Znovu opoziční smlouva

Jiří David

V uplynulém týdnu se v českých politických a komentátorských kruzích opět dostal na přetřes opozičně smluvní pakt mezi ČSSD a ODS. Zásluhou premiéra Zemana se ovšem změnil akcent v posuzování perspektiv tohoto dokumentu.

Zatímco dříve se bezbřeze diskutovalo především o tom, zda jde nebo nejde o "zradu na voličích", výzva Miloše Zemana k rozšíření smlouvy o blíže neurčitý typ hlubší spolupráce smluvních stran poprvé (a pohříchu nevědomky) ze strany politiků veřejně otevřela otázku očekávání, která byla, jsou a mohou být do opoziční smlouvy vkládána. Připomeňme si tedy znovu okolnosti jejího vzniku.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1998 získala ČSSD největší počet mandátů. Ať se nám to líbí nebo ne, je tudíž nezpochybnitelným volebním vítězem. Bylo by opravdu pozoruhodné, kdyby nepochybně demokratická politická strana se stejně nepochybně nejlepším výsledkem ze svobodných voleb nebyla účastna ve vládě. Každá jiná varianta by nejen vystavila nelichotivé vysvědčení způsobu fungování české demokracie, ale s největší pravděpodobností by vedla k frustraci největší části voličů. Těm by se dostalo poznání, že ani poměrně přesvědčivá většina hlasů pro jednu stranu nezajišťuje její vstup do vlády, ačkoli tato strana nijak neohrožuje demokracii, lidská práva či ústavní pořádek.

Lze jistě namítnout, že v Česku minimálně v době voleb existovala jiná a větší část občanů - voličů ODS, KDU a US, kteří těmto stranám poskytli úhrnem 102 mandáty. Tento argument ovšem není věcně správný. Zatímco lze s jistotou tvrdit, že voliči sociálních demokratů vyjádřili své přání vidět představitele ČSSD ve vládních křeslech, není jasné, zda si voliči stran předcházejících vládních uskupení přáli, aby ve vládě kromě jejich favorita, jemuž dali svůj jediný volební hlas zasedly ostatní volební strany. Jinak řečeno: znamenal hlas pro lidovce do vlády současně hlas pro ODS a naopak? Byla volba občanských demokratů současně volbou pro unionisty? Kdo si vzpomene na všeobjímající hysterii v době od pádu posledního Klausova kabinetu do prvních týdnů Tošovského éry, může na tyto otázky jen těžko odpovědět kladně.

Zatímco každá strana je povinna usilovat o svou účast ve vládě a všeobecně to od ní voliči očekávají, neexistuje žádná povinnost jednotlivých stran ohledně sestavení určitého typu vládní koalice. Sto dva poslanci tudíž nikdy, a to na rozdíl od sociální demokracie a jejího poslaneckého klubu, nebyli reálnou politickou silou.

Podívejme se pod tímto zorným úhlem na povolební jednání. Ačkoli byl předseda ČSSD v souladu s volebním výsledkem pověřen vést rozhovory o sestavení vlády, jedna ze stran, kterou přizval k jednání o podmínkách její případné podpory nové vládě, odmítla jakoukoli debatu a přišla mu jen tak mezi dveřmi ústy Jana Rumla sdělit, že se s ním vůbec bavit nebude, protože míní vést diskusi s ODS.

To ovšem byl a je zásadní problém. Jednak tím měl být bez dalšího zaměněn jasný mandát vítězné strany za nejasnou a nejistou možnost sestavení (ale také nesestavení vůbec nějaké) koalice a jednak strana s nejmenší voličskou podporou fakticky mínila rozhodnout o celkovém rozložení politických sil v zemi. To vše přesto, že Klausova strana jasně ukázala, že nemíní být jiná, což ještě před volbami a dokonce i pár dní po nich byla unionistická podmínka pro vůbec jen opětování pozdravu, natož vážného rozhovoru o koalici. Je důvěryhodné odejít z ODS pro její "mravní upadlost", označit ji za naprosto nepřijatelného partnera, ale jen o pár měsíců později s touž ODS usilovat o vytvoření koalice? Jak by taková koalice fungovala?

