Dvojí ceny jsou "nemorální"
Laďka Bauerová
This article was first published in English here in the English-language weekly The Prague Post.
Rozhodnutí jedné pražské soudkyně možná určí precedentem, jak tomu má být s vyššími cenami pro cizince.
Je možné, že Obvodní soud v Praze 6 zlikviduje dosud právně podporovaný systém dvojích cen v České republice, který diskriminuje cizince.
Soudkyně Zuzana Barochová rozhodla 13. ledna, že Galerie hlavního města Prahy musí vrátit peníze pražskému advokátovi Pavlu Hrdinovi za to, že od něho neprávem vybrala 250 Kč za vstupenky.
Loni v květnu navštívil Hrdina jeden z prostorů Galerie hlavního města Prahy, trojský zámeček, se skupinou cizinců. Když se pokusil koupit vstupenky za "českou" cenu padesáti korun, pokladní mu sdělila, že jeho přátelé musejí zaplatit dvojnásobek české ceny, protože "cizinci jsou bohatší".
Po několika minutách kontroveze zaplatil Hrdina požadovanou částku. Posléze si stěžoval řediteli galerie Jaroslavu Fatkovi, který také trval na tom, že cizinci musejí platit vyšší ceny. Fatka konstatoval, že se galerie jen snaží vyrovnat zjevný rozdíl mezi českou korunou a západními měnami. Hrdina se rozhodl galerii žalovat.
České zákony nezakazují výslovně praxi dvojích cen, a tak Hrdina založil svou žalobu na "úmyslném porušení morálního chování". Pokud se takové porušení morálního chování prokáže, žalovaná osoba musí žalobce odškodnit. Nejednoznačný pojem "porušení morálního chování" zahrnuje veškeré chování, které je pro poctivé a spravedlivé občany nepřijatelné.
"Dvojí ceny nebyly v tomto případě ospravedlnitelné," konstatovala soudkyně Barochová. "Galerie neposkytovala za zvýšenou cenu žádnou další službu. Cizincům nebyl dán k dispozici tlumočník nebo katalogy v jejich jazyce." Podle názoru soudkyně musí být vyšší cena ospravedlnitelná "nadstandardní" službou.
Avšak, činitel ministerstva financí, který si nepřál, aby bylo jeho jméno zveřejněno, uvedl, že nevidí důvodu, proč by měl být změněn současný český zákon, k jehož změně v České republice nedojde automaticky v důsledku rozhodnutí soudkyně. Ceny určuje volný trh, konstatoval činitel ministerstva financí, a Česká republika v tom není žádnou výjimkou. "Zajeďte si kamkoliv do zahraničí a uvidíte hned různé ceny pro cizince," uvedl.
Fatka se odmítl vyjádřit, zda se jeho galerie odvolá proti tomuto soudnímu rozhodnutí. Konstatoval, že neobdržel dosud písemný rozsudek.
Galerie se sice může odvolat, ale právní odborníci souhlasí, že by rozsudek mohl znamenat, že se mění postoje vůči praxi, kdy musejí cizinci platit daleko víc, než místní lidé.
Podle Jaromíra Růžičky z firmy Squire, Sanders and Dempsey dovoluje české právo podnikům, aby si určovaly vlastní tržní ceny, ale "takovéto rozsudky během času změní zdejší praxi," uvedl.
Změna však stejně nastane, ať se to Čechům líbí nebo ne. Jako kandidát na vstup do Evropské unie, Česká republika bude muset přijmout právo EU, podle Petra Gregera, právního odborníka delegace Evropské komise v Praze.
"Dvojí ceny nejsou na jednotném vnitřním trhu EU možné," uvedl.
Přesto však v České republice stále mnohá zařízení a služby pro turisty, jako jsou restaurace a nemocnice, osoby ze zahraničí stále diskriminují. Rozdíly mezi "českými" cenami a cenami pro cizince jsou někde mírné, jinde jsou drastické. V některých případech je cena pro cizince šestnáctkrát vyšší než cena pro Čechy.
Mnoho turistů si to ani neuvědomuje, protože zařízení pro turisty uvádějí jen "cizineckou" cenu čísly, a česká cena je uvedena slovy, v češtině.
Dobrý příklad tohoto systému lze nalézt v pražském židovském muzeum - ve staronové synagoze. Na dveřích muzea je nápis, napsaný anglicky, kde je uvedeno vstupné v hodnotě 450 Kč pro dospělé a 330 Kč pro děti. Vedle toho je napsáno česky: "Podstatné slevy pro místní občany. Informace u pokladny." Přiblíží-li se k pokladně Čech, pokladní mu diskrétně zašeptá "českou" cenu se spikleneckým mrknutím oka. Je to 50 Kč pro dospělé a 20 Kč pro studenty.
České restaurace, česká muzea, galeria, čeští taxíkáři a další služby se nezaměřují jen na turisty. Češi ze zahraničí a cizinci, kteří mají v ČR dlouhodobý nebo trvalý pobyt, jsou také obětí této nespravedlnosti.
