Cesta do Prahy
(malé letní zamyšlení nad úrovni demokracie v Česku)
Před nedávnem jsem jel svým osobním automobilem od nás ze Skotska do Prahy.
Cesta demokratickou Evropou probíhala normálně. První překvapení na mě čekalo až na hraničním přechodu Waidhaus-Rozvadov. Němečtí celníci, právem ostražití,
pečlivě kontrolovali vozidla na vstupu do Spolkové republiky (hranice Německa tvoří podle Maastrichtské dohody vnější hranici Evropské unie -
JP) a vozidla na výstupu (vstupu do ČR) proto tvořila hodinovou kolonu.
(Sjednocujicí se Evropa hranice ruší, zatímco postkomunistické vlády
v ČR se vstupem otálejí, či jej přímo, jako bývalý premier Klaus, zpochybňují - JP).
Tax free shopy jsou v pásmu mezi evroskou a českou hranicí hned dva, v obou je překvapivě skotská levnější než ve Skotsku, ameriky levnější
než v Americe a kanady levnější než v Kanadě (o tomto zajímavém aspektu globalizace píše A. Stroehlein zde a zde).
Obsluha mezinárodního obchodu mluvila pouze česky a německy - ovšem se
silným bavorským přízvukem. Patrný byl i malý zájem česky mluvících kupujících o nabízené zboží - převažovali Němci. Není divu, česká
ekonomika je v katastrofálním stavu a proto zájem - za liberální vlády ekonomických experimentátorů zchudlého - obyvatelstva české kotliny se
soustředí spíše na základní potraviny, než na skotskou, ameriky nebo kanady.
Česká celní a pasová kontrola probíhala stále v normalizačním duchu
a bylo možné postřehnout i nelibost českých úředníků vůči exulantům. Jen protože mám britský pas a hovořím velmi dobrou češtinou, musel jsem
celníkům otevírat svá zavazadla. Postřehl jsem totiž, že několik vozidel s českou nebo německou poznávací značkou propustili státní úředníci bez povšimnutí.
Potom mi byl úředníky odebrán můj britský pas, celní úředník s nim na
několik minut zmizel ve dřevěné kukani. U nás v Británii je naprosto nemožné odebrat komukoliv jeho občanská práva odejmutím pasu, byť na
jakkoliv časově omezenou dobu. Mimoto mají britští celníci své budky prosklené.
Nově vybudovaná dálnice z Rozvadova do Prahy se již svými parametry blíží
dálnicím běžným v Evropě, i když diletanství zakořeněné v mládeži běhěm husákovského režimu i zde přináší své ovoce. Především se jezdí pro demokracii na poněkud nezvyklé straně vozovky a navíc se musí ročně platit dálniční poplatek ve výši třetiny měsíčního
platu českého dělníka.
Psal mi jeden čtenář z Liberecka, že jenom proto, že jezdí jednou za rok za svoji nemocnou a invalidní tetou do Prahy, musí platit roční dálniční známku. Něco takového je v demokracii naprosto neslýchané, buď jsou dálnice zdarma, jako je to v Britanii, Německu nebo Beneluxu, nebo je motoristům umožněno koupit víkendovou nebo týdenni dálniční známku jako v Rakousku.
Další možností je platba podle ujetých kilometrů jako ve Francii, Italii nebo Španělsku. Výjimkou je Švýcarsko, které jednak není v Evropské unii a jednak podle názorů význačných amerických politologů a sociologů si tím Švýcaři kompenzují svoji frustraci z toho, že nemají moře a že nevrátili zlato Židům. V České republice tak vlastně doplácejí
zase chudí, co jezdí málo, na ty bohaté. Jsem zvědav, najde-li Zemanova socialistická vláda odvahu s tím něco udělat. Nevrhá to dobré světlo na mladý český stát. JP.
Na dálnici jsem si povšiml, jak nízké právní vědomí mají čeští občané. Ačkoliv je rychlost zákonem omezená na 130 km/h, většina řidičů ji vůbec nerespektuje. Zajímavým sociologickým jevem je i to, že se neukázněnost a nízká
úroveň právního státu přenáší i na zahraniční návštěvníky, kteří, ač demokraticky vychovaní, přispůsobují svoji rychlost většinovému názoru českých řidičů. Za povšimnutí stojí i to, že rychlost nerespektují především rychlozbohatlíci v zahraničních vozech, zatímco ti, co nenakradli a nenatunelovali, zákon dodržují. Za celou cestu z Rozvadova do Prahy jsem viděl jen dvě škodovky 105, co jely rychleji než 130 km/h,
a jednu Škodu 120 L, která jela 138 km/h. Rychlostí nad 150 km/h nejela škodovka žádná, kdežto tunelářské Audiny skoro všechny.
Na dálničním přivaděči do Plzně mně nabízela jedna romská dívka lámanou angličtinou se silným východoevropským přízvukem orální sex. Klausova vláda trestuhodně dlouho nechávala romský problém bez povšimnutí, krátké i když chvályhodné působení ministra Mlynáře narazilo na zakořeněné bariéry xenofobie, rasové nesnášenlivosti a české malosti. A. Stroehlein
tento jev mistrovsky popsal ve stati - "Lety - pomník českého nacionalismu," který je umístěn v anglickém originále na mé domovské glasgowské stránce.
Poslední otřesným zážitkem pak byla návštěva nově vybudovaného dálničního odpočívadla a motorestu asi 15 kilometrů za Plzní směrem na Prahu. V Evropě je naprosto běžné, že hned u vchodu do motorestu se nacházejí misky na potravu pro naše čtvernohé miláčky. Čeští stavitelé a architekti, vychovaní v normalizačním duchu, tento projev humanity
pod kůží prostě nemají.
Bez povšimnutí nemůžu nechat ani odporný český zvyk dávat kávu na dno šálku a zalévat vroucí vodou. Tento nápoj pak servírují pod názvem "káva" či někdy absolutně absurdně pod názvem "turecká káva". Mladé děvče, které mi
místo objednané kávy tento nápoj přineslo, mi řeklo - cituji popaměti - "chtěl jste přeci kafe a ne preso!"
Možná by pomohlo, kdyby mladí měli možnost více poznat život na západě, pomoci by mohla i Česká televize, kdyby více vysílala v anglickém originále. Škoda, že působení pan Kytky zde, bylo tak krátké.
České novináře ale nezajímá jejich zchudlá země, mají přece Kavana.
