České pravicové strany udržují při životě KSČM
(An English version of this article is available here in the current issue of the Electronic New Presence magazine.)
Jeden čtenář časopisu Electronic New Presence se mě nedávno zeptal, co si myslím o roli KSČM v české politice. Zamyslel jsem se nad tím a dospěl jsem k názoru, že by měli být Češi za tuto stranu vděčni, protože hrála a hraje svou roli tak pěkně. Je snad rolí KSČM být pátou kolonou, která má zničit demokracii zevnitř? Ne. Naopak, KSČM sehrála důležitou roli tím, že zůstala jedinou nezreformovanou komunistickou stranou ve střední Evropě. Tím, že si odmítla změnit jméno, že odmítla odsoudit komunistický puč z roku 1948, tím, že i nadále považuje ruskou říjnovou revoluci za "progresívní", otevřela tato strana dveře pro existenci jediné čistě sociálně demokratické strany v regionu.
Česká sociálně demokratická strana se může chlubit, že nemá vazby na komunistickou minulost. Ve všech ostatních středo a východoevropských zemích se proměnily komunistické strany na strany sociálně demokratické. Vzhledem k tomu, že měly lepší organizaci, infrastrukturu a zkušenější politiky než ostatní strany, dokázaly z politiky vytlačit autentické sociálně demokratické strany. Jako zreformovaní komunisté se tyto strany nemohou chovat jako tradiční sociálně demokratické strany, protože většina jejich klientely jsou členové bývalé nomenklatury, kteří se obohatili během přechodu k tržnímu hospodářství. Například, prostřednictvím "spontánních privatizací" si vzali ředitelé státních firem často zařízení i materiál státních podniků pod vlastní správu a založili z toho vlastní, nové soukromé podniky. Vedoucí komunističtí představitelé to dovolili, aby státní byrokracie nebránila jejich hospodářským a politickým reformám. V důsledku toho nyní existuje velká skupina bohatých podnikatelů, kteří podporují tyto "socialistické strany". Tak tito zreformovaní komunističtí sociální demokraté musejí zároveň politicky zastupovat novou bohatou hospodářskou elitu, stejně jako tradiční levicové voliče i konzervativní dělníky v těžkém průmyslu, kteří očekávají i nadále pro své podniky silné dotace.
V České republice je ČSSD v relativně záviděníhodném postavení. Vzhledem k tomu, že nemá spojení na starou nomenklaturu, nemusí se starat o uspokojení zájmů nových bohatých lidí. V ČR se komunisté, kteří se stali kapitalisty, spoléhají na pravicové strany. Kromě toho, dělníci v těžkém průmyslu, kteří se stavějí proti modernizaci hospodářství, hlasují pro KSČM. To dává ČSSD možnost realizovat pragmatickou politiku levého středu, která dokáže přilákat podporu středních vrstev, stejně jako většiny dělníků.
Povšimněte si, že jsem použil výrazu "dává možnost". To totiž neznamená, že by to ČSSD dělala do takové míry, jak by mohla. Premiér a šéf strany Miloš Zeman má ve zvyku děsit střední vrstvy a odhánět je od ČSSD svým demagogickým jazykem. Existuje také skupina starých, konzervativních ministrů, kteří jsou zamilováni do těžkého průmyslu a o nichž se mí intelektuální přátelé obyčejně vyjadřují jako o "primitivech".
Takže, i když je ČSSD jedinou sociálně demokratickou stranou ve střední a východní Evropě, která není pošpiněna komunistickou minulostí, většina českých středních vrstev ji nepovažuje za klasickou, západoevropskou sociálně demokratickou stranu.
To znamená, že ČSSD je organizace, která nehraje svou roli řádně. KSČM dělá mimoděk všechno, co je v jejích silách, jen aby ČSSD pomohla. Tím, že se KSČM odmítla zreformovat, dala ČSSD šanci, aby z ní vznikla velká strana. A kromě toho, vzhledem k tomu, že počet dělníků v těžkém průmyslu neustále klesá, a vzhledem k tomu, že komunisté, kteří se stali kapitalisty, podporují pravicové strany, komunisté by měli v ČR už vymírat. Jinými slovy, hrají svou roli správně - to jen ostatní strany v ČR odmítají hrát takovou demokratickou roli, která jim byla určena.