Bývalý německý velvyslanec v Praze, Michael Steiner, si stěžoval na tuto praxi, poté, co se podrobil léčení v nemocnici Na Homolce. Steiner utrpěl mrtvici nedlouho poté, co převzal v Praze velvyslaneckou funkci. Do nemocnice Na Homolce ho přijali na tři dny, a za to mu účtovali cenu 2700 dolarů - přibližně osminásobek průměrného českého měsíčního platu. "To je opravdu dost vysoká cena," uvedl Steiner. "Žádný Čech by ji neplatil." Je možné, že ve velmi výjimečném případě byste takovouto cenu zaplatili i v členské zemi Evropské unie. Avšak služby, které mi nabídli Na Homolce, nejsou naprosto srovnatelné."
Steiner si stěžoval, ale nepomohlo mu to. "V Evropské unii by konstatovali: 'Je nepřípustné někoho diskriminovat kvůli jeho národnosti.' Zde vám řeknou: 'Ten, kdo může zaplatit, má zaplatit.'"
Jiní diplomaté si také stěžovali. V roce 1997 začal francouzský velvyslanec v Praze, Philippe Coste, posílat svého nejmladšího syna do místní soukromé školy za místní cenu. Avšak škola brzo začala zvyšovat jeho školné, až toto školné dosáhlo přibližně čtyřnásobku původní ceny. Coste konstatoval, že to není jediný případ cenové diskriminace, kterou v ČR zažil.
"Pro mě," uvedl, "je to jeden z tisíců případů". Stejně jako Steiner, i Coste je přesvědčen, že Češi musejí změnit politiku, v jejímž rámci účtují cizincům daleko víc než místním lidem. "Je jasné, že je tato praxe v přímém rozporu se zásadou Evropské unie nediskriminovat nikoho na základě jeho národnosti," uvedl Coste. "Není rozumné představit si, že by tato praxe mohla pokračovat."
Debatu o této otázce zahájil loni Andrew Stroehlein článkem Jděte do muzea.
Veřejnost se postavila proti Havlovi
(An English version of this article is available here in the Electronic New Presence magazine.)
Podle průzkumů veřejného mínění, který minulý týden provedl český Institut pro průzkum veřejného mínění, důvěra veřejnosti ve Václava Havla poklesla jen na 46 procent - je to dosud nejnižší míra. Podle jiného nedávného průzkumu se domnívá 55 procent Čechů, že by měl prezident uvažovat o tom, že by odstoupil.
Na první pohled se mohou zdát takovéto výsledky poněkud překvapivé: vždyť až donedávna vkládalo svou důvěru v Havla až 80 procent občanů. Avšak zkoumáme-li tento problém podrobněji, ukazuje se, že tyto výsledky průzkumu veřejného mínění jsou logické. Havel je člověk, který byl vždycky daleko více uctíván v zahraničí než doma.
Samozřejmě, význam jednoho či dvou průzkumů veřejného mínění není dobré přehánět, avšak rok 1998 byl pro Havla těžký rok. Pokles jeho popularity je velmi silně spojen s událostmi loňského roku.
Na začátku roku 1998 zvolil parlament Havla znovu prezidentem rozdílem jediného hlasu, přičemž jeden poslanec byl ve vazbě - čekal tam na soud v trestní věci, v níž byl později osvobozen. Mnoha českým občanům to ovšem nevadilo, protože inkriminovaným poslancem byl celostátní terč nenávisti, Miroslav Sládek, šéf extrémně pravicové Republikánské strany.
Avšak veřejnosti vadilo, jak se chovala Havlova manželka Dagmar v parlamentě den po Havlově znovuzvolení. Hrubým způsobem umlčela pískotem mluvícího poslance, také člena Republikánské strany. Takové činy nepřijímá příliš pozitivně národ, který se chce považovat za kulturní a civilizovaný.
Nepopulární manželka Dagmar je hlavním faktorem klesající popularity Václava Havla. Nedávná tvrzení, že Dagmar byla Havlovi nevěrná se zaměstnancem prezidentské kanceláře, Havlově věci příliš nepomohly. Ještě více zhoršilo jeho pověst rozhodnutí, žalovat ty osoby, které tyto dohady zveřejnily. Je dost dobře možné, že celý skandál byl vymyšlen záměrně proto, aby oslabil prezidenta, který se snažil vystupovat v posledním roce politicky aktivněji.
Druhý skandál, v němž prezidentská kancelář omylem obvinila Helmuta Zilka, bývalého vídeňského starostu, že byl spolupracovníkem komunistické tajné policie, byl také velmi pravděpodobně pastí, kterou připravili Havlovi političtí nepřátelé. Avšak ať už byly tyto události zaměřeny jako přímé útoky proti Havlovi nebo ne, Havlův image jimi byl poškozen.
Loni se také Václav Havel soudil s obuvnickou společností. Žaloval ji, že vydala satirický billboard. To, že ji Havel žaloval, vnímala česká veřejnost také velmi kriticky. 5 miliónů korun odškodného, které soud udělil prezidentské dvojici, bylo sice věnováno na dobročinné účely, ale možná měl Havel tyto peníze investovat do efektivního PR pro Hrad. Česká veřejnost vnímala žalobu manželů Havlových jako poněkud zavilou: cožpak nejsou schopni porozumět vtipu?
