Mimochodem - sledoval jsem tuto problematiku uz v pripade Kuvajtu - bohuzel jsem
si nedelal poznamky, tak jen par postrehu zpameti:
ako obvykle clovek nalezne mnoho argumentu a malo informaci. Zejmena chybi
odpovedi na otazky:
- co vlastne vznika pri dopadu DU strely? Oxidy? Rozprasene kovove castecky?
- jsou vznikle produkty rozpustne ve vode?
- jak dale reaguji?
- jak se zapojuji do potravniho retezce?
- jak to ovlivnuje zemedelstvi v postizene oblasti?
- jaka cast strely prechazi v podobe jemne rozptyleneho prachu do ovzdusi?
- Jaka je celkova expozice v pripade vdechnuti prachu v okamziku zasahu, pri
pobytu v zasazenem uzemi, atd.
- Proc jugoslavska media o veci pro mne nepochopitelne mlci? Vzdyt je to pro neohromny trumf?
Na zaver bych snad jeste podotkl, ze jako Jihocech se nestavim na zadni pri kazde zmince o radioaktivite (Pribram je od nas co by kamenem dohodil) ale ze
stejneho duvodu se ji neodvazuji podcenovat.
Muž z Pentagonu na šibenici
Strucná novinová zpráva ríká, že poblíž Sosnové u Ceské lípy byl nalezen obešený devetadvacetiletý American.
Dalo by se ríci, "klasická sebevražda".
Policie CR pouze konstatovala, že na jeho tele se nenašly žádné stopy, které by mohly naznacit cizí zavinení.
Mohli bychom také verit, že nejaký motiv k sebevražde se vždy najde, kdyby ovšem tento muž nebyl zamestnancem amerického generálního štábu v Pentagonu a nevisel na široko daleko viditelné vetvi, jako výstraha.
Neexistencí stop po cizím zavinení se nenechme zmást. Profesionálové to dokážou hrave, obzvlášte, když mají volné pole pusobnosti.
O aktivitách cizích, zejména východních tajných služeb ( a s nimi spjatých mafií) na našem území, si už štebetají vrabci na strechách budov BIS a VOZ, jen naši politikové, zodpovedni za bezpecnost státu a plnení závazku vyplývajících z našeho clenství v NATO, se tvárí jakoby se nic nedelo.
Není rozhodující, jaké úkoly tento American na našem území plnil, zda skutecne šlo o soucást humanitárních akcí. Faktem je, že šlo o cloveka spojeneckého generálního štábu, který se ocitl na popravišti.
Steží lze prijmout názor, že to byla sebevražda. Lidé tohoto druhu autodestruktivními sklony netrpí, což je dáno jejich výberem.
Neprekvapí však, jestliže se odnekud vynorí nejaké kompromitující materiály, podávající zdání vysvetlení, proc to udelal.
Faktem totiž je, že v CR je tech záhadných sebevražd až nápadne mnoho.
Nejpravdepodobnejším vysvetlením by mohlo být, že šlo o výstrahu, aby tamti nelezli do zájmové sféry tech, kterí zde již vládli daleko dríve, respektive aby nikdo nestrkal nos kde nemá a nemusí jít zrovna o zpravodajské informace, ale napríklad o velmi špinavé kšefty.
Nám nezbývá nic jiného, než si položit otázku, proc by nejaký American jel až do nejakého státecku na východní výspe NATO, tam se vyšplhal na kopec, potom na strom a obesil se, když totéž mohl udelat pohodlne doma a ne uprostred rozdelané práce, za kterou byl placen?
Negativa povinného penzijního pojištění
Petr Paleta
K tomu pro srovnání doporučujeme např. tento materiál.
I když je válka v Jugoslávii jistě tématem číslo jedna, rád bych se ve svém příspěvku věnoval jiné, také nesmírně důležité oblasti, a sice penzijní reformě. Občanům české republiky totiž hrozí, že jim bude proti jejich vůli vnucen systém povinného penzijního pojištění, který je v českých podmínkách obrovsky riskantní, a s velkou pravděpodobností by většinu českých občanů připravil o podstatnou část jejich úspor na penzi. Pokusím se vysvětlit proč.
Systém povinného penzijního pojištění spočívá v tom, že občané jsou povinni ukládat značnou část svého výdělku (přibližně 10-25 procent) na svůj účet u některého z několika málo státem povolených penzijních fondů. Po dosažení důchodového věku pak získává penzi na základě dosaženého zůstatku na penzijním účtu.
Tento systém doporučuje Světová banka, a to i přesto, že nebyl nikdy zaveden v demokratické zemi a nikdy nebyl úspěšný. Jediné zkušenosti s jeho fungování pocházejí z Chile, kde jej v osmdesátých letech prosadil diktátor Pinochet. Do deseti let systém zkrachoval a vyžadoval obrovské dotace ze státního rozpočtu. V současné době o jeho zavedení uvažuje pravicová vláda v Polsku a autoři tzv. Dřevíčské výzvy navrhují jeho zavedení v České republice. Česká televize, tedy přesněji řečeno vždy "politicky správná" redaktorka Drtinová, o něm mluví jako o jediné možnosti penzijní reformy.
Osobně si myslím, že tento systém by byl v současných českých podmínkách ještě daleko větší ekonomickou katastrofou, než kupónová privatizace, a na podporu tohoto tvrzení za chvíli uvedu několik argumentů. Ale ani kdybych neměl pravdu a nebezpečí přeháněl, existuje celá řada dalších důvodů, proč je tento systém špatný, i kdyby neskončil přímo krachem. Proto jej také nezavedla (a zcela určitě nikdy nezavede) žádná vyspělá země. Podívejme se nejprve na tyto argumenty.
Proč nezavedly povinné pojištění vyspělé země
1. Zejména v americkém pojetí je principiálně naprosto nepřípustné, aby stát nutil občany platit peníze někomu jinému, než volené reprezentaci, která je použije na přesně kontrolovatelné výdaje. Jistě, stát občas nutí občany, aby povinně použili služeb některých komerčních subjektů, například auditorů nebo u nás stanic technické kontroly. Ale snad nemusím vysvětlovat do hloubky rozdíl mezi pár stovkami za razítko technické kontroly (kdy je výsledek vidět hned), a několika tisíci měsíčně povinně ukládanými někam, kde nad nimi jejich faktický vlastník nemá prakticky žádnou kontrolu.
2. Legálnost kontraktu, ke kterému je jedna strana fakticky donucena, je velmi sporná. Protože stát nutí občana, aby ukládal peníze u jím schváleného penzijního fondu, vystavuje se nebezpečí, že v případě, že fond zkrachuje, prohraje soudní spory a bude nucen vyplatit náhradu (tak postupoval chilský stát postupoval při krachu penzijních fondů). To investory, tedy klienty fondů, svádí k tomu, aby podceňovali riziko investic (například dávali přednost penzijnímu fondu s menším kapitálem investujícím do rizikovějších instrumentů). Tomu se říká "morální hazard". U nás zakořenil od té doby, co stát bohatě odškodnil klienty zkrachovalých bank, kteří dali přednost vyšším úrokům a nekoukali na solidnost (ve skutečně tržní ekonomice by měli o své prostředky alespoň zčásti přijít, takhle byli zvýhodněni proti těm, kdo dali své peníze do serióznějších bank za menší úrok).
3. Finanční možnosti a potřeby lidí se v průběhu jejich života mění. V mladším věku mají většinou nižší příjmy a vyšší výdaje - hypotéka, děti a tak dále. Peníze na stáří zpravidla ukládají později. Pokud by byli nuceni ukládat peníze na důchod neustále, budou jim tyto vázané peníze chybět například při splácení hypotéky, které se prodlouží a tudíž občan zaplatí daleko více na úrocích. Dobrý kšeft pro banky, že?
4. Ve vyspělých státech není potřeba lidi k penzijnímu připojištění nutit, protože stát zajišťuje výhodné podmínky pro dobrovolné penzijní připojištění. Kdo chce, může na penzi spořit od svých dvaceti let, a může si své úspory spravovat sám, nebo je svěřit penzijnímu (případně jinému) fondu. Díky tomu panuje na trhu daleko vyšší konkurence, protože výnosy penzijních fondů jsou neustále poměřovány například s investicemi do akcií (samozřejmě při započtení rizika), což je pro střadatele výhodné. Mimochodem, proč v Dřevíčské výzvě nenajdeme návrhy na takové daňové zvýhodnění penzijního připojištění, které je v západní Evropě obvyklé?
5. Díky povinnému penzijnímu pojištění by se na finančním trhu objevilo velké množství zdrojů, které by bylo obtížné umístit. Stát by totiž od penzijních fondů vyžadoval velkou obezřetnost (například projektované polské penzijní fondy, pokud budou opravdu zavedeny, budou muset investovat až osmdesát procent aktiv do státních cenných papírů). Díky tomu dojde k deformaci trhu, poklesnou ceny bezrizikových cenných papírů (zejména státních dluhopisů), ovšem ubude zdrojů pro jiné riskantnější instrumenty, zejména akcie a firemní dluhopisy, což může vést ke zpomalení ekonomického rozvoje.
6. Povinných penzijních fondů pravděpodobně nebude velký počet, ať už proto, že jich stát povolí z důvodu bezpečnosti jen omezený počet, nebo proto, že se trh postupně vyčistí. Díky tomu bude disponovat s obrovským množstvím kapitálu poměrně malá skupina lidí, což může vést k deformacím trhu díky malému počtu hráčů nebo dokonce ke spekulativním útokům obrovské síly s cílem poškodit ostatní účastníky trhu.
Rizika povinného pojištění v ČR
K těmto bodům přistupuje v Čechách celá řada dalších rizik. Je to především děsivé propojení světa politiky, firemního byznysu a investování. Dále to jsou nedostatky práva a jeho dodržování, které umožnily buďto rychlé rozkradení, nebo pomalé uždibování majetku investičních fondů vzešlých z kupónové privatizace. Rovněž samotná pravidla fungování (mám tím na mysli vnitřní pravidla a etické normy vynucované trhem, ne zákonem) investičních fondů jsou na hony vzdálená od pravidel jejich fungování ve vyspělých zemích. A nakonec, máme "nezralý trh", což znamená především že potenciální investoři nevědí, co mají od správců svých peněz požadovat a jak se mezi nimi rozhodovat (a státní orgány nemají zkušenosti s regulací a ochranou fungování trhu). Podívejme se na tato rizika podrobněji.
Je třeba si především uvědomit, jak obrovský rozdíl je mezi fungováním finančních trhů u nás a ve světě. Nejdále jsou ve Spojených státech, kde se přísně dbá na stoprocentně férové konkurenční prostředí. Přísně se dbá na oddělení světa politiky, řízení firem a investování. Kdo dělá jedno, nemůže prostě dělat druhé, a ten, kdo dosáhne úspěchu v jedné oblasti má už navěky (nebo alespoň na několik dlouhých let) zapovězeny oblasti ostatní. Ovšem u nás je situace naprosto jiná. Politici v představenstvech bank, bývalý neúspěšný ministr se stane předsedou Burzy, aby v zápětí zasedl v Komisi pro cenné papíry. Významná firma finančního trhu vystupuje spolu s bývalým významným politikem jako partner při značně podivné privatizaci a vyhraje přesto, že nemá ani nejlepší projekt, ani nenabídne nejlepší cenu. A největší perličkou je jmenování "velkotuneláře" Tykače poradcem ministra financí (proboha, to si nikdo v tomto státě, ani ministr, premiér nebo šéf opozice, neuvědomuje, že Tykač a spol připravili o peníze obrovské množství klientů fondů, které jeho smečka spravovala? To se nikdo nebojí, že hlavním cílem tohoto kroku je napojení tunelářské mafie přímo na státní pokladnu? Jak je možné, že si naše "politicky správné" sdělovací prostředky, které si nenechají ujít jediné kopnutí od současné vlády, nechají tuto úděsnost plavat? Jsou zaplaceny?).
