 |
|
Negativa povinného penzijního pojištění
Petr Paleta
K tomu pro srovnání doporučujeme např. tento materiál.
I když je válka v Jugoslávii jistě tématem číslo jedna, rád bych se ve svém příspěvku věnoval jiné, také nesmírně důležité oblasti, a sice penzijní reformě. Občanům české republiky totiž hrozí, že jim bude proti jejich vůli vnucen systém povinného penzijního pojištění, který je v českých podmínkách obrovsky riskantní, a s velkou pravděpodobností by většinu českých občanů připravil o podstatnou část jejich úspor na penzi. Pokusím se vysvětlit proč.
Systém povinného penzijního pojištění spočívá v tom, že občané jsou povinni ukládat značnou část svého výdělku (přibližně 10-25 procent) na svůj účet u některého z několika málo státem povolených penzijních fondů. Po dosažení důchodového věku pak získává penzi na základě dosaženého zůstatku na penzijním účtu.
Tento systém doporučuje Světová banka, a to i přesto, že nebyl nikdy zaveden v demokratické zemi a nikdy nebyl úspěšný. Jediné zkušenosti s jeho fungování pocházejí z Chile, kde jej v osmdesátých letech prosadil diktátor Pinochet. Do deseti let systém zkrachoval a vyžadoval obrovské dotace ze státního rozpočtu. V současné době o jeho zavedení uvažuje pravicová vláda v Polsku a autoři tzv. Dřevíčské výzvy navrhují jeho zavedení v České republice. Česká televize, tedy přesněji řečeno vždy "politicky správná" redaktorka Drtinová, o něm mluví jako o jediné možnosti penzijní reformy.
Osobně si myslím, že tento systém by byl v současných českých podmínkách ještě daleko větší ekonomickou katastrofou, než kupónová privatizace, a na podporu tohoto tvrzení za chvíli uvedu několik argumentů. Ale ani kdybych neměl pravdu a nebezpečí přeháněl, existuje celá řada dalších důvodů, proč je tento systém špatný, i kdyby neskončil přímo krachem. Proto jej také nezavedla (a zcela určitě nikdy nezavede) žádná vyspělá země. Podívejme se nejprve na tyto argumenty.
Proč nezavedly povinné pojištění vyspělé země
1. Zejména v americkém pojetí je principiálně naprosto nepřípustné, aby stát nutil občany platit peníze někomu jinému, než volené reprezentaci, která je použije na přesně kontrolovatelné výdaje. Jistě, stát občas nutí občany, aby povinně použili služeb některých komerčních subjektů, například auditorů nebo u nás stanic technické kontroly. Ale snad nemusím vysvětlovat do hloubky rozdíl mezi pár stovkami za razítko technické kontroly (kdy je výsledek vidět hned), a několika tisíci měsíčně povinně ukládanými někam, kde nad nimi jejich faktický vlastník nemá prakticky žádnou kontrolu.
2. Legálnost kontraktu, ke kterému je jedna strana fakticky donucena, je velmi sporná. Protože stát nutí občana, aby ukládal peníze u jím schváleného penzijního fondu, vystavuje se nebezpečí, že v případě, že fond zkrachuje, prohraje soudní spory a bude nucen vyplatit náhradu (tak postupoval chilský stát postupoval při krachu penzijních fondů). To investory, tedy klienty fondů, svádí k tomu, aby podceňovali riziko investic (například dávali přednost penzijnímu fondu s menším kapitálem investujícím do rizikovějších instrumentů). Tomu se říká "morální hazard". U nás zakořenil od té doby, co stát bohatě odškodnil klienty zkrachovalých bank, kteří dali přednost vyšším úrokům a nekoukali na solidnost (ve skutečně tržní ekonomice by měli o své prostředky alespoň zčásti přijít, takhle byli zvýhodněni proti těm, kdo dali své peníze do serióznějších bank za menší úrok).
3. Finanční možnosti a potřeby lidí se v průběhu jejich života mění. V mladším věku mají většinou nižší příjmy a vyšší výdaje - hypotéka, děti a tak dále. Peníze na stáří zpravidla ukládají později. Pokud by byli nuceni ukládat peníze na důchod neustále, budou jim tyto vázané peníze chybět například při splácení hypotéky, které se prodlouží a tudíž občan zaplatí daleko více na úrocích. Dobrý kšeft pro banky, že?