Z 55 procent českých občanů, kteří řekli v průzkumu veřejného mínění, že by Havel měl pomýšlet na rezignaci, 18 procent se zmínilo o tom, že hlavním důevodem jejich nespokojenosti je to, že Havel celkově přišel o prestiž. 12 procent občanů je nespokojeno s údajným vlidem Dagmar na jejího muže. Ale daleko nejčastějším důvodem znepokojení veřejnosti, který uvádělo 52 dotazovaných osob, byly Havlovy zdravotní problémy.
Poté, co se Havel podrobil v roce 1996 operaci rakoviny a v roce 1998 dvěma operacím perforovaného střeva je prezidentův znepokojující zdravotní stav skoro pořád ve zprávách. Pokaždé, když dostane prezident chřipku, jako například uprostřed prosince, objeví se to na titulní straně většiny deníků. Sdělovací prostředky i veřejnost jsou mesmerizovány lékařskými zprávami.
Jeden nedávný průzkum veřejného mínění se dotazoval, zda se lidé domnívají, že by Havel měl rezignovat, a samozřejmě, každý veřejný činitel, který má vážné zdravotní problémy, by měl uvažovat o odstoupení. Česká republika byla svědkem takovéto události v roce 1998, kdy šéf křesťanských demokratů a bývalý ministr zemědělství Josef Lux oznámil, že odchází z politiky, protože je nemocen leukémií. Všichni občané samozřejmě začali porovnávat Luxovu situaci s Havlovou situací. Vládne všeobecná obava - i když ji nikdo nevyjadřuje veřejně naplno - že zůstane-li Havel prezidentem příliš dlouho, Česká republika by mohla být obtížena břemenem středoevropského Jelcina.
Katolická církev popírá existenci ďábla
Nejprve se projevoval jako had v rajské zahradě. Pak ho viděl papež Řehoř Velký jako létající prase. V éře Renesance ho lidé spíš považovali za více lidskou postavu, znehybněnou v ledu, a plačící slzy frustrace. Pak přišel s Miltonem jeho deprimovaně přemýšlející byronský antihrdina a celá řada dalších literárních a filmových verzí moderního ďábla.
Ale teď už historie ďábla, zdá se, skončila. Zosobňování zla osobou vyšlo z módy. Minulý týden o tom rozhodly ve Vatikánu shromáždění teologů, zvané Kongregace božského uctívání a Disciplína svátostí. Konstatovaly, že je zapotřebí "jemnější a složitější interpretace zla" pro nadcházející nové tisíciletí.
Zlo je síla, není to osoba, konstatoval šéf Kongregace, kardinál Jorge Medina. Zavedl novou římskou ceremonii vymítání zla. Potvrdil, že psychické poruchy a nemoci jako epilepsie a schizofrenie byly často v minulosti chybně interpretovány jako posedlost ďáblem. Kongregace nyní zdůrazňuje, že se musejí kněží nejprve poradit s psychiatrem, než začnou vymítat ďábla. Církev nyní zavádí nový rituál, se střízlivějším jazykem a s menším množstvím barokních adjektiv. Už se nehovoří o "princi Temnoty", mluví se daleko méně dramaticky o "příčinách zla".
Je to znamení doby. Katolická církev nyní považuje ďábla jen za černou ovci křesťanského stáda. Je to "příbuzný se špatnou pověstí a temnou minulostí. Rodina se od něho nemůže distancovat, protože se bojí, že by jí to ztrapnilo, a tak o existenci ďábla alespoň mlčí," sdělil britský odborník na ďábelskou problematiku Peter Stanford deníku Independent.
Teoreticky má každá diocéze kněze, schopného vymítat ďábla. Ale když se obrátíte na britský katolický úřad pro sdělovací prostředky v této věci, je vám řečeno: "Není to vlastně aktivní profese. Když se dostal do kin film The Exorcist, Vymítač ďábla, začaly se objevovat požadavky, abychom zavedli takové funkce, ale většina těchto lidí přestala fungovat, protože nemají co dělat."
Peter Stanford se v Římě spojil s otcem Gabrielem Amorthem, předsedou Mezinárodní asociace vymítačů ďábla. Ale i tam, podle svědectví tohoto kněze, z 50 000 případů, které se na pátera Amorthe během let obrátily v této věci, se konvenční psychologií nedalo vysvětlit jen 84. A většina těchto lidí se zabývala černou magií.
Vatikán nyní rozhodl, že moderní lidé mají dávat pozor na zlo odjinud, nikoliv od ďábla. Pro Freuda byli Bůh i ďábel původně tatáž existence, která se později rozštěpila ve dvě postavy s opačnými vlastnostmi. Ďábel byl symbolem všeho, po čem touží muži v sexuálním smyslu, ale co nemohou ze společenských důvodů veřejně přiznat.
Židé měli původně jeden všeobecný božský princip, jehož součástí bylo dobro i zlo. Pak, během exilu v Babylóně, potlačili pocit, že je Bůh opustil, tím, že se soustředili na špatné vlastnosti ďábla. V Novém Zákoně je ďábel konkrétnějším protagonistou. Pokouší Krista na poušti po dobu 40 dní a nocí a Ježíš musí vymítat ďábla z různých lidí po celé Svaté Zemi.
