Britské listy

Kosovská krize štěpí českou společnost. Docent sociologie napsal do Práva, že NATO systematicky letecky vyvražďuje Srby. To zatřese i otrlým čtenářem zvyklým na bonmoty našich politiků.

Na schůzi ČSSD v Praze 7, jíž se účastnil i ministr Kavan, agresivní bělovlasá stařenka vztekle křičela, jak to, že vláda nedělá nic proti NATO, které bombardováním vyhání Albánce z Kosova. Jiný diskutér prohlašoval, že agresi vyprovokovaly americké zbrojařské firmy, toužící vyzkoušet si nové zbraně.

Rozpálil se tak, že začal Kavanovi říkat "soudruhu". Zazněly i argumenty o agresi, o porušení mezinárodního práva. Poslankyně ČSSD prohlásila, že ministryně zdravotnictví má za náměstka kosovského Albánce a i další důležitá místa na ministerstvu zastávají Nesrbové. Asi tím chtěla naznačit, jak spolu národnosti v Srbsku žijí jako holubičky. Že to je ministryně vlády, která řídí genocidu, jí nevadí.

To je ovšem vážné. K faktům je třeba mít úctu, jinak se debata zvrhne v nechutné výlevy vlastních frustrací jako ta schůze ČSSD. Ministr Kavan si zaslouží uznání, že svou politiku vysvětluje členské základně, i když se při tom setkává s projevy na hranici snesitelnosti - pravda, rajským protlakem ho nikdo nepolil a na konci mu sál zatleskal.

Jugoslávská krize je přece tragédií v pravém slova smyslu - to znamená, že nemá žádné dobré řešení. Jazyková společenství chtějí mít své státy: to určuje vývoj v Evropě už téměř 200 let. Albánci také - a proč ne? Umírnění požadovali autonomii, radikální samostatnost. Aby ukázali, že to myslí vážně, sáhli ke zbraním. Jenže Kosovo je pro Srby posvátné. Miloševič na partyzánskou válku odpověděl plošnou likvidací vesnic. Represe ze strany Srbů vedla k posílení radikálů - a roztočilo se smrtící kolo. Už loni na podzim bylo ze svých domovů vyhnáno na 300 000 Albánců. Tehdy Miloševič před ultimátem couvl a Albánci se vrátili domů.

Na jaře se situace znovu vyhrotila. Jednání v Rambouillet o autonomii pro Kosovo pod mezinárodním ozbrojeným dohledem ztroskotala. Ti, kteří operují nepřijatelností dodatku smlouvy pro Miloševiče, by měli uvážit, že se vyjednávací pozice vždy nadsazují, aby bylo kam ustoupit. Jenže Miloševič o Kosovo vyjednávat nechtěl - bál se, že autonomie je první krok k jeho ztrátě.

UCK na jaře obnovila činnost a jugoslávská armáda se pustila do "likvidace její báze" - rozumějme dobře, začala srovnávat albánské vesnice se zemí. To je důležité: čistka v Kosovu začala před bombardováním. Státy NATO čelily tlaku veřejného mínění: cožpak nejmocnější vojenský blok světa nedokáže zabránit jednomu balkánskému řezníkovi, aby prováděl genocidu svého vlastního obyvatelstva?

NATO mělo několik možností: "nevměšovat se do vnitřních záležitostí Jugoslávie" a trpně přihlížet, jak Miloševič "čistí" Kosovo. Nebo zasáhnout. Ovšem získat pro zásah souhlas Rady bezpečnosti bylo vyloučené - Rusko, které chce mít volné ruce pro svá Čečenska, by zásah vetovalo. NATO tedy zasáhlo bez mandátu OSN. Ze tří principů: ochrany lidských práv, státní suverenity a nepoužití síly při řešení mezinárodních sporů dalo přednost prvnímu. Rozhodnutí bylo politické a sehrála v něm vůdčí roli Madeleine Albrightová. Pentagon byl vůči účinnosti leteckých úderů skeptický.

Dnes je zřejmé, že NATO očekávalo rychlou kapitulaci Miloševiče. Plošnou etnickou čistku Kosova nepředpokládalo. Nasazení pozemních sil, které by ve skutečnosti jedině dokázalo zabránit kosovské tragédii, kvůli velmi nepopulárním rizikům ztrát na životech vlastních vojáků NATO odmítlo. Jenže bombardování Srbska přináší přes veškerou snahu i civilní oběti - a tak se veřejné mínění, kvůli němuž se zásah uskutečnil, proti němu stejně obrací.

Převezme-li někdo odpovědnost za dodržování lidských práv, měl by vědět, jaké to má náklady. NATO se rozhodlo chránit lidská práva - při minimalizaci ztrát vojáků NATO. To se mu skutečně podařilo. Bohužel, kosovští Albánci zatím musí procházet notně slzavým údolím.

A tak zásah NATO je možné kritizovat ze dvou pozic. Jako agresi a vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu: ti, co to dělají, však nepřímo žehnají řádění Miloševičovy soldatesky v Kosovu. Zajímalo by mne, jestli si opravdu myslí, že stát má právo na partyzánský teror odpovídat genocidou.

Nebo je možné kritizovat zásah za jeho nedostatečnost: bez nasazení pozemních sil Kosovo nebylo možné ochránit. To by však znamenalo válku. Ano, tragické situace nemají snadná řešení. Já jsem přesvědčen, že státnímu terorismu je třeba čelit. Ale do důsledků.