Takové spojení není jenom nemorální, ale vede k výrazné deformaci tržních vztahů. O obchodním úspěchu nerozhoduje ani tak kvalita nabídky, jako osobní spřízněnost a zainteresovanost toho, kdo rozhoduje. Samozřejmě, tyto vztahy většinou neplatí v malém byznysu, ale až u velkých kšeftů (Temelín, televizní licence a všechny ostatní příklady, které máme kolem sebe). Do takového systému samozřejmě nepůjdou seriózní zahraniční investice. Je naopak pravděpodobné, že vrstvy, které mají v ruce moc (tj. zpravidla politici) se ani tak nebudou ohlížet na prospěch voličů, ale dohodnou dobré kšefty pro své kamarády a "sponzory". U penzijního pojištění to pravděpodobně bude vést k vydání omezeného počtu licencí, při kterém nebude hrát roli ani tak kvalita uchazečů jako spíše výše naznačená kritéria. A dále, že budou pravidla pojištění (např. poplatek za správu prostředků) nastavena tak, aby na tom držitelé licence neprodělali.
Dalším rizikem je, že stát pod záminkou "ochrany investorů" stanoví taková pravidla, aby měl nad vybranými prostředky kontrolu, a to i přesto, že tato opatření budou klienty ve skutečnosti poškozovat. Příklad vidíme v Polsku, kde připravované povinné penzijní fondy budou muset ukládat až osmdesát(!) procent prostředků do státních dluhopisů, tedy půjčovat státu (přesto že třeba americké nebo německé státní dluhopisy jsou určitě daleko bezpečnější a díky pravděpodobnému oslabování kurzu zlotého pravděpodobně přinesou i vyšší výnos).
Krádeže a ochrana investorů
A teď k riziku krádeže. Během posledních pár let bylo českým investorům ukradeno takové množství prostředků, které přesahuje rozumné chápání (řádově několik miliard dolarů). Jen malá část těchto krádeží byla kvalifikována jako nezákonná, a dokonce ani v těchto případech investoři nedostali zpět své peníze. Co je daleko horší, většina krádeží byla podle českých zákonů legální, nebo se alespoň nikomu nepodařilo prokázat opak. Z hlediska etiky i práva platného ve vyspělých zemích se však jedná o krádeže (peníze patřící klientovi se ocitly v kapse někoho jiného) a budu o nich dále jako o krádežích mluvit (i když je to trochu provokativní a nepřesné, právnicky by šlo spíše o zpronevěru).
Tyto krádeže rozděluji do dvou skupin. Do první patří krádeže uskutečněné na hraně zákona, kdy by se pravděpodobně prokázalo porušení zákona, pokud by byli k dispozici kvalitní vyšetřovatelé, kteří by měli odpovídající podmínky k práci. Do této skupiny patří především "špatné obchody", kdy správce fondů prodal sám sobě cenné papíry patřící fondu za cenu, která byla sice "legální", ale nevýhodná pro klienty. Dále sem patří poskytování bezúročných záloh na nákup cenných papírů (třeba miliarda na dobu jednoho roku), a podobné "finty". Některé z těchto "legálních triků" se již podařilo prohlásit za nezákonné, ale stále chybí mechanismy, které zabrání vzniku dalších triků (samotná Komise pro cenných papírů tím mechanismem není, ale to je téma na další článek).
Druhá kategorie krádeží je mnohem jemnější, jsou to krádeže přímo "podle zákona", kdy správci zcizují majetek klientů, aniž by museli zákon obcházet, dělají totiž přesně to, co jim zákon dovolí. Například pro fondy vzniklé z kupónové privatizace stanovil zákon, že správci fondů mohou inkasovat jako poplatek za správu dvacet procent z výnosu fondu nebo dvě procenta z majetku fondu(!). To je strašně moc, například při předpokládaném šestiprocentním zhodnocení prostředků v letošním roce to znamená třetinu všech výnosů! A to není vše. Většinu nákladů spojených se správou fondu lze zaúčtovat jako náklady fondu, ne náklady jejich správce. Stačí tato čísla porovnat s odměnou za správu u fondů, které vznikly normálním způsobem (vkladem investorů). Tam sazby odměny za správu určuje trh, a pohybují se na mnohem nižší úrovni (odměna je většinou silně závislá na dosaženém výnosu).
Zvláštní skupinou "legálních krádeží" je použití spravovaných prostředků k nákupu těch cenných papírů, které správce fondu potřebuje držet (například aby měl ve firmě majoritu). Tady je rozlišení, zda jde o krádež nebo nikoliv, velmi jemné, a je třeba rozhodovat případ od případu. Nákup takových papírů samozřejmě může být veden upřímným předpokladem, že budou úspěšné, a to i s rizikem, že to v některém případě nevyjde. Tady by mělo být kriteriem, zda správce prostředků utopil v takovém obchodu i své vlastní peníze. Pokud ano, jednalo se o běžný obchodní neúspěch.
V případě povinného penzijního pojištění hrozí všechna tato rizika. I když bylo učiněna spousta pokusů, jak vrátit důvěryhodnost českého kapitálového trhu, realita je bohužel taková, že investoři (domácí ani zahraniční) tuzemskému kapitálovému trhu příliš nevěří (to není otázka spekulací nebo názorů, stačí se podívat na objem obchodů pražské burzy).
Pojištěnci by stejně jako v kupónové privatizaci přišli o základní právo investora - volit nohama (tj. neinvestovat nebo prodat a investovat jinde), což by se určitě obrazilo na chování fondů - jak jsem již řekl, běžné fondy pracující pod tlakem útěku investorů inkasují nižší odměny a v průměru dosahují daleko vyšších výnosů než fondy vzniklé z kupónové privatizace.
Správce musí investovat vlastní peníze
Ve Spojených státech existují tisíce investičních fondů nejrůznějšího typu a zaměření. Od většiny našich fondů se však liší jedním pravidlem. Správce fondu je zpravidla také největším investorem v tomto fondu a riskuje tedy své vlastní peníze. To jsou zpravidla osobní peníze lidí, kteří správu fondů řídí (a kteří nemohou významné prostředky investovat jinam, než do fondů, které spravují). Organizační struktura také bývá daleko centralizovanější než u nás. Vlastní rozhodnutí přijímají tito zmínění šéfové, týmy analytiků a makléřů mají k ruce, ale rozhodují oni. Tím je dosaženo, že jak finanční situace, tak i profesní kariéra lidí, kteří peníze spravují, je přímo svázána s jejich výsledky. Ti nejlepší z nich (Buffet, Soros,...) patří mezi nejbohatší lidi na světě. Neúspěšní mají smůlu. Tento systém minimalizuje riziko zpronevěry, a maximálně zvyšuje motivaci. Jak to může dopadnout, když o cizích penězích rozhoduje někdo, komu ani trochu nepatří, ukazuje krach banky Barings. Nešlo tankrát jenom o chybu makléře, který prodělal miliardu dolarů, ale o naprostou destrukci vnitřních kontrolních mechanismů, která mu uskutečnění riskantních obchodů umožnila.
Předpokládám, že by u nás hlavním kritériem pro přidělení licence byla "velikost" správce, a že by tedy měly největší šance velké české a zahraniční finanční instituce. Ani v jednom z těchto případů by nebyl správce zainteresován tak, jak jsem popsal výše. Samozřejmě, i tyto instituce mohou spravovat prostředky velmi odpovědně, problémem však je, že by licenci pravděpodobně nedostala žádná menší firma, pro kterou by správa penzijního fondu mohla být hlavní činností, a která by mohla hrát úlohu štiky. Je totiž pravděpodobné, že velké banky se budou soustředit hlavně na své hlavní aktivity, a penzijní fond pro ně bude jakási "bokovka". Zahraniční správci by zase mohli mít nutkání posílat do Česka své experty na začátku jejích kariéry, aby se něco naučili, než začnou pracovat na něčem pořádném.
Nezralost klientů
Hlavní příčinou krádeží majetku v kupónové privatizaci nebyly špatné zákony, ale (zcela pochopitelná) neznalost lidí, kteří byli do celého procesu vrženi a nevěděli, co od něho mají očekávat a jak se mají o své peníze starat.
Pokud by v některé vyspělé zemi přišli politikové s nějakým podobným nápadem (a politici mohou přijít s pitomostmi všude na světě), neměli by šanci ho prosadit. Lidé tam jsou zvyklí lépe se starat o své peníze, a hned by se začali ptát, co jim to přinese a zda jim ty peníze nikdo neukradne. Na to by samozřejmě reagovaly sdělovací prostředky, rozvinula by se veřejná debata, přišlo by se na problémy, tlak by vedl politiky k úpravě zákonů a tak dále. Podstatné je, že tento tlak by přišel zespoda, úplně stejně, jako se dnes zespoda, proti politikům, rozvíjí veřejná debata o účelnosti zásahu v Kosovu.
Naproti tomu u nás v případě kupónové privatizace lidé pochopitelně nevěděli, na co se zeptat a co si pohlídat. Informace mohli čerpat pouze ze sdělovacích prostředků, které papouškovaly oficiální názory a nepřišly s ničím novým. Samozřejmě, existovalo spousta kritiků kupónové privatizace, kteří odhadli další vývoj. Ale rozhodující část společnosti jim tehdy nerozumněla, neměla totiž znalosti, které by umožnily porovnat argumenty obou stran.
K podobné situaci by došlo, kdyby se lidé museli rozhodovat, kterému penzijnímu fondu se upíší. Systém by začínal, nebylo by možné rozhodovat podle minulých výsledků. Rozhodovala by opět reklama a nerealistické sliby. Zjednodušeně řečeno, býk by nemohl konkurovat polonahé slečně, zvláště když se většině budoucích pojištěnců při vyslovení Merrill Lynch vybaví nejspíše "soudce lynč" z Bedny od whisky.
Dalším problémem by pravděpodobně bylo chování fondů vůči svým klientům. Češi nejsou zvyklí příliš se prát o svá práva a někteří úředníci monopolních nebo téměř monopolních institucí si se zákazníky zvykli jednat jako s nepříjemným hmyzem. Stačí si vzpomenout, jak se ke klientům, kteří na zdravotnictví platí nejvíce v Evropě (v poměru k platům) chovají (někteří) lékaři a zdravotní pojišťovny (ano, ty peníze, o které se tyto dvě strany pořád handrkují, nejsou jejich, ale naše!). A nebo si zajít na poštu.
Mimochodem, systém povinného zdravotního pojištění u soukrommých zdravotních pojišťoven dnes funguje na podobných základech, jako předpokládané povinné penzijní pojištění. O jeho úspěšnosti si může udělat úsudek každý sám, já jen dodám, že zdravotní pojištění je mnohem průhlednější - zdravotnickým zařízením je třeba platit průběžně - zatímco v penzijním fondu lze skladovat deset let uměle nadhodnocené akcie, a deficit se projeví až tehdy, kdy ti, kteří ho způsobili, budou už dávno na Bahamách.
Kdo by profitoval a kdo by ztrácel
Je celkem snadné odhadnout, kdo by z tohoto systému profitoval. Každý, kdo by se dostal k vybraným penězům pojištěnců. Vzhledem k povinnosti pojištění a dalším specifickým podmínkám by tyto peníze byly k dispozici za menší úrok, než kdyby toto pojištění nebylo povinné. To znamená velké české (a možná zahraniční) finanční instituce.
Druhým vítězem by byl stát. Měl by k dispozici obrovské množství prostředků, které by mohl pomocí různých regulací směřovat tam, kam by se mu hodilo, tedy především do státních dluhopisů, a mohl by se tak zadlužovat, aniž by dlouhou dobu musel platit účet.