Satan se podle Stanforda stal šéfem oficiální opozice. Jenže to pro něho bylo také začátkem konce. Křesťanští teologové, kteří následovali, totiž argumentovali, že vzhledem k tomu, že byl Satan stvořen, nemůže se rovnat Stvořiteli. Po Kristově zmrtvýchvstání po ukřižování, napsal raný církevní otec Origen, sice ďábel i nadále usiluje o svedení lidí, ale bezmocně - byl poražen. I když svatý Augustin spojil sex s hříchem a ďáblovy úklady se sexuálním pesimismem, který trápí křesťanství dodnes, představa ďábla se nepříliš vhodně slučuje s křesťanskou teologií.
Paradoxem křesťanství je to, že Bůh má být zároveň všemocný a stoprocentně milující.
Problém spočívá v tom, jak to jasně v době osvícenství formuloval David Hume, že buď je Bůh ochoten zabraňovat zlu, ale nejde mu to, a pak je bezmocný. Anebo zlu Bůh zabraňovat dokáže, ale nechce, což znamená, že je zlovolný.
Vatikánu trvalo velmi dlouho, než se touto logikou propracoval. Dokonce ještě i po revolučním druhém vatikánském koncilu odpověděl v roce 1972 papež Pavel VI. na otázku, co je nejnaléhavější nutností církve, asi tak, jak by odpověděl středověký papež: "Nechť vás naše odpověď překvapí jako příliš jednoduchá nebo dokonce pověrčivá a nereálná: nejnaléhavější nutností církve je bránit se před tím zlem, jemuž se říká ďábel. Zlo není pouze absence něčeho, ale je to aktivní činitel, živoucí duchovní bytost, zvrácená a ničící. Strašlivá realita, záhadná a děsivá..."
Nynější papež však, navzdory tomu, že je doktrinářsky konzervativní a hovoří apokalypticky na jiná témata, se snad nikdy nezmiňuje o Satanovi. Možná je to proto, že vyrostl ve společnosti, kde se podle Marxe věří, že katalyzátorem historie jsou hospodářské, politické a společenské faktory. Zlí duchové byli nástrojem zla v minulých stoletích, které zdůrazňovaly roli individua při vytváření historie. V éře, kdy se usuzuje, že lidskou činnost do značné míry určuje složitá interakce mezi ekonomikou, politikou, osobností a sexualitou, se najednou ocitá i zdroj zla někde zcela jinde než dosud.
Věda a psychologie, jejichž vliv zesílil úměrně tomu, jak slábl vliv náboženství, došly už dávno k vlastním závěrům. "Víra v nadpřirozeno není nutná, lidé sami jsou schopni nejhoršího zla," napsal Joseph Conrad v románu Under Western Eyes.
Přijatelným synonymem pro slovo Satan se dnes stalo pouhé "zlo". Proces démonizace zlých osob vede k tomu, že od určitého bodu jsme odcizeni od lidských bytostí, které považujeme za zlé. Tak osoby jako Slobodan Miloševič nebo Saddám Husajn se stávají osobami v "nenávratnu" - jde nyní o osoby, jež nikdy nebude možno vykoupit, podobně, jako se to týkalo Lucifera v křesťanské ortodoxii.
Avšak, zdůrazňuje Peter Stanford, je ještě brzo napsat Satanovi nekrolog. V lidové duši křesťanů si zachovává místo - jako původce činů příliš strašných, které by bylo možno připsat milujícímu Bohu a příliš děsivých, aby je bylo možno připsat temným pohnutkám lidské duše.
Znovu opoziční smlouva
Jiří David
V uplynulém týdnu se v českých politických a komentátorských kruzích opět dostal na přetřes opozičně smluvní pakt
mezi ČSSD a ODS. Zásluhou premiéra Zemana se ovšem změnil akcent v posuzování perspektiv tohoto dokumentu.
Zatímco dříve se bezbřeze diskutovalo především o tom, zda jde nebo nejde o "zradu na voličích", výzva Miloše
Zemana k rozšíření smlouvy o blíže neurčitý typ hlubší spolupráce smluvních stran poprvé (a pohříchu nevědomky) ze
strany politiků veřejně otevřela otázku očekávání, která byla, jsou a mohou být do opoziční smlouvy vkládána.
Připomeňme si tedy znovu okolnosti jejího vzniku.
Ve volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1998 získala ČSSD největší počet mandátů. Ať se nám to líbí nebo ne,
je tudíž nezpochybnitelným volebním vítězem. Bylo by opravdu pozoruhodné, kdyby nepochybně demokratická
politická strana se stejně nepochybně nejlepším výsledkem ze svobodných voleb nebyla účastna ve vládě. Každá jiná
varianta by nejen vystavila nelichotivé vysvědčení způsobu fungování české demokracie, ale s největší
pravděpodobností by vedla k frustraci největší části voličů. Těm by se dostalo poznání, že ani poměrně přesvědčivá
většina hlasů pro jednu stranu nezajišťuje její vstup do vlády, ačkoli tato strana nijak neohrožuje demokracii, lidská
práva či ústavní pořádek.
