Deset let po pádu komunismu: velká česká nejistota
Jan Čulík
An English version of this article can be found in the current issue of the Central Europe Review here.
Asi před dvěma lety, v kursu české literatury v anglickém překladu, jsem vedl seminář o Babičce Boženy Němcové. Babička je idyla - je to dílo, které autorka napsala záměrně pro vlastní útěchu v době velkého osobního trápení. Zároveň bylo účelem díla povzbudit české národní sebevědomí v době vážného politického útlaku.
Přehrál jsem studentům asi desetiminutový úryvek z filmové verze Babičky, natočené pro Českou televizi začátkem sedmdesátých let. Dílo bylo jedním z prvních nových filmů, odvysílaných barevně na druhém programu ČT.
Zejména začátek filmu je doslova orgií lyrických emocí. Během horkého letního dne poskakují děti na louce plné květin nedaleko potoka. Hrají si a vijí věnce. Pak si někdo povšimne příjezdu koněm taženého kočáru. "Babička! Babička přijela!!" jásají děti radostně a utíkají k domu.
Mezinárodní studenti shlédli úryvek s veškerou jeho rustikální barvotiskovostí a konstatovali, že jim to jaksi připomíná nacistickou propagandu.
Ve třídě byla ten den přítomna jedna dívka z České republiky a tu to docela rozhněvalo. "Musíte si uvědomit," řekla, "že česká společnost je převážně venkovská. Většina z nás má kořeny na venkově. My skutečně máme babičky, které žijí na vesnici. Hráli jsme si všichni uprostřed léta na kvetoucích loukách, když jsme byli malí. Seděli jsme na břehu potoka a dělali věnce. Měli jsme hodné a laskavé babičky, které jsme měli velmi rádi. VAŠE babička snad chodila kolem domu se SAMOPALEM?"
Vznikla z toho obecnější diskuse. Když se člověk octne ve velkém průšvihu, má právo na to, utěšit se vytvořením idylického románu, anebo má člověk povinnost sám před sebou analyzovat situaci racionálně a neemocionálně, dostat se z nezáviděníhodné situace prostřednictvím vlastního úsilí? Dívka z Čech hájila právo na idylu, většina západních studentů - možná proto, že nikdy nezažila nic skutečně traumatického - požadovala tvrdou, racionální analýzu.
Zdá se mi, že tento drobný příběh docela názorně ilustruje nezáviděníhodnou situaci, v níž se nachází Česká republika nyní.
Hodnoty a totožnost české společnosti jsou zpochybňovány. Celkem je možno dost přesvědčivě argumentovat, že česká civilizace a české politické postoje jsou převážnou většinou důsledkem sedmdesátých a osmdesátých let, kdy husákovská "normalizace", která následovala po invazi Varšavského paktu v roce 1968, vtiskla české společnosti velmi charakteristický ráz, který, jak se ukázalo, vydržel daleko déle, než kdokoliv předpokládal.
Tato kultura nenáročného konsumerismu a kolektivismu se nyní, jak se zdá, rozkládá. Nezbývá příliš mnoho na podporu tohoto starého způsobu života. Touhu žít v příjemné a pohodlné idyle zastiňuje nutnost podrobit se rigorózní, racionální, kritické analýze. Avšak jsou lidé ochotni a schopni podstoupit tento úkol? Dali by raději přednost zažitému pohodlí, jenže svět, na nějž navykli, se kolem nich rozkládá.
(Píšu toto v pátek odpoledne, asi v 16 hodin středoevropského času. Navzdory dosti silné konkurenci v českých sdělovacích prostředcích se mi právě naprosto nepodařilo dovolat se do redakce jednoho čelného českého týdeníku. Nikdo telefony nebral. Co byste čekali? V pátek odpoledne jsou přece v Čechách už všichni na chatě.)
Český hrubý domácí produkt už podruhé v posledním půl roce zaznamenal drastický čtvrtletní pokles o více než 4 procenta. Evropská unie kritizuje českou vládu, že neharmonizuje české zákony dostatečně rychle se zákony EU. Ale Češi nyní ani dost dobře nevědí, jestli chtějí vstoupit do EU, vzhleedm k tomu, že Evropská unie teď dost krátkozrace a agresívně ničí dovozem svých zemědělských výrobků české výrobce.
Mnoho Čechů si ani není jisto, jestli chtějí být členy Severoatlantického společenství. O vstupu do této vojenské aliance se nekonalo referendum a okamžitě poté, co Česká republika do NATO vstoupila, udělalo NATO vůči ČR nepříjemný trik: zatáhlo Českou republiku do toho, co většina Čechů považuje za nechutnou, nelidskou a agresívní válku proti Jugoslávii - navzdory tomu, že mnohé české sdělovací prostředky se snažily přesvědčit české občany, že jestliže nechtějí být považováni za komunisty, měli by podporovat NATO absolutně. Úroveň debaty byla nízká a celkově to přispělo k všeobecnému zmatku.
