrovních".
Tento tlak má být vyvíjen od EU přes mezinárodní kontrolní orgány až po nová jednání s českou vládou a vysvětlovací a propagační akce, které by získaly další část obyvatel ČR pro bezjadernou politiku a vytvořily tak vnitročeskou většinu potřebnou pro "demokratické zamítnutí nebezpečné jaderné energetiky"...
Přijatý dokument m.j. vyzývá vládu..., aby ve spolupráci s EU zajistila před uvedením Temelína do provozu prověrku bezpečnostních standardů elektrárny nezávislou komisí, jež by podle nejpřísnějších evropských norem pro jaderná zařízení "zjistila, zda nedodržování těchto norem by následně neovlivnilo proces přijímání ČR do EU".
Protože česká strana doufá v zefektivnění výstavby vývozem vyráběného proudu na trhy EU, má se rakouská vláda zasadit o ochranu tohoto trhu proti "dumpingovým dovozům energie" z třetích zemí.
"Každá země se může svobodně rozhodnout pro jadernou energii a do toho nemá Rakousko ani EU co mluvit. Země přistupující do EU však musí počítat s posuzováním svých jaderných elektráren podle nových, nejnáročnějších pravidel a do toho máme mluvit i my, Rakušané" zdůraznila ministryně Prammerová. "S Temelínem se Česká republika nemůže do EU dostat," shrnula na závěr. (Slovo 20.5.99, ČTK)
...Rakousko a Německo zahájily rozhovory o společném přezkoumání bezpečnostního zajištění JETE, jak si to přála rakouská vláda. Napsala to včera vídeňská agentura APA...V rámci své protijaderné politiky se Vídeň od letošního jara dovolává přezkoušení elektráren ve střední a východní Evropě podle přísných kriterií přijatých v Německu, jež provozuje dvě desítky atomových elektráren... S "nebezpečným " Temelínem nemůže být ČR přijata do EU, prohlásila Prammerová... která uvádí, že "běšéfovi jednacího týmu Nikolausi van der Pasovi čtyři dřívější (hornorakouské? - J.T.) studie o Temelínu a seznam požadavků, v němž figuruje zákaz spuštění a provozu jakýchkoli reaktorů sovětské konstrukce v kandidátských zemích ze střední a východní Evropy, které se ucházejí o členství v Evropské unii... (Rakouský hejtman varuje Česko, Slovo 1.9.99)
V závěru citovaného článku se ovšem dočteme, že...naopak reaktory VVER 213 a VVER 1000 (Dukovany, Mochovce, Temelín. ale i část Kozloduje a část Bohunic) jsou považovány za "zmodernisovatelné" na úroveň vyhovující bezpečnosti.
Podle posledních zpráv (Temelín: Rakušané hrozí vetem v EU - Pro zastavení Temelína za každou cenu se v průzkumu vyslovilo 95% Rakušanů. Marek Kerles, LN 21.9.99) hrozí veto Rakouska proti vstupu ČR do EU.
Smlouvu o vstupu nových členů do unie musí totiž ratifikovat parlamenty všech členských zemí. Jestliže byť i jeden jediný z nich smlouvu neratifikuje, je smlouva neplatná.Buď nebude zahájen provoz v Temelíně, nebo nevstoupí Česko do EU, řekl na konci srpna rakouský spolkový kancléř Klima. Na české straně byl tento problém kromě siláckých řečí některých českých politiků o vměšování ciziny do našich vnitřních záležitostí dosud podceňován a až teprve teď začalo ministerstvo zahraničních věcí připravovat jakýsi komunikační plán, na jehož základě chce široké veřejnosti v Rakousku vysvětlit, že se nemusí Temelína obávat - potud (zkráceně) Marek Kerles, který na rozdíl ode mne ku podivu neshledal na výroku pana Klimy nic siláckého.
Jiné novinové zprávy ovšem nasvědčují tomu, že rakouská ofensiva není v podstatě nic jiného, než politický poker s průhledným blufováním. Tak již v květnu tohoto roku potvrdil náměstek německého ministerstva zahraničí Ludger Volmer, že Nemecko nepovažuje jaderné reaktory ve střední a východní Evropě za překážku rozšiřování EU o reformní státy této oblasti.
