O různých liberalismech a o předpokladech cesty z krize
Luděk Rychetník
(Vyšlo v dvouměsíčníku Listy.)
Rád bych pozval čtenáře na debatu o Bohu, člověku a světě s cílem dobrat se smyslu věcí. Teologická složka v mém příspěvku bude důležitá, neboť se domnívám, že nám umožňuje hlouběji porozumět tomu, co se s námi v posledních letech dělo.
Tématem budou nedostatky strategického myšlení, které podle mého názoru zavedly naši transformaci na scestí (politicko-ekonomickou stránkou problému jsem se zabýval v Politické ekonomii č.4/1997). Tato úvaha zkoumá různé formy ideologií. Ukazuje, proč jsou některé formy ideologií blahodárné a nezbytné a jiné zaslepující a někdy i zhoubné. Uzavírá, že ideovým zdrojem nedostatků bylo schematické zaslepující ideologické myšlení.
O ideologiích transformace
Ideologie jsou soustavy názorů a teorií člověka a společnosti, do nichž zhušťujeme své životní zkušenosti a z nichž opět odvozujeme své politické postoje a činy. Ideologie vytváří důležitou složku myšlenkového prostředí doby. V době pádu "reálného socialismu" jsme politický svět viděli převážně jako protiklad dvou řádů, "kapitalismu" a "socialismu" a toužili jsme po co nejrychlejším osvobození z "reálného socialismu" - od strachu z policie a kádrování, od omezení znát, cestovat, podnikat. Doufali jsme, že trh povede k rychlému hospodářskému pokroku. Byli jsme přirození a do určité míry naivní liberálové. Naivní proto, že jsme nevnímali mnohost odrůd kapitalismu a "nesocialismu", od USA a Německa přes Mexiko až k Nigerii. Nedoceňovali jsme praktický ekonomický a každodenní životní význam řádu, zákonnosti, morálky a kultury života, neboť jsme je považovali za samozřejmou součást vysněné budoucnosti v tržní ekonomice. Očekávali jsme, že bude fungovat v čisté učebnicové formě neoklasické teorie trhu.
Pro mnoho lidí, včetně politiků, byl tento liberalismus spolu s antikomunismem a antisocialismem všezahrnující životní filosofií, všeobjímající ideologií. Při tom jsme liberalismus chápali značně anarchicky, výhradně jako osvobození od policejního šikanování a od státního poručníkování v politice a hospodářství. Tento liberalismus vedl některé až k pojetí privatizace jako oblasti kde právo, spravedlnost a morálka jsou na obtíž. Jenže liberalismus rozumí tomu, že občanské svobody jsou neoddělitelně spojeny od pravidel správného chování. Svobodni můžeme být pouze v rámci spravedlivého řádu, kde je autorita vymezena nadlidskou autoritou.
Ideologie jako kvazi-náboženství
Paul Tillich, německý protestantský teolog, který sloužil jako kaplan na západní frontě v první světové válce a v roce 1933 emigroval před nacisty do Spojených států, se snažil pochopit, co se v jeho době dělo s Německem a Evropou. Analyzoval ideologie v souvislosti s náboženstvím a kvazi-náboženstvím. Tillich rozlišil dvojí pojetí náboženství; jednak v širším, univerzálním smyslu, jako vrcholný zájem (ultimate concern), jako usilování o to co má pro nás vrcholnou životní důležitost, a jednak v užším, běžném smyslu, spojeném s církevní organizací, kultovní činností, symbolikou, standardními způsoby vyjadřujícími vrcholný zájem (Christianity and the encounter of world religions, New York: Columbia University Press 1963; Ultimate concern, Londýn: SCM Press 1965). V tradičním náboženství je vrcholný cíl transcendentní, je jím přiblížení se k Bohu. Pokud je cílem našeho směřování pozemská hodnota, jde o "kvazi-náboženství". Příkladem jsou moderní ideologie jako nacionalismus a socialismus. I kvazi-náboženství lidem pomáhá; dává smysl života, pomáhá lidi spojovat ve hnutí a nahrazuje tradiční soudržnost přirozené komunity. Ale je zranitelné, neboť pozemské hodnoty jsou pomíjející, a může mít zhoubné důsledky.
Pro nenáboženského člověka je obtížné docenit rozdíl mezi náboženstvím a ideologií. Náboženství se týká především mého vztahu k Bohu a tím i k ženě, dětem, spolupracovníkům, spoluobčanům, všem lidem, všemu živému a celému světu, s různými stupni naléhavosti. Náboženství zároveň vede k citlivosti k duchovní stránce. Vyjadřuje přirozený zákon života člověka jakožto rozumné a spirituální bytosti, vyrůstající v rodině a žijící ve světě v lidské pospolitosti, tak jak lidstvo přirozený zákon postupně poznává.