4. Ve vyspělých státech není potřeba lidi k penzijnímu připojištění nutit, protože stát zajišťuje výhodné podmínky pro dobrovolné penzijní připojištění. Kdo chce, může na penzi spořit od svých dvaceti let, a může si své úspory spravovat sám, nebo je svěřit penzijnímu (případně jinému) fondu. Díky tomu panuje na trhu daleko vyšší konkurence, protože výnosy penzijních fondů jsou neustále poměřovány například s investicemi do akcií (samozřejmě při započtení rizika), což je pro střadatele výhodné. Mimochodem, proč v Dřevíčské výzvě nenajdeme návrhy na takové daňové zvýhodnění penzijního připojištění, které je v západní Evropě obvyklé?
5. Díky povinnému penzijnímu pojištění by se na finančním trhu objevilo velké množství zdrojů, které by bylo obtížné umístit. Stát by totiž od penzijních fondů vyžadoval velkou obezřetnost (například projektované polské penzijní fondy, pokud budou opravdu zavedeny, budou muset investovat až osmdesát procent aktiv do státních cenných papírů). Díky tomu dojde k deformaci trhu, poklesnou ceny bezrizikových cenných papírů (zejména státních dluhopisů), ovšem ubude zdrojů pro jiné riskantnější instrumenty, zejména akcie a firemní dluhopisy, což může vést ke zpomalení ekonomického rozvoje.
6. Povinných penzijních fondů pravděpodobně nebude velký počet, ať už proto, že jich stát povolí z důvodu bezpečnosti jen omezený počet, nebo proto, že se trh postupně vyčistí. Díky tomu bude disponovat s obrovským množstvím kapitálu poměrně malá skupina lidí, což může vést k deformacím trhu díky malému počtu hráčů nebo dokonce ke spekulativním útokům obrovské síly s cílem poškodit ostatní účastníky trhu.
Rizika povinného pojištění v ČR
K těmto bodům přistupuje v Čechách celá řada dalších rizik. Je to především děsivé propojení světa politiky, firemního byznysu a investování. Dále to jsou nedostatky práva a jeho dodržování, které umožnily buďto rychlé rozkradení, nebo pomalé uždibování majetku investičních fondů vzešlých z kupónové privatizace. Rovněž samotná pravidla fungování (mám tím na mysli vnitřní pravidla a etické normy vynucované trhem, ne zákonem) investičních fondů jsou na hony vzdálená od pravidel jejich fungování ve vyspělých zemích. A nakonec, máme "nezralý trh", což znamená především že potenciální investoři nevědí, co mají od správců svých peněz požadovat a jak se mezi nimi rozhodovat (a státní orgány nemají zkušenosti s regulací a ochranou fungování trhu). Podívejme se na tato rizika podrobněji.
Je třeba si především uvědomit, jak obrovský rozdíl je mezi fungováním finančních trhů u nás a ve světě. Nejdále jsou ve Spojených státech, kde se přísně dbá na stoprocentně férové konkurenční prostředí. Přísně se dbá na oddělení světa politiky, řízení firem a investování. Kdo dělá jedno, nemůže prostě dělat druhé, a ten, kdo dosáhne úspěchu v jedné oblasti má už navěky (nebo alespoň na několik dlouhých let) zapovězeny oblasti ostatní. Ovšem u nás je situace naprosto jiná. Politici v představenstvech bank, bývalý neúspěšný ministr se stane předsedou Burzy, aby v zápětí zasedl v Komisi pro cenné papíry. Významná firma finančního trhu vystupuje spolu s bývalým významným politikem jako partner při značně podivné privatizaci a vyhraje přesto, že nemá ani nejlepší projekt, ani nenabídne nejlepší cenu. A největší perličkou je jmenování "velkotuneláře" Tykače poradcem ministra financí (proboha, to si nikdo v tomto státě, ani ministr, premiér nebo šéf opozice, neuvědomuje, že Tykač a spol připravili o peníze obrovské množství klientů fondů, které jeho smečka spravovala? To se nikdo nebojí, že hlavním cílem tohoto kroku je napojení tunelářské mafie přímo na státní pokladnu? Jak je možné, že si naše "politicky správné" sdělovací prostředky, které si nenechají ujít jediné kopnutí od současné vlády, nechají tuto úděsnost plavat? Jsou zaplaceny?).