Rakouský deník Kurier pak napsal, že rakouská iniciativa proti Temelínu má jen malou podporu i v ostatních státech EU a že kromě poskytování financí na přibližování se západním standartům však nemá EK žádné možnosti zásahu. (Akce Vídně proti Temelínu nemají v Unii podporu. Slovo 20.5.99, ČTK)
Richard Seemann pak ukazuje v článku "Nepodléhejme virtuální realitě" (Slovo 23.9.99), jak dalece jsou sdělovací prostředky schopny tuto virtuální realitu vytvořit . Na příklad k shora uvedené informaci rakouské agentury APA, že ekologičtí ministři vídeňského a berlínského kabinetu se dohodli podmínit přijetí ČR do EU splněním německých bezpečnostních pro provoz jaderných elektráren vyslovilo německé ministerstvo ochrany životního prostředí údiv, že by se vůbec jeho šéf v současné době setkal se svou rakouskou kolegyní a mohl zaujmout nějaké stanovisko k podmínění našeho vstupu v souvislosti s Temelínem.
Směšovat politická a technicko-bezpečnostní kriteria je nepřijatelné Jediné kriterium, které musí v případě Temelína platit, je kriterium bezpečnostní. Jakákoliv (i když dnes možná jen virtuální) rakousko-německá komise by musela být českou stranou odmítnuta už proto, že oba státy došly k politickému stanovisku o jaderných elektrárnách, ostatně v Německu podle mého názoru silně momentálnímu. (Zelení v čele s panem Trittinem totiž mohou velmi rychle zmizet z politické scény.) Komise by byla ostatně také úplně zbytečná, protože její budoucí rozhodnutí nám už laskavě a taktně, ale možná trochu optimisticky prozradili pan Klima s paní Prammerovou.
Naopak na rozdíl od toho, co si zdá se Rakušané myslí, je ČR ve vlastním zájmu zainteresována na optimální bezpečnosti elektrárny podle soudobých technických, nikoliv však politických kriterií. Těmito otázkami na profesionální úrovni se zabývá nemýlím-li se Mezinárodní agentura pro atomovou energii IAEA, která sídlí - to je úplný paradox - ve Vídni. ( Je s podivem, že stát, který se tak principiálně obrátil k k nejdůležitějšímu mírovému uplatnění atomové energie zády, nedal ještě této organisaci výpověď.) IAEA se možná už k Temelínu vyjadřila nebo ještě vyjádří, to by měla česká strana objasnit a přijít s doklady o bezpečnosti JETE.
České ministerstvo zahraničních věcí by pak mělo korektní a zřetelnou formou rakouské straně naznačit, že agresivní styl její protitemelínové kampaně nepochybně obsahující prvky vydírání a vměšování do českých vnitřních záležitostí rozhodně nepřispívá k dobrým stykům obou zemí. Ale komu tu demarši doručit? Kancléř Klima byl hospitalisovan ve středu s lehkým zápalem plic a lékaři mu doporučují účast ve vrcholícím volebním boji jen "ve zmenšené míře". Po něm byl odvezen do nemocnice i jeho ministr financí Edlinger pro selhání krevního oběhu způsobené předvolebním vyčerpáním (LN 25.9.99). Haiderova Svobodná strana (FPÖ) totiž zle vládní koalici zatápí, protože má v programu takový "trhák" jako je zastavení přistěhovalectví. Celý ten hlučný protitemelínový humbuk je tedy možná určen jen pro vnitřní rakouskou potřebu jako předvolební karta, kterou je možno použít proti nepochybně vyšší kartě přistěhovalecké, jinak řečeno může jít o to, zda mají Rakušané větší strach z Temelína nebo z přistěhovalců.
26.9.99
Rasismus v Británii:
"Pokud mi někdo nepomůže, zabiju se"
Samině Junisové je čtrnáct. Obchod jejího otce byl podpálen Molotovovým koktejlem. Její rodina se skoro neodváží na ulici. Napsala tento zoufalý dopis svému poslanci. Jmenuje se Tony Blair.
Vyšlo v týdeníku Observer v neděli 26. září 1999. Článek je založen na druhém dílu pořadu britské komerční televizní stanice Channel Four "Tony's People", Tonyho lidé. Bude se vysílat ve čtvrtek 30. září.
Místní lidi říkají západnímu Conrforthu "Pejsek" - je to psí část okresu Sedgefield. Vesnice, skrytá v údolí nedaleko čtyřproudé silnice do Durhamu v severovýchodní Anglii, je jednou z ekonomicky nejpostiženějších oblastí ve volebním okrsku Tonyho Blaira. Mohammed Junis se sem přistěhoval se svou ženou a sedmi dětmi v září 1997. Obchod na hlavní vesnické ulici za pouhých 85 000 liber, včetně velké vily, v němž byl umístěn, se zdál být velmi výhodnou koupí.
