Dostane se svět z finanční krize?
Světová ekonomika se octla v nezáviděníhodné situaci. Klesají kursy měn, bankám hrozí bankrot a mezinárodní převodový finanční systém rozšiřuje paniku rychleji, než jak se šíří chřipka. Málokdy byl svět natolik obětí tolika druhořadých mužů, kterým chybějí autorita, nápady a energičnost, napsal týdeník Observer.
Hlavními hráči na světové scéně je dnes americký prezident Clinton, jehož politická autorita se rozložila, japonská gerontokracie, pevně čnějící v politickém ledě, absurdně neschopný ruský prezident a směsice ruských válečných magnátů a mocí opilých stalinistů a Evropská unie, která se nezajímá skoro o nic jiného, než o svou novou měnu.
Dostali jsme se do éry, která velmi připomíná dvacátá léta a dobu Společnosti národů, míní Observer. Od dvacátých let tohoto století nemusel svět trpět tak druhořadými politiky u moci. Po ukončení studené války podcenili hlavní ovlivňovatelé světové ekonomiky, totiž americké ministerstvo financí a Mezinárodní měnový fond, deregulátoři a obchodní banky, význam místních politických kultur a místní historie - svět však žije právě prostřednictvím místních kultur.
Efektivně fungující trh, uvnitř silné demokratické kultury i mezi různými demokratickými kulturami je dosud tím nejlepším receptem pro politický pokrok. Ale takovéto politické kultury, založené na pevných společenských hodnotách, na sítích důvěryhodnosti a autority, na schopnosti demokraticky ovlivňovat situaci zezdola a na pevné právní tradici - jsou naprosto nezbytnými podmínkami zdárného hospodářského vývoje, v žádném případě nemohou být jen nějakým vysmívaným dodatkem.
Západ ale se provinil samolibým triumfalismem a nedostatkem historického porozumění. Domníval se, že jediná, standardní verze kapitalismu, se dá vyvážet a vytvořit během několika let v nejrůznějších kulturách, a to bez komplikací.
Článek a posléze kniha Konec historie od Francise Fukuyamy, které vyšly v době, kdy tato západní arogance dosahovala vrcholu, v roce 1992, obsahovala výčet nových liberálních demokracií ve světě - Paraguay, Filipíny, Thajsko, Rumunsko, Botswana - jako kdyby to byly podobné pomeranče v témž košíku. Fukuyama argumentoval, že v těchto zemích začíná působit "fundamentální proces, který diktuje všem lidským společnostem tutéž evoluční cestu .... je to něco jako všeobecná historie lidstva."
Teď, když jsme svědky dopadu deregulace na japonský bankovní systém, když Malajsko odmítlo systém volného tržního hospodářství, když v Rusku rozkradli veškerý majetek gangsterští kapitalisté, situace vypadá poněkud složitěji.
Čelíme nyní hospodářskému problému, který je definován pádem burzy a kolapsem nebo stažením měn. Ale v první řadě je to politický problém. Globální trhy jsou panikářské, lehce ovlivnitelné mechanismy, které reagují na jistotu a rozhodnost. Samy nejsou tyto mechanismy schopné vytvořit pořádek, a tak potřebují, aby to učinili za ně politikové. Avšak nikdo nemá v současnosti důvěru ve skoro žádné politiky. Nikdo dnes nic neřídí.
Svět se rozhodl zprivatizovat moc - nezprivatizoval ale autoritu ani schopnost státnického vedení.
Ve Spojených státech, v Evropě, v Japonsku a v Rusku, nemluvě o celé řadě menších zemí, vznikla politická situace nerozhodné slepé uličky, v jejímž důsledku, spolu s osobním selháním politiků, nevědí nyní nejdůležitější společnosti, jakým směrem se dále vydat.
Například Bill Clinton, který promarnil svou největší šanci v domácí americké politice, když se mu v letech 1993-94 nepodařilo prosadit reformu amerického zdravotnictví, posléze zlikvidoval pozůstatek své autority hloupým a neodpovědným sexem a lhaním. Nyní o něm píše ostře kriticky v britském týdeníku New Statesman jeho bývalý kolega v americké vládě Robert Reich jako o "prezidentovi, který už byl v podstatě zbaven funkce", jehož moc taje každým dnem.