Takové spojení není jenom nemorální, ale vede k výrazné deformaci tržních vztahů. O obchodním úspěchu nerozhoduje ani tak kvalita nabídky, jako osobní spřízněnost a zainteresovanost toho, kdo rozhoduje. Samozřejmě, tyto vztahy většinou neplatí v malém byznysu, ale až u velkých kšeftů (Temelín, televizní licence a všechny ostatní příklady, které máme kolem sebe). Do takového systému samozřejmě nepůjdou seriózní zahraniční investice. Je naopak pravděpodobné, že vrstvy, které mají v ruce moc (tj. zpravidla politici) se ani tak nebudou ohlížet na prospěch voličů, ale dohodnou dobré kšefty pro své kamarády a "sponzory". U penzijního pojištění to pravděpodobně bude vést k vydání omezeného počtu licencí, při kterém nebude hrát roli ani tak kvalita uchazečů jako spíše výše naznačená kritéria. A dále, že budou pravidla pojištění (např. poplatek za správu prostředků) nastavena tak, aby na tom držitelé licence neprodělali.
Dalším rizikem je, že stát pod záminkou "ochrany investorů" stanoví taková pravidla, aby měl nad vybranými prostředky kontrolu, a to i přesto, že tato opatření budou klienty ve skutečnosti poškozovat. Příklad vidíme v Polsku, kde připravované povinné penzijní fondy budou muset ukládat až osmdesát(!) procent prostředků do státních dluhopisů, tedy půjčovat státu (přesto že třeba americké nebo německé státní dluhopisy jsou určitě daleko bezpečnější a díky pravděpodobnému oslabování kurzu zlotého pravděpodobně přinesou i vyšší výnos).
Krádeže a ochrana investorů
A teď k riziku krádeže. Během posledních pár let bylo českým investorům ukradeno takové množství prostředků, které přesahuje rozumné chápání (řádově několik miliard dolarů). Jen malá část těchto krádeží byla kvalifikována jako nezákonná, a dokonce ani v těchto případech investoři nedostali zpět své peníze. Co je daleko horší, většina krádeží byla podle českých zákonů legální, nebo se alespoň nikomu nepodařilo prokázat opak. Z hlediska etiky i práva platného ve vyspělých zemích se však jedná o krádeže (peníze patřící klientovi se ocitly v kapse někoho jiného) a budu o nich dále jako o krádežích mluvit (i když je to trochu provokativní a nepřesné, právnicky by šlo spíše o zpronevěru).
Tyto krádeže rozděluji do dvou skupin. Do první patří krádeže uskutečněné na hraně zákona, kdy by se pravděpodobně prokázalo porušení zákona, pokud by byli k dispozici kvalitní vyšetřovatelé, kteří by měli odpovídající podmínky k práci. Do této skupiny patří především "špatné obchody", kdy správce fondů prodal sám sobě cenné papíry patřící fondu za cenu, která byla sice "legální", ale nevýhodná pro klienty. Dále sem patří poskytování bezúročných záloh na nákup cenných papírů (třeba miliarda na dobu jednoho roku), a podobné "finty". Některé z těchto "legálních triků" se již podařilo prohlásit za nezákonné, ale stále chybí mechanismy, které zabrání vzniku dalších triků (samotná Komise pro cenných papírů tím mechanismem není, ale to je téma na další článek).
Druhá kategorie krádeží je mnohem jemnější, jsou to krádeže přímo "podle zákona", kdy správci zcizují majetek klientů, aniž by museli zákon obcházet, dělají totiž přesně to, co jim zákon dovolí. Například pro fondy vzniklé z kupónové privatizace stanovil zákon, že správci fondů mohou inkasovat jako poplatek za správu dvacet procent z výnosu fondu nebo dvě procenta z majetku fondu(!). To je strašně moc, například při předpokládaném šestiprocentním zhodnocení prostředků v letošním roce to znamená třetinu všech výnosů! A to není vše. Většinu nákladů spojených se správou fondu lze zaúčtovat jako náklady fondu, ne náklady jejich správce. Stačí tato čísla porovnat s odměnou za správu u fondů, které vznikly normálním způsobem (vkladem investorů). Tam sazby odměny za správu určuje trh, a pohybují se na mnohem nižší úrovni (odměna je většinou silně závislá na dosaženém výnosu).