Protože u nás jsou vazby mezi politikou a velkými finančními institucemi neostré, dostala by skupina lidí, kteří ovládají politiku a přes státní podíly také velké banky, do rukou obrovské finanční prostředky. Protože penzijní úspory tvoří ve vyspělých zemích většinu úspor, znamenala by povinné penzijní připojištění znárodnění úspor s následnou privatizací do rukou těchto lidí (tím nemyslím do jejich kapes, ale kdo přehrabuje peníze, něco mu za nehty zůstane).
Zastánci povinného připojištění argumentují, že by toto pojištění vedlo ke zvýšení míry úspor a tedy k podpoře průmyslu. Já si myslím, že to není pravda. Peníze povinně uložené na penzijní konta nevykrystalizují ze vzduchu. Zcela zákonitě budou někde chybět. Jednak tyto peníze budou ukládány na úkor spotřeby, ale především na úkor jiných typů úspor. Protože povinná penzijní konta budou podléhat určité regulaci, případně požadavkům na bezpečnost investic, dojde k přebytku peněz v určitém segmentu finančního trhu (státních cenných papírech), ale na druhou stranu k úbytku prostředků v jiném segmentu (podnikové akcie, riskantní kapitálové fondy apod.). Množství prostředků v povinných penzijních fondech bude natolik velké, aby mohly významně ovlivnit situaci na trhu. To v důsledku povede k narušení tržní rovnováhy mezi jednotlivými segmenty kapitálového trhu, a to s největší pravděpodobností povede k tomu, že tento trh nebude dobře fungovat.
Je zajímavé, že zastánci povinného penzijního pojištění jsou zpravidla skalní zastánci volného trhu. Jak to, že nechápou, že povinné penzijní pojištění finanční trh dosti významně deformuje?
Kdo zcela jistě prohraje, budou ti hráči na kapitálovém trhu, kteří licenci k provozování penzijního fondu nedostanou. Nejenže na ně zbude méně prostředků, které jim budou klienti svěřovat, ale budou muset působit na deformovaném trhu, na kterém bude dominovat několik velkých hráčů, a taková situace kapitálovému trhu neprospívá.
A kdo prohraje nejvíce, budou obyčejní lidé. Budou muset ukládat značnou část peněz někam, kde nad nimi nebudou mít prakticky žádnou kontrolu. Turbulence na finančních trzích, krach fondu nebo pokles měny je mohou připravit o jejich penzi a udělat z nich na sklonku života žebráky. Z hlediska běžného člověka není rozdíl mezi platbou dnešního sociálního pojištění a platbou na povinné penzijní pojištění, s tím rozdílem, že v prvním případě má alespoň nějakou penzi zaručenou a ve druhém případě nemá zaručeno vůbec nic.
Navíc by nyní, po zavedení tohoto systému, by generace, která je v aktivním věku, musela platit důchod dvakrát. Poprvé v systému průběžného financování svým rodičům, a podruhé sobě na penzijní účet. Dnes představuje sociální pojištění, příspěvek do průběžného systému, více než třetinu hrubé mzdy(!). Znamenalo by to, že by každý dnes pracující platil povinně dvě třetiny mzdy, jednu do průběžného systému, druhou na penzijní účet? Proč asi dosud nikdo ze zastánců povinného pojištění nepředložil podrobné kalkulace, kolik by se tedy muselo platit?
Argumenty pro povinné pojištění
Podívejme se na argumenty, které zastánci povinného penzijního pojištění používají
1. Ekonomika není schopná unést takovou zátěž při rostoucím počtu důchodců a stoupajícím věku dožití
Tento argument používají sdělovací prostředky, ne ekonomové, a je to novinářská zkratka dále diskutovaného argumentu. Je přece jasné, že pracující lidé živí důchodce v jakémkoliv penzijním systému, dokonce i v tom, kdy děti živí staré rodiče. Pokud je problémem toto, je třeba pomýšlet na zvýšení důchodového věku, reforma penzijního systému sama o sobě nepomůže.
2. Při rostoucím počtu důchodců a stoupajícím věku dožití je třeba vynaložit velké a stále rostoucí prostředky na platbu důchodů v systému průběžného financování penzí, a to je velká zátěž pro ekonomiku
To už je rozumnější argument. Jde tady o otázku vybalancování čtyř veličin - velikosti placeného příspěvku, výše penze, věku odchodu do důchodu a očekávaného věku dožití. Že se současný systém může dostat v budoucnu do krize ještě neznamená, že povinné pojištění je jediný lék. Stačí totiž změnit parametry systému.
3. Současný systém je nespravedlivý, lidé, kteří do něj dávají více, z něj o mnoho více nedostanou
Ano, to je. Například na peníze vložené do systému v mladém věku se vůbec nebere zřetel, protože důchod se vypočítává podle platu v posldních deseti letech. Přitom peníze vložené v mladém věku mají šanci nejvíce se zhodnotit. Ale všechno toto opět neznamená, že by bylo povinné penzijní pojištění nutné.
Jak by měl penzijní systém vypadat
Ale abych pořád nekritizoval, zkusím navrhnout, jak by měl podle mého názoru penzijní systém vypadat. Myslím, že zde nemusíme nic vymýšlet, ani žádný systém aplikovat první jako pokusní králíci. Víceméně všechny vyspělé země mají penzijní systém založen na státním důchodu, založeném na průběžném financování, a dobrovolném penzijním připojištění. Poměr obou složek se liší (v Japonsku jsou státní důchody malé, v Německu vysoké), roli dobrovolného připojištění mohou sehrát i obyčejné úspory "na stáří".
Placení příspěvků pro státní důchody je povinné zpravidla pro všechny zaměstnance, platí se z něho nejen starobní důchody, ale i různé sociální dávky (invalidní důchody apod.). Výše příspěvku bývá stanovena jako pevné procento z platu, výše penze se odvozuje z výše vložených prostředků do systému, se zhodnocením vložených prostředků se při výpočtu obvykle nepočítá.
Dobrovolné penzijní pojištění se v různých zemích liší, většinou jde o zvláštní fondy, které mají různé daňové výhody, ve Spojených státech si může své prostředky spravovat každý sám na tzv. IRA účtech, které mají daňové úlevy. Obvykle platí pravidlo, že vložené prostředky se nezdaňují, ale zdaňují se až penze (ale není to pravidlem, v USA si každý může vybrat, zda chce zdaňovat vložené nebo vybrané prostředky).
Pokud se mluví o krizi penzijního systému, např. v Německu, nejedná se o to, že by byl v krizi popsaný systém, ale že chybí rovnováha mezi jeho složkami. Povinná složka garantuje příliš vysoké penze a vyžaduje tedy velké příspěvky, a jen malé množství lidí má vlastní úspory.
U nás přitom funguje penzijní systém na uvedeném základě - průběžná složka plus dobrovolné daňově výhodné připojištění. Je však třeba tento systém upravit, aby správně fungoval. To znamená zejména:
1. Musí se stanovit s výhledem nejméně na jednu generaci, jaké budou parametry státního průběžného systému.
To znamená určit dva z těchto parametrů: velikost příspěvku, který bude platit každý zaměstnanec, poměr průměrné penze a průměrné mzdy a referenční věk odchodu do důchodu. Stát může například stanovit, že se do důchodu bude odcházet v 62 letech a průměrný důchod bude tvořit čtyřicet procent hrubé mzdy. Velikost příspěvku se bude měnit v závislosti na počtu osob pobírajících důchod tak, aby to vyšlo (nesmí být možné utratit vybrané peníze za něco jiného, a to ani se souhlasem parlamentu, jak se to v minulosti dělo!). Nebo se například stanoví, že věk odchodu do důchodu bude stejný jako v předchozím případě, bude se vybírat 25 procent hrubé mzdy a penze bude taková, jaká z těchto peněz půjde rozdělit.
Zkrátka musí být pevná pravidla, aby si každý mohl spočítat, jakou bude mít za třicet let asi penzi, a podle toho se rozhodnout, kolik bude spořit. To je mnohem důležitější, než jakou hodnotu budou mít zmíněné parametry. Ostatně možná by bylo moudré, kdyby se podíl průběžného systému postupně pomalu snižoval (a toto snižování bylo oznámeno opět na desítky let dopředu), ale to je věc diskuse.
2. Zrovnoprávnit příspěvky do průběžného fondu
Je nezbytně nutné, aby se důchod každého odvíjel od vložených prostředků za celou dobu jeho pracovní kariéry. Dále je třeba, aby byly příspěvky do tohoto systému stanoveny procentem z příjmů pro všechny vydělávající stejně (protože se z tohoto fondu platí i jiné sociální dávky). Není možné, aby jako dnes platili živnostníci třikrát méně než zaměstnanci, a osoby žijící z kapitálového majetku nebo z příjmů z autorských práv neplatili nic.
Rovněž když jsem v předchozí kapitole mluvil o referenčním věku odchodu do důchodu, neznamená to, že by všichni museli odejít do penze v tomto věku. Je samozřejmě rozumné zachovat možnost předčasného odchodu do penze (s nižším důchodem, spočteným na základě statistických pravidel), ale je třeba výrazně preferovat lidi, odcházející do penze později. Je totiž zcela nepochopitelné, že se na jednu stranu důchodová hranice zvyšuje a mluví se o jejim dalším zvyšování, ale přitom jsou pracující důchodci vyloženě sprostě okrádáni o to, co jim náleží. Ti, kdo chtějí pracovat déle, by měli na výběr, zda přestanou platit důchodové pojištění a budou dostávat důchod, vypočtený standardním způsobem, společně s platem, nebo dále platit důchodové pojištění, a po skončení pracovní kariéry dostat o dost vyšší penzi (vzhledem k vyššímu vkladu do systému a menšímu počtu statisticky zbývajících let života). Současná situace, kdy pracující důchodci dále platí sociální pojištění a nedostávají důchod, se nedá nazvat jinak, než státem organizovaná zlodějina.
3. Ještě více zvýhodnit penzijní připojištění
Penzijní fondy, fungující na dobrovolném základě, jsou již dnes částečně daňově zvýhodněny (neplatí například daň z kapitálových výnosů a klienti dostávají státní příspěvek). To je správný krok, ale toto zvýhodnění by mělo být ještě vyšší, tak jak je to ve vyspělých státech. Naopak zrušen by měl být státní příspěvek, který dělá z penzijních fondů výhodné krátkodobé spořitelny pro lidi v předdůchodovém věku.
Rovněž by bylo vhodné uvažovat o tom, že by peníze uložené na penzijním kontu bylo možné využít k přísně definovaným účelům, kdy by si pojištěnec třeba musel půjčovat peníze, ačkoliv je má na penzijním kontě. Mohlo by to být například pořízení domu nebo bytu, vzdělání dětí a podobně. Nebo by přinejmenším mohly tyto peníze sloužit jako záruka na půjčku při těchto událostech. To by motivovalo k penzijnímu spoření i mladší lidi, protože by měli záruku, že těchto peněz budou moci využít i dříve, než v penzi.
Závěr - úloha státu a penzijní systém
V tomto článku jsem chtěl ukázat věcné argumenty, proč je systém povinného penzijního pojištění velmi riskantní, zvláštěpak v českých podmínkách, a že lze fungující penzijní systém postavit na základě toho, co již u nás funguje. Na závěr bych chtěl zabrousit do problematiky spíše filosofické než věcné.
Penzijní systém, tak jak jsem ho popsal já, vychází ze dvou předpokladů - je to jednak solidarita mezi generacemi a mezi chudšími a bohatějšími (to je ta průběžná složka, kde dochází k určitému přerozdělování), a dále svoboda každého rozhodnout se podle svého (spořit v dobrovolných fondech, odejít do důchodu dříve nebo později).
