Vztahy ve střední Evropě a Evropská unie:
Češi a Poláci o deset let později
Tento článek vyšel původně v únorovém vydání časopisu Prospect. Český překlad vychází v Britských listech se svolením autora i redakce. Prospect je prestižní britský kulturně politický měsíčník. (Prospect Subscriptions, FREEPOST RM, 1406, Romford, RM 6 5BR, telefon 0181 597 0181, fax 0181 597 4040. Telefon do redakce časopisu Prospect je 0171 255 1281.)
Polsko a Česká republika byly po dobu čtyřiceti let izolovány v komunismu. Od roku 1989 je od sebe oddělují staré stereotypy. Je možné, že se obě země začnou navzájem považovat za sobě rovné, teprve až obě šťastně vstoupí do Evropské unie
Deset let poté, co napomohla Solidarita v Polsku a sametová revoluce v Československu vzniku nové evropské éry, se chystá byrokracie dohnat historii. V březnu, deset let po legalizaci odborového svazu Solidarita v Polsku, bude Severoatlantické společenství rozšířeno směrem na východ. Loni v listopadu zahájila Evropská unie jednání, v jejichž důsledku dojde k rozšíření i této organizace. Poláci a Češi, kteří jsou součástí obou rozšiřovacích procesů, vám namítnou, že oni v Evropě byli vždycky. A nemohlo by být nic evropštějšího, než vzájemný nezájem až nepřátelství, s nímž na sebe obě země navzájem pohlížejí. Úvaha o tomto polsko-českém napětí poskytuje perspektivu pro historické vzpomínky a pro politický styl, který v nových demokraciích vznikl po roce 1989.
Zlatá Praha, šedivá Varšava
Praha je pravděpodobně nejkrásnějším evropským hlavním městem; turisté jsou fascinováni, že tolik gotické, renesanční, barokní, secesní a dekorativní krásy uniklo kataklysmatům tohoto století. Varšava je pravděpodobně nejošklivějším evropským hlavním městem; její obrovské městské paneláky a nefunkční funkcionalistické budovy se líbí pouze výstředníkům. Všeobecným pravidlem je, že cokoliv by mělo být postaveno v Praze, město umenší, cokoliv postaveného ve Varšavě to město posílí. Zatímco delikátní krásu vnitřní Prahy poškozuje každý neón, mrakodrapy, které nyní zaplňují prázdné varšavské prostory, jsou, jak se zdá, zahojením rány a potvrzují, že město rychle postupuje směrem k regeneraci.
To, že je Praha krásná a Varšava ošklivá, přesvědčilo mnoho návštěvníků ze Západu, že reforma je v českých zemích úspěšná, kdežto v Polsku selhává. Avšak polští turisté vám připomenou, že Praha zůstává krásnou, protože ji nezničili ani nacisté, ani komunisté. Naproti tomu v roce 1945 bylo zničeno přibližně 95 procent varšavských budov. Rudá armáda pasívně sledovala po dobu dlouhých týdnů, jak německý wehrmacht likvidoval varšavské povstání, a pak sama Varšavu okupovala. Přítomnost Rudé armády byla nutná pro nastolení polské komunistické vlády, jejímž prvním projektem bylo znovuvybudovat hlavní město. Veškeré tyto polské oběti zanechávají Čechy chladnými. Jestliže si Poláci myslí, že je Praha krásná, protože byli Češi příliš zbabělí na to, aby se postavili nacismu, a příliš naivní, aby se postavili komunismu, Češi odpovídají, že je Varšava ošklivá, protože jsou Poláci příliš frivolní na to, aby dokázali ochránit, co má hodnotu.
Jen skromné dotazování vyvolá obdobně ucelené (a neférové) vyprávění o tom, jak to bylo s druhou zemí v období komunismu. I když považují Poláci Pražské jaro roku 1968 za vznešené, bylo mu odepřena ta čest, kterou získává krvavý konflikt. Poláci vám řeknou, že během natáčení českého filmu o roku 1968 zahynuli čtyři lidé, což bylo více než během srpnové invaze. To není pravda (sovětští vojáci zastřelili v prvních hodinách invaze 15 neozbrojených civilistů), ale ukazuje to polské přesvědčení, že jsou Češi neochotni obětovat se za ideály. Poláci jaksi zapomínají, že "normalizace", která následovala po invazi, byla v Československu daleko více autoritářským a policejním režimem, než jaké bylo Polsko sedmdesátých a osmdesátých let.