Zvláštní skupinou "legálních krádeží" je použití spravovaných prostředků k nákupu těch cenných papírů, které správce fondu potřebuje držet (například aby měl ve firmě majoritu). Tady je rozlišení, zda jde o krádež nebo nikoliv, velmi jemné, a je třeba rozhodovat případ od případu. Nákup takových papírů samozřejmě může být veden upřímným předpokladem, že budou úspěšné, a to i s rizikem, že to v některém případě nevyjde. Tady by mělo být kriteriem, zda správce prostředků utopil v takovém obchodu i své vlastní peníze. Pokud ano, jednalo se o běžný obchodní neúspěch.
V případě povinného penzijního pojištění hrozí všechna tato rizika. I když bylo učiněna spousta pokusů, jak vrátit důvěryhodnost českého kapitálového trhu, realita je bohužel taková, že investoři (domácí ani zahraniční) tuzemskému kapitálovému trhu příliš nevěří (to není otázka spekulací nebo názorů, stačí se podívat na objem obchodů pražské burzy). Pojištěnci by stejně jako v kupónové privatizaci přišli o základní právo investora - volit nohama (tj. neinvestovat nebo prodat a investovat jinde), což by se určitě obrazilo na chování fondů - jak jsem již řekl, běžné fondy pracující pod tlakem útěku investorů inkasují nižší odměny a v průměru dosahují daleko vyšších výnosů než fondy vzniklé z kupónové privatizace.
Správce musí investovat vlastní peníze
Ve Spojených státech existují tisíce investičních fondů nejrůznějšího typu a zaměření. Od většiny našich fondů se však liší jedním pravidlem. Správce fondu je zpravidla také největším investorem v tomto fondu a riskuje tedy své vlastní peníze. To jsou zpravidla osobní peníze lidí, kteří správu fondů řídí (a kteří nemohou významné prostředky investovat jinam, než do fondů, které spravují). Organizační struktura také bývá daleko centralizovanější než u nás. Vlastní rozhodnutí přijímají tito zmínění šéfové, týmy analytiků a makléřů mají k ruce, ale rozhodují oni. Tím je dosaženo, že jak finanční situace, tak i profesní kariéra lidí, kteří peníze spravují, je přímo svázána s jejich výsledky. Ti nejlepší z nich (Buffet, Soros,...) patří mezi nejbohatší lidi na světě. Neúspěšní mají smůlu. Tento systém minimalizuje riziko zpronevěry, a maximálně zvyšuje motivaci. Jak to může dopadnout, když o cizích penězích rozhoduje někdo, komu ani trochu nepatří, ukazuje krach banky Barings. Nešlo tankrát jenom o chybu makléře, který prodělal miliardu dolarů, ale o naprostou destrukci vnitřních kontrolních mechanismů, která mu uskutečnění riskantních obchodů umožnila.
Předpokládám, že by u nás hlavním kritériem pro přidělení licence byla "velikost" správce, a že by tedy měly největší šance velké české a zahraniční finanční instituce. Ani v jednom z těchto případů by nebyl správce zainteresován tak, jak jsem popsal výše. Samozřejmě, i tyto instituce mohou spravovat prostředky velmi odpovědně, problémem však je, že by licenci pravděpodobně nedostala žádná menší firma, pro kterou by správa penzijního fondu mohla být hlavní činností, a která by mohla hrát úlohu štiky. Je totiž pravděpodobné, že velké banky se budou soustředit hlavně na své hlavní aktivity, a penzijní fond pro ně bude jakási "bokovka". Zahraniční správci by zase mohli mít nutkání posílat do Česka své experty na začátku jejích kariéry, aby se něco naučili, než začnou pracovat na něčem pořádném.
Nezralost klientů
Hlavní příčinou krádeží majetku v kupónové privatizaci nebyly špatné zákony, ale (zcela pochopitelná) neznalost lidí, kteří byli do celého procesu vrženi a nevěděli, co od něho mají očekávat a jak se mají o své peníze starat.