Reich cituje seznam nynějších světových problémů, od vzniku jaderného napětí mezi Indií a Pákistánem přes islámský terorismus až po únik kapitálu z Latinské Ameriky a konstatuje: "I pro mocného amerického prezidenta by bylo velmi obtížné zvládnout tyto krize: prezident, který byl v podstatě už odvolán z funkce, nemůže dělat nic." Tak se Clinton vydal do Ruska, aniž by existovala i vzdálená možnost, že se mu podaří přimět Kongres, aby půjčil Rusku další peníze anebo aby dal pro Rusko další peníze Mezinárodnímu měnovému fondu.
Je taky naprosto nepravděpodobné, že by se americkému prezidentu podařilo využít některou z nesčetných příležitostí, jak odstranit chudobu, nerovnost, omezit ničení životního prostředí a zabývat se potřebou nových globálních finančních institucí. Reich je právě rozhořčen, co nás všechno stály Clintonovy charakterové vady.
Jsou-li tedy nyní Spojené státy v krizi ohledně toho, kam dál směřovat, Evropská unie, která produkuje 30 procent světové ekonomiky, nenabízí žádnou alternativní cestu. Soustředěnost na jednotnou evropskou měnu a mlhavost a nepevnost vedení Evropské unie, které každého půl roku přechází na jinou zemi, znamená, že hlas Evropy je ve světě nyní skoro tak málo slyšet jako hlas Spojených států.
Kdyby byl Tony Blair ochoten více podporovat jednotnou evropskou měnu, mohl by se stát mezinárodním hlasem Evropy...
Jiní kandidáti nejsou. Německo, které je tak blízko Ruska a které je tak velkou zemí, by mělo mít v Evropě silný hlas. Ale Blairova tak vysmívaná politika "třetí cesty" je ostře definovaný, konkrétní politický program, ve srovnání s mlhavými kecy Gerharda Schroedera, šéfa německých sociálních demokratů, který prý pravděpodobně v Německu zvítězí ve volbách nad Helmutem Kohlem.
Rozhodnutí o jednotné evropské měně však stejně nebude přijímat ani Kohl, ani Schroeder ani Blair, ale guvernéři Evropské ústřední banky. Neočekávejte, že bude jejich rozhodnutí takové, že podpoří světový hospodářský rozvoj. Jsou to velmi konzervativní hoši, míní Observer.
Zatím ještě globální hospodářská krize západní Evropu příliš nezasáhla, i když v Británii už zlikvidovala firma Fujitsu jednu svou továrnu a odpisy bank, zejména ve Francii a v Německu - jsou obrovské.
V Japonsku je situace mnohem horší - a politické vedení země je také v daleko horším stavu. Německý politický establishment jedná opatrně, šedivě a nezřetelně. Japonští čelní politikové však nejednají vůbec - jako by byli dávno mrtví.
Japonská politická kultura byla po roce 1946 dovezena z Washingtonu, po explozi jaderných bomb nad Japonskem. V mnoha ohledech byla tato kulturna jen západním závojem, pod nímž se Japonci dál chovali tradičním japonským způsobem, podnikali prostřednictvím kamarádšoftů, klanů a soukromých přátelských sítí.
V současnosti musí Japonsko využít daňových škrtů a veřejných výdajů, aby dostal svou zemi z hospodářské krize. Nový premiér Keizo Obuči přislíbil daňové škrty a reflaci.
Potíž je, že mu nikdo nevěří. Jeho politická strana, LDP, je v Japonsku už 41 let u moci a je naprosto zdegenerovaná. Je to organizace, v níž musíte mít protekci, máte-li vyhrát ve volbách. Lidé se povyšují na základě toho, jak dlouho mají ve straně odslouženo. Moc je v rukou kmotrů v nezřetelných křídlech politické strany.
Obuči, stejně jako jeho osmasedmdesátiletý ministr financí Kiiči Miyazawa, podporuje bývalého premiéra Noboru Takešitu, a právě proto se dostal k moci.
Dostali se do čela státu nikoliv proto, že by byli velkými státníky.
Voliči se stále více hněvají že se politikům v Japonsku nepodařilo realizovat své sliby, že sníží daně a zvýší státní výdaje. Hospodářská krize v Japonsku vznikla v důsledku tajnůstkářské japonské politické kultury a explozívní moci finanční deregulace, spolu s příchodem Číny na světové trhy.
Složitá, starobylá společnost musela najednou čelit požadau, aby se Japonsko stalo ve světovém kontextu jen další malou Amerikou či Británií - jako by na její vlastní politice či historii vůbec nezáleželo a jakoby mohla být lehce a rychle odsunuta stranou.