Ideologie transparentní a zbožštěné
V souladu s americkou politologickou tradicí Tillich chápal ideologii v podstatě neutrálně, jako zjednodušený obraz světa a doby, který se týká se především mého vztahu ke konkrétní současné společnosti v níž žiji a usnadňuje mi orientaci v každodenním životě. Pro politicky myslícího člověka koncentruje vztah k režimu a společenskému řádu. Pro politika bývá určitá forma společenského řádu, jeho vybudování nebo udržování, jedním z hlavních profesionálních i životních zájmů. Politický ideál může zůstat "transparentní", tj. být výrazem vyššího transcendentního zájmu, zejména náboženství. Není to však nezbytné, politický ideál může být též i konkretizací univerzálního humanismu. Taková transparentní ideologie zůstává eticky čistá.
Pokud ale takový nejvyšší transcendentní ideál naši ideologii neprozařuje, je nebezpečí, že její světský, politický, mocenský cíl se stane skutečně vrcholným a usilujeme o něj za každou cenu. Tillich považuje vrcholný zájem "z tohoto světa" za modlářství, které politika zaslepuje a vede k tomu, že ignoruje morálku, legitimní zájmy lidí, v horším případě i zákony. V nejhorším dochází až k "démonizaci" ideologie: její vyznavači jsou ochotni obětovat i životy na oltář své modly. Tillich charakterizuje fašismus jako démonizaci nacionalismu, a komunismus nebo stalinismus jako démonizaci socialismu. V evropské minulosti podlehla démonizaci náboženství v užším smyslu a vytvořila ideový rámec náboženských válek (což známe dobře z naší historie: "pod jednou - pod obojí"). Tillich vidí duchovní kořeny historických katastrof dvacátého století v masovém kvazi-náboženském uctívání ideologických pozemských hodnot, těchto model moderního věku lidmi, kteří ztratili náboženskou víru.
Dodejme ještě, že ve stejném duchovním prostředí nabývá kultovního charakteru i úcta k vůdčím osobnostem. Podobně vědci jsou náchylní k ideologizaci a zbožštění svých teorií, pokud zapomenou, že vědecké teorie jsou pouze zjednodušené modely výseku reality, platné za určitých podmínek. Spolu s politiky nám pak předkládají vše vysvětlující "vědeckou filosofii", nebo univerzálně platnou teorii trhu. Ale nejsnáze k démonizaci sklouznou negativní ideologie zbožňující boj proti určité kategorii lidí: proti jiným národům nebo podřadným rasám, proti třídnímu nepříteli. Bez pozitivního cíle je zaslepující i čistě negativní boj proti socialismu.
Ideologie ale nemusí být démonizovány a přesto mohou vést ke katastrofálním důsledkům, pokud nejsou vyvažovány moudrostí, státnickou prozíravostí a morálním cítěním. Český nacionalismus v začátku tohoto století nebyl až na výjimky démonizován, ale byl do té míry zaslepený, že jsme nedokázali řešit národnostní problémy první republiky. Za politické chyby a nedostatek státnické kultury jsme draze platili všichni. Masaryk si byl vědom, že demokratická státnická kultura nemůže vzniknout během pár let a přál si pro Československo několik generací pokojného učení. Následující válka a období komunismu tento problém spíše zhoršily. Bylo by potřebné, abychom si toho byli vědomi a učili se i na úrovni ideologií a politicky vyzrávali rychle. Čeká nás nebezpečné období opravdové restrukturalizace podniků. Pokud k němu přistoupíme zjednodušeně ideologicky, hrozí nebezpečí destabilizace společnosti (ale pokud budeme restrukturalizaci odkládat, nevyhneme se hluboké hospodářské krizi).
Náboženství a dobře uspořádaná společnost
Tillichova analýza je teologická, je vedená na teoretické úrovni historie idejí. Jejím cílem bylo pochopit duchovní kořeny růstu nacismu a války, a snad i odvodit poučení individuálního existenciálního charakteru: ujasnil jsem si na jakých hodnotách mi nejvíce záleží? Je mé náboženství dostatečně transcendentní? Nezaslepuje mne můj ekonomický nebo politický zájem k lidským hodnotám? Nemyslím si, že z Tillichovy analýzy vyplývá, že by lidé museli sdílet náboženství, aby spolu mohli žít v míru. Naopak, skutečně transcendentní "pročištěná" náboženská víra by měla vést k toleranci a altruismu. Tillich se však nezabývá institucemi liberální společnosti. Přijímá je jako dané a argumentuje, že liberální humanismus (o nějž se zřejmě podle jeho názoru opírají) je vždy založen na náboženské tradici. Jako zdroj hrozeb moderní civilizaci vidí ztrátu transcendentní náboženské víry.