Lze jistě namítnout, že v Česku minimálně v době voleb existovala jiná a větší část občanů - voličů ODS, KDU a US,
kteří těmto stranám poskytli úhrnem 102 mandáty. Tento argument ovšem není věcně správný. Zatímco lze s jistotou
tvrdit, že voliči sociálních demokratů vyjádřili své přání vidět představitele ČSSD ve vládních křeslech, není jasné, zda
si voliči stran předcházejících vládních uskupení přáli, aby ve vládě kromě jejich favorita, jemuž dali svůj jediný
volební hlas zasedly ostatní volební strany. Jinak řečeno: znamenal hlas pro lidovce do vlády současně hlas pro ODS a
naopak? Byla volba občanských demokratů současně volbou pro unionisty? Kdo si vzpomene na všeobjímající
hysterii v době od pádu posledního Klausova kabinetu do prvních týdnů Tošovského éry, může na tyto otázky jen
těžko odpovědět kladně.
Zatímco každá strana je povinna usilovat o svou účast ve vládě a všeobecně to od ní voliči očekávají, neexistuje žádná
povinnost jednotlivých stran ohledně sestavení určitého typu vládní koalice. Sto dva poslanci tudíž nikdy, a to na rozdíl
od sociální demokracie a jejího poslaneckého klubu, nebyli reálnou politickou silou.
Podívejme se pod tímto zorným úhlem na povolební jednání. Ačkoli byl předseda ČSSD v souladu s volebním
výsledkem pověřen vést rozhovory o sestavení vlády, jedna ze stran, kterou přizval k jednání o podmínkách její
případné podpory nové vládě, odmítla jakoukoli debatu a přišla mu jen tak mezi dveřmi ústy Jana Rumla sdělit, že se
s ním vůbec bavit nebude, protože míní vést diskusi s ODS.
To ovšem byl a je zásadní problém. Jednak tím měl být bez dalšího zaměněn jasný mandát vítězné strany za nejasnou a
nejistou možnost sestavení (ale také nesestavení vůbec nějaké) koalice a jednak strana s nejmenší voličskou podporou
fakticky mínila rozhodnout o celkovém rozložení politických sil v zemi. To vše přesto, že Klausova strana jasně
ukázala, že nemíní být jiná, což ještě před volbami a dokonce i pár dní po nich byla unionistická podmínka pro vůbec
jen opětování pozdravu, natož vážného rozhovoru o koalici. Je důvěryhodné odejít z ODS pro její "mravní upadlost",
označit ji za naprosto nepřijatelného partnera, ale jen o pár měsíců později s touž ODS usilovat o vytvoření koalice? Jak
by taková koalice fungovala?
V tuto chvíli jsme u merita věci. Opoziční smlouva vznikla, protože Unie svobody fakticky odmítla uznat nárok ČSSD
na jednání o vzniku nové vlády a prohlásila skutečnost vyplývající z voleb za trapné mezidobí, které je třeba co
nejrychleji překonat. To vše ve jménu manipulace s ODS a snahy vnutit jí určitý typ jednání. Není proto divu, že
Zeman a Klaus k sobě rychle našli cestu. V tomto smyslu se ale jejich pakt nejeví jako vypočítavost nebo snaha za
každou cenu být u moci, ale jako akt sebezáchovy.
Shoda v příčinách ovšem v žádném případě neimplikuje, že by oba předsedové nejsilnějších stran museli nutně chovat i
stejná následná očekávání. Zatímco sociální demokracie prostřednictvím opoziční smlouvy chtěla ochránit svůj nárok
na účast ve vládě, občanští demokraté potřebovali pro svou stranu obhájit právě takovou míru politického vlivu, jehož
případné obhájení by nebylo závislé na pro ně nedůvěryhodných subjektech. A protože takovými jsou pro ODS obě
bývalé koaliční strany stejně jako (i když z jiných důvodů) ČSSD, zrodila se v Klausových a Mackových kuloárech
opoziční smlouva zajišťující ČSSD vládu, ale nikoli akceschopnost vlády (to by byla velká koalice), a ODS parlamentní
křesla, ale už ne právo novou vládu sesadit (protože nikde pro sebe nevidí koaličního partnera).
Obě smluvní strany tak dosáhly zachování svého politického prostoru a marginalizovaly vliv stran stojících mimo
smlouvu výměnou za zřeknutí se některých svých nároků. Přesto jedna ze stran je na tom lépe než ostatní. Zatímco
ČSSD zjišťuje, že být ve vládě bez praktické možnosti vládnout (tj. prosadit nezbytné vládní předlohy v parlamentě)
není ideální a tedy že svého cíle dosáhla jen zčásti, ODS má poměrně široký prostor politické působnosti, a protože pro
nedůvěru k případným partnerům sociálně demokratickou vládu vystřídat nemíní, má vše, čeho chtěla opoziční
smlouvou dosáhnout. Proto Miloš Zeman volá po prohloubení (opoziční?) spolupráce, zatímco představitelé
občanských demokratů tuto výzvu komentují nejasně nebo přímo odmítají.
Nejpodstatnější otázka dnes ale není, kdo na opoziční smlouvě vydělal více, ale kdo na ní vydělá v následujících
měsících. A tady jsou paradoxně největším kandidátem na vavřín tzv. malé strany, prokáží-li dostatečně velkou míru
politické odvahy. Platí-li totiž, že jedna ze smluvních stran je výrazně nespokojena, zatímco druhá nevidí nejmenší
důvod ke změnám, dají se přinejmenším v sociální demokracii očekávat tlaky na revizi vlády za účelem zvětšení její
politické podpory.