Život ale takový není - dobře by o tom mohli svědčit Rusové. Toto je hlavním poučením posledních několika měsíců. Výrazné politické a občanské kultury musejí být respektovány, mají-li světové trhy fungovat.
Nakonec neměl Bill Clinton při své volební kampani pravdu, když si zvolil heslo "It's the economy, stupid" - "V první řadě jde o ekonomiku, blbečku."
Ne, It's the politics, stupid. - V první řadě jde o politiku, blbečku.
Světový pořádek se nerozložil - je však nutno pořádně promyslet, co dál. A promyslet to budou muset moudřejší světoví političtí představitelé, než jaké máme dnes, uzavírá Observer.
O různých liberalismech a o předpokladech cesty z krize
Luděk Rychetník
(Vyšlo v dvouměsíčníku Listy.)
Rád bych pozval čtenáře na debatu o Bohu, člověku a světě s cílem dobrat se smyslu věcí. Teologická složka v mém příspěvku bude důležitá, neboť se domnívám, že nám umožňuje hlouběji porozumět tomu, co se s námi v posledních letech dělo.
Tématem budou nedostatky strategického myšlení, které podle mého názoru zavedly naši transformaci na scestí (politicko-ekonomickou stránkou problému jsem se zabýval v Politické ekonomii č.4/1997). Tato úvaha zkoumá různé formy ideologií. Ukazuje, proč jsou některé formy ideologií blahodárné a nezbytné a jiné zaslepující a někdy i zhoubné. Uzavírá, že ideovým zdrojem nedostatků bylo schematické zaslepující ideologické myšlení.
O ideologiích transformace
Ideologie jsou soustavy názorů a teorií člověka a společnosti, do nichž zhušťujeme své životní zkušenosti a z nichž opět odvozujeme své politické postoje a činy. Ideologie vytváří důležitou složku myšlenkového prostředí doby. V době pádu "reálného socialismu" jsme politický svět viděli převážně jako protiklad dvou řádů, "kapitalismu" a "socialismu" a toužili jsme po co nejrychlejším osvobození z "reálného socialismu" - od strachu z policie a kádrování, od omezení znát, cestovat, podnikat. Doufali jsme, že trh povede k rychlému hospodářskému pokroku. Byli jsme přirození a do určité míry naivní liberálové. Naivní proto, že jsme nevnímali mnohost odrůd kapitalismu a "nesocialismu", od USA a Německa přes Mexiko až k Nigerii. Nedoceňovali jsme praktický ekonomický a každodenní životní význam řádu, zákonnosti, morálky a kultury života, neboť jsme je považovali za samozřejmou součást vysněné budoucnosti v tržní ekonomice. Očekávali jsme, že bude fungovat v čisté učebnicové formě neoklasické teorie trhu.
Pro mnoho lidí, včetně politiků, byl tento liberalismus spolu s antikomunismem a antisocialismem všezahrnující životní filosofií, všeobjímající ideologií. Při tom jsme liberalismus chápali značně anarchicky, výhradně jako osvobození od policejního šikanování a od státního poručníkování v politice a hospodářství. Tento liberalismus vedl některé až k pojetí privatizace jako oblasti kde právo, spravedlnost a morálka jsou na obtíž. Jenže liberalismus rozumí tomu, že občanské svobody jsou neoddělitelně spojeny od pravidel správného chování. Svobodni můžeme být pouze v rámci spravedlivého řádu, kde je autorita vymezena nadlidskou autoritou.
Ideologie jako kvazi-náboženství
Paul Tillich, německý protestantský teolog, který sloužil jako kaplan na západní frontě v první světové válce a v roce 1933 emigroval před nacisty do Spojených států, se snažil pochopit, co se v jeho době dělo s Německem a Evropou. Analyzoval ideologie v souvislosti s náboženstvím a kvazi-náboženstvím. Tillich rozlišil dvojí pojetí náboženství; jednak v širším, univerzálním smyslu, jako vrcholný zájem (ultimate concern), jako usilování o to co má pro nás vrcholnou životní důležitost, a jednak v užším, běžném smyslu, spojeném s církevní organizací, kultovní činností, symbolikou, standardními způsoby vyjadřujícími vrcholný zájem (Christianity and the encounter of world religions, New York: Columbia University Press 1963; Ultimate concern, Londýn: SCM Press 1965). V tradičním náboženství je vrcholný cíl transcendentní, je jím přiblížení se k Bohu. Pokud je cílem našeho směřování pozemská hodnota, jde o "kvazi-náboženství". Příkladem jsou moderní ideologie jako nacionalismus a socialismus. I kvazi-náboženství lidem pomáhá; dává smysl života, pomáhá lidi spojovat ve hnutí a nahrazuje tradiční soudržnost přirozené komunity. Ale je zranitelné, neboť pozemské hodnoty jsou pomíjející, a může mít zhoubné důsledky.
