Britské listy

chtěl několika poznámkami doplnit svůj článek, v němž jsem se zabýval dvojím občanstvím. Vedou mě k tomu připomínky pana Josefa Schrabala, který zjevně nepochopil, o čem jsem psal.

Předesílám, že nemám panu Schrabalovi jeho stanovisko za zlé, protože konec konců všichni vedeme amatérskou diskusi.

Bohužel se ještě neobjevil odborník, který by objektivně shrnul fakta ohledně interpretace zákonů, ať českých, amerických nebo jiných států a dal je do souvislosti s modely jednoho a více občanství.

Osobně mi je zcela jedno, kolik kdo má různých občanství. A je mi jedno, pro jaký model se zákonodárci v České republice rozhodli. To ovšem neznamená, že nemohu mít svůj názor na to jaký model je lepší.

Protože jsem se o tom v několika článcích, které jsem na toto téma napsal, nikdy explicitně nezmínil, dělám to nyní: pokud to někoho zajímá, jsem proti dvojímu občanství, protože v souladu s názorem amerických úřadů se domnívám, že nelze současně a bez výjimky plnit občanskou povinnost ve dvou státech.

Ale půjdu k věci. Panu Schrabal píše: "Svůj článek začíná Jiří Jírovec konstatováním, že kolem dvojího občanství vládne "chaos", a jde až tak daleko, že cituje jakýsi zákon, aniž by uvedl datum (1993 ?) jeho přijetí a jeho platnosti a píše, že "podle mého názoru to byl nikoli citovaný zákon sám, ale jeho nedodržování, které vytvořilo skupinu privilegovaných jedinců, kteří české občanství protizákonně získali."

No, necitoval jsem "jakýsi" zákon. Jmenoval jsem zákon 40/1993 Sb. Tento způsob citace jsem považoval za dostatečný. Nepředpokládal jsem, že by z kontextu článku někdo nepochopil, že se jedná o zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Na zbývající časti citátu není, co bych měnil.

Pan Schrabal dále píše: "Jestlize (JJ) mluvi o chaosu, tak by mel nejdrive vyzvedet, kdo takovy chaos zpusoboval. Jiz 26. rijna, 1991 jsme se na to ptali prezidenta Vaclava Havla pri jeho oficialni navsteve US. Ten predal odpoved svemu odbornikovi, tehdy svemu oficialnimu mluvcimu Michalu Zantovskemu, ktery nam, jmenem tehdejsi hlavy statu" vysvetlil (mimo jine), ze "V ceskoslovenskem zakonnem systemu neni nic co by branilo dvojimu obcanstvi . Nasledovalo dalsi dlouhe vysvetleni. (K tomu chci pripomenout, ze otazky pro prezidenta Havlka musely byt predany pisemne predem, aby si z nich vybral, na co chce odpovedet" a aby odpoved byla predem podrobne zpracovana.)" Konec citátu.

Názor presidenta Havla z roku 1991 je irelevantní. Tehdy neexistovala Česká republika a zákon 40/1993 Sb přijatý 29. prosince 1992, který dvojí občanství podle mého názoru jednoznačně vylučuje. Tento zákon přece určuje, za jakých podmínek vzniká před tím neexistující státní občanství České republiky.

Josef Schrabal mě dále obviňuje z bludu (cituji):

"Bezpodstatne obvineni, ze ti Cechoamericane, co dvoji obcanstvi maji je 'protizakonne ziskali', je dalsim bludem pana Jirovce. Zapomina, ze vetsina techto lidi, co dvoji obcanstvi maji, ho nikdy nazpatek neziskali, ale maji ho proto, ze ceske obcanstvi nikdy neztratili." Konec citátu.

Blud není na mé straně, pane Schrabale. Po dobu platnosti dohody mezi USA a Československem z roku 1928 ztratil každý, kdo nabyl státní občanství USA, svoje občanství československé nebo československo-socialistické. Mezinárodní dohody nemůžete popřít jen proto, že se vám zrovna nehodí. Na této skutečnosti je založeno moje konstatování, že ti Čechoameričané, kteří získali státní občanství ČR aniž by se vzdali občanství USA tak učinili protizákonně, ledaže by se na ně vztahovala některá výjimka zmíněného zákona. Do roku 1993 nikdo státní občanství ČR neměl, takže Vámi citované "české občanství" nemohl neztratit.

Chaos způsobily úřady České republiky, které svůj vlastní zákon nedokázaly dodržovat. Výraz "nedokázaly dodržovat" můžete považovat za opatrný eufemismus znamenající, možnost, že tento zákon byl překrucován, jak se to komu hodilo. Pro ilustraci tohoto stavu jsem použil cenné svědectví Dáši Obereignerové, bývalé poradkyně presidenta Havla o tom, že byli Čechoameričané, kteří získali státní občanství ČR "neoficiálně" a "dřív než spadla klec", což nelze přeložit jinak než jako nezákonnost.

Ve svém článku jsem napsal, že česká vláda může danou situaci řešit dvojím způsobem - buď bude trvat na modelu jednoho občanství nebo přijme model občanství dvojího. V této souvislosti jsem vyjádřil názor, že poslední věc, kterou by vláda měla udělat je podlehnout nátlaku a přijít se záplatou, která zase bude jen pro někoho. A ocitoval jsem zprávu tak, jak jsem ji nalezl kliknutím na odkaz v Britských listech. Protože se mi na obrazovce objevila hlavička "Nezávislé elektronické noviny" s linkou na Americké listy umístěnou vedle. Ocitoval jsem, bez zlého úmyslu, tento zdroj. Protože zpráva potvrzovala moje obavy, napsal jsem, že právě to se podle Nezávislých novin děje. Z kontextu mého sdělení vyplývalo, že jde o můj názor opřený o zmíněnou zprávu. To, že jsem neuvedl Americké listy jako zdroj informace nebyl v žádném případě zlý úmysl. Žádná slova jsem nezneužil a jak se mohl Josef Schrabal přesvědčit, podobný názor na zmíněnou "vládní záplatu" vyjádřila o několik dní později v BL i Jiřina Fuchsová.

Můj článek se týkal neochoty lidí respektovat jednoduchý zákon. Jak těmi, kteří se snaží dostat dostat dovnitř, tak těmi, kteří mají v pracovní náplni na dodržování zákonů dohlížet.

Je možné, že model jednoho občanství je pro ČR sebezáchovný. Kdyby například Sudetští Němci mohli dostat ke svému německému občanství ještě české (a jejich děti a vnuci rovněž) měli by stejně jako ostatní čeští občané nárok na to vrátit se domů na svoje louky, atd. Nějaká postupimská nebo jaltská dohoda jim přece nemůže upřít Bohem dané právo na jejich vlast Bohmen a případne Mahren. No a protože v Kosovu vzniká precedent, že historické území a státní suverenita nic neznamená, není těžké dotáhnout takový scénář do konce.

Poznamenávám ještě, že ani v USA to není s dvojím občanstvím jednoznačné. To, že je tolerují jako přívažek, je jedna věc, to že očekávají (se všemi právními důsledky), že Čechoameričan s případným dvojím občanstvím se bude chovat jako Američan nikoli půl na půl, podle toho, jaký pas zrovna bude třímat v ruce, věc druhá.

Jiří Jírovec