V tuto chvíli jsme u merita věci. Opoziční smlouva vznikla, protože Unie svobody fakticky odmítla uznat nárok ČSSD na jednání o vzniku nové vlády a prohlásila skutečnost vyplývající z voleb za trapné mezidobí, které je třeba co nejrychleji překonat. To vše ve jménu manipulace s ODS a snahy vnutit jí určitý typ jednání. Není proto divu, že Zeman a Klaus k sobě rychle našli cestu. V tomto smyslu se ale jejich pakt nejeví jako vypočítavost nebo snaha za každou cenu být u moci, ale jako akt sebezáchovy.

Shoda v příčinách ovšem v žádném případě neimplikuje, že by oba předsedové nejsilnějších stran museli nutně chovat i stejná následná očekávání. Zatímco sociální demokracie prostřednictvím opoziční smlouvy chtěla ochránit svůj nárok na účast ve vládě, občanští demokraté potřebovali pro svou stranu obhájit právě takovou míru politického vlivu, jehož případné obhájení by nebylo závislé na pro ně nedůvěryhodných subjektech. A protože takovými jsou pro ODS obě bývalé koaliční strany stejně jako (i když z jiných důvodů) ČSSD, zrodila se v Klausových a Mackových kuloárech opoziční smlouva zajišťující ČSSD vládu, ale nikoli akceschopnost vlády (to by byla velká koalice), a ODS parlamentní křesla, ale už ne právo novou vládu sesadit (protože nikde pro sebe nevidí koaličního partnera).

Obě smluvní strany tak dosáhly zachování svého politického prostoru a marginalizovaly vliv stran stojících mimo smlouvu výměnou za zřeknutí se některých svých nároků. Přesto jedna ze stran je na tom lépe než ostatní. Zatímco ČSSD zjišťuje, že být ve vládě bez praktické možnosti vládnout (tj. prosadit nezbytné vládní předlohy v parlamentě) není ideální a tedy že svého cíle dosáhla jen zčásti, ODS má poměrně široký prostor politické působnosti, a protože pro nedůvěru k případným partnerům sociálně demokratickou vládu vystřídat nemíní, má vše, čeho chtěla opoziční smlouvou dosáhnout. Proto Miloš Zeman volá po prohloubení (opoziční?) spolupráce, zatímco představitelé občanských demokratů tuto výzvu komentují nejasně nebo přímo odmítají.

Nejpodstatnější otázka dnes ale není, kdo na opoziční smlouvě vydělal více, ale kdo na ní vydělá v následujících měsících. A tady jsou paradoxně největším kandidátem na vavřín tzv. malé strany, prokáží-li dostatečně velkou míru politické odvahy. Platí-li totiž, že jedna ze smluvních stran je výrazně nespokojena, zatímco druhá nevidí nejmenší důvod ke změnám, dají se přinejmenším v sociální demokracii očekávat tlaky na revizi vlády za účelem zvětšení její politické podpory.

US a KDU ovšem musí přijmout, že Zeman s nimi nebude jednat u čistého stolu. Jejich povolební debakl nelze odestát a některé nabídky se neopakují. A pokud opravdu usilují o "vládu 102"? Musí přesvědčit Václava Klause, že stojí za to "to s nimi zkusit". A i když bych na to příliš nesázel (102 je opravdu, ale opravdu strašlivě malá jistota), nic nelze předem vyloučit. Malé strany ovšem musí pochopit, že na tahu jsou právě ony - tolik napadaný pakt vznikl jako obrana proti jejich zarputilosti. Musí přijít se zřetelnou, nevágní a především svému postavení přiměřenou nabídkou. Předseda sněmovny a předseda vlády přece nevymění sice ne zcela vyhovující, ale přesto funkční dohodu za nejistou budoucnost nových koaličních vyjednávání. Co kdyby si, pane prezidente, Jan Ruml znovu postavil hlavu, že?

Jiří David