Pro nenáboženského člověka je obtížné docenit rozdíl mezi náboženstvím a ideologií. Náboženství se týká především mého vztahu k Bohu a tím i k ženě, dětem, spolupracovníkům, spoluobčanům, všem lidem, všemu živému a celému světu, s různými stupni naléhavosti. Náboženství zároveň vede k citlivosti k duchovní stránce. Vyjadřuje přirozený zákon života člověka jakožto rozumné a spirituální bytosti, vyrůstající v rodině a žijící ve světě v lidské pospolitosti, tak jak lidstvo přirozený zákon postupně poznává.
Ideologie transparentní a zbožštěné
V souladu s americkou politologickou tradicí Tillich chápal ideologii v podstatě neutrálně, jako zjednodušený obraz světa a doby, který se týká se především mého vztahu ke konkrétní současné společnosti v níž žiji a usnadňuje mi orientaci v každodenním životě. Pro politicky myslícího člověka koncentruje vztah k režimu a společenskému řádu. Pro politika bývá určitá forma společenského řádu, jeho vybudování nebo udržování, jedním z hlavních profesionálních i životních zájmů. Politický ideál může zůstat "transparentní", tj. být výrazem vyššího transcendentního zájmu, zejména náboženství. Není to však nezbytné, politický ideál může být též i konkretizací univerzálního humanismu. Taková transparentní ideologie zůstává eticky čistá.
Pokud ale takový nejvyšší transcendentní ideál naši ideologii neprozařuje, je nebezpečí, že její světský, politický, mocenský cíl se stane skutečně vrcholným a usilujeme o něj za každou cenu. Tillich považuje vrcholný zájem "z tohoto světa" za modlářství, které politika zaslepuje a vede k tomu, že ignoruje morálku, legitimní zájmy lidí, v horším případě i zákony. V nejhorším dochází až k "démonizaci" ideologie: její vyznavači jsou ochotni obětovat i životy na oltář své modly. Tillich charakterizuje fašismus jako démonizaci nacionalismu, a komunismus nebo stalinismus jako démonizaci socialismu. V evropské minulosti podlehla démonizaci náboženství v užším smyslu a vytvořila ideový rámec náboženských válek (což známe dobře z naší historie: "pod jednou - pod obojí"). Tillich vidí duchovní kořeny historických katastrof dvacátého století v masovém kvazi-náboženském uctívání ideologických pozemských hodnot, těchto model moderního věku lidmi, kteří ztratili náboženskou víru.
Dodejme ještě, že ve stejném duchovním prostředí nabývá kultovního charakteru i úcta k vůdčím osobnostem. Podobně vědci jsou náchylní k ideologizaci a zbožštění svých teorií, pokud zapomenou, že vědecké teorie jsou pouze zjednodušené modely výseku reality, platné za určitých podmínek. Spolu s politiky nám pak předkládají vše vysvětlující "vědeckou filosofii", nebo univerzálně platnou teorii trhu. Ale nejsnáze k démonizaci sklouznou negativní ideologie zbožňující boj proti určité kategorii lidí: proti jiným národům nebo podřadným rasám, proti třídnímu nepříteli. Bez pozitivního cíle je zaslepující i čistě negativní boj proti socialismu.
Ideologie ale nemusí být démonizovány a přesto mohou vést ke katastrofálním důsledkům, pokud nejsou vyvažovány moudrostí, státnickou prozíravostí a morálním cítěním. Český nacionalismus v začátku tohoto století nebyl až na výjimky démonizován, ale byl do té míry zaslepený, že jsme nedokázali řešit národnostní problémy první republiky. Za politické chyby a nedostatek státnické kultury jsme draze platili všichni. Masaryk si byl vědom, že demokratická státnická kultura nemůže vzniknout během pár let a přál si pro Československo několik generací pokojného učení. Následující válka a období komunismu tento problém spíše zhoršily. Bylo by potřebné, abychom si toho byli vědomi a učili se i na úrovni ideologií a politicky vyzrávali rychle. Čeká nás nebezpečné období opravdové restrukturalizace podniků. Pokud k němu přistoupíme zjednodušeně ideologicky, hrozí nebezpečí destabilizace společnosti (ale pokud budeme restrukturalizaci odkládat, nevyhneme se hluboké hospodářské krizi).