Pokud by v některé vyspělé zemi přišli politikové s nějakým podobným nápadem (a politici mohou přijít s pitomostmi všude na světě), neměli by šanci ho prosadit. Lidé tam jsou zvyklí lépe se starat o své peníze, a hned by se začali ptát, co jim to přinese a zda jim ty peníze nikdo neukradne. Na to by samozřejmě reagovaly sdělovací prostředky, rozvinula by se veřejná debata, přišlo by se na problémy, tlak by vedl politiky k úpravě zákonů a tak dále. Podstatné je, že tento tlak by přišel zespoda, úplně stejně, jako se dnes zespoda, proti politikům, rozvíjí veřejná debata o účelnosti zásahu v Kosovu.
Naproti tomu u nás v případě kupónové privatizace lidé pochopitelně nevěděli, na co se zeptat a co si pohlídat. Informace mohli čerpat pouze ze sdělovacích prostředků, které papouškovaly oficiální názory a nepřišly s ničím novým. Samozřejmě, existovalo spousta kritiků kupónové privatizace, kteří odhadli další vývoj. Ale rozhodující část společnosti jim tehdy nerozumněla, neměla totiž znalosti, které by umožnily porovnat argumenty obou stran.
K podobné situaci by došlo, kdyby se lidé museli rozhodovat, kterému penzijnímu fondu se upíší. Systém by začínal, nebylo by možné rozhodovat podle minulých výsledků. Rozhodovala by opět reklama a nerealistické sliby. Zjednodušeně řečeno, býk by nemohl konkurovat polonahé slečně, zvláště když se většině budoucích pojištěnců při vyslovení Merrill Lynch vybaví nejspíše "soudce lynč" z Bedny od whisky.
Dalším problémem by pravděpodobně bylo chování fondů vůči svým klientům. Češi nejsou zvyklí příliš se prát o svá práva a někteří úředníci monopolních nebo téměř monopolních institucí si se zákazníky zvykli jednat jako s nepříjemným hmyzem. Stačí si vzpomenout, jak se ke klientům, kteří na zdravotnictví platí nejvíce v Evropě (v poměru k platům) chovají (někteří) lékaři a zdravotní pojišťovny (ano, ty peníze, o které se tyto dvě strany pořád handrkují, nejsou jejich, ale naše!). A nebo si zajít na poštu.
Mimochodem, systém povinného zdravotního pojištění u soukrommých zdravotních pojišťoven dnes funguje na podobných základech, jako předpokládané povinné penzijní pojištění. O jeho úspěšnosti si může udělat úsudek každý sám, já jen dodám, že zdravotní pojištění je mnohem průhlednější - zdravotnickým zařízením je třeba platit průběžně - zatímco v penzijním fondu lze skladovat deset let uměle nadhodnocené akcie, a deficit se projeví až tehdy, kdy ti, kteří ho způsobili, budou už dávno na Bahamách.
Kdo by profitoval a kdo by ztrácel
Je celkem snadné odhadnout, kdo by z tohoto systému profitoval. Každý, kdo by se dostal k vybraným penězům pojištěnců. Vzhledem k povinnosti pojištění a dalším specifickým podmínkám by tyto peníze byly k dispozici za menší úrok, než kdyby toto pojištění nebylo povinné. To znamená velké české (a možná zahraniční) finanční instituce.
Druhým vítězem by byl stát. Měl by k dispozici obrovské množství prostředků, které by mohl pomocí různých regulací směřovat tam, kam by se mu hodilo, tedy především do státních dluhopisů, a mohl by se tak zadlužovat, aniž by dlouhou dobu musel platit účet.
Protože u nás jsou vazby mezi politikou a velkými finančními institucemi neostré, dostala by skupina lidí, kteří ovládají politiku a přes státní podíly také velké banky, do rukou obrovské finanční prostředky. Protože penzijní úspory tvoří ve vyspělých zemích většinu úspor, znamenala by povinné penzijní připojištění znárodnění úspor s následnou privatizací do rukou těchto lidí (tím nemyslím do jejich kapes, ale kdo přehrabuje peníze, něco mu za nehty zůstane).