Češi zase, ze svého hlediska, nikdy pořádně nechápali význam všech těch polských stávek během oněch desetiletí, a jsou hrdi na sametovou revoluci. Řeknou vám, že polská revoluce trvala deset let, česká jen deset dní. Víme nyní, že její nejdůležitější obětí byl agent tajné policie, který vystupoval jako student. Měl studenty, do jejichž skupiny pronikl, opustit, než se vydali na demonstraci, ale nechtěl vypadat v očích své studentské přítelkyně jako zbabělec. Když studenty obklíčili jeho policejní kolegové a chystali se je zmlátit obušky, omdlel a byl omylem považován za mrtvého. To vedlo k demonstracím, v jejichž důsledku se rozložil československý komunistický režim. Polákům se tato historka zdá velmi zábavná; připomenou vám, že sametová revoluce mohla proběhnout tak rychle jen v důsledku polského precedentu - onoho léta byla utvořena vláda, v jejímž čele stála Solidarita.
Jazyk a náboženství
Za posledních deset let měli Češi a Poláci mnoho příležitostí o tom všem hovořit. Nemělo to vůbec žádný výsledek. Polština a čeština jsou dva západoslovanské jazyky a jejich podobnost vytváří zavádějící dojem, že jsou ty jazyky navzájem srozumitelné. Oba tyto jazyky znějí pro mluvčího druhého jazyka jako řeč dítěte, které má problémy s výslovností. Češi se smějí tomu, jak dětsky měkce zní polština, Polákům jdou na nervy české zdrobněliny, v jejichž důsledku se svět stává malým a roztomilým. Existuje obrovské množství faux amis (falešných přátel překladatele, slov, která znějí stejně, ale mají odlišný význam). To znamená, že když se Polák chce naučit česky a Čech polsky, začne dělat legrační, ale na první pohled přesvědčivé chyby. Například, polské slovo "szukac" (hledat) je česky vulgární výraz pro sexuální styk. Loni šla jedna polská politoložka, velmi krásná mladá žena, na české ministerstvo vnitra, na rozhovor s ministrem. "Přišla jsem," oznámila jeho sekretářce, "šukat pana ministra".
Jeden český vtip je založen na stejném nedorozumění. Polskému turistovi se nedaleko Staroměstského náměstí v Praze ztratí manželka. Je velmi rozčilen a běhá z obchodu do obchodu a ptá se, zda tam náhodou není. Snaží se prodavačům říct, že hledá manželku, a namísto toho jim vykládá, že s ní pravidelně souloží. Češi potřásají hlavou a jeden chytrák konstatuje: "Ti Poláci, ti vždycky dělají obrovský úspěch z něčeho, co vůbec nic není."
Ale tyto předsudky neodrážejí žádné bolestné zkušenosti. Češi se bojí Němců, málokdy by však Češi tvrdili, že Němci pro ně představují záporný vzor. Poláci se bojí Rusů, ale nepopírají, že jsou s nimi příbuzní. Polsko-české předsudky jsou naproti tomu izolované v každé samostatné komunitě a jsou nezávislé na historii. Přežívají, protože stereotypní obraz, který o sobě navzájem mají Češi a Poláci, je negativem vlastního národního obrazu.
Češi považují Poláky za šlechtice a vesničany, kteří jsou v moderním světě ztraceni, jsou příliš dezorganizovaní na to, aby dokázali zvládnout něco jiného než jen pošetilosti. Češi se sami považují za racionální, moderní občany, jediné skutečné demokraty ve východní Evropě. (Polské slovo pro výraz "stát", "panstwo", znamená česky "dvořané" a vyskytuje se většinou jen v pohádkách.) Poláci považují Češi za buržoje, kteří chtějí klid, aby mohli pít pivo a jíst knedlíky; Poláci se považují za jediný národ, které je ochotný obětovat se ve východní Evropě za svobodu. Tyto postoje odrážejí skutečné rozdíly mezi polskou a českou společností. Vynoří se na povrch během procesu evropské integrace a možná ovlivní charakter života v Evropě na dlouhá desetiletí.
