Českou veřejností zacloumala nadmíru závažná kauza. V ostravské fakultní nemocnici prý odebírali pacientům orgány pro transplantaci, aniž byly dodrženy zásadní právní a etické normy. V podstatě by to znamenalo, že se Česká republika zapojila do nezákonného kšeftování s lidskými orgány.
Protože veřejnost není dostatečně informována, dostává prostor šeptanda. V jejím podání se hovoří, že záležitost je daleko závažnější, protože ministr zdravotnictví Ivan David je hloubkou lékařského pochybení šokován. Marně prý hledá slova a vysvětlení přenechává policii. Ta už několik měsíců přešlapuje na místě a neověřené informace mohou nerušeně kvést.
Tolik myšlenky, které jsou v podobném sledu přetřásány na pracovištích a za zdmi domovů. Snažil jsem se najít podstatu, chtěl jsem přijít nepodloženým slovům na kloub.
V jistém smyslu slova jsem byl zvýhodněn, protože před třemi lety jsem na tématu publicisticky pracoval. Už tehdy se mi donesly informace, že v ostravském transplantačním centru není všechno v pořádku. Chyběly však důkazy a kauza vyzněla do ztracena.
Hned v úvodu musím připustit, že scházejí i nyní. Nicméně žurnalistika nemůže suplovat orgány činné v trestním řízení.
Důkazy nechť shromažďuje vyšetřovatel, já mohu nabídnout indicie, z nichž plyne jediné - v ostravské fakultní nemocnici leží velmi drahá časovaná bomba.
Jestli se ji podaří odstranit dřív, než naplno otřese důvěrou v české zdravotnictví, bude záležet na skutečném zájmu odhalit pravdu. Zatím ne všechno tomu nasvědčuje. Materiály, které teď předkládám, mohu dokumentovat a jsou odrazem několikadenní práce. Záměrně se tedy vyhýbám komentáři. Posuďte sami, co se v Ostravě vlastně událo:
11. března 1999 navštívili nemocnici členové Parlamentního výboru pro sociální politiku a zdravotnictví PČR.
S touto chronologií byl seznámen ministr zdravotnictví ČR MUDr. Ivan David, CSc. Dne 26. března 1999 ve večerních TV zprávách ministr připustil, že se záležitostí dostatečně nezabýval, od toho že je policie.
Vznikl časový prostor, k němuž se ještě vrátím.
Ředitel FNsP se mezitím dostal do nezáviděníhodné situace. Na jedné straně jej brzdí vědomí lékařské etiky, umocněné snahou neohrozit důvěru pacientů ve zdravotnictví, na druhé straně má důvodné podezření z porušování zákonů.
Zjednodušeně řečeno - nemůže příliš otevřeně hovořit a zároveň musí zjednat nápravu. V té chvíli si ještě neuvědomuje, že obojí současně nelze. A tady se dostáváme k bodu, kdy se mnoho podstatného neděje.
Výsledky práce policejních vyšetřovatelů jsou v nedohlednu, k tomu přičtěme odboráře, vystupující pod vlivem "ohrožených lékařů" a ředitel, který s ohledem na pacienty nechce příliš vysvětlovat.
Skupina lékařů, podezřelá z nezákonných praktik při transplantacích toho využívá, má čas soustřeďovat síly k protiútoku.
Na obranu ředitele vystupuje primář II. Radioterapeutické kliniky MUDr. Pavel Vodvářka. Volí vlastní metodu a snaží se o vysvětlení situace v tisku.
Spolupracuje s deníkem Mladá fronta Dnes (redaktorka I. Lesková) na přípravě tiskového materiálu.
Po redakčním zpracování dostává materiál k autorizaci a zhrozí se. Článek vyznívá zcela jinak. Telefonuje tedy do redakce (9. března 1999) a odmítá publikování. Následně své odmítavé stanovisko sděluje faxem (téhož dne v 16,45 hodin). Cituji z faxu: "... čili rozhovor neautorizuji a nepřeji si, aby jakákoli část, věta, či její část byla publikována..." Podpis Vodvářka.
Přesto článek následujícího dne vychází v původní podobě. Téměř paralelní situace nastala s časopisem Mladý svět. Do Ostravy přijel novinář, seznámil se s okolnostmi a napsal článek. Předložil ho nemocnici k autorizaci a opět ve vedení zavládlo vzrušení. Článek byl napsán tendenčně a obsahoval vyložené nepravdy.
V zastoupení Britských listů jsem se s vedoucím public relations Š. Neuwirthem zúčastnil pražského jednání v redakci Mladého světa (25. března 1999).
Cílem je zabránit vydání nepravdivých údajů. Šéfredaktor Jiří Linhart si nepřál, abych pořídil zvukový záznam jednání, k jednání přizval svědka z řad svých spolupracovníků. Nechal si vysvětlit výhrady a chyby ústně přiznal.
Slíbil, že budou odstraněny a před zveřejněním znovu předloženy do Ostravy k autorizaci.
Primář Dr. Vodvářka se po zkušenosti s MfD snažil uvést záležitost na pravou míru v jiných sdělovacích prostředcích.
