Lze skutečně srovnávat prezidenta Masaryka s prezidentem Havlem?
K článku Tomáše Peciny "Proč je Václav Havel nepopulární"
Pane Čulíku,
Posílám vám několik amatérských poznámek k poslednímu článku Tomáše Peciny. Snad se jako profesionál neurazí.
Pecinův článek odpovídá klišé, které používají západní zpravodajové, když
si odskočí z Londýna nebo Paříže do Prahy na pivo a trochu reportáže.
Vzbuzují dojem, že vědí o čem píší, ale čtenář nesmí jít moc pod povrch (a
ten jejich ani nejde). Tomáš ovšem věděl, o čem píše, ale prostě nechce
narazit. Proto ty závěry, že Havla tíží ten masarykovský mýtus. Není ale
největším nepřítelem Havlovy popularity stav země, za který je sám do
značné míry zodpovědný? Zde se nabízí obdoba Clintona - pokud nedojde k
nějakému ekonomickému zhroucení, odejde do historie jako jeden z nejlepších presidentů.
J.J.
Lze skutečně srovnávat prezidenta Masaryka s prezidentem Havlem?
Je jistě věcí názoru, zda lze srovnávat presidenty Havla a Masaryka.
Tomáš Pecina to tak
pojal,
ačkoli skutečných styčných bodů je pramálo.
Existují nejméně dva základní rozdíly mezi těmito dvěma presidenty, které
takové srovnání prakticky vylučují. První je v tom, že Masaryk udělal
hodně pro vznik československého státu, kdežto Havlovi se nepodařilo udělat
nic proti jeho rozpadu. Navíc Masaryk svoji vizi (ať již měla jakékoli
nedostatky) dotáhl k výsledku, jímž se po nějakých šedesáti letech ještě
chlubíme, kdežto Havel svoji vizi (ať již měla jakékoli nedostatky)
nedotáhl nikam.
Myslím, že Tomáš Pecina nadměrně generalizuje, když tvrdí, že Masarykovu (a
dodávám Štefanikovu) koncepci čechoslovakismu nepřijali za svou ani Němci
ani Slováci. Není blíže pravdě, že to byli vůdcové politických stran, kteří
"propadli" nacionalismu v rámci uspokojování vlastních mocenských ambicí?
Předpokládám, že zmínku o (chybném) Masarykově antikatolicismu, "který ve
svém důsledku vedl k takové sekularizaci, že dnes je Česká republika
nejateističtější zemí na světě" vsunul Tomáš Pecina do svého textu, aby
potěšil katolické bratry Poláky, jimž byl jeho článek určen. Jinak by snad
musel říct zaplať pánbůh za ten dar - ať si každý vyznává svého boha v
soukromí. Kde by mohlo být Irsko, Afghánistán a třeba Irán? Kde mohl být
Hitler bez podpory Vatikánu?
Beneš jako Masarykův nástupce - a jaká byla jiná možnost na níž by se
politické strany shodly? Dokládat chybnost této volby tím, že (slabý,
nerozhodný) Beneš "tváří v tvář Hitlerově Německu nedokázal udržet státní
samostatnost ani tři roky" hraničí s absurditou. Kolik silných politiků
udrželo nezávislost jiných evropských států v té době?
Zajímavé je Pecinovo objasnění, že Češi tíhnou k asiatví, čímž jsou
předurčeni k tatíčkování. Moc do toho sice nezapadá to, že se často používá
výraz "otcové americké ústavy" nebo "papa Doc", což byla přezdívka Franty
Duvalierů, poměrně odporného diktátora na Haiti. Pokud jde o "báťušku
cara", nabízím vysvětlení, že si tímto zlidštěním mužici alespoň trochu
udržovali naději, že to není takový padouch jako jejich gubernátoři a že
kdyby nebyl daleko (a Bůh Otec vysoko), tak by snad našli nějaké zastání.
Podle mého názoru je tatíčkování masarykování výsledkem snahy přiživit se
červenoknižním pochlebováním na slávě druhého. Ačkoli sláva pozdějších
presidentů je již pochybná, literární prostituce pokračovala.
Další Pecinův argument (týkající se již nástupnictví Václava Havla), že "v
Československu, kde se úzkostlivě dbá na to, jaký obraz má země v
zahraničí, (bylo) zvláště významné to, (že Havel) byl jako jeden z mála
Čechoslováků alespoň minimálně známý v cizině" se podobá přání, jež je
otcem myšlenky.
Absolutně nejznámnějším Čechoslovákem byl v té době samozřejmě Dubček.
Pokud jde o Havla, domnívám se, že se na Západě o něm vědělo relativně málo
lidí (tím nechci říct, že nebyli důležitý pro další vývoj - všimněme si
například jak americká zahraniční politika využívá několika disidentů v
Číně). Protože jsem nějaký ten pátek v Československu žil, troufám si
tvrdit, že masová podpora hesla "Havel na Hrad" odrážela možná v roce 1989 víc
recesistickou náladu (to budou mít komoušové vztek, když bude disident
presidentem) než ohledy na vnější obraz státu.