Prvním rozdílem je přístup k náboženství. Oficiálně jsou oba národy katolické, avšak ve skutečnosti jsou Poláci přední evropští věřící, zatímco Češi jsou přední evropští nevěřící. Prostřednictvím motivu Bílé Hory se vztahuje katolické náboženství k národnímu životu Poláků i Čechů, ale tento motiv má pro oba národy opačný význam. Polská "Bílá Hora" (Jasna Gora) je svatyně v Czestochové, kde roku 1655 odrazila skupinka vojáků švédský útok s pomocí Panny Marie. V polštině znamená Jasna Gora svatost boje proti drtivé přesile. Je symbolem církve jako ochránce národního života pod německou (protestantskou) a ruskou (ortodoxní a komunistickou) nadvládou. Česká Bílá Hora je kopec u Prahy, kde roku 1620 porazili Habsburkové českou protestantskou šlechtu. Země (jak o tom Češi hovoří často) byla potom mocí habsburských vojsk násilně pokatoličtěna. "Bílá Hora" znamená česky likvidaci domácího ducha přesilou.
Soukromé a veřejné
Obě Bílé Hory jsou od sebe vzdáleny jen asi 320 kilometrů, ale jsou symbolem dvou úplně odlišných světů. Polsko je nejen větší a lidnatější země (Polsko má asi 40 miliónů obyvatel, ČR 10 miliónů), je také víc venkovštější. Asi čtvrtina Poláků se živí zemědělstvím: existuje asi tolik polských zemědělců, jako je obyvatelů České republiky. Toto a válečný odliv lidí z měst, vytváří dojem, že v Polsku chybějí městské tradice. Jedna česká polonistka se mi jednou přiznala, že považuje Varšavu za velkou vesnici. Vedoucí třídou v Polsku byla vždy venkovská šlechta a později inteligence; v českých zemích určují politiku střední vrstvy na malých městech.
Tyto rozdíly, společně s rozdílnými zážitky z války a z komunismu, vytvářejí v obou zemích odlišný politický styl, který podporuje vzájemné stereotypy. Češi rozlišují velmi jasně mezi soukromou sférou společenského života a veřejnou sférou politického života: oblastmi emocí a rozumu. Největším hrdinou české literatury je dobrý voják Švejk: malý člověk, který dokáže přelstít své nadřízené a nepřátele a po celou dobu si dokáže uchovat soukromý prostor k jídlu, pití a hovoru se svými kamarády. I čeští komunisté nyní tvrdí, že prý praktikovali vůči totalitnímu režimu švejkovský odpor. Bylo součástí génia Václava Havla jako odpůrce komunismu, že dokázal vysvětlit souvislost mezi soukromou volbou a veřejnými důsledky. Bylo to obtížné lidem komunikovat - tehdy, jako je to obtížné nyní. Ideálním českým politikem je jasně se vyjadřující technokrat, který na veřejné schůzi nastíní praktická řešení, takže všichni mohou jít domů.
Poláci nejsou ochotni přijmout praktický ani morální rozdíl mezi soukromým a veřejným životem, ani předpoklad, že by politikové měli umět chladně kalkulovat. Náboženství je pro mnoho věřících záležitostí veřejného výrazu stejně jako soukromé víry: nejkontroverznější debatou v Polsku od roku 1989 bylo, zda má být v polské ústavě tak jasně zmiňován Bůh. Polští hrdinové jsou typicky osobnosti, které jsou odtrženy od rodiny v důsledku požadavků historie a umírají na bojišti anebo trpí v exilu. Polská národní hymna začíná: "Ještě Polsko nezhynulo, pokud ještě žijeme" - a hovoří o polské legii, která získala slávu pro Napoleona, než byla daleko od domova zlikvidována. Pro Poláky sjednocuje myšlenka "Solidarity" soukromá přání a veřejné aspirace, katolickou víru i touhu zlepšit tento svět.
Taková grandiózní tvrzení jistě musejí mít výjimky, a skutečně, k jedné důležité výjimce došlo v osmdesátých letech. Hnutí Solidarita zaujalo skupinu odvážných českých a slovenských disidentů, kteří se tajně setkávali s polskými přáteli nedaleko česko-polské hranice. Po roce 1989 vyšlo najevo, že "Polsko-československá solidarita" zahrnovala mnoho vedoucích osobností z opozice obou zemí, které považovaly za samozřejmou nutnost středoevropské spolupráce. Některých setkání se účastnil Václav Havel. Adam Michnik, který je od roku 1989 šéfredaktorem nejdůležitějších polských novin, zveřejnil činnost tohoto výboru a usiloval o užší polsko-československou politickou spolupráci. Poláci nyní raději zapomínají, že v záchvěvu středoevropského nadšení šla v lednu 1990 polská vláda, vedená Solidaritou, tak daleko, že navrhla polsko-česko-slovenskou konfederaci.