Současný systém v České republice je založen na dominantní roli průběžného systému. Přitom pravidla tohoto systému jsou nastavena tak, aby hlavní zátěž platili ti, kteří vydělávají nejvíce a jsou poctiví, případně pracují po důchodovém věku. To jsou velké nedostatky, ale ten hlavní problém leží jinde. Naši politici si musí uvědomit, že příspěvky sociálního pojištění nejsou "jejich peníze", tedy peníze, kterými mohou disponovat. Tyto peníze se prostě musí vrátit zpět do sociálního systému, a cokoliv jiného je prostě krádež (v minulosti bylo takto ukradeno čtyřicet miliard korun). Voliči by si neměli nechat tuto krádež líbit. Možná se vám zdá, že slovo krádež používám příliš často, ale myslím, že je třeba nazývat věci pravými jmény.
Navrhovaný systém povinného pojištění dává ještě větší moc lidem, kteří už tolikrát prokázali, že cizí peníze považují za své. Oni budou rozhodovat, kdo dostane licenci. Oni budou rozhodovat, kam budou tyto prostředky vloženy. A my budeme jenom platit a platit a platit. A pak se třeba dozvíme, že "poklesla koruna", "došlo k celosvětové krizi", "někdo fond vytuneloval", "nešlo to dělat jinak" a spoustu dalších výmluv, které jsme slyšeli tolikrát. A budeme v penzi mít tak na chleba a na vodu.
Sdělovací prostředky, žurnalistika
Karel V.
Po revoluci došlo k prodeji novin a časopisů z velké části do zahraničí. Žalostný osud televizí byl v Britských listech opakovaně probírán. V současné době neexistují klasické noviny, které by se zabývaly vnitřními a vnějšími problémy naší země z pohledu občanů. Většina deníků slepě přejímá zprávy tiskových agentur. Dovíme se tak rychleji o katastrofě mravenců na Trinidadu než o tom, se děje v parlamentu, který jsme si za naše peníze zvolili a který má vydávat zákony pro tuto zemi.
První povinností novinářů je profesionálně, objektivně a prodrobně informovat své čtenáře o dění v jejich vlastní zemi. To že my, jako občané, nevíme, co se říká v parlamentu, nevíme, kolik stojí dodávky pro armádu a policii, nevíme, co se budou učit děti ve školách, to vede k tomu, že o ničem také nerozhodujeme a nic neovlivňujeme. Takto vzniká rozsáhlé pole pro hledání slepých cest, pro korupci úředníků na ministerstvech, protože oni jsou při naší neinformovanosti lokálními mocipány. V Německu nebo v Británii se daleko podrobněji řeší vnitřní záležitosti na stránkách novin. Občané jsou lépe informováni o dění v parlamentech a mohou vyjádřit svůj názor. V Americe často občané používají petičního práva, aby napravili chyby kongresu.
Zde vidím hlavní úlohu pro novináře do budoucna. Požadovat po všech úřednících (počínaje vládou a konče radnicí v Zelené lhotě) informace a podrobná čísla. Všechna výběrová řízení by měla být zveřejňována v tisku a podobně i nabídky na ně. Tak by se nemohlo stát, že si policie koupí vysílačky, které jsou nejen nejdražší, ale vůbec nefungují. Každý průměrný radioamatér, který má zdravý selský rozum, by tomu ihned v začátku zabránil. V tom já vidím přímou demokracii, která u nás není. Podobně chování poslanců v parlamentu není kontrolováno informovaností jejich voličů. Pořád přece existuje možnost odvolat poslance peticí občanů. Přiznám se, že já sám nevím, co poslanec, kterého jsem do parlamentu zvolil, tam říká, jak hlasuje. Určitě mi mnozí namítnou, že existují záznamy z parlamentu. Ano je to tak, ale kdo se má probírat těmi horami formálních oslovení? Úlohou novinářů je ty tuny dat zpracovat a připravit čtenářům srozumitelné přehledy i s tím, jak se k projednávaným otázkám vyslovili jejich poslanci. Ať to někdo zkusí a myslím si, že náklad takového periodika prudce poletí nahoru.
V zahraničních novinách si také podstatně více všímají vzdělání a školství. Rodiče mají možnost se dozvědět, kolik dětí z "jejich" střední školy bylo přijato na jakou univerzitu, jak si místní základní škola vede v celostátním průměru apod. Toto u nás zcela chybí. V televizi nám ráno vyhrávají skupiny okresního formátu a v novinách se tlachá o hloupostech. Největší módou jsou úrazy, vraždy a katastrofy všeho druhu. Nikde jsem se nedočetl, co nového udělaly české firmy, jak si polepšily postavení ve světě. Přitom takové firmy jsou a jsou světové! Dokáží uspět v Německu, v Americe a nikdo to neví a nikdo si toho neváží!
Sdělovacími prostředky není v lidech pěstována úcta k majetku a k práci. Platí stále to co za totality "Co je tvé, to je mé a co je mé, po tom ti nic není." Tak se ale přece nikam v civilizovaném světě nedá dojít! Výchovná a vzdělávací role sdělovacích prostředků je téměř nulová. Často si v novinách přečteme: "... policií byl zadržen podnikatel X.Y.". Já si v tom okamžiku vždy představím tu bandu zločinců, zlodějů a podvodníků, která denodenně okrádá poctivé občany. Nikde jsem se však nedočetl, že tato banda darebáků musí napřed vytvořit veškerou novou hodnotu, která je teprve následně zdaněna a teprve přerozdělením daní je vše ostatní financováno! Proti větě "cikán ukradl slepici" bude protestovat určitě několik romských hnutí, podnikatelé jsou však vláčeni bahnem neustále.
V poslední aréně v televizi strašili mladé lidi, jak bude v roce 2020 více jak 50% důchodců a jak je neuživí. Nikdo už neřekl, že kdyby byli všichni pracující v té době absolventy Harvardu nebo majiteli firem velikosti Microsoftu, tak to v pohodě zvládnou. Jediný rozumný závěr z této diskuse: mladí buď utečte nebo se důchodově připojistěte! Při obecné nedůvěře k jakýmkoliv fondům a bankám, kterých zde desítky zkrachovaly nebo byly vytunelovány za trpného přihlížení státu, zbývá mladým pouze první možnost. Nikdo tam neřekl učte se, snažte se vystudovat nejlepší školy, abyste mohli tuto zem postavit na nohy a postarat se ve stáří o své příbuzné!
8.5.1999
Karel V.
Češi v zahraničí
Karel V.
Z Čech odešlo postupně velké množství občanů české národnosti. Odcházeli ve vlnách při různých událostech. Někteří utíkali před válkou, jiní před totalitou po r. 1948, 1968 a ti poslední, po roce 1989. Tito lidé jsou české národnosti, žijí, hlásí se k Čechám a jsou jim upírána jejich základní práva.
Hluboce se stydím za to, jak se má země chová k bývalým spoluobčanům. Je jim odepíráno právo na občanství, volební právo a právo na navrácení majetku, který jim byl za totality ukraden. Je znám nejeden případ, kdy v bytech po emigrantech bydlí bývalí estébáci, kteří na ně donášeli a ještě se jim dnes smějí.
V minulosti odcházeli většinou velmi schopní lidé - letci, lékaři, umělci, sportovci. Většinou si venku vybudovali slušné postavení. Bylo pochopitelné, že mnozí z nich se s radostí vrátili po revoluci domů a nestačili se divit. Řekl bych, že demonstrativním příkladem byl Karel Kryl. Celá léta bojoval svými písničkami proti totalitě a když se vrátil, ani pes po něm neštěkl.
Podobně se chováme ale i k vlastním občanům pobývajícím kratší či delší dobu v zahraničí. Málokdo ví, že všichni studenti, sportovci a umělci, kteří jsou v zahraničí a jsou občany ČR nemohou volit! Je to vrchol nadutosti, že taková zemička zachází se svými občany, jako by to byli zulukafři.
Toto považuji za jednu z nejhorších kapitol života naší země, kterou musíme co nejdříve napravit. Píše se rok 1999, mohlo by se nám to povést ještě v tomto tisíciletí. Věřím tomu, že takových jako jsem já, je hodně, většina, nevíme však podrobně co ještě zahraniční Čechy pálí. Opět se nabízí Britské listy, abychom tento problém nejprve prodiskutovali a posléze vyvinuli patřičný tlak, aby byl vyřešen.
Této zemi by velmi prospělo, kdyby dokázala využít kontaktů svých spoluobčanů v zahraničí, pomohla jim zde investovat a podnikat, popřípadě pomohla investovat zde firmám z jejich okolí. Je ale povinností nás, Čechů z Čech, abychom pro to doma vytvořili podmínky. Za současného stavu bude v Čechách investovat pouze blázen.
7.5.1999
Karel V.
Internet
Karel V.
Je to zázrak, je to čistý tok informací, je to nástroj pokroku! Je to
demokracie, kultura, vzdělání, obchod, technika a úspěch zároveň. Na své si
přijde každý - lékař, právník, technik, učitel, vědec, obchodník, zemědělec
i dělník, dospělí i děti.
Asi proto je jeho podpora ze strany našeho státu nulová. Domnívám se, že
pokud by stát dal každému občanovi, který o to stojí, zdarma starší počítač
a internetové připojení, je to lepší investice než revitalizace válcovny.
První investice by se bezpečně vrátila v době jednotek let. Ta druhá je
velmi pochybná.
Internet má velký význam z pohledu demokracie. Navrhuji Vám všem, kteří
čtete Britské listy, abyste mi pomohli udělat takový malý pokus. Najděme
e-maily všech poslanců a zveřejněme je. Udělejme takovou malou přehlednou
tabulku, kde bude uveden poslanec, strana, volební obvod, e-mail. Ti slušní
poslanci nám pomou a zveřejní spojení na sebe sami.
Občané se pak mohou obracet na "svého" poslance, žádat vysvětlení jeho
jednání v parlamentu, požadovat projednání problémů jejich města nebo obce v
parlamentu, informovat "svého" poslance. V případě pokud si poslanec neplní
své základní povinnosti, bude možné touto cestou iniciovat jeho odvolání.
9.5.1999
Karel V.
Česká justice: jak mluví ministr spravedlnosti
Vazeny pane Culik,
posilam Vam jeden kratky dopis, pokud budete chtit, muzete jej opet
zverejnit. Kdyz jsem slysel ministra spravedlnosti v poradu CT2 "21",
jak lze, uz si myslim, ze nemame jako stat sanci na spravedlnost a
fungujici justici. Myslim si, ze tohle uz je prilis. Neni politicka
vule, aby konecne nekdo hlasite rekl lidem, ze soudy a pravnici si
zajistuji "nepretrzitou" praci, kterou vydavaji za sluzbu obacnum. Je to
vysmech.
R.T.
Jak vypadá české soudnictví, když ministr spravedlnosti takto odpovídá v pořadu 21?
Otázka redaktora: Průměrná délka procesi je nejvyšší za posledních dvacet let. Na ministerstvu však nemáte zpracovanou podrobnou analýzu stavu justice. Dá se mluvit ještě o tom, že u nás funguje vůbec právo, je u nás právo vymahatelné?
Odpověď ministra Motejla: No, pane redaktore, já bych si dovolil ve všech směrem s tou vaší otázkou nesouhlasit. Průměrné délka řízení není rozhodně nejdelší za posledních dvacet let....
Redaktor oponuje, že případy trvají i čtyři roky...
Odpověď ministra pokračuje dále: Ale prosím, na ministerstvu jsme si vědomi toho, připouštíme, že sledujeme ve zvláštních kolonkách ta řízení, která trvají déle než pět let. Pochopitelně, že s tímto stavem spokojeni nejsme, že se budeme snažit tyto případy eliminovat, rozhodně je vyloučit nemůžeme, protože velmi často příčiny, které vedou k těmto průtahům, nejsou založeny v nečinnosti nebo špatném fungování justice, ale jsou dány z podstaty případy jako takového a okolnostmi, které ho mohou čas od času komplikovat. Samozřejmě se snažíme mít zanalyzovanou tu situaci, která dneska je a snažíme se taky tyto analýzy zrealizovat v těch závěrech, které již máme do jisté míry hotové a které předkládáme do legislativního procesu. Prakticky nic u soudu nelze řešit bez změny zákonné správy...."