Pokud má Tomáš Pecina pravdu, že se na zahraniční obraz státu v roce 1989
tak dbalo, pak od té doby došlo k úpadku. O ČR se ve světě mluví především
v souvislosti s úpadkem (hospodářství, rasové problémy, podvody). Jedním z
posledních kamínků do této neutěšené mosaiky byla zpráva, která se nedávno
dostala v anglickém mezinárodním televizním vysílání BBC World až do titulků dne: V ČR bude
legalizována prostituce. A k tomu později vysvětlení, kolik žen bude z
nestaršího řemesla platit daň z příjmu a obrázky jakýchsi, zřejmě
pohraničních kukaní v nichž se ladně vlnily české děvy jejichž pastevci
jdou po mařenách. To je image, pane Pecino, to je image.
Důvody poklesu Havlovy popularity, nelze zkoumat, aniž bychom napřed
definovali příčiny jejího vzniku. Opět se domnívám se, že teorie
masarykovské legendy zde nemůže obstát.
Je třeba uvědomit si, že Masaryk v podstatě skončil rokem 1918. Masaryka
zatlačil do pozadí Beneš, Mnichov, pak válka a komunistická propaganda.
Několik generací se s ním nesetkalo jinak než barvotiskově a na tom se nedá
nic stavět. Z Masaryka zbyly tu a tam sošky na piánech nebo v knihovnách,
Čapkovy Hovory a dojemná publikace, jak ho národ pohřbíval. A pak ještě
povědomí, že byl asketa, spal na tvrdé posteli a jezdil vzpřímeně na koni.
A kolik lidí ví o jeho díle, filosofických názorech, o politické scéně
první republiky, o Masarykově zásazích do ní?
Škoda, že Tomáš Pecina neuvedl Masarykovy "vojenské" míry. Osobně jsem
řadil Masaryka k těm politikům, ktěří nejsou v důsledku nedostatku tělesné
výšky (nejsou "hight-challenged", jak by se mělo politicky správně říct)
zatíženi napoleonským komplexem.
Domnívám se, že Havlova popularita byla založena na představě lidí (později
Havlem samotným úspěšně vyvrácené), že do politiky vstupuje "civil", který
ji dodá lidský rozměr. Po letech oddělení vrchnosti od lidí, symbolizované
servilním podsunováním červených koberců pod nohy papalášů, se najednou
objevil člověk, který vzbuzoval dojem, že po moci vlastně netouží (což
později sám popřel) - ale republiku, tu že je třeba zvednout.
A že si bude řídit vlastní auto a dál chodit do hospody, protože ke starým
praktikám se se nebudeme jaksi vracet.
A že láska zvítězí nad lží a nenávistí, když se všichni přičiníme.
Takže dojem je vzbuzen, ale místo toho, aby byl udržován, začne se drobit.
Podle mého názoru se Václav Havel dopustil několika základních omylů, které
ho budou stát místo v historii. Uvádím je v libovolném pořadí:
Tahanice o Lucernu - v okamžiku, kdy se nemohl dohodnout v rámci rodiny,
jak dál, měl u sebe nechat zvítězit lásku nad nenávistí a mávnout nad tou
polovinou rukou. Nenechme se unést sumou, kterou Chemapol (z peněz které
stejně asi neměl) zaplatil. Havel je nepotřeboval a nikdy potřebovat
nebude. Mohl v praxi ukázat, že jsou i důležitější věci než peníze.
Nerespektování výstražných světel na železničním přejezdu - tímto okamžikem
spadl mezi papaláše, kteří si kdysi dali do vyhlášky, že mají přednost před
životem (sanitkou a hasiči) a lidi si před nimi uplivovali.
Osobní život - především po oficiálním prohlášení, že Havlův vztah s Olgou
nebyl romantický, což mělo vysvětlit, proč se tak narychlo oženil podruhé.
Lidé "svého" Václava a paní Olgu vnímali jako skutečný pár (v české
politice něco nevídaného) a když se o totéž Václav a Dagmar pokusili znovu, už to nebylo
ono.
Dvojí metr pro svobodu projevu - O soudech kvůli urážkám se Tomáš Pecina
zmiňuje sám.
No a když si postupnou desilusi ohledně Havlovy osobnosti spojíme se stavem
české společnosti, pak není divu, že se začínají psát články o tom, proč je
Václav Havel v ČR nepopulární.
K článku Tomáše Peciny "Proč je Václav Havel nepopulární"
PS Mimochodem, proč Havel, autor zaplétající do svých her vtipné repliky,
nenašel nikdy dost odvahy k nějakému vtipu na veřejnosti, třeba aby znemožnil posledlost některých sdělovacích prostředků jeho vztahem k manželce Dagmar...?