Náboženství a dobře uspořádaná společnost
Tillichova analýza je teologická, je vedená na teoretické úrovni historie idejí. Jejím cílem bylo pochopit duchovní kořeny růstu nacismu a války, a snad i odvodit poučení individuálního existenciálního charakteru: ujasnil jsem si na jakých hodnotách mi nejvíce záleží? Je mé náboženství dostatečně transcendentní? Nezaslepuje mne můj ekonomický nebo politický zájem k lidským hodnotám? Nemyslím si, že z Tillichovy analýzy vyplývá, že by lidé museli sdílet náboženství, aby spolu mohli žít v míru. Naopak, skutečně transcendentní "pročištěná" náboženská víra by měla vést k toleranci a altruismu. Tillich se však nezabývá institucemi liberální společnosti. Přijímá je jako dané a argumentuje, že liberální humanismus (o nějž se zřejmě podle jeho názoru opírají) je vždy založen na náboženské tradici. Jako zdroj hrozeb moderní civilizaci vidí ztrátu transcendentní náboženské víry.
Jaký je z liberálního hlediska vztah náboženství k liberálním institucím? Tohoto problému se dotýká John Rawls (Political liberalism, New York: Columbia University Press 1993, 1996). Položil si otázku: "Jak je možné, aby dlouhodobě existovala spravedlivá a stabilní společnost svobodných a rovných občanů, kteří zůstávají zásadně rozděleni rozumnými náboženskými, filosofickými a morálními doktrínami?" Označení "rozumný" má u Rawlse přesný význam, znamená, že projevím dobrou vůli k dohodě, že hledám společný jazyk a zvažuji důsledky svých činů na druhé. Severoirští protestanti se zachovali rozumně, když změnili trasu slavnostního pochodu na oslavu vítězství svých předků nad irskými katolíky, aby nevedla katolickou čtvrtí. Rawls podává pečlivě propracovanou a hluboce zdůvodněnou odpověď, která vychází z americké reality, ale jde nad ni a vytváří ideální model liberální demokratické "dobře uspořádané společnosti".
Uveďme dva rysy jeho teorie, které se týkají vztahu náboženství k liberálním institucím.
Dobře uspořádaná společnost je založena na praktickém politickém principu spravedlnosti jako férovosti (justice as fairness). Nejde o pojetí spravedlnosti odvozené z určitého všezahrnujícího (comprehensive) filosofického názoru nebo náboženství, ale o princip odvozený ze spravedlivého (fair) systému spolupráce, tj. ze systému politických, společenských a ekonomických institucí, který umožňuje a podporuje celoživotní spolupráci svobodných, rovných a rozumných osob. Je to princip vhodný pro "rozumně pluralitní" společnost. (Rawls tento princip spravedlnosti přesně popisuje.)
Dobře uspořádaná společnost může být jednotná a stabilní, neboť její princip spravedlnosti může získat podporu "překrývajícího se (overlapping) konsensu" rozumných všezahrnujících (filosofických nebo náboženských) doktrín.
Můžeme tyto dvě myšlenkové úrovně, Tillichovu a Rawlsovu, uvést do vzájemného vztahu? Oba teoreticky reflektují svou zkušenost života v míru, v americké liberální společnosti mezi lidmi odlišného původu, různých názorů a věr. Po svých zkušenostech z Evropy, které byly prvním zdrojem jeho reflexí, ji Tillich musel považoval za zázrak.
Rawlsův přístup k "všezahrnujícím světovým názorům", včetně náboženství, je opatrný. Svou první verzi principu spravedlnosti jako férovosti (český překlad vyšel v nakladatelství Viktoria Publishing) přepracoval právě proto, že byla založena na takové všezahrnující filosofii. Přepracoval jej v praktický politický princip, který by mohl získat podporu překrývajícího se konsensu rozumných všezahrnujících názorů a stát se ústředním principem dobře uspořádané společnosti. Rawls chápe překrývající se konsensus silněji než vzájemnou pasivní toleranci odlišných názorů. Měl by vyústit ve shodu ohledně morálního standardu veřejného života, pojetí spravedlnosti i občanských ctností. Rawls očekává, že takový konsensus se vytvoří v procesu úspěšné politické spolupráce a bude zdrojem společenské jednoty.