Myslím, že tato ukázka bohatě stačí. Dále ministr spravedlnosti Motejl hovořil o tom, že se chystá novela občanského soudního řádu a trestního řízení. Konečné schválení však podléhá parlamentu, atd...
Co si o tom mám myslet? Nebudu už opakovat svůj případ, který byl několikrát otištěn na stránkách Britských listů. (Radomír Tesař koupil v aukci automobil, zaplatil za něj 100 000 Kč, ale autombil mu nebyl nikdy vydán a u soudu se nápravy nedomohl. JČ)
Skutečně to nemá smysl. Když už se lže na takových pozicích, je vůbec šance dokázat, že třeba můj případ se evidentně protahuje vinou soudů?
Jsem ochoten podrobit se ukázkové analýze případu, kdy si občan stěžuje na průtahy u soudu.
Vím, je to nesmysl, nikdo přece nebude zkoumat nářky nějakého občana.
Není to hlava státu, není to poslanec, není to vlivný podnikatel. Je to nula, je to sprostý občan.
Tak tohle je ta opěvovaná demokracie? A co bude dále? Jestli tohle je forma demokracie v EU, tak nechápu, proč chceme další ztrpčováním života a bezvýchodnost v čemkoliv. Kam se to řítíme?
Radek Tesař
Poznámka JČ: Mohu Radka Tesaře ubezpečit, že kdyby v členské zemi EU (snad s výjimkou Itálie či Řecka?) koupil auto v aukci, zaplatil za něj a nedostal ho, nápravy u soudu by se domohl velice rychle. Právě toto možná Evropská unie zajistí,. pokud do ní Česká republika bude moci vstoupit.
Násilí, učení a testosteron
(Psáno pro POLYGON č. 4/1999).
V mém článku o kriminalitě a soudnictví v POLYGONU 3/99 padla zmínka o
metodě "zero tolerance", které začala s úspěchem v New Yorku používat
policie v boji proti kriminalitě. Její podstata je jednoduchá: nikomu nic neodpustit, evidovat všechny přestupky zvláště u mladistvých a tím včas odhalovat a trestat jedince s zřejmou náchylností ke kriminalitě.
Události v Rotterdamu 25. dubna t.r. mě přinutily se k té věci znovu vrátit. V ten den se totiž fotbalový klub Feyenoord Rotterdam stal mistrem ligy a pro jeho mužstvo byla uspořádána recepce na radnici. Před radnicí se shromáždily spousty lidí, ovšem co se mělo stát radostnou oslavou se změnilo zcela ve smyslu novodobé holandské tradice v divokou pouliční bitku několika desítek či spíše stovek chuligánů s policií, při které došlo k vyplundrování části vnitřního města. Škody se odhadují na 10 milionů zlatých a policie toho moc nezmohla. Odpovědní političtí a jiní představitelé spustili své obvyklé tirády, že něco takového se musí důkladně vyšetřit, že se to nesmí opakovat atd., dokonce také někdo požadoval zavedení metody "zero tolerance", ale to je v Holandsku obvyklý rituál. Odpovědní činitelé tím jen chlácholí občany a čekají, až jejich rozhořčení opadne . Samozřejmě se tím dále zabývají různé orgány, které dosud nikdy k něčemu reálnému nedošly. A i kdyby došly, nebylo by to stejně k ničemu, protože holandský stát vlivem dlouholetého "překultivování" t.zv. lidských práv jmenovitě pro kriminální osoby už postrádá schopnost skutečně energicky zasáhnout.
Několik dní potom analysoval bitku J. Van Den Heuvel v deníku De Telegraaf ("Nieuwe hooligans nog gewelddadiger", 1.5.99). Píše o vandalských skupinách přívrženců jednotlivých klubů, z nichž nejbrutálnější jsou právě fandové Feyenoordu, což je ovšem do jisté míry vyvráceno prohlášením policejního funkcionáře, že mezi osobami zadrženými v Rotterdamu jsou i mladíci ze Zwolle, Deventeru, Schiedamu a Vlaardingenu (první dvě jmenovaná města jsou na holandské poměry poměrně vzdálená od Rotterdamu). Zajímavější je autorovo konstatování, že nastupující generace výtržníků jsou mnohem násilnější, než předchozí. Podle policejní analysy jsou mezi nimi zastoupeni lidé z dělnického prostředí, studenti, otcové rodin zaměstnaní či bez práce, ale také někdy lidé s dobrým zaměstnáním. Jsou dobře organisováni, bitka je předem připravena a její průběh je řízen pomocí mobilních telefonů.
Podle pomalu už obecného názoru je jejich zájem o fotbal nanejvýše druhořadý, je to jen dobré zamaskování toho, co je ve skutečnosti jejich hlavním cílem. Výtržnosti totiž vypuknou bez ohledu na to, zda Feyenoord prohrál či vyhrál. Viděl jsem televisní záběry, kde mě zvláště zaujal mladík bez košile zaujímající boxerský postoj, ačkoliv v dosahu jeho pěstí nikdo nebyl, viditelně stižený nějakým amokem. To jasně naznačuje, že hledat jen nějaké sociální príčiny nestačí.
James Michael Howard píše v roce 1994 americkým kongresmanům a senátorům:
Jsem teoretický biolog; moje práce obsahuje vysvětlení vzrůstu násilí v naší společnosti. Podle mého názoru násilí pochází přímo ze zvýšeného počtu individuí se zvýšeným obsahem testosteronu, u nichž dochází brzy k pubertě. Vyšší testosteron a raná puberta zvětšuje pravděpodobnost impulsivních akcí. FBI shromáždila statistiky, které ukazují, že mám pravdu. Muži zabíjejí více nez ženy, černoši zabíjejí více než běloši. Dále ve svém dopise uvádím reference z velmi uznávaných časopisů (na př. Journal of the National Cancer Institute), které ukazují, že černoši produkují významně více testosteronu než běloši a vstupují do puberty v nižším věku. Z toho je vidět, že individua obou ras, která mají tyto kvality, jsou více náchylná k použití násilí v horkých chvílích...jsou to impulsivní akce, nikoliv premeditované a rozmyšlené...Vy nebo vaši asistenti víte z rozhovorů, že mnohé z dětí, které zabily jiné děti, jsou opravdu docela milé, když nejsou ve stressové, horké chvíli.
Jsem si vědom, že nemáte biologické znalosti (background) a stejně na tom jsou i ti, s kterými se radíte, jste-li konfrontováni s růstem násilí v naší společnosti. Musíte si proto uvědomit, že je vychovateli, sociology, kriminology atd. zanedbáváno důležité vysvětlení lidského chování. "Jejich model" lidského chování předpokládá, že lidské chování je určováno téměř výhradně okolím. Je čas, aby byl vzat v úvahu biologický model...uvidíte, že týž mechanismus vysvětluje také zvětšené problémy naší mládeže se sexualitou a učením...a dále
před pubertou roste mozek rychleji než tělo; je to soutěž, kterou mozek vyhrává v kojeneckém a raném dětském věku. Z důvodu této soutěže mozek-tělo je puberta odložena až do doby, kdy vývoj mozku je téměř ukončen. S blížící se pubertou ovšem zvyšuje testosteron soutěžní schopnost těla pro růst a vývoj, který pokračuje do dospělosti.
"Váha lidského mozku dosahuje 90 procent dospělého ve věku šesti let a 100 procent ve věku 12 let, ovšem růst těla pokračuje do 18 let a dále. (všimněte si, že růst mozku je téměř ukončen, než začne reprodukční zralost)". (Patterns of human growth, Cambridge University Press 1988, pages 60-61)
Přední čelní mozkové laloky se vyvíjejí jako poslední a řídí formální myšlení, t.j. vyšší matematiku, správnou řeč (syntax) a schopnost vytvářet smysluplné úvahy zaměřené do budoucna (hypothesy). To je Piagetova konečná etapa vývoje lidského myšlení, které přímo závisí na konečném vývoji čelních laloků "mezi 11 a 14 lety" (Science 1987;236:1110) Soudím, že raná puberta překáží tomu důležitému konečnému vývoji čelních laloků. Na příklad bylo referováno, že výsledky standardisovaných testů třinácti- a sedmnáctiletých z roku 1986 jsou nižší než výsledky z roku 1970, kdežto výsledky devítiletých zůstaly poměrně stejné (Science 1988; 241:1751). Soudím, že tento úpadek je vlivem puberty, která v této zemi nyní probíhá průměrně mezi devátým a třináctým rokem. Naše děti v průměru ztrácejí schopnost ovládnout matematiku a angličtinu... bez funkčnosti čelních laloků nemohou děti předvídat následky svého chování nebo své chování řídit. Násilné činy a sexuální aktivita dětí a teenagerů jsou impulsivní akce. Tyto impulsy jsou iniciovány v základní části mozku ovlivňované hlavně testosteronem. Děti vstupují s každou generací stále o něco dříve do puberty a raná puberta zastavuje konečný vývoj mozku. To znamená, že přední část našeho mozku stále víc zakrňuje s každou generací...
Potud tedy můj jen částečný kostrbatý výtah z dosti nepřehledného, ale obsahově zajímavého článku James Michael Howard: "Dehydroepiandrosterone, Melatonin, & Testosterone in Human Evolution", který najdete jen na Internetu, podle mého názoru asi proto, že uvádí fakta, která nejsou - bohužel pro ně - politicky korektní, a proto jsou nediskutovatelná a jinak nepublikovatelná, alespoň v politicky korektních zemích jako jsou USA a Kanada.
Jsem laik v této věci a nevím, jaké stanovisko k článku zaujali nebo by mohli zaujmout odborníci, ale zdá se mi, že autorovy hypothesy jsou v praxi velice blízké realitě. V jeho optice je tedy pravděpodobné, že vyspělé národy trpící nízkou porodností by si asi moc rychle nepomohly, kdyby chtěly chybějící lidi slepě doplňovat z řad příslušníků rychle sexuálně dospívajících národů. To se, myslím, už tuší.
Po začátku operací kolem Kosova pak visí ve vzduchu otázka, jak podle Howarda nahlížet na jednání presidenta Clintona, který měl zřejmě rozhodující slovo v zahájení operace presentované "progresivními" mluvčími NATO jako humanitní, operace zcela nepromyšlené, nepřipravené a doslova impulsivní. J. Jírovec (Primitivismus americké zahraniční politiky, Internet, Britské listy, 5.5.99) v této souvislosti cituje z článku novinářky Maggie O'Kanové:
"Jeden americký novinář, působící v Itálii, hovořil o informacích (získaných od nejmenovaného velvyslance) ohledně toho, co se odehrálo mezi italským premiérem Massimem D'Alemou, presidentem Clintonem a Clintonovým poradcem pro národní bezpečnost Sandy Bergerem, čtrnáct dní před tím než začala válka. "Co budeme dělat," ptal se D'Alema, "jestliže se přes hranice začnou valit tisíce uprchlíků a Miloševič se odmítne vzdát?" President Clinton prý pokrčil rameny a obrátil se na Bergera a zeptal se, "Sandy, co budeme dělat pak?". "Dál bombardovat", řekl Sandy. Clinton se obrátil zpátky k D'Alemovi a řekl, "Dál bombardovat."