To bylo nepřijatelné i pro nejpolnofilštější Čechy a Slováky, a Poláci se spokojili s vytvořením višegrádské skupiny polské, československé a maďarské vlády. Višegrádská skupina zlepšila image demokratické středovýchodní Evropy a pomohla přesvědčit Západoevropany, že v této oblasti vládnou lepší reformátoři než jejich jižní nebo východní sousedi. Skupina podporovala regionální spolupráci prostřednictvím Středoevropské zóny volného obchodu. Avšak nepodařilo se jí podpořit styky mezi skutečnými lidmi. Původní sen občanské společnosti ve středovýchodní Evropě byl opuštěn a oblast se soustředila namísto toho na obchodní cíle.
Dohoda o volném obchodu má minimální viditelný dopad na český a polský hospodářský život. Zemědělské produkty jsou podřízeny dosti silnému ochranářství. Wyborowa vodka, pravděpodobně nejlepší vodka na této planetě za tu cenu, se stále ještě v České republice neprodává. Polské textilní výrobky jsou asi o třetinu levnější než české textilní výrobky, ale čeští distributoři je často odmítají přijímat. Výrobky označené polsky nebo česky, které najdete v obchodních domech, jsou většinou italského, německého či britského původu. Kulturní statky plynou na východ a na západ, ale nikoliv na sever a na jih. Český tisk ve Varšavě skoro vůbec nedostanete a polský tisk není k mání v Praze. Holandský, španělský či ruský turista si na pražském Václavském náměstí může vybrat z celé řady novin, ale Polák - a je to jen 130 km od polské hranice - se musí v Praze bez polských novin obejít.
Samostatné návraty do Evropy
Jak přeorientovaly Česká republika a Polsko svou politiku a svou ekonomiku směrem na západ, bylo nevyhnutelné, že budou regionální styky odsunuty na vedlejší místo. Ale odlišný politický styl v obou zemích vytvořil radikálně odlišná pojetí Evropy. Po roce 1989 vznikl všeobecný souhlas v obou zemích, že je pojem "Evropa" žádoucí. Ale v Polsku existovaly značné neshody ohledně toho, co to znamená. Významní politikové z období po odchodu Solidarity hovořili o tom, že je polské evropanství nadřazeno dekadentnímu modelu, který nabízí Západ, a navrhovali (například) katolickou alianci s Irskem. Jen politický střed (liberálové, kteří vyšli ze Solidarity) byli od samého počátku euronadšenci. Během uplynulého desetiletí však pravice i levice přijala členství v Evropské unii jako ústřední cíl zahraniční politiky.
V České republice došlo k něčemu naprosto odlišnému. Zatímco v Polsku byla debata o Evropě založena na konsensu prostřednictvím kontroverze, v České republice vznikl konsensus prostřednictvím arogance. Premiér Václav Klaus a jeho centristická Občanská demokratická strana dominovala české politice od rozkladu Československa v roce 1993 až do konce roku 1997. I když zůstává prezident Václav Havel respektovanou osobností, Klausovo poselství, že je možno racionálně zreformovat veřejný život, ale přitom si zachovat kontinuitu soukromého života, bylo daleko populárnější než Havlovy etické požadavky. Klaus překonal i Margaret Thatcherovou a popřel existenci společnosti i politiky.