Zastánci povinného připojištění argumentují, že by toto pojištění vedlo ke zvýšení míry úspor a tedy k podpoře průmyslu. Já si myslím, že to není pravda. Peníze povinně uložené na penzijní konta nevykrystalizují ze vzduchu. Zcela zákonitě budou někde chybět. Jednak tyto peníze budou ukládány na úkor spotřeby, ale především na úkor jiných typů úspor. Protože povinná penzijní konta budou podléhat určité regulaci, případně požadavkům na bezpečnost investic, dojde k přebytku peněz v určitém segmentu finančního trhu (státních cenných papírech), ale na druhou stranu k úbytku prostředků v jiném segmentu (podnikové akcie, riskantní kapitálové fondy apod.). Množství prostředků v povinných penzijních fondech bude natolik velké, aby mohly významně ovlivnit situaci na trhu. To v důsledku povede k narušení tržní rovnováhy mezi jednotlivými segmenty kapitálového trhu, a to s největší pravděpodobností povede k tomu, že tento trh nebude dobře fungovat.
Je zajímavé, že zastánci povinného penzijního pojištění jsou zpravidla skalní zastánci volného trhu. Jak to, že nechápou, že povinné penzijní pojištění finanční trh dosti významně deformuje?
Kdo zcela jistě prohraje, budou ti hráči na kapitálovém trhu, kteří licenci k provozování penzijního fondu nedostanou. Nejenže na ně zbude méně prostředků, které jim budou klienti svěřovat, ale budou muset působit na deformovaném trhu, na kterém bude dominovat několik velkých hráčů, a taková situace kapitálovému trhu neprospívá.
A kdo prohraje nejvíce, budou obyčejní lidé. Budou muset ukládat značnou část peněz někam, kde nad nimi nebudou mít prakticky žádnou kontrolu. Turbulence na finančních trzích, krach fondu nebo pokles měny je mohou připravit o jejich penzi a udělat z nich na sklonku života žebráky. Z hlediska běžného člověka není rozdíl mezi platbou dnešního sociálního pojištění a platbou na povinné penzijní pojištění, s tím rozdílem, že v prvním případě má alespoň nějakou penzi zaručenou a ve druhém případě nemá zaručeno vůbec nic.
Navíc by nyní, po zavedení tohoto systému, by generace, která je v aktivním věku, musela platit důchod dvakrát. Poprvé v systému průběžného financování svým rodičům, a podruhé sobě na penzijní účet. Dnes představuje sociální pojištění, příspěvek do průběžného systému, více než třetinu hrubé mzdy(!). Znamenalo by to, že by každý dnes pracující platil povinně dvě třetiny mzdy, jednu do průběžného systému, druhou na penzijní účet? Proč asi dosud nikdo ze zastánců povinného pojištění nepředložil podrobné kalkulace, kolik by se tedy muselo platit?
Argumenty pro povinné pojištění
Podívejme se na argumenty, které zastánci povinného penzijního pojištění používají
1. Ekonomika není schopná unést takovou zátěž při rostoucím počtu důchodců a stoupajícím věku dožití
Tento argument používají sdělovací prostředky, ne ekonomové, a je to novinářská zkratka dále diskutovaného argumentu. Je přece jasné, že pracující lidé živí důchodce v jakémkoliv penzijním systému, dokonce i v tom, kdy děti živí staré rodiče. Pokud je problémem toto, je třeba pomýšlet na zvýšení důchodového věku, reforma penzijního systému sama o sobě nepomůže.
2. Při rostoucím počtu důchodců a stoupajícím věku dožití je třeba vynaložit velké a stále rostoucí prostředky na platbu důchodů v systému průběžného financování penzí, a to je velká zátěž pro ekonomiku
To už je rozumnější argument. Jde tady o otázku vybalancování čtyř veličin - velikosti placeného příspěvku, výše penze, věku odchodu do důchodu a očekávaného věku dožití. Že se současný systém může dostat v budoucnu do krize ještě neznamená, že povinné pojištění je jediný lék. Stačí totiž změnit parametry systému.
3. Současný systém je nespravedlivý, lidé, kteří do něj dávají více, z něj o mnoho více nedostanou
Ano, to je. Například na peníze vložené do systému v mladém věku se vůbec nebere zřetel, protože důchod se vypočítává podle platu v posldních deseti letech. Přitom peníze vložené v mladém věku mají šanci nejvíce se zhodnotit. Ale všechno toto opět neznamená, že by bylo povinné penzijní pojištění nutné.