ČSSD není jedinou organizací, která nehraje svou roli řádně. Pokud mají komunisté hrát svou roli odumírajícího disonaura, pak je také nutné izolovat dinosaura a dát ho do muzea. To by bývalo bylo docela lehké. Kdyby se jen ostatní politikové bývali dokázali přestat hašteřit a utvořili silné, stabilní vlády, mohli tak poslat KSČM na smetiště dějin. Avšak pravicové strany udržují KSČM při životě.
Jan Ruml chce, aby jeho Unie svobody, za žádných okolností nepodpořila ČSSD ani ODS. A navzdory dohodě s ČSSD trvá ODS na tom, že se chce chovat jako opoziční strana a v parlamentě odmítá skoro všechny zákonné návrhy ČSSD. Tak nemá Zeman žádnou jinou volbu, než vyjednávat s komunisty, chce-li například dosáhnout toho, aby byl schválen státní rozpočet.
To zase poskytuje komunistům dostatečné množství legitimity, takže pravděpodobně zůstanou na politickém jevišti dlouhou dobu, namísto toho, aby se vrátili do šatny, jak to bylo původně v jejich scénáři.
Konec konců, KSČM je jediný profesionální soubor, v němž všichni dokonale hrají podle svého scénáře. Bohužel, hrají na jevišti, jemuž vévodí amatéři. Kdyby jen býval měl Havel možnost vybrat si herce pro tuto svou nejdelší hru!
Povinně oslavujeme vstup do NATO?
(An English version of this article is available here in the current issue of the Electronic New Presence magazine.)
Prezident Václav Havel podepsal při přímém přenosu v televizi ratifikační dohodu o tom, že bude Česká republika přijata do NATO. Přerušil ho přitom jen jeden pískající anarchista.
I když jsem se hodně snažil, neměl jsem náhle pocit, že se cítím bezpečněji. Za několik dní, při závěrečném ceremoniálu v americkém státě Missouri, se Česká republika, spolu s Maďarskem a Polskem, konečně stane plným členem Severoatlantické aliance. . Předpokládám, že si tehdy všichni kolektivně oddechneme při vědomí, že je Střední Evropa v bezpečí před neočekávaným útokem Rusů, kteří by přitom museli přejít přes území Ukrajiny a Slovenska. Do Střední Evropy by je bezpochyby přilákala bohatá nabídka českého hospodářského zázraku.
Je ale podivné, že menší a bohatší státy v téže části světa, jako je Rakousko a Finsko, neusilují příliš zoufale, aby se staly členem Severoatlantického společenství...
No, ono to vlastně není vůbec tak podivné. Vojenský důvod, proč by malé státe střední a východní Evropy měly vstupovat do NATO, upřímně řečeno, neexistuje. A který soudný člověk by se v nynějším hospodářském klimatu uvázal do programu nákladného, dlouhodobého rozšiřování a modernizace armády, jen pro to, aby mohl ukázat, že vlastní jeden z odznaků západního klubu?
Odpovědí samozřejmě je, že to chce většina středoevropských elit a -
pokud jsou ochotni se obtěžovat se nad tím zamyslet -
i většina obyvatel středovýchodní Evropy. Pro lidi, jejichž země se stávaly obětí invazí, anexí, cizího vyjednávání a okupace mocných, agresívních sousedních států, je přitažlivost relativně vlídného objetí Severoatlantického společenství a lákavá možnost stát se členem klubu Významných Států za víceméně rovných podmínek zjevná. Ale ono to něco stojí.