Přičtěme k tomu i Clintonovo zcela nedospělé chování k ženám a i takovou zdánlivou maličkost jako to, že po hromadné vraždě v Littletonu vyzval americkou veřejnost k bojkotu extrémně násilnických počítačových her Doom, Mortal Kombat a Killer Instinct, kterými byli prý posedlí mladiství vrahové; v téže době, kdy letectvo NATO dává mediím k disposici detailní záběry útoků bombami či raketami na nevojenské objekty v Srbsku, které se od shora zmíněných her liší asi jen tím, že reprodukují skutečnost. Z toho nám může vyjít, že v Clintonově dospívání asi nedopadla soutěž mozek - tělo docela zřetelně ve prospěch mozku a že podobně tomu mohlo být i u jiných impulsivně bojechtivých NATO prominentů v kosovské krisi.
V zemích Koruny české na tom, zdá se, nejsme v tomto ohledu tak docela špatně. Podle posledního průzkumu z března t.r. je průměrný věk začátku sexuálního života 17 let a u mladých lidí se dokonce nevylučuje ani jeho mírné stoupnutí. Můžeme tedy doufat, že jejich čelní laloky budou mít dost času k dokončení svého vývoje a musíme hledat cesty, jak zabránit tomu, aby tento cenný kapitál nebyl prošustrován, abych to řekl správně česky, jako skoro všechno ostatní.
Jaroslav Teplý, 6.5.1999
Poznámka Jana Čulíka: Gulag v Americe. K metodě "zero tolerance" a její variaci, zákonu "three strikes and out" (třikrát něco spácháte a jste "mimo") napsal v sobotu 8. května 1999 deník Independent:
Jako mladý muž jste odsouzen za trestný čin. Vězeňský trest si odpykáte. O deset let později, v záchvatu zoufalství, ukradnete cigarety. V důsledku nového amerického zákona pak čelíte trestu 25 let vězení až doživotí.
Za posledních dvacet let se stalo ve Spojených státech něco pozoruhodného. Součinností lidového strachu ze zločinnosti, který živí stále více senzacechtivá média a rétoriky oportunistických politiků, kteří chtějí vyvolávat dojem, že "tvrdě bojují proti zločinnosti" vznikl první skutečný gulag demokratického světa.
V roce 1980 bylo ve vězení ve Spojených státech 300 000 lidí. Dnes je v amerických vězeních téměř 2 milióny lidí a navzdory daleko nižší zločinnosti počet vězňů dále roste.
Je to důsledkem dvojí změny v politice: nejprve byly zavedeny zákony v rámci "Války proti narkotikům a od sedmdesátých let povinné minimální vězeňské tresty (...) Pak, začátkem devadesátých let začali politikové využívat zločinnosti jako mocné volební zbraně a navzájem soutěžili v zavádění stále tvrdších zákonů. V letech 1993 - 1995 přijalo několik států zákony o trojí recidivě. Důsledkem toho se obrovská vězeňská síť ve Spojených státech stala smetištěm pro americké narkomany, mentálně nemocné osoby, propuštěné z psychiatrických léčeben, bezdomovce a městské nezaměstnané, jako je například bezdomovec z Miami, recidivista drobných krádeží, který byl nakonec odsouzen na čtyřicet let do vězení za to, že ukradl ze supermarketu 22 rolí toaletního papíru.
Kalifornie, která má 37 miliónů obyvatel, má dnes 160 000 lidí ve vězení, 20 000 z nich má trest doživotí. Stát Kalifornie to stojí 4 miliardy dolarů ročně. Texas má 150 000 vězňů. Pro srovnání: Velká Británie, s přibližně 60 milióny obyvateli, má ve vězení 61 000 lidí.
Jak to bylo se zdarmým udělením komerční licence televizi Nova
Mimopražský autor dopisu si přeje zůstat v anonymitě.
Vážený pane Čulíku,
v úterních BL v článku pana Milana Šmída bylo mimo jiné uvedeno
Kdo mohl tusit, ze se objem trhu televizni reklamy behem tri let (take
diky
cenove politice TV NOVA) do roku 1996 zectyrnasobi? Pravda, jisty Jonas
to tvrdil uz tenkrat.
Býval jsem pravidelným posluchačem pořadu Káva u Kische vysílaném v
sobotu na Praze (ČR2) v 16:30. V jednom z pořadů byl hostem tento jistý
pan Jonáš. V rozhlasovém archivu je tento hodinový pořad jistě uložen.
Pokud si ještě pamatuji, říkal tam, že učinil nabídku na privatizaci (či
licenci, už teď nevim přesně, jak to tam bylo) TV (tehdy se ještě
nejmenovala Nova) a nabídl 1,2 nebo 2 miliardy korun a že tato nabídka
byla zamítnuta (padlo tam i jméno Vladimíra Železného). Muselo tak
učinit konkrétní lidé, možná, že některý z nich teď naříká, že státu
chybí peníze. Přesto se jim určitě nic nestane.
Pan Jonáš se tam představil jako syn pražských emigrantů z roku 1968
jako poradce mezinárodního měnového fondu působící myslím v Holansku.
Jeho vystoupení mne zaujalo a říkal jsem si, že když takoví lidé
odchazejí, co nám tady potom zbude? - To, co tu nyní máme!
PS: nezveřejňujte, prosím, mé jmeno ani v archivech. Děkuji.
Jak je to se zbrojařským veletrhem IDET
S nechuti jsem docetl clanek Frantiska Rocka o ubohych hubenych kravach
naseho zbrojniho prumyslu. Postoje pana Rocka se vyznacuji takovou mirou
moralniho relativismu, ze by se nad tim pozastavil snad i Vaclav
Belohradsky.
Prave postoje lidi jako je pan Rocek dovedly svet ke druhe
svetove valce a maji na svedomi vetsinu lokalnich krizi. Zduvodneni
jejich chovani je pritom odzbrojujici - nebudu-li se na obchodu se smrti
podilet je, urve muj potencialni zisk nekdo jiny. Oznaceni tech, kteri
maji jiny postoj, za tajtrliky, pak jaksi vyplyva z logiky veci.
Zajimalo by mne, jak by se pan Rocek tvaril, kdyby nejaky grazl podobne
schema pouzil k ospravedlneni kradeze jeho auta ci znasilneni jeho
manzelky. Namitka, ze se jedna o cinnosti nezakonne, zatimco obchod se
zbranemi je (bohuzel) s jistymi omezenimi legalni, neobstoji - pokud
jako jediny zdroj spravneho chovani pouzijeme pozitivni pravo, neslo v
jistem obdobi nasich dejin proti fasisitickym a komunistickym
koncetrakum rici ani slovo.
Ale zpatky k jadru veci: Prikladam nekolik podle meho
mineni dulezitych informaci o veletrhu IDET 99, ktere na jeho
oficilanich web-strankach (http://www.idet.cz) nenajdete.
Zvlastni
pozornost zaslouzi zejmena informace o zde vystavujicich firmach - chtene prozapadni , "demokraticke" image veletrhu po jejich precteni
vazne utrpi.
Jan Rovenský
IDET - obchod se smrtí
(Zdroj - NESEHNUTÍ - nezávislé sociálně ekologické
hnutí - další informace najdete na http://nesehnuti.ecn.cz)
Zvykli jsme si vnímat válku tak, že existuje agresor a ten, kdo se brání. Zbrojařské
firmy nás učí, že toto dělení na dobro a zlo je nesprávné. Podívejme se na válečný
konflikt z jejich perspektivy. Jsou striktně nestranné, čehož praktickým výsledkem je
vyzbrojování obou stran konfliktu. A tak je ve válkách již téměř běžné, že z obou stran
fronty na sebe míří zbraně jednoho výrobce, a až se navzájem zničí, výrobce rád
dodá nové. Dokud je ovšem alespoň jedna ze stran schopná za jejich zbraně platit a
dodávat k nim obsluhu. Vítězem je, ať válka skončí jakkoli, zbrojařská firma. Kolem
dodávek zbraní se točí obrovské peníze. Je potom pochopitelné, že pro takový
obchod udělá firma vše, včetně korupce. Mnohým firmám není při jejich obchodování
cizí ani porušování embarg na dodávky zbraní vyhlašovaných Radou bezpečnosti
OSN či zákonů omezujících obchod se zbraněmi v jednotlivých zemích. Při exportu
zbraní sledují firmy výhradně cíl zvyšování vlastního vlivu, bez ohledu na důsledky pro
zachování mezinárodní bezpečnosti a stability vyjádřené dohodami a embargy.
Dodávky do zemí, kde zuří občanská válka a do zemí s diktaturami, které porušují
lidská práva, jsou pro zbrojařské firmy nevysychajícím zdrojem financí. Je jisté, že
například v Indonésii, Iráku, Rwandě či Turecku jsou zbraně žádaným obchodním
artiklem, a tak s těmito režimy zbrojní obchodníci uzavírají kontrakty, aniž by brali v
potaz mezinárodní a vnitřní politickou situaci nebo se snad ohlíželi na úroveň
dodržování lidských práv v dané zemi.
Všechny zbrojařské firmy, o kterých se na dalších stranách píše, vystavovaly
své zboží na brněnském veletrhu IDET - největší akci svého druhu ve střední
Evropě.
Účast na letošním ročníku (IDET 99) nepotvrdily či odřekly firmy Norinco a
Dassault Aviation. Firma Mc Donnell Douglas byla v roce 1997 pohlcena firmou
Boeing.
Zbrojařské firmy a porušování lidských práv
Země porušující lidská práva a firmy, které tam dodávají zbraně
Barma
Vládnoucí vojenská junta vede genocidní politiku - systematicky vyhlazuje etnické
menšiny a brutálně potlačuje lidská práva. Praktiky vládnoucí Státní rady pro obnovu
veřejného pořádku (SLORC) připomínají praktiky Rudých Khmerů. SLORC násilně
vystěhovala čtyři až pět milionů osob z měst do táborů pod vojenským dohledem, 11
dopouštěla a dopouští se nezákonného věznění politických oponentů - členů
opozičního prodemokratického hnutí, pravidlem je mučení při výsleších a ve věznicích,
časté jsou mimosoudní popravy. 1
V Barmě je u moci jeden z nejrepresivnějších režimů současného světa, který by se
neobešel bez vojenské podpory zvenčí. Zbraně mu dodává čínská státní firma
NORINCO. Z nedávné doby se jedná např. o dodávky tanků, děl, kalašnikovů a jiné
výzbroje v hodnotě 400 mil. USD. 9
Čína
Čínský právní systém je v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv - neobsahuje
presumpci neviny, negarantuje svobodu shromažďování atd. Tisíce lidí jsou
každoročně uvězněny po nespravedlivých procesech nebo jsou vězněny bez obvinění
a soudu. Vězni svědomí jsou mučeni a popravováni.
V "autonomních oblastech" Tibet a Xinjiang jsou tvrdě trestáni ti, kdo volají po větší
náboženské a politické svobodě. Komunistická totalitní moc zbavila příslušníky
etnických menšin základních lidských práv - na svobodu vyjadřování, užívání
mateřského jazyka, volný pohyb.1
Největším zahraničním dodavatelem čínské lidové osvobozenecké armády je Rusko.