Jak by měl penzijní systém vypadat
Ale abych pořád nekritizoval, zkusím navrhnout, jak by měl podle mého názoru penzijní systém vypadat. Myslím, že zde nemusíme nic vymýšlet, ani žádný systém aplikovat první jako pokusní králíci. Víceméně všechny vyspělé země mají penzijní systém založen na státním důchodu, založeném na průběžném financování, a dobrovolném penzijním připojištění. Poměr obou složek se liší (v Japonsku jsou státní důchody malé, v Německu vysoké), roli dobrovolného připojištění mohou sehrát i obyčejné úspory "na stáří".
Placení příspěvků pro státní důchody je povinné zpravidla pro všechny zaměstnance, platí se z něho nejen starobní důchody, ale i různé sociální dávky (invalidní důchody apod.). Výše příspěvku bývá stanovena jako pevné procento z platu, výše penze se odvozuje z výše vložených prostředků do systému, se zhodnocením vložených prostředků se při výpočtu obvykle nepočítá.
Dobrovolné penzijní pojištění se v různých zemích liší, většinou jde o zvláštní fondy, které mají různé daňové výhody, ve Spojených státech si může své prostředky spravovat každý sám na tzv. IRA účtech, které mají daňové úlevy. Obvykle platí pravidlo, že vložené prostředky se nezdaňují, ale zdaňují se až penze (ale není to pravidlem, v USA si každý může vybrat, zda chce zdaňovat vložené nebo vybrané prostředky).
Pokud se mluví o krizi penzijního systému, např. v Německu, nejedná se o to, že by byl v krizi popsaný systém, ale že chybí rovnováha mezi jeho složkami. Povinná složka garantuje příliš vysoké penze a vyžaduje tedy velké příspěvky, a jen malé množství lidí má vlastní úspory.
U nás přitom funguje penzijní systém na uvedeném základě - průběžná složka plus dobrovolné daňově výhodné připojištění. Je však třeba tento systém upravit, aby správně fungoval. To znamená zejména:
1. Musí se stanovit s výhledem nejméně na jednu generaci, jaké budou parametry státního průběžného systému.
To znamená určit dva z těchto parametrů: velikost příspěvku, který bude platit každý zaměstnanec, poměr průměrné penze a průměrné mzdy a referenční věk odchodu do důchodu. Stát může například stanovit, že se do důchodu bude odcházet v 62 letech a průměrný důchod bude tvořit čtyřicet procent hrubé mzdy. Velikost příspěvku se bude měnit v závislosti na počtu osob pobírajících důchod tak, aby to vyšlo (nesmí být možné utratit vybrané peníze za něco jiného, a to ani se souhlasem parlamentu, jak se to v minulosti dělo!). Nebo se například stanoví, že věk odchodu do důchodu bude stejný jako v předchozím případě, bude se vybírat 25 procent hrubé mzdy a penze bude taková, jaká z těchto peněz půjde rozdělit.
Zkrátka musí být pevná pravidla, aby si každý mohl spočítat, jakou bude mít za třicet let asi penzi, a podle toho se rozhodnout, kolik bude spořit. To je mnohem důležitější, než jakou hodnotu budou mít zmíněné parametry. Ostatně možná by bylo moudré, kdyby se podíl průběžného systému postupně pomalu snižoval (a toto snižování bylo oznámeno opět na desítky let dopředu), ale to je věc diskuse.
2. Zrovnoprávnit příspěvky do průběžného fondu
Je nezbytně nutné, aby se důchod každého odvíjel od vložených prostředků za celou dobu jeho pracovní kariéry. Dále je třeba, aby byly příspěvky do tohoto systému stanoveny procentem z příjmů pro všechny vydělávající stejně (protože se z tohoto fondu platí i jiné sociální dávky). Není možné, aby jako dnes platili živnostníci třikrát méně než zaměstnanci, a osoby žijící z kapitálového majetku nebo z příjmů z autorských práv neplatili nic.
