K článku Stevena Saxonberga o konservatismu - Saxonbergovo pojetí politických stran je nesmyslné
Svět zjevně vstoupil do nového období, v němž je daleko důležitější definovat problémy a analyzovat možnosti jejich řešení, než sledovat, co by měla ta která strana teoreticky udělat kvůli přívlastkům ve svém názvu.
Článek Stevena Saxonberga (BL, 4.9. 1998) charakterizuje úvodní glosa k němu jako podnětný a zajímavý. Chce se mi dodat, že článek je ale svým způsobem zároveň pasé, protože nemá v podstatě žádnou vazbu na to, co se děje v současném světě.
Saxonberg sice rozebral jakou rétoriku ta která strana (v souladu se svým názvem) používá, ale nevysvětlil, že je obrovský rozdíl mezi tím co politikové slibují voličům a co mohou, pokud se dostanou k moci, vůbec udělat.
Existence velkého počtu politických stran v ČR neznamená, že existuje přibližně stejný počet reálných řešení ekonomických a sociálních problémů, ale především to, že existuje dostatek lidí toužících po moci. Odráží rovněž přesvědčení některých lidí, že založení nové strany je jednodušší než boj muže proti muži uvnitř téže strany (viz ODS a US).
Malý počet variant ostatně dokazují politická scéna USA, kde si obě ze dvou stran navzájem přivlastňují prvky programu druhé strany - pokud se jim to z propagandistického hlediska hodí. Typickým příkladem je v tomto směru tvrzení, že zásluhou Clintona mají USA vyrovnaný vládní rozpočet. S programem vyrovnaného rozpočtu ovšem přišli Republikáni, když se trochu pozapomnělo na to jaké schodky měl Reagan a Bush. Vzhledem k poměru sil v Kongresu musel nakonec Clinton ustoupit v řadě věcí původního programu Demokratů (nejbolestnější nepochybně bylo universální zdravotní pojištění pro všechny).
Výsledný rozpočet (shodou okolností vyrovnaný) je výsledkem kompromisů dvou politických stran.
Domnívám se, že současný svět je charakterizován universální neschopností politiků řesit cokoli, snad kromě obsazování míst vlastními kamarády. Důvodem tohoto stavu se zdá být golemizace světa. V ekonomice i vojenství vznikli obři na hliněných nohách nad nimiž svět (tedy politikové) ztrácí kontrolu. Málokdo si pamatuje kam a proč byl kdysi šem vložen. Pokud to snad někdo ještě ví, pak chybí odvaha po něm sáhnout a věci, které nefungují změnit. Místo toho vzkvétá výroba směrovek s nápisem pokrok, která je možno nastavit do libovolné polohy - podle toho, kterým směrem se ten který Golem právě ubírá.
Svým způsobem patří mezi Golemy i systém svěřování moci politickým stranám (pokud možno s fešáky v čele) raději než nezávislým mozkům. V tomto případě vstupuje do hry ještě tradice - vždyť to takhle už je dlouho.
Rozebírat jak se (teoreticky) liší sociální liberálové od sociálních nebo křesťanských demokratů je v golemizovaném světě absurdní. Psát je třeba o problémech, které evidentně existují a o tom, jak je nejlépe řešit.
Jako příklad lze zmínit nedostatek prostředků ve české státní kase. Když nic jiného, chybějí tam miliardy korun nevybraných daní stejně jako prostředky ztracené vytunelováním různách oblastí české ekonomiky.
Teď jde o to, jak tuto situaci řešit. Je třeba analyzovat co se stane, když se peníze nenajdou a pokud je tato alternativa nepřijatelná, tak hledat zdroj peněz (daně, půjčka, atd). Analyzovat je třeba i dopad každého z možných řešení na život společnosti.
Zemanova vláda chce situaci, vzniklou zjevnou neschopností předcházející vlády, řešit daní z benzinu a tabákových výrobků - tedy variantou často používanou jinde a to bez ohledu na název zrovna vládnoucí strany. Je ostatně velmi pravděpodobné, že by stejnou věc udělal i Klaus, kdyby byl u moci.