Rawlsův model dobře uspořádané společnosti je všeobecně přijímán jako závažný příspěvek k politické teorii liberalismu a zároveň byl z mnoha hledisek kritizován. Pro debatu o naší transformaci je poučné, že Rawls považuje spravedlnost a výchozí rovnost a svobodu občanů za základ dobře uspořádané liberální společnosti. S tím souvisí jeho převážně konsensuální pojetí společnosti; konflikt je omezen na sféru rozdělování zdrojů a nepřelévá se do tvorby institucí. Je to optimistická teorie, zejména tím, že očekává růst překrývajícího se konsensu jako důsledek úspěšné politické spolupráce. Nepřipouští negativní vliv případných ekonomických výkyvů, zostření konkurence o ekonomické statky, výkyvů v zaměstnanosti, nebo mezinárodních krizí. Platnost jeho modelu je omezena předpokladem rozumnosti, tj. existence dobré vůle k dohodě a vzájemné ohleduplnosti mezi občany. Reálnost dobře uspořádané společnosti tak závisí na předpokladu určitých osobních kvalit jejích členů, tj. na dobrých občanech. Jak ale vyrůstají dobří lidé a občané?
Liberalismus a spravedlivý řád
Předpoklad rozumnosti nás vrací k Tillichově teologickému argumentu o transcendentních zdrojích existenciálního humanismu. Tillich by patrně argumentoval, že odtud pramení vědomí společenské zodpovědnosti, tolerance a snaha o spolupráci. Transcendentní náboženství nejenže není na překážku, ale je důležitým zdrojem reálné existence a stability Rawlsovy dobře uspořádané společnosti. Pouze vyšší transcendentně zakotvené hodnoty mohou udržet "chtivý individualismus" (C. B. Macpherson) v nezbytných mezích.
V tomto by se shodoval s řadou sociologů a politologů. Peter Berger dochází k závěru, že "kapitalismus potřebuje instituce jako rodinu a náboženství, aby družnou solidaritou vyvažovaly anonymitu individuální nezávislosti" (The capitalist revolution, Aldershot: Wildwood House 1987: These 24). Schéma tří subsystemů (hospodářství, politika, kultura) Daniela Bella rozvinul Michael Novak ve své představě demokratického kapitalismu, kde "morálně-kulturní systém je hlavní dynamickou silou rozvoje jak demokratického politického systému tak i liberálního ekonomického systému" (The spirit of democratic capitalism, London: IEA 1991: str. 185). Konečně i F. A. Hayek při své analýze zdrojů řádu používá klasický řecký termín kosmos, který vyjadřoval "správný řád spontánně vyrostlý v lidském společenství" a zahrnoval právo (nomos) a spravedlnost (diké) jako své ústřední hodnoty (Law, legislation and liberty, London: RKP 1973: str. 37 a 156). "Správný řád" je zakotven v mythické minulosti.
Uvedeným názorům teoretiků demokratického kapitalismu je společná myšlenka, že liberální individualismus, v jehož jménu lidé bojovali za svobodu proti absolutním autoritám starého režimu i proti moderním totalitním režimům, se v liberálním kapitalismu mění ve vrozenou vadu, jež atomizuje lidské společenství. Pro svůj zdravý rozvoj musí lidská společnost mobilizovat ještě jiné starší zdroje řádu, zakotvené v přirozeném altruismu zdravé rodiny a malého společenství, v morálce a kultuře. Naproti tomu spolupráce ve větším celku v rámci liberálních institucí může čelit tendenci malých společenství se uzavírat a vylučovat neznámé.
Liberalismus a transformace
Liberalismus je výrazem snahy osvobodit lidskou tvořivost a iniciativu; je nezbytným principem našeho politického uspořádání a hospodářské systémotvorné politiky. Osvobozuje zdroje hospodářské dynamiky. Vede nás k tomu, abychom při řízení transformace uvedli do souladu hospodářskou moc a zodpovědnost tím, že převedeme státní podniky do rukou zodpovědných vlastníků a usnadníme vznik a život nových podniků. Vybízí nás, abychom pečovali o konkurenční prostředí, chránili trh proti nadvládě monopolů a kartelů a udrželi jej otevřený pro nové podnikatele. Ale jako vrcholnou prioritu a základní předpoklad svobodné otevřené společnosti, eticky čistý liberalismus nás vede k tomu, abychom prosazovali nestrannou vládu zákona.