Rovněž když jsem v předchozí kapitole mluvil o referenčním věku odchodu do důchodu, neznamená to, že by všichni museli odejít do penze v tomto věku. Je samozřejmě rozumné zachovat možnost předčasného odchodu do penze (s nižším důchodem, spočteným na základě statistických pravidel), ale je třeba výrazně preferovat lidi, odcházející do penze později. Je totiž zcela nepochopitelné, že se na jednu stranu důchodová hranice zvyšuje a mluví se o jejim dalším zvyšování, ale přitom jsou pracující důchodci vyloženě sprostě okrádáni o to, co jim náleží. Ti, kdo chtějí pracovat déle, by měli na výběr, zda přestanou platit důchodové pojištění a budou dostávat důchod, vypočtený standardním způsobem, společně s platem, nebo dále platit důchodové pojištění, a po skončení pracovní kariéry dostat o dost vyšší penzi (vzhledem k vyššímu vkladu do systému a menšímu počtu statisticky zbývajících let života). Současná situace, kdy pracující důchodci dále platí sociální pojištění a nedostávají důchod, se nedá nazvat jinak, než státem organizovaná zlodějina.
3. Ještě více zvýhodnit penzijní připojištění
Penzijní fondy, fungující na dobrovolném základě, jsou již dnes částečně daňově zvýhodněny (neplatí například daň z kapitálových výnosů a klienti dostávají státní příspěvek). To je správný krok, ale toto zvýhodnění by mělo být ještě vyšší, tak jak je to ve vyspělých státech. Naopak zrušen by měl být státní příspěvek, který dělá z penzijních fondů výhodné krátkodobé spořitelny pro lidi v předdůchodovém věku.
Rovněž by bylo vhodné uvažovat o tom, že by peníze uložené na penzijním kontu bylo možné využít k přísně definovaným účelům, kdy by si pojištěnec třeba musel půjčovat peníze, ačkoliv je má na penzijním kontě. Mohlo by to být například pořízení domu nebo bytu, vzdělání dětí a podobně. Nebo by přinejmenším mohly tyto peníze sloužit jako záruka na půjčku při těchto událostech. To by motivovalo k penzijnímu spoření i mladší lidi, protože by měli záruku, že těchto peněz budou moci využít i dříve, než v penzi.
Závěr - úloha státu a penzijní systém
V tomto článku jsem chtěl ukázat věcné argumenty, proč je systém povinného penzijního pojištění velmi riskantní, zvláštěpak v českých podmínkách, a že lze fungující penzijní systém postavit na základě toho, co již u nás funguje. Na závěr bych chtěl zabrousit do problematiky spíše filosofické než věcné.
Penzijní systém, tak jak jsem ho popsal já, vychází ze dvou předpokladů - je to jednak solidarita mezi generacemi a mezi chudšími a bohatějšími (to je ta průběžná složka, kde dochází k určitému přerozdělování), a dále svoboda každého rozhodnout se podle svého (spořit v dobrovolných fondech, odejít do důchodu dříve nebo později).
Současný systém v České republice je založen na dominantní roli průběžného systému. Přitom pravidla tohoto systému jsou nastavena tak, aby hlavní zátěž platili ti, kteří vydělávají nejvíce a jsou poctiví, případně pracují po důchodovém věku. To jsou velké nedostatky, ale ten hlavní problém leží jinde. Naši politici si musí uvědomit, že příspěvky sociálního pojištění nejsou "jejich peníze", tedy peníze, kterými mohou disponovat. Tyto peníze se prostě musí vrátit zpět do sociálního systému, a cokoliv jiného je prostě krádež (v minulosti bylo takto ukradeno čtyřicet miliard korun). Voliči by si neměli nechat tuto krádež líbit. Možná se vám zdá, že slovo krádež používám příliš často, ale myslím, že je třeba nazývat věci pravými jmény.
Navrhovaný systém povinného pojištění dává ještě větší moc lidem, kteří už tolikrát prokázali, že cizí peníze považují za své. Oni budou rozhodovat, kdo dostane licenci. Oni budou rozhodovat, kam budou tyto prostředky vloženy. A my budeme jenom platit a platit a platit. A pak se třeba dozvíme, že "poklesla koruna", "došlo k celosvětové krizi", "někdo fond vytuneloval", "nešlo to dělat jinak" a spoustu dalších výmluv, které jsme slyšeli tolikrát. A budeme v penzi mít tak na chleba a na vodu.
|
|
|
|- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|