Předchozí majitel ujistil pana Junise, že obchod má každý týden vysoký obrat: Tento obchod s potravinami a alkoholem byl v městečku zároveň jediným místem, kde se prodávají tikety Národní loterie, a průměrně se jich každý týden prodá za 3000 liber. Naproti je hostinec a odtamtud budou přicházet stále zákazníci. Junis skoro celý život jezdil v nedalekém Bradfordu s taxíkem, a díval se na možnost otevřít si vlastní obchod s velkými nadějemi.
Avšak kulturní rozdíly mezi nimi a jejich novými sousedy byly okamžitě zjevné. Útoky začaly hned: drobné nadávky od místních lidí cestou domů z hostince, občasné krádeže v obchodě od nevychovaných dětí. Pak se útoky zhoršily. Na roletu obchodu někdo nasprejoval nápis, "Pákistánci, jděte do prdele" a "Černý huby ven". V noci v domě někdo zvenku kamením rozbíjel okna. Junis začal uvažovat, že se vrátí do Bradfordu. Jeho manželka ho přesvědčila, aby zůstal - místní lidi to časem přejde, řekla mu.
Brzo ráno loni 27. prosince se paní Junisová vzbudila ve tři hodiny. Z obchodu v přízemí bylo slyšet bezpečnostní poplachové zařízení, a tak vzbudila manžela. Mohammed se šel podívat a otevřel dveře ložnice. Vyvalil se k němu černý kouř. "Nemohl jsem kouřem projít, a tak jsem dveře zase zavřel. otevřel jsem okno a začal jsem volat o pomoc."
Když přijeli hasiči, zjistili, že se z oken silně kouří a celá rodina je se strachem shromážděna v jedné místnosti v prvním patře. Všech devět členů rodiny bylo okamžitě odvezeno do místní nemocnice a dostalo se jim lékařské péče proto, že vdechovali nebezpečný kouř. Obchod zůstal od té doby uzavřený.
"Prostě se nemohu přimět k tomu, abych obchod znovu otevřel," konstatuje Junis. "Má na sobě teď kletbu, byl vypálen během ramadánu. Možná mi Bůh chtěl něco sdělit, že jídlo, které dávám na stůl, neměl poskytovat tento obchod. Požár posílil mou víru v islám. Možná jsem trestán za své předchozí chyby."
Pronásledování rodiny Junisových pokračuje. Další nápisy, další kamením rozbitá okna, sprosté telefonáty a výsměch z ulice znamenají, že rodina nevychází ven. Od požáru chodí místní lidi kolem domu a křičí "Burn, baby, burn" (Hoř, dítě, hoř) a "Kdopak asi ten požár založil?" Děti z rodiny nyní nechtějí chodit do školy. Ani jedno dítě nebylo od května na dětském hřišti.
"Jezdíme na návštěvu k přátelům do okolí," vysvětluje paní Junisová, "ale musíme být opatrní. Nikdo neví, co by se mohlo stát v domě, když jsme pryč."
Před měsícem napsala Mohammedova čtrnáctiletá dcera, Samina, svému místnímu poslanci.
"Můj život závisí na tom, abych se mohla odsud odstěhovat," praví se v jejím dopise Tonymu Blairovi. "Jste jediný člověk, který, mám pocit, může mé rodině pomoci se odsud odstěhovat. Od té doby, co byl tatínkův obchod podpálen, bojím se usnout, aby to neudělali znovu. A když mi a mé rodině nikdo nepomůže, zabiju se, protože se příliš bojím žít takovýto život. Raději bych umřela, než žít takovýmto životem. Nechám si kopii tohoto dopisu a jestliže spáchám sebevraždu, budou vědět, proč jsem to udělala, protože mi nikdo nepomohl. Tak ráda bych chtěla mít svobodný život, jako všichni ostatní."
Dopis byl datován 26. srpna 1999 a Samina na něj dostala o týden později čtyřřádkovou formální odpověď z poslaneckého úřadu ve volebním okrsku. John Burton, pracovník poslance Tonyho Blaira, napsal: "Jsem velmi znepokojen okolnostmi, které líčíte a zjistím, co nejrychleji, co by se dalo ve vaší věci dělat."