Každý nový letoun eurofighter, který poletí do Perského zálivu v českých, polských a maďarských barvách, aby poskytl nějakému budoucímu Saddámu Husajnovi lekci anebo bombardoval strany účastnící se rozhovorů o nějakém budoucím Kosovu, bude znamenat chudší školy, horší nemocnice a méně vyčištěné splašky, vytékající do řek, anebo vyšší daně pro rodící se středoevropské střední vrstvy.
Je ovšem možné, že se ukáže, že to byly rozumně vydané peníze. Ruská vojenská hrozba středovýchodní Evropě se sice v současnosti zdá asi tak pravděpodobná jako vánice v červenci, navzdory tomu, že domácí ruská politika směřuje k autoritářství a nacionalismu. Ale za dvacet nebo třicet let, kdo ví, jaké sny zakoření v Kremlu? "Buď bude Rusko veliké anebo vůbec nebude," jak to jednou formuloval jeden schopnější carův ministr. A to je názor, který na určité úrovni sdílí i nejliberálnější Rusové. Kdyby zrodila vaše země Tolstého, porazila tři čtvrtiny Hitlerových armád a vyslala prvního muže do vesmíru, pravděpodobně byste měli ten názor také. Avšak "velikost" a hrdé vystupování na mezinárodním jevišti znamená, že vaše země musí svou moc projevit v nějakém zahraničním regionu. Kdybych seděl na ukrajinském, litevském či kazašském ministerstvu zahraničních věcí, bylo by mi poněkud při uvažování o další otočce kola historie poněkud nevolno.
Ale jestliže se ukáže, že se pojelcinovské Rusko stane mírovým státem, který se bude více spoléhat v touze realizovat své velmocenské ambice na banky než na tanky, anebo bude-li se jen vařit ve vlastní šťávě stagnace latinsko-amerického stylu, příští generace Čechů, Maďarů nebo Poláků bude možná vedoucí politiky jako je Václav Havel proklínat, že zavedli své země ve spánku do nákladného a zbytečného vojenského projektu. Havel opustil utopické představy o rozpuštění vojenských bloků, které kdysi zastával jako disident, a připustil, jako tolik jiných lidí, nechat se zhypnotizovat minulými historickými agoniemi a přemoci absurdní uctivostí pro existující status quo.
Jenom čas ukáže, jestli rozhodnutí přidat se na druhou stranu ve studené válce, v době, kdy už studená válka skončila, bylo činem náhodné předvídavosti, anebo jen další ukázkou postkomunistické pošetilosti.
Zaměstnanost pro starší lidi?
V novém státním rozpočtu, který bude v Británii zveřejněn dnes, chce určit vláda přibližně 100 miliónů liber na vytváření pracovních příležitostí pro lidi nad padesát let.
Ian Mackay je čtyřiapadesátiletý diplomovaný účetní odborník z hrabství Hertfordshire. Než ztratil před třemi lety zaměstnání, pracoval celý život celkem jen ve dvou firmách. Domníval se, že bude zaměstnancem u pojišťovny, kde pracoval, až do odchodu do důchodu. Po nedávném propuštění nemůže najít práci. Týdeník Observer použil jeho příkladu pro ilustraci obrovského problému, nezaměstnanosti starších lidí, který trápí většinu sociálně demokratických vlád v Evropě.
Mnoho těchto pracovníků nemá kvalifikaci, jakou dnes vyžadují zaměstnavatelé, a rekvalifikační kursy jsou jen málokdy strukturovány tak, aby odpovídaly jejich potřebám.
V Británii nyní žije 2,5 miliónu osob, kterým je nad padesát let, a kteeří jsou nezaměstnaní. Je to daleko více, než v jakékoliv jiné věkové skupině. Mnoho lidí prochází známou cestou: jsou propuštěni z rozkládajícího se průmyslového odvětví, žijí určitou dobu z podpory v nezaměstnanosti a pak skončí jako příjemci nepříliš vysokého invalidního důchodu.