Z nedávné doby vzpomeňme jen několik největších dodávek ruské státní exportní
společnosti Rosvoorouzhenie: od roku 1994 realizovaná dodávka ponorky třídy Kilo 6,
9, 2 letadlové křižníky třídy Kiev prodané v roce 1995 9 a v roce 1997 dodané 2
torpédoborce třídy Sovremenny s vybavením a výzbrojí, systémy S-300 a
protiletadlové rakety SA-10 a SA-15. 9
Francouzská firma Thomson prodala ČLR svůj systém Crotale, raketovou zbraň voda
- vzduch. 9
Italská firma Alenia Difesa dodala do Číny protiletadlové rakety Aspide. 9 Čína poté
zahájila výrobu vlastní verze této rakety. 6, 9
Ruská firma Suchoj Attack Aircraft dojednala prodej letounů Su-27 a Su-30 do ČLR. 9
První dodávka měla proběhnout koncem roku 1998 a v průběhu dalších 15 let se
plánuje sestavit v Číně z ruských součástí kolem 200 letadel Su-27. První várku letadel
Su-30 si Čína zřejmě objednala začátkem tohoto roku, následovat budou
pravděpodobně i další dodávky a možná opět podíl na kompletování i tohoto typu
stroje. 4
Etiopie
Roku 1985 začal prosovětský režim Mengistu Haile Mariama, jenž praktikoval politiku
systematických čistek etnických a náboženských menšin, realizovat program
"povesničtění", inspirovaný stalinskou kolektivizací. Za jediný rok bylo násilně
přesídleno 600 tisíc rodin a zemřelo na 2 miliony lidí. Mezinárodní organizace dokládají,
že za Mengistova režimu byli hromadně popravováni civilisté - vyhladovělé je házeli
do příkopů a drtili tanky. 11
Na dodávkách zbraní totalitnímu režimu Mengistu Haile Mariama se podílela firma
General Electric, která v letech 1974 - 75 dodala letouny F-5 5, a firma Suchoj, která
dodala 4 letouny Su-27. 7
Guatemala
Více než tři desetiletí trvající občanská válka znamenala pro Guatemalce systematické
používání politických vražd k potlačování opozice. I když oběti represe pocházely ze
všech vrstev společnosti, zasáhla svým počtem cíleně především indiánské rolníky,
potomky Mayů, kteří představovali více než 60% obyvatelstva země. Stálý tribunál
národů v roce 1983 potvrdil obvinění z genocidy. 11 Amnesty International
dokumentuje i nyní četné případy mučení, "zmizení" a mimosoudních poprav
nepohodlných občanů.
Izraelská státní firma Israel Military Industries (I.M.I.) prodala guatemalské armádě v
období občanské války samopaly UZI a útočné pušky Galil. Tato armáda ještě několik
let po ukončení konfliktu porušuje lidská práva a obchoduje s drogami. 9
Chile
V roce 1973 se po vojenském puči chopil moci generál Augusto Pinochet. Bojům
padlo za oběť 15 tisíc lidí a desetina obyvatelstva emigrovala. Byl ustaven tvrdý
vojenský režim, který zakázal politickou opozici a brutálně porušoval lidská práva. Za
šestnáct let diktatury bylo uvězněno kolem 130 tisíc lidí, z nichž mnozí byli mučeni a
tisíce zmizely beze stopy. 10
Francouzská firma Dassault Aviation prodala do Pinochetova Chile 21 letounů
Mirage-5 (zčásti licenční výroby). 5
V době Pinochetovy diktatury bylo do Chile dodáno 16 bojových letounů F-5 firmy
Northrop, poháněných motory firmy General Electric, a to navzdory platnosti tzv.
Kennedyho dodatku z roku 1974, který zakazoval vývoz zbraní do této země. 5
Za Pinocheta se u chilské firmy Cardoen vyráběly transportéry Piranha švýcarské
firmy Mowag. Chilská armáda má ve výzbroji na 200 těchto vozidel. 5, 8
Indonésie
V roce 1975 anektovala diktatura generála Suharta nezávislý Východní Timor a od té
doby tam vede vyhlazovací válku. V krvavých praktikách pokračuje země i po
Suhartově pádu. 680 tisíc obyvatel Východního Timoru utrpělo indonéským vpádem
větší ztráty než kterýkoli jiný národ, vystavený po druhé světové válce ozbrojené invazi.
11
Agresor se snaží snižovat počet obyvatel masakry, hladomorem, omezováním
porodnosti a deportacemi. 1 Indonésie se objevuje na čelných příčkách seznamů
Amnesty International dokladujících mimosoudní popravy, "zmizení", mučení a špatné
zacházení, zadržování vězňů svědomí, nespravedlivé procesy či věznění bez obvinění
a soudu.
Do Suhartovy Indonésie 70. let prodala francouzská firma GIAT 100 lehkých tanků
AMX-13 a 200 bojových vozidel pěchoty AMX-VCI. 5
Americká Lockheed Martin Corp. se spolu s General Electric podílela na dodávce 12
letounů F-16 a 14 letounů F-5. Použití nově zakoupených F-16 na okupovaném
Východním Timoru vyvolalo dokonce protest Kongresu USA. 9
Indonéské letectvo vyzbrojila 28 letouny Douglas A-4 Skyhawk americká firma Mc
Donnel Douglas. 8
Vojenské dodávky přišly i ze Švýcarska - indonéská armáda vlastní i kanóny Oerlikon.
6, 8
Irák
V podpoře diktátorskému režimu Saddáma Husajna proti "islámskému nebezpečí" se
vzácně spojily SSSR, USA a Francie.
Lacino získané zbraně použil Husajn nejen proti
Íránu během íránsko-irácké války v letech 1980 až 1988, ale i proti iráckým Kurdům
usilujícím o nezávislost - vládní jednotky v polovině 80. let ničily kurdské samosprávné
území na severu země chemickými zbraněmi - a v srpnu 1990 s nimi okupoval
Kuvajt. 10
Díky prodeji protilodních raket Exocet s naváděcím systémem firmy Thomson do Iráku
bylo možno srovnávat účinky této francouzské rakety na britské a americké válečné
lodě. 9 Během tzv. války v Zálivu v roce 1991 se ještě více vyhrotila (zdánlivě)
paradoxní situace: "spojenci" ničili vlastní bojovou techniku na straně nepřítele.
Dassault Aviation prodala Iráku 133 stíhaček Mirage F-1 a Bagdád se také podílel na
výrobě Mirage 2000. 9
Ve výzbroji irácké armády jsou také obrněné transportéry švýcarské firmy Mowag. 8
Na dodávce protiletadlových kompletů Roland 1 se podílela francouzská GIAT,
vrtulníky Hughes dodala americká Mc Donnel Douglas.
Irák byl mocně vojensky podporován také z Ruska (tanky T-69 a T-72) a Číny (tanky
T-59 a T-62). 4
Írán
V lednu 1979 prohlásil ajatolláh Chomejní Írán islámskou republikou v čele s
revolučním výborem šíitských duchovních. Odpůrci jeho fundamentalistického režimu
byli popraveni jako kontrarevolucionáři. V zemi bylo uzákoněno islámské právo, tzv.
šaría, které je v příkrém rozporu s lidskými právy. 10
Po přerušení zbrojních dodávek Íránu v roce 1979 bylo do této země prostřednictvím
Izraele prodáno 18 stíhacích bombardérů Mc Donnel F-4 a 46 bitevních bombardérů
Douglas A-4, vyráběných už v té době fúzovanou firmou Mc Donnel Douglas. 9
V rámci tajné operace CIA, která vešla v širší známost díky aféře Írángate, bylo
prostřednictvím Izraele prodáno do Íránu 235 kompletů raket HAWK, které tehdy
vyráběla americká firma Raytheon. 9 Nyní jsou tyto rakety upravovány k použití na
letounu F-14. 7, 9
Ve výzbroji íránské armády jsou také tanky T-59 a T-62 firmy NORINCO. 5, 8
Firma Rosvoorouzhenie dodala do Íránu v roce 1993 2 ponorky třídy Kilo a 1 další
pravděpodobně v roce 1996. 9 Mezi lety 1991 až 1994 tato ruská státní firma dodala
30 bojových letounů MiG-29, 300 tanků T-72 a nezjištěný počet protiletadlových raket
SA-5. 6, 9
Kambodža
Po pádu Pol Potovy genocidní diktatury docházelo v zemi k postupnému nárůstu
napětí mezi armádou postkomunistického establishmentu a Rudými Khmery
projevující se ojedinělými ozbrojenými střety. Krize vyvrcholila v roce 1997 otevřenou
válkou mezi oběma tábory a ani volby v roce 1998 situaci nevyřešily. 9
Porušování lidských práv se v Kambodži dopouštějí zejména policejní složky.
Amnesty International sleduje četné případy mučení, mimosoudních poprav a
nespravedlivých procesů zejména s vězni svědomí.
Česká firma Aero Vodochody uzavřela v roce 1994 kontrakt a v roce 1996 sem dodala
první 2 cvičné a lehké bojové letouny L-39. 6, 9 V současné době vlastní Kambodža 5
těchto lehkých bojových letadel. 4
ČR prodala do Kambodže 40 tanků T-55 a 26 obrněných transportérů OT-64 krátce
před vyhrocením krize v roce 1997. 9
Korejská lidově demokratická republika
Severní Korea zůstává uzavřena mezinárodním organizacím monitorujícím
dodržování lidských práv - o stavu v této oblasti nejlépe vypovídá fakt, že vláda
usilovala v roce 1997 o vystoupení z Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech s odůvodněním, že se o práva svých občanů nejlépe postará sama, což OSN
odmítla. 1 V zemi, kde umírají miliony lidí v důsledku hladomorů, jde 35% výdajů
státního rozpočtu na zbrojení. 4
Koncem osmdesátých let dodala do KLDR firma Suchoj svá letadla Su-25 a Su-27. 9
Také firma Rosvoorouzhenie dodala Severní Koreji několik bojových letounů MiG-29.
Navíc tam prodala i licenci na jejich výrobu, 9 takže nyní KLDR vlastní 48 těchto strojů.
4
Libye
Režim Muammara Kaddáfího nechvalně proslul podporou mezinárodního terorismu. V
roce 1992 byly na Libyi uvaleny sankce OSN v souvislosti s bombovým útokem na
letadlo amerických aerolinií v roce 1988. V zemi jsou pošlapávána lidská práva -
zejména členové opozičních islámských skupin jsou vězněni po zinscenovaných
procesech, mučeni a popravováni. 1
Přes vyhlášené embargo prodala do Libye francouzská firma Dassault Aviation 32
letounů Mirage F-1. 5 Podle údajů z roku 1998 vlastní Libye dalších 38 letounů od této
firmy. 4
Paraguay
Až do roku 1989 byla země pod diktaturou generála Stroessnera. Za 35 let uprchlo ze
země na jeden a půl milionu obyvatel a 360 tisíc jich prošlo vězením. 12 Hlavní obětí
se ale stal indiánský kmen Acéů. Ten totiž "brzdil plán hospodářského rozvoje země"
- představoval překážku pro ropné společnosti, které se rozhodly těžit na jeho území.
Proto se vláda, podporovaná Spojenými státy a nadnárodními společnostmi, rozhodla
pro "konečné řešení" indiánské otázky. Acéové byli brutálně nahnáni do rezervací -
koncentračních táborů podle nacistického vzoru, kde byli mučeni a vyvražďováni.
Mnoho mužů, žen a dětí bylo prodáno do otroctví. 11
V době vlády diktátora Stroessnera dodávala izraelská firma I.M.I. do Paraguaye
samopaly UZI. 6, 9
Rwanda
Ve Rwandě zuří vleklá občanská válka mezi vládnoucími Hutuy a 10% menšinou
Tutsiů. Vládou podporované milice vyvražďují všechny Tutsie bez rozdílu, odhaduje se,
že při hromadných jatkách přišlo o život na 500 tisíc lidí, milion obyvatel musel ze
země uprchnout. 11
Armády i ozbrojené opoziční skupiny vraždí neozbrojené civilisty
včetně dětí a nemluvňat. Běžné je mučení a kruté zacházení, "zmizení"či věznění bez
soudního procesu. 1
Rwandskou armádu vyzbrojovala a finančně podporovala Francie; Komise OSN pro
lidská práva dále dokládá, že také zajišťovala její výcvik. 3 Poté, co pod tlakem
embarga OSN z května 1994 byla oficiální spolupráce kvůli probíhající genocidě
přerušena, docházelo nadále k dodávkám zbraní francouzské firmy GIAT přes
prostředníky. 2
Ve výzbroji rwandských Hutuů byly zjištěny také pozemní miny italské firmy Tecnovar,
na jejichž výrobě se podílí americká General Electric. 2, 9
Část dodávek ručních zbraní, dodaných rwandským Hutuům v době občanské války,
přišla z Číny od firmy NORINCO. 9
Súdán
Islámský fundamentalistický režim Umara al-Bašíra, který nastoupil v roce 1989,
provádí plánovitou politiku etnických a náboženských čistek, projevující se masovými
deportacemi a masakrováním civilního obyvatelstva armádou a kmenovými milicemi.