Premiérovy záležitosti, týkající se jeho volebního okrsku, jsou vyřizovány z domu Blarových v Trimdonu. Je to malebná hornická vesnice nedaleko West Cornforthu. Do svého volebního okrsku cestuje Tony Blair tak jednou za dva měsíce, a proto jsou velmi důležitá veškerá bezpečnostní opatření, sdělil listu Observer John Burton. Dům je oddělen od okolí vysokým plotem, a strážemi s automatickými zbraněmi.
Burton přiznává, že se dosud s Janisovými nesetkal - i když četl Saminin dopis. Nesedl do auta a nezajel - trvá do deset minut - do jejich domu. "Mohou mě navštívit tady," uvedl. "Rád se s nimi setkám". Nepříjemně sebou vrtí v křesle, když se zmíním o rasismu. "Nemyslím, že má rodina Junisových problémy z těchto důvodů. Vůbec tady problémy s rasismem nemáme, to vím. Myslím, že by se tahle rodina měla prostě vystěhovat. Zjevně se s místními lidmi neshodla."
Hostinec Flintlock Inn stojí přes ulici téměř přímo naproti domu Junisových. Hosté jsou tu hluční a fyzicky vyvolávají strach. je to ostrý kontrast ve srovnání s nervózní zdvořilostí členů rodiny Junisových.
Avšak osmého srpna byl pan Junis obžalován z fyzického útoku a z vlastnictví útočné zbraně, po potyčce nedaleko místních obchodů. O několik tádnů předtím ho obklopili tři mladíci a on utekl domů pro pomoc. Vrátil se se smetákem a před nenávistně hlučícím davem zbil tím smetákem výrostka tak, že upadl na zem. Minulý týden byl Mohammed odsouzen k dvanácti měsícům podmíněného trestu. "Udělal bych to znovu," říká hněvivě. "Ztratil jsem úplně sebeovládání, měl jsem pocit, že bych toho člověka zabil. Kdyby mi v tom nezabránili, nevím, co by se stalo."
Policie jsou v Junisově domácnosti častými přítomnými. Loni v únoru umístila sedgefieldská policie na místnosti v jejich domě v prvním patře dva uniformované policisty, ve snaze zaznamenávat útoky. Pro rodinu je nutnost jednat s policií neustálým zdrojem frustrace. Oba rodiče umějí jen lámaně anglicky a jen obtížně se s policií dorozumívají.
Po deset dní stálo před hostincem Flintlock Inn policejní auto. Hrozby se vrátily v okamžiku, kdy policisté odjeli. "Víme, že tady byla policie kvůli vám," zněl jeden anonymní telefonát. "Teď jste všichni už mrtví."
Dopis od místní policie z 9. dubna 1998 do poslanecké kanceláře Tonyho Blaira vyjadřuje oficiální názor na policejní zásahy v této věci. "Jsme předsvědčeni, že se v důsledku policejní akce situace podstatně zlepšila a důvěra rodiny Junisových v policii byla obnovena."
Každý večer kolem 19. hodiny si sedají Mohammed Junis s manželkou k večeři. Jejich tři mladí synové musejí být přesvědčováni, aby sešli k večeři z pokoje v prvním patře, kde se hádají o to, kdo víc vyhrál ve videohrách. Čtyři dcery se chichotají do dlaní a nadávají si anglicky, jazykem, jemuž jejich matka nerozumí. V jejich tiché konverzaci se mluví hlavně o mladých mužích. Během celé večeře poslouchá rodina nervózně, jestli se něco neděje venku. Jídlo je příjemné, ale atmosféra je napjatá.
Pan Junis hovoří při večeři vzrušeně o tom, že se s celou rodinou přestěhuje zpět do Pákistánu. Rodiče Junisovi nemají skoro žádné vzdělání. Rozhodnutí, která musejí každodenně dělat, jsou založena téměř výlučně na morálních předpokladech a na náboženských předpisech. Náboženské nápisy jsou všude na zdech. V domě vládne atmosféra provizoria, jako by se musela rodina každou chvíli vystěhovat.
Denis Brokes je předsedou Rady pro rasovou rovnost v hrabství Durham. je to dobrovolná organizace v městě Darlingtonu. Iniciativa má velmi málo peněz a nemůže nabídnout proti rasovému pronásledování rodiny Junisových žádnou efektivnější pomoc. Rasismus není výraznou místní prioritou. "Příslušníci etnických menšin tvoří jen 0,009 procent místního obyvatelstva," řekl John Burton.