40 procent britských mužů vevěku od 55 do 65 let je nezaměstnaných. Před dvaceti lety, v roce 1979, v době příchodu Margaret Thatcherové k moci , to bylo 20 procent britských mužů v této věkové kategorii. Chudoba, stress a nedostatek realizace pro tyto lidi, se v Británii začíná stávat největším hospodářským a společenským problémem.
Personální oddělení podniků považují starší muže za obtížně rekvalifikovatelný materiál. Pracovní příležitosti, pro něž by získali starší muži rekvalifikaci, jsou často daleko méně placeny, než jejich původní zaměstnání. Jsou také často v sektoru služeb, a ten dává přednost zaměstnávání žen.
Velký počet mužů, kterým je v Británii nad padesát let, si zvyšuje svůj základní příjem, který se skládá z podpory v nezaměstnanosti, prostřednictvím invalidního příplatku. Čtvrtina všech mužů ve věku od 60 do 64 let a pětina mužů ve věku od 55 do 59 let dostává invalidní sociální příplatek. Celkem loni dostávalo tento příplatek v Británii 1,6 miliónů lidí.
Britská vláda se nyní snaží zpřísnit podmínky udělování invalidního příplatku. Zároveň ale bude muset udělat něco pro skupinu stárnoucích nezaměstnaných.
V novém státním rozpočtu, který bude v Británii zveřejněn dnes, chce určit vláda přibližně 100 miliónů liber na vytváření pracovních příležitostí pro lidi nad padesát let. Odborníci vyjadřují skepsi, ohledně toho, zda taková částka může být dostatečná. Obdobný program pro nezaměstnané mladší 25 let nevedl ke snížení nezaměstnanosti mladistvých, ale zaměstnavatelé si pochvalují, že se jim nyní o práci ucházejí kvalifikovanější mladí lidé.
Podle některých odborníku bude možná nakonec vláda nucena zavést zákon proti diskriminaci starších lidí v zaměstnání. Vzhledem k tomu, že počet starších občanů v Británii roste, je pravděpoodobné, že by takový zákon stárnoucí voliči rádi podpořili.
Kolik bylo Křečků?
Jan Křeček
Policejní vyšetřování trestného činu výtržnictví přineslo vpravdě šokující
závěry. Po důkladném studiu důkazních materiálů, do kterých vyšetřovatel
zahrnul i komentáře významných českých médií, po pátrání na Fakultě
sociálních věd, v novinářských kuloárech i anarchistických kanálech vyšla
pravda najevo: na Hradě nepískal pouze jeden muž, ale nejméně tři
pachatelé!
Jan Student Křeček získal průkaz Syndikátu novinářů díky pouhému potvrzení
o studiu žurnalistiky. Při výslechu uvedl: "Po absolvování předmětu
Základy politologie jsem nabyl dojmu, že demokracie znamená vládu lidu a
jako občan demokratického státu budu mít možnost podílet se na rozhodování
o vstupu České republiky do NATO. To se však nestalo."
Očekával prý vyhlášení referenda. Na výtku, že si měl vystačit se
standardními prostředky parlamentní demokracie, odvětil, že si těžko mohl,
když politické strany po nástupu k moci dělají něco úplně jiného, než
slibovaly před volbami. V tomto smyslu svůj čin chápal jako "občanskou
povinnost upozornit na nebezpečné rysy polistopadové demokracie".
Na otázku, proč nepískal na místě, kde by ho nebylo slyšet, odpověděl:
"Protože by mě nebylo slyšet."
Pozor! V loňském roce se zúčastnil Global street party!
Jan Novinář Křeček byl při průniku na Hrad vybaven i průkazem týdeníku
Mladý svět. Při výslechu nepopřel, že jeho protest nebyl novinářským
činem, dovolával se však nezadatelnosti občanských práv a závažnost
provinění zlehčoval ukázkami práce jiných novinářů. Vysvětlovací kampaň
nazval čirou propagandou a na podporu svého tvrzení předložil knihu s
názvem Analýza obsahu mediálních sdělení. Za participaci na kampani pak
obvinil jak veřejnoprávní, tak komerční televizi z porušení zákona.