Důvody, proč většina lidí v České republice odmítala válku proti Jugoslávii, jsou psychologicky zřejmě dosti složité. Významnou roli v tomto postoji hraje postkomunistická nedůvěra ke slovu. V ČR vládne atmosféra relativnosti a za vším, co kdo řekne, se hledají automaticky postranní úmysly, skrytá agenda. Jak by tedy bylo možno věřit Tonymu Blairovi, když konstatoval, že vede válku proti Miloševičovi, protože se staví proti genocidě lidí na evropském kontinentě? To přece není možné, aby někdo věřil v to, co veřejně říká, myslí si mnoho Čechů. Za tím se musí skrývat nějaký skrytý úmysl. Významnou roli hrála také nedůvěra k armádě, latentní rasismus a emocionální přístup, který často převažuje nade vším. V ČR se nekonala veřejná diskuse, která by osvětlila všechny aspekty kosovského konfliktu. Pozoruhodné je, že čeští občané obviňují NATO z ostré válečné propagandy, kterou dokonce někdy srovnávají s propagandou nacistickou, daleko cyničtější a hrůznější propaganda Miloševičova režimu jim však zdá se tolik nevadila. Jak je možné, nemohou si lidi v ČR srovnat v hlavě, že v západních společnostech údajně existuje demokracie, a tedy právo vyjadřovat jakýkoliv názor, a přesto tam většinová společnost žije v rámci dosti konkrétního myšlenkového a etického konsensu, pro nějž je určitý způsob chování nepřípustný.
Celkem vzato se nyní Češi jak se zdá snaží ignorovat vnější svět. Je jim úplně jedno, co si vnější svět myslí o tom, jak se chovají vůči Romům. Když Britské listy zveřejnily nejnovější komuniké amerického Helsinského výboru, který pochválil českou vládu za to, že kritizoval plánovanou stavbu zdi v Matiční ulici, text si nepřečetl skoro nikdo.
Situace je přece, tvrdí mnozí Češi, daleko složitější než černobílá řešení, která nám vnucuje vnější svět. Proč svět dělá divy ohledně drobné zdi v Ústí, když ve Spojených státech jsou celé bohaté čtvrti hermeticky uzavřeny od vnějšího světa ostnatým drátem a ozbrojenými strážemi a nikomu to nevadí? Co je možné jiného podniknout proti hlučným, asociálním nájemníkům, kteří odmítají platit činži? Proč nás obviňuje Velká Británie a Kanada z rasismu a pak rasisticky vnutí vízovou povinnost celému národu?
(Na Slovensku musejí žadatelé o britské vízum cestovat osobně na britské velvyslanectví, aby je příslušný byrokrat na vyslanectví viděl. Z politické korektnosti totiž zřejmě Británie nemůže říct veřejně, že o vízum nesmějí žádat Romové, ale osobně zkoumá barvu kůže každého žadatele.)
A takhle je to se vším, argumentují Češi. Proč musejí dovolovat levným západoevropským výrobkům, aby zničily jejich zemědělství? Proč museli podporovat válku, v níž nevěřili?
Češi se nyní stavějí vůči Západu dost podezřívavě. Hovoří se o nadřazeném západním imperialismu, o americkém spiknutí ovládnout svět pod záminkou globalizace. (Pražští anarchisté pořádají demonstrace, při nichž vytloukají okna na americkém velvyslanectví.)
Vzhledem k tomu, že Česká republika v podstatě nezná západní regulaci podnikání, mnoho západních podnikatelů se chová v České republice daleko agresívněji, než by se odvážili ve svých vlastních zemích. Možná měly země Evropské unie projevit trochu skutečného, dobře míněného imperialismu a měly pomoci systematicky zavést západoevropskou regulační praxi do mnoha oblast života v ČR, než Česká republika do země vpustila západní podnikatele.
Nestalo se to, a tak zastávají mnozí Češi vůči Západu docela rozhněvaný postoj. (Už bych nikdy angličtinu nestudovala, když vidím, co se z toho všeho stalo, řekla mi nedávno spolužačka, která se mnou studovala angličtinu v sedmdesátých letech na Karlově univerzitě.)
Zdá se, že Češi jsou mezi Scyllou a Charybdou: na jedné straně mají pocit, že je ožebračili místní podvodníci a tuneláři, oni "skutečně pravicoví" místní podnikatelé, kteří vykradli veškerý státní majetek, kterého se dokázali zmocnit, a na druhé straně cítí, že se jim posmívají bohatí, agresívní západní podnikatelé, kteří se chovají tak divoce a šíří vlastní "hodnoty" tak tvrdošíjně, že to vyvolává všeobecně dosti záporné reakce od místního obyvatelstva.
A uprostřed všech těchto potíží kritizují někteří mladí lidé ze Západu Čechy za jejich zastaralé způsoby. Mnohá tato kritika je oprávněná, ale ono je velmi obtížné najednou přijmout úplně nové hodnoty, zvláště když některé jejich rysy je možno odmítnout jako poněkud netolerantní politickou korektnost.
Nejlepší by bylo, kdyby mohli Češi zůstat ve své idyle a žít dál tak, jak to činili doposud.
Problém je, že tento model se přežil, ekonomicky i politicky. Možná není zapotřebí přijmout západní civilizační systém úplně se vším všudy (a vůbec, existuje něco takového? Nejsou civilizace Francie, Španělska, Itálie, Británie a Švédska od sebe navzájem radikálně odlišné?) jenže změny bude nutno učinit, má-li být zastaven rychlý hospodářský úpadek.
V současnosti nikdo moc neví, co si počít.
