Katolická církev popírá existenci ďábla
Nejprve se projevoval jako had v rajské zahradě. Pak ho viděl papež Řehoř Velký jako létající prase. V éře Renesance ho lidé spíš považovali za více lidskou postavu, znehybněnou v ledu, a plačící slzy frustrace. Pak přišel s Miltonem jeho deprimovaně přemýšlející byronský antihrdina a celá řada dalších literárních a filmových verzí moderního ďábla.
Ale teď už historie ďábla, zdá se, skončila. Zosobňování zla osobou vyšlo z módy. Minulý týden o tom rozhodly ve Vatikánu shromáždění teologů, zvané Kongregace božského uctívání a Disciplína svátostí. Konstatovaly, že je zapotřebí "jemnější a složitější interpretace zla" pro nadcházející nové tisíciletí.
Zlo je síla, není to osoba, konstatoval šéf Kongregace, kardinál Jorge Medina. Zavedl novou římskou ceremonii vymítání zla. Potvrdil, že psychické poruchy a nemoci jako epilepsie a schizofrenie byly často v minulosti chybně interpretovány jako posedlost ďáblem. Kongregace nyní zdůrazňuje, že se musejí kněží nejprve poradit s psychiatrem, než začnou vymítat ďábla. Církev nyní zavádí nový rituál, se střízlivějším jazykem a s menším množstvím barokních adjektiv. Už se nehovoří o "princi Temnoty", mluví se daleko méně dramaticky o "příčinách zla".
Je to znamení doby. Katolická církev nyní považuje ďábla jen za černou ovci křesťanského stáda. Je to "příbuzný se špatnou pověstí a temnou minulostí. Rodina se od něho nemůže distancovat, protože se bojí, že by jí to ztrapnilo, a tak o existenci ďábla alespoň mlčí," sdělil britský odborník na ďábelskou problematiku Peter Stanford deníku Independent.
Teoreticky má každá diocéze kněze, schopného vymítat ďábla. Ale když se obrátíte na britský katolický úřad pro sdělovací prostředky v této věci, je vám řečeno: "Není to vlastně aktivní profese. Když se dostal do kin film The Exorcist, Vymítač ďábla, začaly se objevovat požadavky, abychom zavedli takové funkce, ale většina těchto lidí přestala fungovat, protože nemají co dělat."
Peter Stanford se v Římě spojil s otcem Gabrielem Amorthem, předsedou Mezinárodní asociace vymítačů ďábla. Ale i tam, podle svědectví tohoto kněze, z 50 000 případů, které se na pátera Amorthe během let obrátily v této věci, se konvenční psychologií nedalo vysvětlit jen 84. A většina těchto lidí se zabývala černou magií.
Vatikán nyní rozhodl, že moderní lidé mají dávat pozor na zlo odjinud, nikoliv od ďábla. Pro Freuda byli Bůh i ďábel původně tatáž existence, která se později rozštěpila ve dvě postavy s opačnými vlastnostmi. Ďábel byl symbolem všeho, po čem touží muži v sexuálním smyslu, ale co nemohou ze společenských důvodů veřejně přiznat.
Židé měli původně jeden všeobecný božský princip, jehož součástí bylo dobro i zlo. Pak, během exilu v Babylóně, potlačili pocit, že je Bůh opustil, tím, že se soustředili na špatné vlastnosti ďábla. V Novém Zákoně je ďábel konkrétnějším protagonistou. Pokouší Krista na poušti po dobu 40 dní a nocí a Ježíš musí vymítat ďábla z různých lidí po celé Svaté Zemi.
Satan se podle Stanforda stal šéfem oficiální opozice. Jenže to pro něho bylo také začátkem konce. Křesťanští teologové, kteří následovali, totiž argumentovali, že vzhledem k tomu, že byl Satan stvořen, nemůže se rovnat Stvořiteli. Po Kristově zmrtvýchvstání po ukřižování, napsal raný církevní otec Origen, sice ďábel i nadále usiluje o svedení lidí, ale bezmocně - byl poražen. I když svatý Augustin spojil sex s hříchem a ďáblovy úklady se sexuálním pesimismem, který trápí křesťanství dodnes, představa ďábla se nepříliš vhodně slučuje s křesťanskou teologií.
Paradoxem křesťanství je to, že Bůh má být zároveň všemocný a stoprocentně milující.
Problém spočívá v tom, jak to jasně v době osvícenství formuloval David Hume, že buď je Bůh ochoten zabraňovat zlu, ale nejde mu to, a pak je bezmocný. Anebo zlu Bůh zabraňovat dokáže, ale nechce, což znamená, že je zlovolný.
Vatikánu trvalo velmi dlouho, než se touto logikou propracoval. Dokonce ještě i po revolučním druhém vatikánském koncilu odpověděl v roce 1972 papež Pavel VI. na otázku, co je nejnaléhavější nutností církve, asi tak, jak by odpověděl středověký papež: "Nechť vás naše odpověď překvapí jako příliš jednoduchá nebo dokonce pověrčivá a nereálná: nejnaléhavější nutností církve je bránit se před tím zlem, jemuž se říká ďábel. Zlo není pouze absence něčeho, ale je to aktivní činitel, živoucí duchovní bytost, zvrácená a ničící. Strašlivá realita, záhadná a děsivá..."
Nynější papež však, navzdory tomu, že je doktrinářsky konzervativní a hovoří apokalypticky na jiná témata, se snad nikdy nezmiňuje o Satanovi. Možná je to proto, že vyrostl ve společnosti, kde se podle Marxe věří, že katalyzátorem historie jsou hospodářské, politické a společenské faktory. Zlí duchové byli nástrojem zla v minulých stoletích, které zdůrazňovaly roli individua při vytváření historie. V éře, kdy se usuzuje, že lidskou činnost do značné míry určuje složitá interakce mezi ekonomikou, politikou, osobností a sexualitou, se najednou ocitá i zdroj zla někde zcela jinde než dosud.
Věda a psychologie, jejichž vliv zesílil úměrně tomu, jak slábl vliv náboženství, došly už dávno k vlastním závěrům. "Víra v nadpřirozeno není nutná, lidé sami jsou schopni nejhoršího zla," napsal Joseph Conrad v románu Under Western Eyes.
Přijatelným synonymem pro slovo Satan se dnes stalo pouhé "zlo". Proces démonizace zlých osob vede k tomu, že od určitého bodu jsme odcizeni od lidských bytostí, které považujeme za zlé. Tak osoby jako Slobodan Miloševič nebo Saddám Husajn se stávají osobami v "nenávratnu" - jde nyní o osoby, jež nikdy nebude možno vykoupit, podobně, jako se to týkalo Lucifera v křesťanské ortodoxii.
Avšak, zdůrazňuje Peter Stanford, je ještě brzo napsat Satanovi nekrolog. V lidové duši křesťanů si zachovává místo - jako původce činů příliš strašných, které by bylo možno připsat milujícímu Bohu a příliš děsivých, aby je bylo možno připsat temným pohnutkám lidské duše.