Brokes žije v Darlingtonu už asi deset let. V sedgefieldském okrese je považován v oblasti rasových vztahů za odborníka. Vysvětluje, že předložil případ rodiny Junisových na všech úrovních lokální samosprávy. "Prostě existují tyto oblasti, do kterých nemohou etničtí lidé vůbec vkročit," uvádí. "jsou to oblasti, kde jsou příslušníci etnických menšin terčem systematické ostrakizace. West Cornforth je dobrý příklad. Je to bývalé hornické městečko s velkou nezaměstnaností. Mnoho tamějších lidí vidělo asi lidi z Asie jen v televizi. Multikulturalismus v takových oblastech pro místní lidi nic neznamená."
Ve čtvrtek večer sedí místní lidé v hostinci Flintlock Inn a hovoří o televizním filmu Tony's People, o němž předem napsaly místní noviny, Northern Echo. Noviny také velmi podrobně píší o tom, jak je rodina Junisových izolována od sousedů. Přítomní v hostinci - většinou jsou to muži, bývalí technici z nyní už uzavřených místních oceláren - si trpce stěžují na to, že se stávají ohniskem zájmu mediálního cirkusu, novinářů přicházejících z celé Británie. "Je dost obtížné si tady vydělat na živobytí. Nikdo tady nemá peníze, ale to vám zřejmě došlo, ne?" - "Nejsem rasista," vykřikuje jeden muž. "Můžete si tady sedět celý večer a budu se s vámi bavit. Ale když řeknete něco nesprávného, dám vám pěstí. Ne protože jste z Asie, ale protože dám pěstí každému, kdo řekne něco nesprávného." Společníci souhlasně přikyvují.
"Je to stejně podivná rodina," říká druhý. "Jsou mi opravdu odporní. Pořád mluví svým vlastním jazykem, nikdy nemluví anglicky. A ten obchod taky změnili - už není tak dobrý, jaký byl předtím. Utráceli jsme tam spoustu peněz. Zničili si to sami, tím, že nás nechtěli znát."
Muži tvrdí, že ve vesnici není rasismus: "Jděte se podívat na rodinu Sikhů nahoře u náměsí. A na toho člověka, který vlastní jiný obchod, tady nedaleko Nikdy neměli žádné problémy. Jen se jich zeptejte. Řeknou vám to na rovinu."
Jenže ta síkhská rodina se obléká do texasek a triček a vypadá jako vzor ponagličtěné etničnosti, jakou West Carnforth vyžaduje od všech etnických příchozích.
A asijský majitek obchodu Charlie's Grocery, jiného obchodu s potravinami, jen několik minut vzdáleného od domu Junisových, si během svých krátkých pobytů ve vesnici na rasové pronásledování nestěžuje. Bydlí v nedalekém městě Middlesborough a do vesnice jezdí jen obchod otevřít a dovážet do něho zboží. U pultu zákazníky celý den obsluhuje běloška.
Junisovi mezitím nosí svou náboženskou víru na odiv jako ochranný štít. "Proč bychom se měli měnit," vykřikuje Rubina, nejstarší dcera, které je jednadvacet. Je oblečena v tradičním šalvaaru-kamizu, dlouhé černé blůze až po kolena a volných kalhotech. Vlasy má svázané do drdolu. Má upřímnou tvář jen s minimálním makeupem.
"Proč bychom měli chodit v kalhotech a tričkách? Můj otec je silně nábožensky založený - je na tom něco špatného? Moji bratři a sestry taky - je na tom něco špatného?" Třese se hněvem. "Já vám povím, proč nás tady nechtějí - protože si to nenecháváme líbit. Někdo mi řekne, ať jdu do prdele, a já mu řeknu totéž, ale hlasitěji. Nejsme jen oběti."
V osmnáct hodin večer projede pomalu kolem hostince Flintstones policejní automobil, udělá oblouk a zastaví se na druhé straně ulice před domem Junisových. Dva policisté v uniformě sedí v automobilu pozorně tři čtvrtě hodiny, jejich prázdné, bezvýrazné tváře se soustřeďují na hostinec. Pan Junis otevře domovní dveře svého bytu a stojí, dívá se na policejní automobil a v ruce drží hořící cigaretu. Občas pohlédne směrem k hostinci.
"Je to teda sprostá drzost," říká jeden muž v hostinci a natahuje krk, aby se podíval na policejní auto. "Najednou na nás všichni dohlížejí, jako bychom byli zrovna my podezřelí. A co naše práva? My jsme tady vyrostli. A my tady budeme, když všichni ostatní už budou pryč."
