Pecina a NATO
Pane Čulíku,
nepochybuji o tom, že Tomáš Pecina sám a snadno obhájí svůj
článek o NATO,
přetištěný v Britských listech. Nicméně
kritika Petra
Jánského obsahuje některé myšlenky, které vyzývají k pozastavení.
Dřív než se k nim dostanu, chtěl bych poukázat na rozdíl mezi slovesy
vstoupit a být přijat. První z nich obsahuje, alespoň podle mého názoru,
prvek suverenity, druhé podřízenost.
Česká republika do NATO nevstupuje (jako suverenní stát), ale je přijímána
(jako outsider), kterému bylo naznačeno, aby podal poníženou supliku do
Bruselu, protože nastala vhodná doba využít oslabení Ruska k posunu dřívější
rovnováhy.
Domnívám se, že právě tato podřízenost se odráží v jednání českých politiků,
kteří se nikdy neodvážili předložit celou záležitost k veřejné diskusi.
Vzpomeňme, jaké zděšení vzbudila otázka Jana Kavana, když se odvážil Solany
zeptat, zda je možné z NATO vystoupit.
Pecinův příměr s novým pánem a služebnictvem na statku mi, na rozdíl od
Petra Jánského, připadá výstižný. Teď už jen prokádrovat "dráby", a
všechno bude v pohodě.
Atmosféra, kterou moc kolem vstupu do NATO vytvořila, odpovídala de facto
zákazu ptát se. Kde se někdo ptá, tam nikdo neodpovídá - to je přístup,
který si čeští politikové osvojili velmi rychle. A sdělovací prostředky jim
servilně podaly pomocnou ruku.
Argument Petra Jánského že "teď se nejen můžeme ptát, ale můžeme si psát,
co chceme" je jen polovinou celé pravdy. Neexistuje-li totiž mechanismus
jak "vrchnost" přinutit, aby na otázky odpovídala, můžeme si tyto svobody
strčit za klobouk.
Podle průzkumu veřejného mínění je pro NATO asi polovina občanů ČR. Je
jistě možné ptát se, proč jsou informace o okolnostech členství ČR v NATO
tak nepřesvědčivé, že je druhá polovina občanů interpretuje právě opačně.
Vychází-li, alespoň jak praví česká ústava, veškerá moc z vůle lidu, nemá
vláda (ani parlament) za této situace mandát k tomu, aby nabídku přijetí do
NATO akceptovala.
Je třeba ptát se (s chabou nadějí na odpověď ), proč politikové nebyli
ochotni získat přesvědčivými argumenty alespoň část nevěřících. Proč
nevysvětlili, jaké alternativy samostatné české zahraniční politiky byly
zvažovány, proč se v první řadě nezaměřili na možnost vytvořit pás
neutrálních států (Polsko, ČR, Maďarsko, Slovensko) ve střední Evropě, kolik
si na NATO budeme muset půjčit, kde si potom bude muset občan utahovat
opasek (školství, věda, zdravotnictví?), kolik z těch půjčených peněz
zůstane v ČR ve formě pracovních příležitostí a tak dále.
Takové tříbení mozků by prospělo i politikům samotným, přestože si to ve své
arogantnosti nepřipouštějí.
Je dost dobře možné, že tak jako kdysi jistý britský ministerský předseda,
tak i český president (či kdo to nakonec podepíše) bude stát na schůdcích
letedla a mávat kusem papíru, že jako přináší mír a s ním prosperitu. Jenže
co když to zase nebude pravda?
Jiří Jírovec
