Nejnovější zpráva o stavu supervelmocí: Spojené státy udělaly morální bankrot, Rusko, udělalo jen bankrot

Před padesáti lety odstartovala americká letadla se zásobami pro obklíčený Berlín a americké peníze plynuly velkým proudem do západní Evropy na výstavbu ekonomik poškozených válkou, napsal včera deník Guardian. Harry Truman, udělal, co bylo v jeho silách, protože byl přesvědčen, že je to nejlepší způsob, jak zachránit to, co považoval za nejvýznamnější - svobodu a demokracii - před sovětským totalitarianismem.

Minulý týden odstartovaly americké střely s plochou dráhou letu proti údajným teroristickým cílům v Afghánistánu a v Súdánu, zatímco američtí finančníci kritizovali ruskou vládu, že devalvovala rubl a že neplatí své zahraniční dluhy. Stejně jako Truman, Bill Clinton, první americký prezident z období po ukončení studené války, byl přesvědčen, že to byl nejlepší způsob, jak zachránit to, co považoval za nejvýznamnější - své místo.

Žijeme v znepokojujících dobách. Naprosto nenastal konec historie. Devadesátá léta jsou plna etnického napětí, chudoby, terorismu a finanční nestability. Světová ekonomika je blíže depresi než kdykoliv od třicátých let, avšak tam, kde býval poválečný bipolární mezinárodní systém, je dnes mocenské vakuum. Řečeno jednoduše: Spojené státy udělaly morální bankrot, Rusko, udělalo jen bankrot.

Toto všechno je dost velkým šokem pro stoupence nového světového pořádku. Koncem posledního desetiletí tohoto milénia se očekávalo, že Západ vyveze do vzdálených konců všech kontinentů rostoucí prosperitu, mír a demokracii. Svět, neochromovaný alternativním sovětským modelem, měl šťastně žít v éře hojnosti po ukončení všech konfliktů.

Do konce tohoto milénia zbývá už ani ne 18 měsíců. Octli jsme se uprostřed globální finanční krize, v Rusku je anarchie a odehrává se Válka o Clintonova ptáka.

Ruská ekonomika explodovala směrem dovnitř a mocenské vakuum, vzniklé rozkladem centralizovaného státu vyplňují feudální váleční magnáti. Rusko importovalo ekonomiku volného trhu bez přívlastků a zdá se, že ji zase vyveze do světa, proměněnou v nejnovější etapu finanční krize, která začala před rokem v Thajsku.

Problémy Spojených států jsou jiné (i když vzhledem k tomu, že USA má obchodní deficit ve výši 15 miliard dolarů měsíčně, taky nejsou vlastně Spojené státy schopny zaplatit své výdaje).

Jen 72 hodin oddělovalo vystoupení Billa Clintona v televizi v pondělí večer, kdy se předvedl jako sexuální deviant, který se částečně kaje, a přiznal, že lhal o svém špinavém vztahu k Monice Lewinské, a jeho vystoupením před kamerami ve čtvrtek, kdy jako vrchní velitel amerických branných sil oznámil, že byly odpáleny rakety do Afghánistánu a do Chartúmu.

Normálně by svět nad tvrzením súdánské vlády, že továrna, kterou zničili Američané, vyráběla léčiva a ne chemické zbraně, pokrčil rameny jako nad něčím, co státy poskytující útočiště teroristům vždycky tvrdí, když vyjde najevo, co dělají.

Ať už Pentagon má či nemá přímé důkazy o tom, že továrna vyráběla zbraně hromadného ničení - a trvá mu to pozoruhodně dlouho vytasit se s těmito údajně nezvratitelnými důkazy - nejdůležitější je první dojem.

A první dojem je ten, že člověk, který klidně nechá popravit mentálně postiženého vraha, aby se dostal do Bílého domu, a který se sníží k nejnižší formě sofistiky, ve snaze vysvětlit své špinavé sexuální chování, aby mohl v Bílém domě zůstat, nebude mít žádné výčitky svědomí nad zničením část města, které by 99 procent Američanů stejně nedokázalo najít na mapě.

Je možné se na celou věc dívat dvěma způsoby. Jeden způsob je, že na tom všem vůbec nezáleží a že ve věku, kdy jsou naše očekávání už jen minimální, nepotřebujeme ideologický kompas. Už se nemusíme znepokojovat tím, co je správné a co je špatné, stačí se zajímat jen o to, co přináší výsledky a co nám může projít. Takže, jestliže Clinton umí zvyšovat zaměstnanost a způsobovat růst ekonomiky, na ničem jiném už nezáleží. Je to morální relativismus? Vůbec ne, je to příklad nového realismu a kultury pragmatismu. Takže, jestliže na americká vyslanectví zaúčotí teroristé, Amerika má právo zaútočit raketami na Afghánistán a Súdán. Že by to bylo zneužití moci? Vždyť pouze děláme, co je nutné, abychom v poideologické éře docílili žádoucích výsledků.

Je však velmi důležité, že tento druh argumentace předpokládá, že nový světový pořádek bude skutečně schopen splnit své sliby a že nynější nahromadění problémů je pouze malou překážkou na cestě do zaslíbené země. Předpokládá to, že se prokáže, že americké raketové útoky jsou přínosem a nikoliv ochromením boje proti mezinárodnímu terorismu, že hlavní příčina terorismu - totiž neřešený konflikt mezi Izraelci a Palestinci - se už blíží vyřešení a že Rusko se zázračně proměňuje šokovou terapií volného tržního obchodu ve vysoce úspěšnou ekonomiku.

Pohlédneme-li na skutečnosti jinak, zjistíme, že se děje něco docela podstatného a že nedostatek státnického vedení na globální úrovni je hluboce znepokojující.

Podíváme-li se na dnešek z tohoto hlediska, velmi významná podobnost nynější situace konce devadesátých let se situací v polovině sedmdesátých let začíná vypadat jako něco vážnějšího než jen nová verze starého filmu.

I když si to nikdo tehdy neuvědomil, čtyřnásobné zvýšení cen ropy koncem roku 1973 ukončilo dlouholetý poválečný hospodářský rozkvět. Také to ukončilo platnost doktrín spojených s tím rozkvětem - intervencionistické hospodářské politiky, redistribuce, ovládání kapitálu.

Snad skoro žádná grandiózní řešení pokeynesovské éry nebyla realizována. Hospodářský růst nebyl rychlejší - byl pomalejší. Nezaměstnanost není nižší, je vyšší. Politický život nebyl očištěn, proměnil se v žumpu.

Optimisté sice říkají, že všechno nakonec dopadne dobře, pesimisté ale argumentují, že pád Ruska do ekonomiky výměnného obchodu a světem se šířící finanční krize se nedá lehce bagatelizovat jako jen drobná maličkost.

Optimisté patrří spíše mezi bohaté a mocné lidi - osoby, které většinou vydělaly na méně rovnostářských a více deflačních letech od roku 1973. Pokud mají pesimisté pravdu, svět bude potřebovat státníky, aby nalezl cestu blížící se velkou vlnou. Posledně jsme měli Keynese a Trumana, Marshallův plán a kontrolu kapitálových toků. Nyní však stojí v čele Spojených států cizoložník - recidivista a podle vlastního přiznání lhář a v čele Ruska kdosi, kdo vyvolává dojem, že mu jaksi o dvě červené řepy chybí boršč. Není to kombinace, která by vyvolávala důvěru či respekt.