"Mluvil jsem se šéfredaktorem MF Dnes Ostrava p. Netočným. Řekl mi, že neví, zda Lesková udělala chybu, nicméně věc prošetří," napsal mi a dodal:
"Dále jsem hovořil se zástupkyní šéfredaktora deníku Svoboda paní Bittnerovou. Řekla, že nechtějí psát proti redaktorům, je to prý věcí MF Dnes.
Totéž bylo v rozhlase." V této fázi mohu potvrdit, mám obdobné zkušenosti - jednotlivá česká média jenom výjimečně zveřejňují statě, kritizující práci jiných sdělovacích prostředků.
Z písemných materiálů, které mám k dispozici, nabízím záznam dopisu, došlého 12. října 1998 na sekretariát ředitele FNsP v Ostravě. Obsah charakterizuje vysoce neetický, a neváhám říci mafiánský způsob jednání, zvolený některými lidmi v bílých pláštích.
Vážený pane řediteli,
po delší úvaze docházím k závěru, že tento dopis, který Vám posílám, musí být napsán a musíte být upozorněn na některé skutečnosti, které snad ve zdravotnictví ani nemají místo!!
Můj manžel (uvedeno plné jméno) prodělal ve fakultní nemocnici, kterou řídíte, velmi vážnou operaci zhoubného nádoru tlustého střeva. Operaci prováděl Profesor MUDr. Pelikán (přednosta kliniky, krátce ve funkci - pozn. M.H.).
S jeho lékařskou péčí i lidským přístupem k mému manželovi jsme byli velmi spokojeni. V průběhu hospitalizace se však zpočátku velmi nenápadně, později již otevřeně, začala vytvářet zvláštní atmosféra ošetřujících lékařů k mému manželovi.
Začali o něm hovořit jako o pacientovi "pana profesora". Opakovali, že "kdo si co začal, ať si to také dokončí" a projevovali o něj minimální zájem.
Již to mě zarazilo. Jakoby pan profesor měl sloužit 24 hodin denně. MUDr. Anděl mi dával nepokrytě najevo, že operace byla špatná, že oni by to udělali úplně jinak.
Byla jsem z těch informací psychicky "nanic". Dne 27. září 1998 byl MUDr. Prokop v nás v hotelu, domlouval svatební menu. Uvedl, že příští týden chtějí za mnou přijet lékaři a to v záležitosti mého manžela.
Řekl, že byli v pátek na pivu a bavili se o manželovi s tím, že je to hrůza a že ho chtějí dát do pořádku. 3. října 1998 kolem 13 hodiny mě MUDr. Anděl s MUDr. Prokopem navštívili v kanceláři.
Oba tvrdili, že operace byla panem profesorem provedena špatně. Zpochybnili jeho titul profesora s tím, že ho stejně dělal u (nečitelné jméno, pozn. M.H.).
Naléhali, abych věc nahlásila lékařské komoře. Dále mě nabádali, abych záležitost, související s operací dala k soudu, že mi půjdou svědčit a že vysoudím veliké odškodné.
Tvrdili, že stejně celou záležitost posílají na ministerstvo a budou informovat média (někdo neznámý skutečně tendenčně a nepravdivě informoval - pozn. M.H.).
Tyto skutečnosti ve mně vyvolaly strach a pochybnosti, zda se nejedná o nekalou hru. Domnívám se, že podobné praktiky by se s ohledem na zdravotní stav mého manžela neměly vůbec řešit. Co nejvíce potřebuje je klid a možnost doléčení.
Na oddělení onkologie, ze které jsem měla strach, se můj manžel psychicky podstatně zlepšil, což přetrvává i nyní.
Věřím, že léčení mého manžela nebude dále negativně ovlivňováno a že bude vedeno v duchu lékařské etiky.
Mám velké obavy, aby následné léčení, které bude na oddělení chirurgie, nebylo poznamenáno tímto mým dopisem. Při vědomí, že zdraví mého muže je to nejcennější, co mám, pochopte prosím moje pocity nedůvěry v další léčbu ve vašem zařízení. Věřím, že se celý případ co nejdříve vysvětlí.
A následují datum a podpis. Dodávám, že stížnost byla prošetřena a svědecky doložena. Zápis ze 16. října 1998 mám rovněž k dispozici.
Text dopisu jsem přepsal téměř doslovně.
Zveřejňuji ho, protože velmi dobře dokumentuje nelehkou roli ředitele FNsP MUDr. Luxe.
Opakuji ještě jednou dilema: Veřejné zdůvodnění personálních opatření s vysokou pravděpodobností ohrozí důvěru pacientů v české zdravotnictví obecně, mlčení vede k mediálnímu zkreslení a posiluje protistranu (tím spíše, že roli mrtvého brouka přijal ministr zdravotnictví I.David).
Vyšetřovatel policie na případu asi půl roku pracuje, zatím bez závěru. Zda se pojem transplantace lidského orgánu stane synonymem pro hrůzné představy, zda si české zdravotnictví dále prohloubí pošramocenou pověst, nechť ukáže čas.
Můj příspěvek měl posloužit lepší orientaci ve spleti současných praktik našeho zdravotnictví.
Miroslav Hruška