US a KDU ovšem musí přijmout, že Zeman s nimi nebude jednat u čistého stolu. Jejich povolební debakl nelze odestát
a některé nabídky se neopakují. A pokud opravdu usilují o "vládu 102"? Musí přesvědčit Václava Klause, že stojí za to
"to s nimi zkusit". A i když bych na to příliš nesázel (102 je opravdu, ale opravdu strašlivě malá jistota), nic nelze
předem vyloučit. Malé strany ovšem musí pochopit, že na tahu jsou právě ony - tolik napadaný pakt vznikl jako
obrana proti jejich zarputilosti. Musí přijít se zřetelnou, nevágní a především svému postavení přiměřenou nabídkou.
Předseda sněmovny a předseda vlády přece nevymění sice ne zcela vyhovující, ale přesto funkční dohodu za nejistou
budoucnost nových koaličních vyjednávání. Co kdyby si, pane prezidente, Jan Ruml znovu postavil hlavu, že?
Jiří David
Tento článek vyjde také v internetovém týdeníku Metropolitan 1/1999
Smlouva o stabilitě
Její vznik má na svědomí Jan Ruml. Budiž to řečeno hned na začátku, protože často slyšíme, že by politik měl nést za něco odpovědnost. US odmítla neopakovatelný návrh ČSSD, což přinutilo Zemana k vyjednávání s Klausem. Výsledkem byla smlouva, která nemá v demokratické historii obdoby.
Vztah koalice a opozice je dán Ústavou, tedy zákonem nejvyšší právní váhy. Nemůže být změněn normálním zákonem, natož smlouvou. Dvě nejsilnější politické strany Ústavu porušily. Pakliže strana vládnoucí uzavře smlouvu o své neodvolatelnosti se stranou opoziční, dostává se demokracie na tenký led. V lepším případě je z demokratického mechanismu vyřazena kontrola moci a konkurence politických stran, v horším hrozí parlamentní převrat. (Kdo se usmívá, nechť si místo ODS do smlouvy dosadí KSČM).
ODS, která před volbami mobilisovala heslem "Buď s Klausem nebo doleva", postavila své voliče před základní otázku: K čemu byly volby? Ve standartní demokracii by za takový podvod voliči stranu smetli ze scény. U nás ne. Vyslechli si zdůvodnění o zažehnání politické krize a polovina vyslovila se smlouvou souhlas. Klaus totiž své věrné už před volbami připravil termínem "kočkopes" na ztrátu soudnosti, na pomatení hodnot. Došlo ke spojení nespojitelného. Opoziční smlouvu, ten logický a právně-politický nonsens volič spolkl, aniž bílým šátkem zamával demokracii sbohem.
Země je dnes v rukou jednoho člověka: Miloše Zemana. Pokud se mu podaří prohloubit onu zradu, kterou si dva kohouti rozdělili smetiště, tj. pokud získá třípětinovou většinu, stane se králem. Bude-li panovník osvícený, může zemi vyvést z krize. Nebude-li, může zahubit.
Petr Jánský
Regionální uspořádání ČR:
Stroehlein se mýlí
Dobrý den, pane Čulíku,
po pravidelném ranním stažení Britských listů jsem se rozhodl reagovat na jeden z bodů článku "O České televizi, o cenzuře a o naději
pro českou společnost" , a to sice ten , kde pan Stroehlein nakládá s regionálním uspořádáním České republiky. Jelikož mu zcela chybí
zkušenost "žít v tom" , ozývám se. Potřebná zkušenost mi nechybí , žil jsem 30 let na Pardubicku a 12 let na Liberecku, tedy
v regionech, které systém 8 krajů bral značně u huby.
K věci:
Pan Stroehlein mi delší dobu mluví ze srdce, pokud komentuje politickou nevyzrálost českého intelektuála a katastrofální stav českých
medií. Do kritiky schválených VÚSC (2. únor 99) by se ale pouštět neměl - chybí mu totiž zkušenost dostatečně lokální a historická.
Mýlí se hned několikrát:
1. Systém 8 krajů dobře nefungoval, už proto, že vznikl r. 1960 násilnou redukcí staršího systému, který jakž takž respektoval
přirozená centra. Většinou znamenal , že přežilo jen každé druhé krajské centrum. To, které mělo smůlu ( v některých případech
bylo i o pár tisíc obyvatel větší než ono vyvolené) , bylo odsouzeno dlouhodobě chátrat bez investic, s daleko menším
rozsahem bytové výstavby a horší zdravotní péčí. Jak to hezky pověděla paní doktorka mé mamince, když mne přiváděla
s těžkým astmatem do poradny na pravidelné kontroly: "Lázně letos? Paní, my nejprve zajistíme lázně hradeckým dětem, pak
teprve se může dostat na vás pardubické". A tak to bylo ve všem. Interhotel Labe se v rodném městě se musel stavět jako
"Ubytovací a stravovací zařízení Městského národního výboru", aby nebyl zakázán krajským úřadem. Transkripce
medicínského příběhu pro pana Stroehleina: "Jak můžete tuto úroveň péče chtít, když pocházíte z Tucsonu? Kdybyste byl
obyvatel Phoenixu, tak možná ŠVíte, Tucson býval regionálním centrem kdysi, v dobách Cochisových, ale dnes ? (jistě, pan
S. nepochází z Arizony, jejíž místo- i dějepis mám zase v hlavě coby apačolog zase já, ale momentálně mám daleko do
knihovny pro mapu, tak používám příkladu z hlavy Š.)
