Je vstup do NATO český úspěch?
V souvislosti se vstupem ČR do Severoatlantické aliance se v řadě článků objevila pro mě poněkud překvapivá tvrzení, že se jedná o "výsledek naší aktivity", že jde o "náš úspěch", úspěch "naší diplomacie, armády" či o potvrzení "kvalit českého národa". Je tomu skutečně tak?
Předně si myslím, že každý úspěch přepokládá určitou snahu. Čeští hokejisté byli v Naganu bezpochyby úspěšní, neboť vyvinuli určité úsilí s určitými výsledky. Stejně tak je úspěchem pana X, pokud založil firmu a po letech tvrdé práce z ní udělal prosperující podnik. Naopak v případě paní Y, která uhodne kombinaci čísel, se dá mluvit (v tomto ohledu) spíše o výhře. Paní Y neměla úspěch, měla štěstí. To, že úspěch je záležitostí spíše úsilí, než samotného výsledku, lze demonstrovat na příkladu mentálně postiženého: pokud se díky svému úsilí naučí žít mimo zdi ústavu, je to jeho úspěch. Zaslouží si plnou naši úctu a respekt, i když výsledek (samostatný život) je z našeho pohledu samozřejmostí.
Diplomacie
Je přijetí České republiky do NATO úspěchem české diplomacie? Často slýcháme, že přijetí je výsledkem tvrdé práce prezidenta Havla. Potíž vidím v tom, že nejsem informován, v čem tyto úspěchy spočívají. Aby mi bylo správně rozuměno: myslím si, že i na poli diplomatických jednání existují úspěchy. Je třeba jasné, že při diplomatických jednáních o hranicích Republiky Československé odvedl Beneš velký kus práce a podle historických pramenů se dá hovořit o řadě jeho úspěchů (které se týkají například hranic mezi Slovenskem a Maďarskem, či uhájení rozdělení Těšína na českou a polskou část).
Je například nějakým diplomatickým úspěchem to, že jsme do aliance přijeti zároveň s Polskem, které (jak se tvrdilo v první polovině devadesátých let) má řadu potíží (nižší výkonnost ekonomiky, problematičtější západní hranice, postkomunistického prezidenta)? Přes tyto potíže se dnes ukazuje, že je pro západní spojence méně problematické než my. Není v tomto kontextu naše přijetí spíše samozřejmostí, než úspěchem?
Armáda
Koneckonců se mi zdá, že jsme přijati do NATO spíše navzdory naší armádě, než díky ní. Nejsem odborník na vojenskou problematiku, neabsolvoval jsem základní vojenskou službu, mé hodnocení armády je tedy laické. Následující řádky proto neberte jako objektivní popis kvalit našeho vojska. Přesto je alarmující, pokud má po téměř deseti letech takovou pověst.
Někdy se neochota mladých mužů sloužit v armádě interpretuje jako nedostatek vlastenectví. O vojenské základní službě jsem se podrobně bavil asi s 10 lidmi, kteří ji v posledních šesti letech absolvovali. Kdybych měl sestavit na základě těchto hovorů, jaké že jsou ty vojenské ctnosti v demokratických Čechách, vyjde tento portrét:
Dobrý voják je taký, který chápe, že co velitel, to debil, a dokáže přesto plnit jeho rozkazy bez odmlouvání a to tak pomalu, jak to jen jde. Hlavním úkolem vojáka je dobře se vypořádat s nudou. Za tímto účelem je vhodné se naučit pít a kouřit. Voják je psychicky odolný, neboť musí snášet nesmyslné příkazy nadřízených, které mají často povahu šikany.
Když jsem naléhal na to, aby mi bylo řečeno, k čemu je vojna dobrá, po chvíli zamyšlení mi byly řečeny dvě "pozitiva": Za prvé si člověk uvědomí, že v civilu i ten nejhorší šéf je v podstatě inteligentní člověk, za druhé si zvykne dělat jakoukoliv špinavou práci. Chci věřit, že existují i výjimky, ale přesto se mi zdá, že mezi "záklaďákem" a profesionálními vojáky je v řadě případů vztah jako mezi Švejkem a feldkurátem Katzem. Z těch cca deseti lidí byl jen jeden spokojený. Sloužil na ministerstvu a bavil nás historkami o tom, jak se tam staral o namol zpitou generalitu, případně tím, jak si páni generálové dětinsky hráli s nafasovanými mobilními telefony. Doufám, že jeho pohled nebyl objektivní, protože jinak je armáda hodně nebezpečná (tedy sama sobě, nikoliv nepříteli).
Ceremonie
Česká politická elita (a moc rád bych se v tomto odhadu mýlil) jakoby potvrzovala jednu z hanlivých definic naší mentality, podle které je Čech vůči slabším křupan a vůči silnějším lokaj. Reakce na vystoupení pana Křečka jakoby přesně odrážela obě strany mince: vůči Západu zavládlo zděšení: "ach běda, nejsme ani schopni, coby lokajové, se postarat o dobrý průběh oslav."
Anglický humorista by vyjádřil tento postoj v postavě sluhy, který všechny dějinné události interpretuje pouze v rámci svého mikrosvěta tvořeného pánovou domácností (Bombardování Londýna? Ach to bylo tehdy, když jsem měl ten malér s rozlitým vínem. Mobilizace? To bylo tehdy, kdy jsem kupoval teplé spodní prádlo...) Jedině v rámci slouhovských rozměrů nabývá Křečkovo pískání charakter národní ostudy. Naopak v případě soudu s panem Křečkem se bude plně demonstrovat v plné síle "české křupanství". Může se stát, že věc vhodná leda tak na pozdvižení obočí, či jako zábavná poznámka pod čarou v (hodně podrobných) učebnicích dějepisu, se stane sporem o svobodu slova! Smějeme Clintonovi, jakožto prezidentovi, který vejde do historie sporem o definici orálního sexu. Je možné, že za chvíli se bude zbytek světa (respektive ti, které to ještě bude zajímat) smát Havlovi: Intelektuál, který definoval trestnost určitého typu hvízdání.
Mám být tedy hrdý na to, že jsme v NATO? Začínám mít temný pocit, že by nás přijali, i kdyby vojáci měli jen dřevěné pistole, prezidentem by byl Miroslav Sládek a ministrem obrany pan Křeček. Ona totiž některá důležitá dopravní spojení mezi Maďarskem, Polskem a západní Evropou vedou přes ČR. V nejhorším případě by nás připojili dobytím.
