Příčiny zdrženlivosti kolem Pražského jara
Britské listy přinesly 20.8. 1998 krátkou zprávu o francouzském kolokviu k výročí Pražského jara 1968. Jeho účastníci žasnou nad tím, že Češi se k tomuto období příliš nevracejí. Politolog Francois Fejto tento jev vysvětluje (podle agentury AFP) takto: "Hanba (Čechů), že se nechali zastrašit, že kolaborovali, vede k tomu, že připomínat tuto dobu je nepohodlné." Podle zprávy BL se týž politolog zmínil o tom, že jen 1500 Čechů z deseti miliónů se v čele s Havlem otevřeně přihlásilo k boji za lidská práva.
Ačkoli nejsem politolog, troufám si nabídnout poněkud přirozenější vysvětlení. V souvislosti s uvedenými čísly bych chtěl dodat, že až do konce komunistické vlády existovalo Československo, takže zmíněná kolaborace se týkala patnácti miliónů Čechů a Slováků.
Pražské jaro a šedesátá léta vůbec nejsou z paměti lidí vytlačovány nějakým vnitřním pocitem viny jednotlivce, ale systematickým působením dvou režimů, které se vystřídaly po roce 1968.
Husákovský režim se formálně zaměřil na období od Novotného pádu do dubna 1969. O šedesátých letech, respektive o konci vlády Novotného, se mluvilo spíš nepřímo, jako o době slabosti, která vedla k uvolnění kontrarevolučních sil a ohrožení socialismu v Československu. Po dobu dalších zhruba deseti let byla šedesátá léta tabu a teprve v osmdesátých letech se toto období dočkalo velmi částečné rehabilitace (nikoli samotný rok 1968). Povědomí veřejnosti o šedesátých letech pomáhala udržovat hlavně exilová nakladatelství a domácí samizdat.
Režim nastoupivší po roce 1989 zaujal velmi černobílé stanovisko a celé období 1948-89 označil za viceméně zločinecké. Tedy s mnoha pragmatickými výjimkami. Mezi ně patří tolerování Dubčeka, který i po dalších dvaceti letech pasivnosti byl v roce 1989 dostatečně populární na to, aby zaštítil sametovou revoluci, a řady komunistů, kteří si včas vzpomněli na osvedčenou výmluvu mladické nerozvážnosti jejich stejně prospěchářských předchůdců let padesátých a s trochou popela na hlavě včas opustili KSČ. Konec konců i samotná komunistická strana dostala prostor pro svůj přerod.
Nechť si čtenář povšimne, jak zásadově se se zločineckostí komunistické strany vyrovnávali Martin Fendrych a Jan Ruml (to je onen politik s nálepkou člověka tak čestného a pravdomluvného, že se do politiky snad ani nehodí) - citát je převzat z Čulíkovy recenze Fendrychovy knihy (BL, 13.8. 1998): "Dohaduji s Honzou R. (tedy Rumlem, poznámka JJ) co s podáním k Nejvyššímu soudu, jež navrhuje zrušení komunistické strany. Zrušit bolševickou partaj je vždy přínosem, alespoň v těchto krajinách. Jenže máme KAMPAŇ! Proč vůbec byli komundírové právě vnitrem (taky kým jiným, poznámka JJ) zaregistrováni? Ovšem vysvětlení je legislativní, jinak to nešlo, nebyl důvod, atd. A najednou je kampaň a důvod je. A přišel s tím Vláďa Zeman, můj kolega, náměstek, jehož úřad je zaregistroval, kterej udělal tak málo pro to, aby registrováni nebyli. Kruh. A Honza v tom lítá jak nudle v bandě. Jeho nejhlubším přesvědčením je, že po tom všem tady nemají co dělat, zločinci. Je dobré tyto padlé anděly dělit. Jen ať je takových stran víc, ať se nenacpou do jedný." Pragmatismus není nic nového, i president Bush ponechal Saddáma Husejna u moci kvůli rovnováze.
Po přechodném vzkříšení knih a filmů z období šedesátých let nastala v devadesátých letech éra účelového zapomnění. Politickým kredem se stalo nedat předcházejícímu režimu kredit za nic a navíc hodit sociální demokracii do jednoho pytle s komunisty. Z hlediska udržení se u moci se to dá pochopit. Odbourání levice (a jsem přesvědčen, že rozpad Československa s tím souvisel) dávalo ODS vyhlídku na praktický monopol moci či, v nejhorším případě její sdílení s jinými pravicovými stranami.
Jsem přesvědčen, že tato politika byla silně krátkozraká. Neochota objektivně hodnotit předcházející vývoj negativně ovlinila schopnost posuzovat přítomnost. Negace minulého období měla postavit, a na čas skutečně postavila, novou moc do příznivého světla - vše co činí, dobře činí, protože proti komunismu je všechno pokrok. Proto třeba Vladimír Mlynář ještě v roce 1995 prohlašuje (v diskusi k přednášce Jana Čulíka "Dluhy českých vzdělanců"): "Tahle země je v situaci clocharda, který se čtyřicet let válel u popelnic. Teď vstal a leze do toho baráku kde bydlej ty, kteří se tam prostě myjí, jedí příborem. On je špinavý, smrdí a pořád tam buší na ty dveře, aby ho tam vzali". A v trochu jiné souvislosti dodává: "Tady jsme pět let po válce."
Domnívám se, že není pravda, že českému člověku je nepohodlné připomínat si minulost, protože jím mlátí hanba o zem. Minulost byla a patrně stále ještě je českému člověku odpírána politiky, kteří chtějí, aby zapomněl, aby neměl srovnání. Je to nepochybně pokračování dobře zavedené české tradice.
PS Gustáv Husák kdysi na adresu občanů řekl: "Vždyť vy ani nevíte, co tady máte." V kontextu jeho projevu měl tento výrok vyvolat vděk za činnost (jeho) strany a vlády. Obávám se však, že se mu v obecné rovině podařilo charakterizovat situaci, která přetrvává desetiletí. Co víme o minulosti, o době současné, o sobě, o tom, jak se to, co tady máme (z Kanady bych spíš měl napsat, co tam máte) porovnává se světem a potřebami lidí.
