Povinně oslavujeme vstup do NATO?
(An English version of this article is available here in the current issue of the Electronic New Presence magazine.)
Prezident Václav Havel podepsal při přímém přenosu v televizi ratifikační dohodu o tom, že bude Česká republika přijata do NATO. Přerušil ho přitom jen jeden pískající anarchista.
I když jsem se hodně snažil, neměl jsem náhle pocit, že se cítím bezpečněji. Za několik dní, při závěrečném ceremoniálu v americkém státě Missouri, se Česká republika, spolu s Maďarskem a Polskem, konečně stane plným členem Severoatlantické aliance. . Předpokládám, že si tehdy všichni kolektivně oddechneme při vědomí, že je Střední Evropa v bezpečí před neočekávaným útokem Rusů, kteří by přitom museli přejít přes území Ukrajiny a Slovenska. Do Střední Evropy by je bezpochyby přilákala bohatá nabídka českého hospodářského zázraku.
Je ale podivné, že menší a bohatší státy v téže části světa, jako je Rakousko a Finsko, neusilují příliš zoufale, aby se staly členem Severoatlantického společenství...
No, ono to vlastně není vůbec tak podivné. Vojenský důvod, proč by malé státe střední a východní Evropy měly vstupovat do NATO, upřímně řečeno, neexistuje. A který soudný člověk by se v nynějším hospodářském klimatu uvázal do programu nákladného, dlouhodobého rozšiřování a modernizace armády, jen pro to, aby mohl ukázat, že vlastní jeden z odznaků západního klubu?
Odpovědí samozřejmě je, že to chce většina středoevropských elit a -
pokud jsou ochotni se obtěžovat se nad tím zamyslet -
i většina obyvatel středovýchodní Evropy. Pro lidi, jejichž země se stávaly obětí invazí, anexí, cizího vyjednávání a okupace mocných, agresívních sousedních států, je přitažlivost relativně vlídného objetí Severoatlantického společenství a lákavá možnost stát se členem klubu Významných Států za víceméně rovných podmínek zjevná. Ale ono to něco stojí.
Každý nový letoun eurofighter, který poletí do Perského zálivu v českých, polských a maďarských barvách, aby poskytl nějakému budoucímu Saddámu Husajnovi lekci anebo bombardoval strany účastnící se rozhovorů o nějakém budoucím Kosovu, bude znamenat chudší školy, horší nemocnice a méně vyčištěné splašky, vytékající do řek, anebo vyšší daně pro rodící se středoevropské střední vrstvy.
Je ovšem možné, že se ukáže, že to byly rozumně vydané peníze. Ruská vojenská hrozba středovýchodní Evropě se sice v současnosti zdá asi tak pravděpodobná jako vánice v červenci, navzdory tomu, že domácí ruská politika směřuje k autoritářství a nacionalismu. Ale za dvacet nebo třicet let, kdo ví, jaké sny zakoření v Kremlu? "Buď bude Rusko veliké anebo vůbec nebude," jak to jednou formuloval jeden schopnější carův ministr. A to je názor, který na určité úrovni sdílí i nejliberálnější Rusové. Kdyby zrodila vaše země Tolstého, porazila tři čtvrtiny Hitlerových armád a vyslala prvního muže do vesmíru, pravděpodobně byste měli ten názor také. Avšak "velikost" a hrdé vystupování na mezinárodním jevišti znamená, že vaše země musí svou moc projevit v nějakém zahraničním regionu. Kdybych seděl na ukrajinském, litevském či kazašském ministerstvu zahraničních věcí, bylo by mi poněkud při uvažování o další otočce kola historie poněkud nevolno.
Ale jestliže se ukáže, že se pojelcinovské Rusko stane mírovým státem, který se bude více spoléhat v touze realizovat své velmocenské ambice na banky než na tanky, anebo bude-li se jen vařit ve vlastní šťávě stagnace latinsko-amerického stylu, příští generace Čechů, Maďarů nebo Poláků bude možná vedoucí politiky jako je Václav Havel proklínat, že zavedli své země ve spánku do nákladného a zbytečného vojenského projektu. Havel opustil utopické představy o rozpuštění vojenských bloků, které kdysi zastával jako disident, a připustil, jako tolik jiných lidí, nechat se zhypnotizovat minulými historickými agoniemi a přemoci absurdní uctivostí pro existující status quo.
Jenom čas ukáže, jestli rozhodnutí přidat se na druhou stranu ve studené válce, v době, kdy už studená válka skončila, bylo činem náhodné předvídavosti, anebo jen další ukázkou postkomunistické pošetilosti.