Nekultivovaný liberalismus se však podle mého názoru stal pro část naší společnosti zaslepujícím kvazi-náboženstvím, které, spolu s pokřivenou představou kapitalismu, inspirovalo chybné stránky strategie naší transformace; zejména to, že zanedbala kultivaci řádu a tolerovala jeho narušení ("privatizace nejrychleji proběhne při zhasnutých světlech", "musí se koncentrovat kapitál i za cenu toho, že obereme malé DIKy") a zanedbala rozvojovou dimenzi transformace ("kvalita vznikajících soukromých vlastníků při privatizaci není důležitá", "stačí když ustavíme modelové vztahy učebnicového kapitalismu: vlastník akcií - manažer - zaměstnanec; ty vytvoří dostatečnou podnikatelskou a pracovní motivaci v privatizovaných podnicích"). Zaslepený liberalismus nás vedl ke zjednodušenému pojetí transformace - převážně jako liberalizace a privatizace a dovedl nás do krize. Hrozí nebezpečí, že naše zklamání by nás mohlo dovést až k odmítnutí liberalismu i v jeho pozitivním smyslu. Dokážeme napravit chyby a neupadnout do opačného extrému?
Informace o autorovi:
Autor emigroval v září 1968. Učí teorii řízení a o české transformaci na universitě v Readingu v Anglii. V České Republice je členem vědecké rady FSV UK a Demokratického klubu.
Pro Britské listy je charakteristické, že se na českou současnost dívají pohledem až nekriticky kritickým a z malicherností činí ukvapené závěry. Šlápne-li panu Čulíkovi v Praze kdosi v tramvaji na nohu, aniž by se náležitě omluvil, je český národ osočen z hulvátsví způsobeného mravní devastací národa v dobách husákovské normalizace, zcela z míry pak šéfredaktora BL dokáže vyvést tak milá a snad u nás i nezbytná natvrdlost a nadutost českého vrátného (naposledy to byla jakási veledůležitá dáma v kase petřínské rozhledny). Pan Čulík pak zapomene na to, že dávno před ním Hlustvisihák Lipský obdobné manýry pranýřoval způsobem mnohonásobně přitažlivějším, sedne ke klávesnici a rozběsněn tluče slůvko XENOFOBIE.
XENOFOBIE je vůbec oblíbené slovo přispěvatelů Britských listů, 3. září v BL jej Andrew Stroehlein dal dokonce do titulku své statě. O co šlo. O nic menšího než o pokus odhalit příčiny a důvody nedávného pouličního mejdanu revoltující části mládeže.
Andrew, pověstný svým břitce vyhroceným názorem na práci našich žurnalistů, se hned v první větě poněkud odchyluje od korektního přístupu. Tvrdí "nedávno byla Česká republika svědkem několika demonstrací mladých lidí, protestujicích proti globalizaci." Několika, Andrewe? Ne, pouze dvou! Ale nechme plavat žurnalistickou etiku a pojďme dál. V druhé větě totiž Andrew přitlačí na pilu prohlášením: "součástí těchto protestů byla znepokojující míra úzkoprsého nacionalismu". Trochu mě to vylekalo a tak jsem nalistoval v BL o pár čísel dozadu, kde Tomáš Pecina popisuje celý pouliční mejdan i s fotodokumentací. Pátral jsem usilovně, ale na klopách revoltující mládeže jsem nezahlédl trikolory , nad hlavami demonstrantů nevlály české zástavy a mládež nepěla burácivým hlasem chorál o svatém Václavu či božích bojovnících. Z čeho rozeznal Andrew, že šlo o "znepokojující nacionalismus"?
Je to trochu krkolomné, nicméně zkušený = značně otrlý čtenář Britských listů vytrvá, překousne moudrosti typu "Praha není Tokio" nebo novátorské rady "nelíbí-li se vám McDonald's, nemusíte tam chodit" a dočte se:
"To, že bojují proti multinacionálním společnostem, znamená, že bojují proti všemu mezinárodnímu - a v tom spočívá jejich nacionalismus".
A vida, tudy na to Adrew přišel. Mistrovská úvaha, kterou je třeba pochopit. Tím, že naši milí anarchouši protestují proti multinacionálním společnostem jsou proti všemu mezinárodnímu - soudí Andrew. Já zase soudím, že Andrew je nesoudný, nebo že před svoji úvahou nestřídmě požil.
Celá následující stať pak už pokračuje v tradičním mentorském duchu BL. Dozvídáme se, že je to "neofobní a zápecnický pohled na svět", a že "xenofobie demonstrantů, kteří protestují proti globalizaci, je prostě zpátečnická" a že jako alternativu nabízejí demonstranté "znovu odříznout českou společnost od světa".