Jaký je z liberálního hlediska vztah náboženství k liberálním institucím? Tohoto problému se dotýká John Rawls (Political liberalism, New York: Columbia University Press 1993, 1996). Položil si otázku: "Jak je možné, aby dlouhodobě existovala spravedlivá a stabilní společnost svobodných a rovných občanů, kteří zůstávají zásadně rozděleni rozumnými náboženskými, filosofickými a morálními doktrínami?" Označení "rozumný" má u Rawlse přesný význam, znamená, že projevím dobrou vůli k dohodě, že hledám společný jazyk a zvažuji důsledky svých činů na druhé. Severoirští protestanti se zachovali rozumně, když změnili trasu slavnostního pochodu na oslavu vítězství svých předků nad irskými katolíky, aby nevedla katolickou čtvrtí. Rawls podává pečlivě propracovanou a hluboce zdůvodněnou odpověď, která vychází z americké reality, ale jde nad ni a vytváří ideální model liberální demokratické "dobře uspořádané společnosti".
Uveďme dva rysy jeho teorie, které se týkají vztahu náboženství k liberálním institucím.
Dobře uspořádaná společnost je založena na praktickém politickém principu spravedlnosti jako férovosti (justice as fairness). Nejde o pojetí spravedlnosti odvozené z určitého všezahrnujícího (comprehensive) filosofického názoru nebo náboženství, ale o princip odvozený ze spravedlivého (fair) systému spolupráce, tj. ze systému politických, společenských a ekonomických institucí, který umožňuje a podporuje celoživotní spolupráci svobodných, rovných a rozumných osob. Je to princip vhodný pro "rozumně pluralitní" společnost. (Rawls tento princip spravedlnosti přesně popisuje.)
Dobře uspořádaná společnost může být jednotná a stabilní, neboť její princip spravedlnosti může získat podporu "překrývajícího se (overlapping) konsensu" rozumných všezahrnujících (filosofických nebo náboženských) doktrín.
Můžeme tyto dvě myšlenkové úrovně, Tillichovu a Rawlsovu, uvést do vzájemného vztahu? Oba teoreticky reflektují svou zkušenost života v míru, v americké liberální společnosti mezi lidmi odlišného původu, různých názorů a věr. Po svých zkušenostech z Evropy, které byly prvním zdrojem jeho reflexí, ji Tillich musel považoval za zázrak.
Rawlsův přístup k "všezahrnujícím světovým názorům", včetně náboženství, je opatrný. Svou první verzi principu spravedlnosti jako férovosti (český překlad vyšel v nakladatelství Viktoria Publishing) přepracoval právě proto, že byla založena na takové všezahrnující filosofii. Přepracoval jej v praktický politický princip, který by mohl získat podporu překrývajícího se konsensu rozumných všezahrnujících názorů a stát se ústředním principem dobře uspořádané společnosti. Rawls chápe překrývající se konsensus silněji než vzájemnou pasivní toleranci odlišných názorů. Měl by vyústit ve shodu ohledně morálního standardu veřejného života, pojetí spravedlnosti i občanských ctností. Rawls očekává, že takový konsensus se vytvoří v procesu úspěšné politické spolupráce a bude zdrojem společenské jednoty.
Rawlsův model dobře uspořádané společnosti je všeobecně přijímán jako závažný příspěvek k politické teorii liberalismu a zároveň byl z mnoha hledisek kritizován. Pro debatu o naší transformaci je poučné, že Rawls považuje spravedlnost a výchozí rovnost a svobodu občanů za základ dobře uspořádané liberální společnosti. S tím souvisí jeho převážně konsensuální pojetí společnosti; konflikt je omezen na sféru rozdělování zdrojů a nepřelévá se do tvorby institucí. Je to optimistická teorie, zejména tím, že očekává růst překrývajícího se konsensu jako důsledek úspěšné politické spolupráce. Nepřipouští negativní vliv případných ekonomických výkyvů, zostření konkurence o ekonomické statky, výkyvů v zaměstnanosti, nebo mezinárodních krizí. Platnost jeho modelu je omezena předpokladem rozumnosti, tj. existence dobré vůle k dohodě a vzájemné ohleduplnosti mezi občany. Reálnost dobře uspořádané společnosti tak závisí na předpokladu určitých osobních kvalit jejích členů, tj. na dobrých občanech. Jak ale vyrůstají dobří lidé a občané?