Vojenská junta uplatňuje program hromadného vraždění a přesunů obyvatelstva: celé
vesnice byly srovnány se zemí, muži povražděni nebo odvlečeni jako pracovní síla,
ženy jsou znásilňovány kvůli "arabskému potomstvu", děti jsou podrobovány
vojenskému výcviku v táborech s islámskou výukou. 11 Komise OSN pro lidská práva
informovala o popravách a rozsudcích smrti za odpadlictví od víry, o masakrování,
mrzačení a deportování civilního obyvatelstva do otroctví.
Súdánskou vojenskou juntu vyzbrojila svými tanky T-59 a T-62 NORINCO. 5, 8
Ve výzbroji súdánského námořnictva jsou také švýcarské kanóny firmy Oerlikon. 6, 8
Súdánská vojenská junta po svém nástupu k moci nakoupila 20 tanků M-60A3
americké firmy Allison, která je součástí General Motors. 5
Turecko
Turecko, ačkoli je členem NATO, figuruje zároveň na seznamech Amnesty
International coby země porušující lidská práva. Již patnáct let trvá válka mezi
tureckou armádou a kurdskými separatisty. Boje si vyžádaly přes několik desítek tisíc
obětí a Ankara je kvůli svému postoji ke Kurdům, největšímu národu bez vlastního
státu, často terčem kritiky západních zemí. V samotném Turecku jsou lidé zatýkáni za
nenásilné politické aktivity, mučeni na policejních stanicích, častá jsou "zmizení" a
mimosoudní popravy, bez skrupulí je potlačována svoboda projevu. 1
Od roku 1987 se podílí na vyzbrojování tureckého letectva americké firmy General
Electric a Lockheed spoluprací na licenční výrobě letounů F-16, používaných v bojích s
Kurdy. 5
V rámci umoření dluhu ruské vlády dodalo Rosvoorouzhenie 17 vrtulníků Mi-17,
transportéry BTR-80, ruční zbraně a munici. 9
Firma Oerlikon rozběhla v Turecku v roce 1988 licenční výrobu protiletadlových
kanonů. 9
Munici dodává německá firma Dynamit Nobel. 9
V roce 1995 došlo k prodeji 62 tanků M60A1 s převodovkami americké firmy Allison
CD-850-6/6A. 9
Turecká armáda využívá k bojům s Kurdy i tanky Leopard-1 německé
firmy Krauss-Maffei Wegmann. 9
Česká zbrojovka vyvezla v roce 1995 pistole vz. 75 do Turecka, kde jich využívá
policie, kritizovaná za porušování lidských práv. 9
Zair
V roce 1997 se skončila více než třicetiletá krutovláda prezidenta Mobutu Sese Seka,
která pro obyvatele země znamenala neustálou hrozbu masakrů, mučení a
svévolného zatýkání ze strany vládních jednotek. 10 Dodržování lidských práv není
silnou stránkou ani nového vedení státu, 1 přejmenovaného na Konžskou
demokratickou republiku.
Mobutuovu režimu v Zairu dodala firma Dassault Aviation 8 letounů Mirage 5-M. 5
Ve výzbroji Mobutuovy armády byly také tanky T-59 a T-62 čínské firmy NORINCO. 8
V minulém roce bylo hlášeno celkem 64 tanků těchto typů. 4
Nekalé praktiky zbrojařských firem
Zbrojařské firmy patří ke společnostem s největším ročním obratem. Často dochází k
fúzím či prodejům pouze určité části výroby, získávání majoritních podílů v mnoha
různých firmách a distribuci výrobků pod jejich názvem. Zachytit všechny pochybné
aktivity je tudíž prakticky nemožné.
Nekalé praktiky zbrojařských firem
NORINCO (China North Industrial Corporation)
Čína vyzbrojovala v době íránsko - iráckého konfliktu obě válčící armády.
V této tradici
pokračuje firma i nadále. V lednu 1999 se vyhrotil dlouholetý pohraniční spor mezi
Thajskem a Barmou, čehož firma NORINCO okamžitě "obchodně" využila. Obě země
teď na sebe míří čínskými zbraněmi.
Firma NORINCO vyrábí nejméně čtyři typy pozemních protipěchotních min, které díky
své nízké ceně jdou dobře na odbyt. ČLR se nezavázala ukončit výrobu této zbraně.
Miny vyráběné NORINCem zabíjejí civilisty v Afghánistánu, Angole, Kambodži,
Mozambiku a Somálsku. 2
V roce 1996 se snažily dvě čínské firmy - NORINCO a Poly Technologies -
propašovat do USA 2 000 kusů plně automatických Kalašnikovů (přičemž držení
automatických zbraní americké zákony zakazují), raketomety a přenosné
protiletadlové rakety- patrně s vědomím čínské vlády. Zbraně měly být prodány na
černém trhu. V souvislosti s tímto případem bylo zatčeno sedm zaměstnanců obou
firem a po osmi dalších vyhlášeno pátrání. 9
V červnu 1998 minulého roku, v době krátce po zavedení amerického embarga vůči
Pákistánu za jeho jaderné výbuchy, založila NORINCO svou odbočku v Islámabádu.
Tento krok má za cíl usnadnit vývoz těžké vojenské techniky do Pákistánu. Velká část
pákistánské výzbroje, zejména tanků a raket, je čínského původu. 9
Rosvoorouzhenie
Je ruská státní exportní společnost, která do roku 1995 vlastnila monopol na vývoz
ruské zbrojní techniky. Tato firma tedy realizovala kontrakty uzavírané Ruskem do
roku 1995 a od té doby všechny kontrakty uzavírané ruskou vládou.
Rosvoorouzhenie současně vyzbrojuje řeckou Republiku Kypr i Turecko, které jsou od
turecké invaze v roce 1974 v neustálém konfliktu.
V době války na území bývalé Jugoslávie docházelo vedle dodávek do Srbska také k
dodávkám zbraní do Chorvatska.
Ruská letadla byla nedávno prodána jak Etiopii, tak Eritreji, které jsou ve vleklém
válečném konfliktu.
V době hrozby leteckých úderů NATO dodalo Rosvoorouzhenie Miloševičově
Jugoslávii protiletadlové zbraně včetně vylepšených systémů SA-6. 9
Rosvoorouzhenie má za sebou nejméně jedno vyšetřování na základě podezření z
daňových podvodů a korupčních praktik, které bylo zahájeno v květnu 1995. Výsledky
dosud nebyly publikovány v dostupných zdrojích. 9
General Electric
Na výzvu Human Rights Watch, aby se zavázala nepodílet se v budoucnosti na
produkci pozemních min, General Electric popřela prokázané údaje o zapojení svých
poboček do výroby této zbraně u italské firmy Tecnovar. Její slogan totiž zní: "GE
brings good things to life". Miny firmy Tecnovar byly mimo jiné i ve výzbroji rwandských
Hutuů. 2
Plynové turbíny GE pohánějí jak čínské torpédoborce třídy Luhu, tak tchajwanské
fregaty amerického původu třídy Perry. 9 Jelikož USA v minulosti několikrát daly najevo
úmysl bránit Tchajwan, firma GE fakticky vyzbrojuje pravděpodobného budoucího
nepřítele vlastní země.
I.M.I. (Israel Military Industries)
Firma I.M.I. vyrábí dva typy pozemních protipěchotních min. Izrael jako jedna z mála
zemí nepodepsal mezinárodní dohodu o zákazu výroby a používání této zákeřné
zbraně. 2
I přes platnost embarga OSN uvaleného na Jihoafrickou republiku v době apartheidu
tam firma I.M.I. prodala licenci na útočné pušky Galil. 9
Lockheed Martin Corporation
Po částečném propojení s firmou General Dynamics se tato společnost stala
vývozcem bojových letadel F-16 a tanků M-1. Kromě problematických dodávek letounů
F-16 (Indonésie), se v roce 1995 firma také přiznala k úplatkům, které jí měly zajistit
kontrakt na dodávku dopravních C-130 Egyptu. 9
Zdroje informací
1 Amnesty International
2 Human Rights Watch
3 Komise OSN pro lidská práva
4 The 1998 - 1999 World Defence Almanac (Military Technology)
5 Kongresová knihovna USA
6 Publikace společnosti Jane's
7 Reuters
8 Military Balance
9 Internet (konkrétní adresy na vyžádání u NESEHNUTÍ)
10 Moderní oxfordský slovník 20. století, Praha 1994
11 Genocidy XX. století, Praha 1997
12 Pečínka, Pavel: Od Guevary k zapatistům, Brno 1998
Informace shromážděné v tomto materiálu jsou ověřené a platné k 28. dubnu 1999.
V případě čerpání údajů či citací z textu uvádějte prosím NESEHNUTÍ jako Váš zdroj.
Respekt k lidským svobodám a právům, cit pro spravedlnost a úcta k člověku jsou
základním východiskem jakéhokoli úsilí o lepší svět - to dnes říká a verbálně uznává
kdekdo, můžeme to dokonce slyšet z úst všech státníků světa a možná to dokonce
slyšíme nejčastěji právě od nich. Řídí se tím ale skutečně všichni i ve své praxi?
Kdyby se tím řídili, těžko by byl asi dnešní svět v tak hluboké krizi. Partikulární zájmy
různých establishmentů, mocenských, politických i hospodářských elit, jednotlivých
ideologických systémů, států či mocenských bloků vždy znovu převažují nad ohledem
ke globálnímu zájmu lidstva, jakkoli energicky deklarovanému...
(Z Otevřeného dopisu Václava Havla Mezinárodním dnům svobod a lidských práv,
květen 1985)
...skutečnou šanci dostane mír teprve tehdy, až dostane šanci člověk. Totiž až
všechny vlády světa pochopí, že lidé, kteří nechtějí válku, odsuzují násilí a vyslovují se
proti zbrojení, musí být přinejmenším slyšeni; že každá poctivá touha po lepším
společenském uspořádání a spravedlivějším a důstojnějším životě musí být
respektována - bez ohledu na to, zda její projev je či není v souladu s oficiálními
stanovisky. Myslím, že velikost šance, kterou má v dnešním světě mír, nezávisí jen na
armádách či vládách. Daleko víc závisí na odvaze všech lidí dobré vůle dávat své
mínění najevo bez ohledu na následky, které to pro ně může mít. (...) Očekávat
odzbrojení jako nějaký dar, který nám dříve či později padne do klína, bylo by pošetilé.
Těžko dají míru šanci nějaká tajná jednání vládních expertů, nedá-li mu ji samo
obyvatelstvo této planety. (...) Dejme šanci míru!
(Z Dopisu Václava Havla mírovému shromáždění v Hannoveru, srpen 1985)
Nemůžeme se donekonečna vymlouvat na to, že nás je míň než jiných. Kdo takto
uvažuje, předem prohrál. Ostatně máme lepší zbraň, než jakou vymysleli všichni
vynálezci dohromady. Tou zbraní je vědomí, že pravda a právo jsou na naší straně.
Zdá-li se někomu, že to je další snílkův přelud, upozorňuji ho, že kdo má tuhle zbraň,
nebojí se ani nejmodernějšího kulometu.
(Z projevu Václava Havla na Staroměstském náměstí dne 25. února 1990)
Jako vrchní velitel branných sil chci být zárukou, že obranyschopnost našeho státu
nebude nikomu už záminkou k tomu, aby mařil odvážné mírové iniciativy...
(Z projevu prezidenta Havla dne 1. ledna 1990)