2. Bývalý systém 8 krajů byl zrušen de iure, ale nikoliv de facto a poznamenává neblaze i lokální ekonomiku. Zahraniční
podnikatel si pořídí od ochotných českých úřadů mapu s vyznačenými krajskými městy . Ta ostatní, ač stejně velká či
srovnatelná (Liberec býval většinu času i větší nežli Ústí nad Labem) na této mapě buď nejsou vůbec, nebo v podobě
nepatrných teček. Logicky proto očekává větší týlovou podporu, úroveň vzdělanosti a snaží se tam umístit svůj podnik. Jenže
skutečná mapa vzdělávacích a kulturních institucí, dopravních toků, týlové podpory je bohatší o několik dalších spádových
center. Ta zůstávají stranou zájmu a trpí. Podobně stát se opírá o tzv. dekocentráty ministerských úřadů důsledně umisťovaných
v bývalých krajských městech.
3.Tento stav se přičetl k faktické diskriminaci v letech 1960-1989 a vyústil ve velmi nemorální situaci: důsledek nerovného
uspořádání (relativní zaostávání měst, které se nově emancipují) je někdy vydáván za příčinu k vychvalování či znovu
nastolení nespravedlivého aranžmá. Zatímco restituce nám říkají , že křivdy mají být, seč to jde, napraveny, čili
kompenzovány, vzdychání za starými kraji je přitakáním spoušti, kterou za sebou zanechaly.
4.Pan Stroehlein tak snad činí v domnění, že v demokratických poměrech by větší regiony nepůsobily diskriminaci uvnitř sebe
samých, neboť demokratické mechanismy by uvnitř regionů bránily převálcování jedněch druhými. Pokud je tomu tak, pak je
to jediný omyl, kterému rozumím, přesto i tady se rozejdeme:
zmíněnou naději nechovám, a to právě z důvodu, na něž žehráme
s p. Stroehleinem společně: v české společnosti demokratické akcenty určující nejsou a - v tom jsem skeptik - hned tak
nebudou. Ustavení makrokrajů by se přes noc stalo prostředkem nesmírných křivd. Jestliže tedy - a to mi je velmi
sympatické - p. Stroehlein odmítá regiony jako prostředek na čerpání grantů, ví jistě o hlubším smyslu samosprávy . I jeho
zmínka o naději probuzené regionálním tiskem ukazuje stejným směrem. Tak proč si nevšimne faktu, že kříšení bývalé aranže, kdy jedno stotisícové město omezí všechny kvoty jiného stotisícového města, je spíše cizo- nežli samosprávou?
5.Snad jsem ale příliš pozitivní. Snad neplatí bod 4) a pana Stroehleina, kterému asi současná česká regionální zkušenost
nechybí , nehnaly ušlechtilé sny (v českých podmínkách opravdu jen sny) demokratické, ale docela (s)prostě se orientoval
podle (sprosté) mapy zmíněné v bodě 2) a navštěvoval místa velkých skvrn na mapě (big spot site tourism zní docela
půvabně). Přirozeně se tam musel setkat s žehráním na nové rozvržení VÚSC, které velkým skvrnám odebraly polovinu
spravovaného území!
Závěr
Bez potřebných dimensí (historie , granularita pozorování) by se cizinec neměl vyjadřovat až tak razantně k místním poměrům, zvláště
přemáhá-li zbytek imperiálního komplexu, který si nese jako část své nativní kultury a který ho může svádět k povýšeným soudům .
Jiří Kouba
Ještě jednou: jedna historika o černém hněvu
Když jsem zveřejnil vysvětlení Ondřeje Neffa, proč si nechce s Britskými listy vyměnit automatickou tematickou upoutávku, přišlo k tomu asi deset reakcí. Dostal jsem také na ukázku několik různých, nepříliš zdvořilých dopisů, jimiž zřejmě Ondřej Neff občas častuje i své čtenáře. Dvě reakce byly ostře záporné: nemohu je ale zveřejnit, neboť s jedním pisatelem, který "mé bláboly a můj vztek a mé kopání" proti Neffovi srovnal s psaním pana Kojzara a paní Boudové v někdejším komunistickém Rudém právu, jsem po několikeré výměně e-mailů dospěl v podstatě ke smíru, a druhý, občasný přispěvatel do Neviditelného psa, si nepřeje své výtky zveřejnit v Britských listech, aby tímto časopisem nebylo jeho jméno pošpiněno - konstatuje také, že BL pročítá jen velmi rychle aby si jimi "nezašpinil mozek". Rád bych jeho výtky publikoval, ostře mě kritizuje za "provokaci vůči Ondřeji Neffovi" - ale když si jejich publikaci nepřeje, nedá se nic dělat. - Tento čtenář mě také varoval, abych nezveřejňoval jen kladné ohlasy, neboť to dělalo komunistické Rudé právo. -
Publikuji dopisy, které mě zaujaly:
Andrew Stroehlein napsal:
(...)
I was glad that when Ondrej Neff wrote:
Hahah - tohle je klasicka ukazka culikovsko-pecinovske demagogie.
he didn't include me after another pomlcka. It's not that I would have minded being lumped in such a category, it's just that three words linked together like that would not be esthetically pleasing.