Povšimněme si reakce ODS. Tuším, že to byl její mluvčí, který prohlásil, že ODS záměr vlády nepodpoří, protože má v programu daně naopak snižovat. Jde samozřejmě o nehoráznou drzost, protože to byla právě ODS, která státní pokladnu do tohoto stavu (spolu s koaličními partnery) sama uvedla.
Smyslem takováho prohlášení není přispět k řešení daného problému, ale využít jej politicky proti ČSSD. Sociální demokraté přece mají, jak píše Saxonberg "větší tendence podporovat státní sociální služby" neboli, podle pravicové rétoriky, zvyšovat daně a pak rozhazovat peníze. ODS v rámci tohoto klišé jinými slovy říká - my jsme vás před nimi varovali a tady je máte, socany.
Saxonberg se snaží definovat politický konservatismus jako snahu o udržování starých hodnot (majetek, rodina, náboženství, kultura). Domnívám se, že blíže pravdě je to, že konservativní politik používá tyto pojmy k tomu, aby se odlišil od druhých. Důkazem toho je, že kromě náboženství se o ostatních konservativních hodnotách mluví velmi vágně a v podstatě žádný konservativní politik není ochoten vysvětlit, jak daleko chce v konservování minulosti jít.
Vysvětlení, že konservativní lidi volí komunisty (podle Saxonberga jedinou skutečnou konservativní stranu) považuji za nesmysl. Odklon od post-komunistických pravicových stran k levici (komunistickým stranám a jejich odvozeninám, případně stranám sociálně demokratickým) není odrazem snahy zakonservovat minulost, ale daleko víc znechucení až obav z výsledků činnosti politických stran, které se dostaly k moci po rozpadu komunistických systémů. Je dost dobře možné, že v příštích volbách v Rusku budou Rusové hlasovat pro komunisty a to nikoli proto, že by se jim stýskalo po pracovních táborech a KGB, ale z obavy, že výsledky Jelcinových reforem budou ještě horší - že je nepřežijou.
Saxonbergovy konstrukce ohledně konservatismu a kultuře jsou stejně pochybné. Komunistický režim zvýrazňoval to, co se mu hodilo do ideologického krámu. Třeba častušky a jiné formy v nichž se umělci obracejí "čelem k masám" - tedy z hlediska časové osy věci velmi moderní. Pokud jde o Smetanu, je pravda, že byl víc na výsluní (údajně kvůli Nejedlému, který se starému Dvořákovi nelíbil jako nápadník jeho dcery). Dvořák se ovšem hrál pořád a je velmi pravděpodobné, že nikoli jeho kosmopolitismus, ale náboženské písně a Stabat Mater byly poněkud na obtíž. S politickým konservatismem nemá rovněž nic společného to na jaké koncerty chodí Saša Vondra nebo Chirac ani ochrana kulturních zájmů před nájezdem holywoodské produkce. Příslušná informace svědčí jen o jejich osobním vkusu.
Je pravda, že v některých reakcích, třeba na rock-and-roll se komunisté dost přiblížili k názoru krajně pravicových organizací v USA - tedy nepovolit, nenechat slušnou mládež (mladé komunisty v ČSR a křesťany v USA) nakazit tím morem.
Důvod proč se čeští "konservativní" politikové nekonservativně smiřují (na rozdíl od Chiraca a třeba kanadských konservativců) s přílivem "moderní" produkce je v tom, že se nezabývali takovými prkotinami jako jsou kulturní zájmy vlastního národa. Z hlediska udržení u moci to nebylo důležité - možná právě naopak třeba se domnívali, že by jim mohlo škodit, kdyby si znepřátelili Washington. Stejně tak jim nešlo o státní svrchovanost. Pokud jde o členství v EU a NATO nelze jednoznačně tvrdit, že konservativci (v ČR komunisti) jsou proti, takže ten kdo je pro vlastně není správně konservativní. Argumenty pro a proti jsou nejrůznější a pokud jde o počet tak skoro fifty-fifty.