Liberalismus a spravedlivý řád
Předpoklad rozumnosti nás vrací k Tillichově teologickému argumentu o transcendentních zdrojích existenciálního humanismu. Tillich by patrně argumentoval, že odtud pramení vědomí společenské zodpovědnosti, tolerance a snaha o spolupráci. Transcendentní náboženství nejenže není na překážku, ale je důležitým zdrojem reálné existence a stability Rawlsovy dobře uspořádané společnosti. Pouze vyšší transcendentně zakotvené hodnoty mohou udržet "chtivý individualismus" (C. B. Macpherson) v nezbytných mezích.
V tomto by se shodoval s řadou sociologů a politologů. Peter Berger dochází k závěru, že "kapitalismus potřebuje instituce jako rodinu a náboženství, aby družnou solidaritou vyvažovaly anonymitu individuální nezávislosti" (The capitalist revolution, Aldershot: Wildwood House 1987: These 24). Schéma tří subsystemů (hospodářství, politika, kultura) Daniela Bella rozvinul Michael Novak ve své představě demokratického kapitalismu, kde "morálně-kulturní systém je hlavní dynamickou silou rozvoje jak demokratického politického systému tak i liberálního ekonomického systému" (The spirit of democratic capitalism, London: IEA 1991: str. 185). Konečně i F. A. Hayek při své analýze zdrojů řádu používá klasický řecký termín kosmos, který vyjadřoval "správný řád spontánně vyrostlý v lidském společenství" a zahrnoval právo (nomos) a spravedlnost (diké) jako své ústřední hodnoty (Law, legislation and liberty, London: RKP 1973: str. 37 a 156). "Správný řád" je zakotven v mythické minulosti.
Uvedeným názorům teoretiků demokratického kapitalismu je společná myšlenka, že liberální individualismus, v jehož jménu lidé bojovali za svobodu proti absolutním autoritám starého režimu i proti moderním totalitním režimům, se v liberálním kapitalismu mění ve vrozenou vadu, jež atomizuje lidské společenství. Pro svůj zdravý rozvoj musí lidská společnost mobilizovat ještě jiné starší zdroje řádu, zakotvené v přirozeném altruismu zdravé rodiny a malého společenství, v morálce a kultuře. Naproti tomu spolupráce ve větším celku v rámci liberálních institucí může čelit tendenci malých společenství se uzavírat a vylučovat neznámé.
Liberalismus a transformace
Liberalismus je výrazem snahy osvobodit lidskou tvořivost a iniciativu; je nezbytným principem našeho politického uspořádání a hospodářské systémotvorné politiky. Osvobozuje zdroje hospodářské dynamiky. Vede nás k tomu, abychom při řízení transformace uvedli do souladu hospodářskou moc a zodpovědnost tím, že převedeme státní podniky do rukou zodpovědných vlastníků a usnadníme vznik a život nových podniků. Vybízí nás, abychom pečovali o konkurenční prostředí, chránili trh proti nadvládě monopolů a kartelů a udrželi jej otevřený pro nové podnikatele. Ale jako vrcholnou prioritu a základní předpoklad svobodné otevřené společnosti, eticky čistý liberalismus nás vede k tomu, abychom prosazovali nestrannou vládu zákona.
Nekultivovaný liberalismus se však podle mého názoru stal pro část naší společnosti zaslepujícím kvazi-náboženstvím, které, spolu s pokřivenou představou kapitalismu, inspirovalo chybné stránky strategie naší transformace; zejména to, že zanedbala kultivaci řádu a tolerovala jeho narušení ("privatizace nejrychleji proběhne při zhasnutých světlech", "musí se koncentrovat kapitál i za cenu toho, že obereme malé DIKy") a zanedbala rozvojovou dimenzi transformace ("kvalita vznikajících soukromých vlastníků při privatizaci není důležitá", "stačí když ustavíme modelové vztahy učebnicového kapitalismu: vlastník akcií - manažer - zaměstnanec; ty vytvoří dostatečnou podnikatelskou a pracovní motivaci v privatizovaných podnicích"). Zaslepený liberalismus nás vedl ke zjednodušenému pojetí transformace - převážně jako liberalizace a privatizace a dovedl nás do krize. Hrozí nebezpečí, že naše zklamání by nás mohlo dovést až k odmítnutí liberalismu i v jeho pozitivním smyslu. Dokážeme napravit chyby a neupadnout do opačného extrému?
Informace o autorovi:
Autor emigroval v září 1968. Učí teorii řízení a o české transformaci na universitě v Readingu v Anglii. V České Republice je členem vědecké rady FSV UK a Demokratického klubu.