This from Neff:
"o jehoz dusevnim zdravi mam vazne pochybnosti.
neff"
Reminds me of something:
Descent Into Farce
Democracy became almost comic where the Declaration was concerned. On one level there was the immature name-calling, one example of which occurred when Republican MP Jan Vik called Havel mentally incompetent. This led to the same accusation being directed at Vik from Christian Democrat and Deputy Speaker of the Parliament Jan Kasal.
From my MPhil. It seems rather a strange form of public argument to say that your opponent is mentally ill. Do you see this in the UK and USA very often? I don't think so, because for one, it's not effective argument; and two, it insults people with real mental problems.
Strange, no?
A
Byl jsem rád, když Ondřej Neff napsal:
Hahah - tohle je klasicka ukazka culikovsko-pecinovske demagogie.
že mě nezahrnul po další pomlčce. Ne že by mi vadilo být přičleněn do této kategorie. Jenže kdyby byla pospojovaná takto pomlčkou tři slova, nebylo by to esteticky potěšitelné.
Toto od Neffa:
"o jehoz dusevnim zdravi mam vazne pochybnosti.
neff"
mi něco přípomíná:
Úpadek politiky ve frašku
Když šlo o česko-německou deklaraci, demokracie se stala téměř komickou. Na jedné úrovni docházelo k infantilním nadávkám. Jednou k tomu došlo, když řekl republikán Jan Vik, že je Havel mentálně neschopný. To vedlo k tomu, že stejným způsobem obvinil Vika křesťanský demokrat a zástupce předsedy parlamentu Jan Kasal.
Je to z mé diplomové práce. Zdá se to být poněkud podivná forma veřejné debaty, vyjádřit názor, že je váš oponent mentálně nemocen. V Británii a v Americe to člověk příliš často nevidí. Proč? Zaprvé to není příliš efektivní argument a zadruhé to uráží lidi, kteří jsou skutečně mentálně nemocní.
A
Mily pane Culiku,
Chtel bych vam znovu podekovat za BL, jejich pristupnost ruznym nazorum a
skutecne asi jedinou nezavislost jak na ceskem internetu na na trhu
papirovych medii (vcetne rozhlasu a televize).
Ja jsem ctenarem NP asi 1 mesic od jeho zalozeni, byl jsem velkym
propagatorem a fanouskem ON,
v dobe kdy na PVT odrizli vetsinu pracovniku od Internetu jsem se aktivne
podilel na zrizeni interniho mirroru NP.
Bohuzel pan Neff nezvladl svou
popularitu. Jiz drive se rad pochlubil, jak jiz v MF byl znam jako vyhazovac
nepohodlnych navstev, coz potvrdil v nedavnem vanocnim fejetonku.
V akci
bojkot proti monopolu vystupoval s titulem "odbornik pres internet". Ja si
ho cenim jako vtipneho glosatora, vynikajiciho teoretika sci-fi a byval i
dobry novinar.
Ale jak jste nedavno poznamenal v pripade dr. Lubomira
Ptacka, mate vetsi duveru k matematikum, nez k novinarum. (me ON zklamal po
odborne strance, kdyz nedovedl spocitat na sve masine, kdy oslavi 20000 den
sveho narozeni. Asi jako kdyz soutezni jezdec si neumi vymenit svicku).
Po prestavbe Np ON nekterym lidem cestnym slovem ( me pouze slovem) slibil
pokracovani Fora NP.
Zrejme tez neunesl nektere neuctive (velmi neuctive ) prispevky ke sve
osobe.
Preji ON obchodni uspech, bohuzel se NP stava necim jako byval blahe pameti
Svet v obrazech a ponekud vycichl.
Vtipnost slov "qeci, v prdely,
jakonsevlastnejmenuje" spolecne se stale vetsi jednostranou politickou
orientaci ON davaji NP punc neceho, co se prezilo. Diky sve popularite,
zrejme odklon jeho ctenaru nebude prudky, ale vzdy platilo, ze zadny strom
neroste do nebe.
Bohuzel BL asi vzdy budou mene ctene, stejne jako Literarni noviny
nedosahnou nakladu Blesku, ale preji Vam, sobe i ostanim ctenarum, aby
nezanikly, i kdyz nejsou komercne ladeny.
A k analýze české mediální scény od Tomáše Peciny napsal Sepp:
Toto je tedy bomba. Nic podobneho jsem dlouho necetl. Myslite, pane Pecino,
ze Vam to jeste nekde v CR uverejni?.
Mimochodem v poslednim Pridalove Netopyru na tema Politika bez politiku
(se znamych tvari se zde objevil na pr. p. Petranek), padl jeste dalsi
pojem. Ekonomicka censura.
Porad byl venovan upadku stredni tridy a nemoznosti si z financnich duvodu
koupit denni tisk.
Byl uvaden pripad pravnicky v duchode (tedy te, ktera nestacila se
zaopatrit), ktera musela s financnich duvodu odhlasit veskery tisk s
vyjimkou jednoho sobotniho exemplare.
Pristi Netopyr bude venovan stejnemu tematu s jinymi hosty.
Doporucuji sledovat.
P.S. Dotaz pro pana Pecinu.
Proc plytvate svymi schopnostmi v diskuzich se skupinou bigotnich fanatiku
na foru BL?