Zdálo se zprvu, že jeho technokratický populismus je zkratkou směrem k reformám, jichž je zapotřebí pro vstup do Evropské unie, avšak ukázalo se, že je to otrávený kalich. I když se Klaus stylizoval do postavení radikála, který zastává principy volného trhu, přijal volné ceny velmi pomalu. To sice poskytlo voličům čas se přizpůsobit, ale také to umožnilo Čechům, aby si zvykli žít nad poměry. Účelem Klausovy nejvíce vychvalované reformy, kupónové privatizace státních podniků, bylo udržet český průmysl v domácích rukou. Přestože je údajně Klaus tak přesvědčený liberál, usiloval do pozoruhodné míry o to, aby českou společnost izoloval od vnějších vlivů. Nejenže se vyjadřoval pohrdavě o politické spolupráci se zaostalým Polskem, projevoval tendenci prezentovat Českou republiku jako ostrov klidu uprostřed Evropy, která se vyhnula chaosu ostatního postkomunistického světa i slepé uličce zkostnatělého západoevropského socialismu. Po dvou letech hospodářské krize padl Klaus koncem roku 1997. Loni ho nahradila menšinová sociálně demokratická vláda, která je nyní u moci díky "opoziční smlouvě" s Klausovou stranou. Navzdory těmto neúspěchům je Klaus nejimpozantnějším českým politikem a vrátí se na politickou scénu.
Mezitím se od roku 1993 polské hospodářství začalo rychle rozvíjet. Polské hospodářské reformy, které byly na začátku daleko drastičtější, a v nichž posléze pokračovaly vlády nejrůznějšího politického zabarvení, vytvořily kvetoucí tržní ekonomiku. Západní povědomí o situaci ve střední Evropě se změnilo a Polsko je nyní považováno za zemi, která stojí v regionu v čele reforem. Avšak existuje ještě důležitější odkaz tohoto prvního desetiletí reforem. Polská debata o Evropě byla od samého začátku kontroverzní, avšak konsensus elit ohledně nutnosti vstupu do EU je pevný, právě proto, že bylo tak obtížné ho docílit. Obrovský polský zemědělský sektor je ovšem velkou překážkou polského vstupu do Evropské unie: hrozí nebezpečí nesvaté aliance mezi polskými zemědělci, kteří se obávají Evropy, a francouzskými zemědělci, kteří se bojí, že rozšiřování Evropské unie znamená škrty v dotacích, které dostávají. Nejsilnější opozice vůči Evropě pochází od odpadlické katolické rozhlasové stanice Radio Marja, ale katolická církev je oficiálně proevropská, stejně jako většina kněží. Většinou se kontroverze nyní přesunula do oblasti vykonávání politiky EU, kdy liberálové a konzervativci (s kořeny v Solidaritě) soutěží o vliv na vládu, a socialistický (bývalý komunistický) prezident se snaží přičíst si co největší množství zásluh v této věci.
V České republice se většina debaty o myšlence Evropy musí teprve odehrát. Vzhledem k tomu, že Klaus debatu o Evropě označil za zbytečnou, požadavky harmonizace práva s Evropskou unií jsou v ČR pociťovány jako břemeno. Klaus posílil přesvědčení Čechů, že domácí záležitosti jsou jejich soukromou věcí, až do té míry, že si Češi teprve nyní začínají uvědomovat, co všechno bude zapotřebí učinit, má-li být ČR schopna vstoupit do EU. Nejenže jsou Češi nyní pozadu za Poláky a ostatními svými sousedy, chybí jim také odbornost, kterou potřebují, aby mohli dohnat ztracený čas. To je důležité nikoliv proto, že acquis communautaire, duch evropského společenství je zlatým rounem (vytouženým cílem) reforem, ale proto, že pokrok při vyjednávání závisí na tom, do jaké míry budou schopny vlády plnit své sliby. Každé selhání poskytne odpůrcům rozšiřování Evropské unie uvnitř tohoto společenství (Francie) užitečný klacek.
Současná sociálně demokratická vláda v České republice se pokusila znovu oživit politickou spolupráci s Polskem: Češi a Poláci se však asi navzájem blíže seznámí, teprve až obě země vstoupí do Evropské unie. Oba národy byly izolovány po dobu čtyřiceti let komunismem a od roku 1989 starými stereotypy, které rezonují v nových podmínkách. Češi a Poláci se začnou navzájem považovat za sobě rovné teprve, až budou obě země jako takové uznány jejich západními sousedy. Mezitím budou i nadále Češi a Poláci remcat a vykládat vtipy o druhém národě způsobem, který plně odpovídá evropským normám v těchto záležitostech. Je to připomenutím, že velkým úspěchem Evropské unie je zachování mírové rozrůzněnosti kontinentu.
Tim Snyder působí na Center for International Affairs Harvardské univerzity ve Spojených státech a je autorem knihy "Nationalism, Marxism and Modern East Central Europe". Vydal ji Harvard University Press.