Jeho vlažný vztah k NATO dokládá fakt, že na rozdíl od řady kolegů
nevyužil možnosti účastnit se zájezdu do centrály NATO v Bruselu, které v
loňském roce organizovala americká ambasáda. Přišel tak nejen o odměnu ve
výši 15 000 Kč, ale i o možnost získání objektivního pohledu na danou
problematiku.
Pozor! Publikoval několik materiálů o Global street party!
Jan Anarchista Křeček se před rokem dopustil úskoku, když svůj plátek
Konfrontace zaregistroval na Ministerstvu kultury. Novinářský průkaz, na
který mu tak vznikl nárok, od té doby používá jako vstupenku do
společnosti slušných lidí.
Odmítá uvěřit upřímnosti Washingtonské smlouvy, zakládajícího dokumentu
NATO, němž se smluvní státy zavázaly "hájit svobodu, společné dědictví a
kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody
jednotlivce a právního řádu", což zdůvodňuje tím, že jedním ze
zakládajících členů bylo Portugalsko v čele s fašistickým diktátorem
Salazarem či tím, že si Francie vymohla na Alianci ochranu svého
koloniálního panství v Africe.
Nechce se smířit s tím, že k demokracii
patří Výbory pro neamerickou činnost, špiclování tisíců lidí CIA,
omezování svobody spisovatelů, intelektuálů a bojovníků za lidská práva.
Neuznává právo USA prosazovat své cíle mimo své území. Porážení vlád států
třetího světa jako na kuželníku a jejich nahrazování loutkovými vládami
podle plání naftařských koncernů nazval slovem "vměšování". Genocida
kurdského lidu v Turecku mu prý do vlastních kulturních hodnot nezapadá.
Dnešní Alianci hanlivě označil jako "relikt studené války" a vyjádřil
obavu z její úlohy v blízké budoucnosti. Tu vidí jako prohlubování
propasti mezi chudým Jihem a na jeho úkor žijícím bohatým Severem. NATO
přisuzuje roli udržovat tento "nemorální" stav silou, přičemž stále
opakuje cosi o vyčerpávání neobnovitelných zdrojů.
Na stránkách periodika Konfrontace dokonce poodhalil své sympatie k
teroristickým útokům Frakce rudé armády (RAF) na kasárna americké armády v
SRN, ke kterým došlo v sedmdesátých letech souběžně s válkou ve Vietnamu a
při kterých přišli o život tři vojáci a jeden důstojník U.S.Army.
Při výslechu se choval zpupně a práci policejního orgánu opakovaně
narušoval popěvkem: "Už je to tu zase, z louže pod vokap, místo ruskejch
filcek americkej svrab!"
Pozor! Podílel se na organizování Global street party!
Otazníkem zůstává účast Jana Ekologa Křečka. Zde se však policie přiklání
k názoru, že jde o klamnou stopu a nikdo takový ve skutečnosti neexistuje.
"Neznáme, v seznamech sympatizantů nemáme, nikdo takový příspěvky
neplatí," uvedli shodně Greenpeace, Děti Země i Hnutí Duha.
Před vyšetřovateli stojí poslední úkol: ztotožnit pískajícícho muže,
kterého jako jediného zaznamenaly televizní kamery, s jedním z pachatelů.
Jelikož si byli při výsleších až nápadně podobní, požádala státní policie
o pomoc tajnou službu. BIS má však plné ruce práce se sestavováním seznamu
osob, které propříště musejí být izolovány od veškerých akcí, souvisejích
se vstupem České republiky do NATO.
"Hrozí nebezpečí, že by mohli projevit
svůj nesouhlas a dopustit se tak trestného činu hanobení republiky v
zahraničí, či jak se ten paragraf dneska jmenuje," uvedl doslova mluvčí
tajné služby.
Podle prvních odhadů bude seznam obsahovat několik milionů jmen.
Jan Křeček
autor (si) hvízdá