Saxonberg je nedůsledný v tom, že poměřuje konservativní strany , které byly u moci v ČR, metrem konservativců typu amerického kazatele Fawella (ten mimo jiné tvrdí, že Bůh dal muži autoritu rozhodovat a té se tedy musí žena podrobit), místo aby je porovnával s konservativními stranami které jsou nebo byly u moci jinde ve světě.
Ačkoli být hlavou rodiny, jejím pánem a živitelem, dělat politiku a nechat ženě na starost nádobí parkety a děti je takměř snem každého muže zkušenost ukazuje, že přání je zde otcem myšlenky. Pro politika jakéhokoli stupně konservativnosti by takový bod v jeho programu sebevraždou. Saxonbergovi navíc uniklo, že komunisti naopak tvrdili, že místo ženy je po boku muže na pracovišti.
Za pár slov stojí ještě Saxonbergův výrok o tom, že "žádná evropská sociálně-demokratická strana nezamýšlí socializovat průmysl". To je zřejmě pravda, ale zdaleka to neznamená, že se tím konečně naplňuje konservativní vize, že se soukromý sektor a potažmo trh o všechno postará a vláda bude z obliga.
Naopak, vývoj poslední doby spíš naznačuje, že se éra tradičního ekonomického konservatismu chýlí ke konci a že nastupuje post-konservativní období v němž korporace nutí stát, aby do ekonomiky vstupoval.
Soukromý sektor, potažmo trh, jde někdy dokonce tak daleko, že nutí vládu, aby (nepotřebnou = ztrátovou) část soukromého sektoru socializovala. Jelikož z ekonomického hlediska takový krok nedává smysl, je nutno přivést vládu k "rozumu" převedením problému do roviny politické. Dobrou ukázkou tohoto přístupu je osud továrny De Havilland v Torontu o níž před časem BL několikrát psaly. Tyto tlaky působí bez ohledu na zrovna vládnoucí ideologii a název vládnoucí strany. Například Progresivní konservativní strana v Kanadě "socializovala" část projektu Hybernia - jde o těžbu nafty z atlantického šelfu u New Foundlandu - zatímco v Ontariu privatizovala sociálně demokratická provinční strana státní korporaci, která vlastnila a provozovala sportovní a hotelový komplex Skydome v Torontu.
Tento jev lze docela dobře vysvětlit na základě poučky, že základním motorem úspěšnosti "kapitalistické" ekonomiky je vedle zisku konkurence. Platí-li totiž poučka o nutnosti konkurence obecně, pak musí platit nejen uvnitř daného systému (tedy mezi podniky navzájem), ale i vně. To, že soukromý sektor zůstává na ekonomické scéně (díky privatizaci) sám, a tedy bez konkurence, má, jak současný vývoj ukazuje, velmi neblahý důsledek. Soukromý sektor se přestává rozvíjet a vlastní problémy, investiční i existenční, "řeší" tím, že je přesouvá na příslušnou vládu.
Typickou ukázkou tohoto přístupu je třeba jednání Volkswagenu, který je ochoten investovat v Čechách pod podmínkou, že dostane různé výjimky včetně odložení zdanění zisku. Vše se samozřejmě halí do pláště globální konkurenceschopnosti.
Z hlediska pravoslavného ekonomického konservatismu je tento inovovaný přístup soukromého kapitálu k podnikání ranou do vazu. Vláda, která přijme nabídku typu VW (vypadající maličko jako vydírání) na podíl na investování (co jiného ztráta daní představuje?) nebo Boeingu na socializaci De Havillandu, se těžko může ohánět zastaralým konservatismem.
Svět zjevně vstoupil do nového období, v němž je daleko důležitější definovat problémy a analyzovat možnosti jejich řešení než sledovat, co by měla ta která strana teoreticky udělat kvůli přívlastkům ve svém názvu.
