Pro Britské listy je charakteristické, že se na českou současnost dívají pohledem až nekriticky kritickým a z malicherností činí ukvapené závěry. Šlápne-li panu Čulíkovi v Praze kdosi v tramvaji na nohu, aniž by se náležitě omluvil, je český národ osočen z hulvátsví způsobeného mravní devastací národa v dobách husákovské normalizace, zcela z míry pak šéfredaktora BL dokáže vyvést tak milá a snad u nás i nezbytná natvrdlost a nadutost českého vrátného (naposledy to byla jakási veledůležitá dáma v kase petřínské rozhledny). Pan Čulík pak zapomene na to, že dávno před ním Hlustvisihák Lipský obdobné manýry pranýřoval způsobem mnohonásobně přitažlivějším, sedne ke klávesnici a rozběsněn tluče slůvko XENOFOBIE.
XENOFOBIE je vůbec oblíbené slovo přispěvatelů Britských listů, 3. září v BL jej Andrew Stroehlein dal dokonce do titulku své statě. O co šlo. O nic menšího než o pokus odhalit příčiny a důvody nedávného pouličního mejdanu revoltující části mládeže.
Andrew, pověstný svým břitce vyhroceným názorem na práci našich žurnalistů, se hned v první větě poněkud odchyluje od korektního přístupu. Tvrdí "nedávno byla Česká republika svědkem několika demonstrací mladých lidí, protestujicích proti globalizaci." Několika, Andrewe? Ne, pouze dvou! Ale nechme plavat žurnalistickou etiku a pojďme dál. V druhé větě totiž Andrew přitlačí na pilu prohlášením: "součástí těchto protestů byla znepokojující míra úzkoprsého nacionalismu". Trochu mě to vylekalo a tak jsem nalistoval v BL o pár čísel dozadu, kde Tomáš Pecina popisuje celý pouliční mejdan i s fotodokumentací. Pátral jsem usilovně, ale na klopách revoltující mládeže jsem nezahlédl trikolory , nad hlavami demonstrantů nevlály české zástavy a mládež nepěla burácivým hlasem chorál o svatém Václavu či božích bojovnících. Z čeho rozeznal Andrew, že šlo o "znepokojující nacionalismus"?
Je to trochu krkolomné, nicméně zkušený = značně otrlý čtenář Britských listů vytrvá, překousne moudrosti typu "Praha není Tokio" nebo novátorské rady "nelíbí-li se vám McDonald's, nemusíte tam chodit" a dočte se:
"To, že bojují proti multinacionálním společnostem, znamená, že bojují proti všemu mezinárodnímu - a v tom spočívá jejich nacionalismus".
A vida, tudy na to Adrew přišel. Mistrovská úvaha, kterou je třeba pochopit. Tím, že naši milí anarchouši protestují proti multinacionálním společnostem jsou proti všemu mezinárodnímu - soudí Andrew. Já zase soudím, že Andrew je nesoudný, nebo že před svoji úvahou nestřídmě požil.
Celá následující stať pak už pokračuje v tradičním mentorském duchu BL. Dozvídáme se, že je to "neofobní a zápecnický pohled na svět", a že "xenofobie demonstrantů, kteří protestují proti globalizaci, je prostě zpátečnická" a že jako alternativu nabízejí demonstranté "znovu odříznout českou společnost od světa".
Co vše lze odvodit z jedné paradoxní úvahy, není-liž pravda.
Neplanu náklonností k anarchistům a levým či jiným "alternativám". Vysloveně nemám rád aktivisty, jakýchkoliv aktivit. Požadavkům mládeže rozumím prostě a postrejcovsku.
Tihle kluci v době, kdy jsme chrastili na Václaváku klíčema a nosili lopatu pro Štěpána (taky jsme byli tak naivní) měli sotva deset roků. Nedojímá je svoboda ať projevu či pohybu. Je pro ně normálním prostředím. Vadí jim, že mohou cestovat, ale myslí si, že na to nemají, štvou je ducatí strejdové s elegantníma kočkama v smradlavejch kárách, mají před sebou neradostnou pakárnu na vojně, prudí je učitelé, rodiče, revizoři, lampasáci, nádražáci, policajti, hasiči prostě všichni, co jim je nad třicet a jsou tedy staří a vyčpělí a přitom jim dirigujou život.
Nabarví si proto vlasy nazeleno a do nosu vetknou sichrhajsku, najdou si viditelného nepřítele - třeba McDonalda a udělají kravál, posprejujou auto, obrátí popelnici, vypijou hektolitr a pozvrací lán. Protestují jako všichni mladí všech dob a všech civilizovaných zemí. Nebyli jsme moc jiní, jen ta zkurvená doba nám nedávala tolik šancí.
Hledat za tím vším nacionalismus, nebo xenofobii může jen naiva, hlupák nebo Andrew.
9.9.1998