Co vše lze odvodit z jedné paradoxní úvahy, není-liž pravda.
Neplanu náklonností k anarchistům a levým či jiným "alternativám". Vysloveně nemám rád aktivisty, jakýchkoliv aktivit. Požadavkům mládeže rozumím prostě a postrejcovsku.
Tihle kluci v době, kdy jsme chrastili na Václaváku klíčema a nosili lopatu pro Štěpána (taky jsme byli tak naivní) měli sotva deset roků. Nedojímá je svoboda ať projevu či pohybu. Je pro ně normálním prostředím. Vadí jim, že mohou cestovat, ale myslí si, že na to nemají, štvou je ducatí strejdové s elegantníma kočkama v smradlavejch kárách, mají před sebou neradostnou pakárnu na vojně, prudí je učitelé, rodiče, revizoři, lampasáci, nádražáci, policajti, hasiči prostě všichni, co jim je nad třicet a jsou tedy staří a vyčpělí a přitom jim dirigujou život.
Nabarví si proto vlasy nazeleno a do nosu vetknou sichrhajsku, najdou si viditelného nepřítele - třeba McDonalda a udělají kravál, posprejujou auto, obrátí popelnici, vypijou hektolitr a pozvrací lán. Protestují jako všichni mladí všech dob a všech civilizovaných zemí. Nebyli jsme moc jiní, jen ta zkurvená doba nám nedávala tolik šancí.
Hledat za tím vším nacionalismus, nebo xenofobii může jen naiva, hlupák nebo Andrew.
9.9.1998
Protest
(Titulek je redakční.)
Pane Culiku,
mam dojem, ze jsem na zacatku uvedl, ze jde o "mail", nikoli o
"prispevek do BL". Kdyby to totiz mel byt prispevek, napsal bych to za
prve trochu jinak, a za druhe bych si po sobe zkontroloval pravopis,
abych nedaval prilezitost k reakcim typu "co ten blbecek otravuje, kdyz
si plete Belehradskeho s Belohradskym". Nepletu si je, je to preklep.
Preklepu je tam koneckoncu vice.
To, ze zverejnujete maily, psane soukrome, aniz byste se zeptal, jestli
autor s otistenim souhlasi, mi pouze dokresluje muj nazor na Vase
zpusoby. Je to asi neco podobneho jako rozhovor s Pavlem Dostalem. Ten
se taky divil, stejne jako ja.
Pokud se tyka autorizaci textu, prave na mem mailu je videt, jak dokaze
"schopny" publicista prekroutit cokoli. Ja jsem napsal neco o tom, ze
Reflex je VYNIKAJICI??? To tedy ani nahodou, racte si muj text precist
poradne. Psal jsem o tom, ze Reflex neni bulvar. Nebo podle Vas se
periodika deli pouze na "vynikajici" a "bulvar"?? To mate zajimave
deleni....
Nadpis jste tam pridelal Vy, aniz byste se jakkoli namahal to oddelit.
Predpublikacni autorizace rozhovoru, pane Culiku, ma slouzit tomu, aby
si novinar nemohl do rozhovoru pridat neco, co se vylihlo pouze v jeho
hlave. Pokud ji nekdo dotazovany zneuziva k tomu, aby zakazoval otisteni
toho, co ve skutecnosti rekl, pak je nutne na to poukazat. Nejlepsi je
ostatne otisknout rozhovor tak, jak byl porizen, s vycistenim pripadnych
"ehm" apod.
Posledni poznamka ohledne Vasi reakce - Antigentleman neni ANONYM, to je
PSEUDONYM. Vy neznate Shakespeara? Julie rika: "Copak je po jmene? Co
ruzi zvano, zvano jinak, vonelo by stejne." Pouzivani pseudonymu na
Internetu je vcelku bezne a nevim, proc by to melo vadit. Jakmile se
pseudonym stane znamym, jde v podstate o "znacku", stejne jako klasicke
jmeno a prijmeni. Kdybych se podepsal jako Blboun Nejapny, rika to o
podstate moji osobnosti to same jako Jaroslav Cerny. Ze jmena poznate na
zacatku h...o.
Se zverejnenim meho predchoziho mailu nesouhlasim a je to pro mne dalsi
duvod k tomu, abych bookmark na BL poslal do vecnych lovist. Mam dojem,
ze mohu souhlasit s tim, ze Vas v CT oznacuji za material
"goebbelsovskeho razeni".
Jaroslav Cerny
TENTO DOPIS MUZE BYT ZVEREJNEN V BL!!!
