Historie cenzury v Čechách

Jan Čulík

(Napsáno v angličtině pro International Encyclopaedia on Censorship)

(Citáty jsou překládány zpětně z angličtiny, nemám zde původní zdroje, bude opraveno později. JČ)

Část druhá: Do osvícenství

Neklidné příměří mezi katolíky a protestanty skončilo ve dvacátých letech sedmnáctého století. V letech 1618-19 se pokusili čeští protestantští stavové o povstání, svrhli habsburského monarchu Ferdinanda ze Štýrska, Ferdinanda II. (1617 - 1619, 1620 - 1637) a prohlásili Čechy za svobodnou, volitelnou konfederaci. Habsburská vojska vstoupila do Čech a císař Ferdinand II. porazil vzbouřenecké protestantské stavy v bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. České protestantské povstání byla začátkem třicetileté války. Čechy byly přímo podřízeny habsburské absolutistické moci. Česká šlechta přišla o všechny své výsady. Vůdci stavovského povstání byli popraveni. Ti představitelé protestantské šlechty, kteří odmítli konvertovat ke katolictví, museli odejít ze země. Český národ, který byl z devadesáti procent protestantský, byl podroben intenzivní rekatolizaci.

V roce 1621 převzali jezuité veškerou cenzuru všech knih, vydávaných v Čechách i dovážených ze zahraničí. Také ovládli pražskou univerzitní tiskárnu, kterou využívali pro tisk vlastních knih. Značný počet tiskáren na venkově byl uzavřen. Mladí lidé byli odrazováni od psaní knih, protože "nové knihy neobsahují žádné nové informace, pouze znovu uspořádávají obsah starých knih". Od této doby jezuité plně kontrolovali veškeré vydavatelství knih. Bylo vydáno několik ustanovení na potlačování nekatolické literatury. Podle nařízení z 10. dubna 1628 měli všichni lidé v Čechách povinnost předložit knihy, které vlastní, pro prozkoumání místnímu faráři. 10. května 1628 bylo vydáno nařízení, že nekatolické knihy mají buď být spáleny anebo odevzdány do knihoven. Žádný člen jezuitského řádu nesměl číst zakázané knihy. Výjimečně obdržel malý počet jezuitských misionářů zvláštní povolení číst nekatolické knihy, aby bylo možno efektivněji bojovat proti "kacířství". Od roku 1648 museli členové jezuitského řádu předem žádat nadřízené o povolení napsat knihu. Úřady zhodnotily navrhované téma a rozhodovaly také o tom, zda má autor pro napsání knihy řádné předpoklady. Od roku 1670 začali jezuité zařazovat tiskárnu pražské univerzity mezi majetek jejich vlastní, katolické koleje Klementinum.

Od konce šestnáctého století vydávali pražští židé velký počet knih hebrejsky. Tyto knihy byly také podřízeny jezuitské cenzuře. V sedmnáctém století zkonfiskovali jezuité ze synagog, ze škol a ze soukromých příbytků několik tisíc židovských knih. Aby dokázali, že obsahují hebrejské tituly kacířské myšlenky, nechali jezuité jednu židovskou knihu přeložit do latiny. V roce 1706 vydali Berl Back a Israel Kettwiess edici židovských bohoslužebných textů. Edice, která vyšla nákladem 3600 výtisků, úmyslně ignorovala zásahy cenzury. To prozradil úřadům jeden nespokojený židovský učitel, tiskaři byli pokutováni a donuceni financovat stavbu dvou katolických sousoší na Karlově mostě v Praze.

Nepodložené zvěsti zabraňovaly vydávání knih. Tak publikaci významného díla Epitome rerum bohemicarum (Nástin české historie) od Bohuslava Balbína (1621 - 1688) už schválila jezuitská cenzura, ale roku 1669 kdosi informoval pražského purkrabího, že je prý Balbínovo dílo podvratné, tak byl jeho tisk zastaven a vyšlo až roku 1677.

Docházelo k častým konfliktům mezi náboženskými a světskými úřady ohledně cenzurní jurisdikce. V roce 1707 rozhodl císař Josef I. (1705-1711), že cenzuru knih bude nadále provádět stát, nikoliv katolické duchovenstvo. V roce 1715 vyšlo vládní nařízení, zakazující vydávání a rozšiřování veškerých satirických knih, traktátů i obrázků. Oficiálně nepovolené tiskárny měly být uzavřeny. Tiskárny směly pracovat pouze v univerzitních městech a v městech, kde sídlily vyšší úřady.

Nicméně do Čech pašovali velké množství zakázaných knih v češtině i v němčině čeští protestantští emigranti, jako Václav Klejch (1678-1737) a Kristián Pešek (1676-1744). Byly to většinou náboženské publikace, tištěné v německých městech Žitava a Pirna. Obyvatelé Čech neměli povoleno vlastnit kacířské knihy. Když u nich byly takové knihy nalezeny, byly zkonfiskovány a nahrazeny katolickými tituly. Jezuita Antonín Koniáš (1691-1760) vydal bibliografický seznam kacířských titulů, Clavis haeresim claudens et aperiens (Klíč kacířství otvírající a zavírající, 1729, druhé vydání 1749). I soukromé knihovny byly prohledávány pomocí této publikace. Hrabě František Antonín Špork (1662 - 1738) byl v roce 1729 obviněn, že v  tiskárně na svém panství v Lysé nad Labem tiskne kacířské knihy. Šporka velmi zajímala neortodoxní náboženská literatura a učení nekatolických teologů. V roce 1725 si nechal Špork propašovat ze Slezska celou nekatolickou knihovnu, i když se dovoz takové literatury trestal smrtí. vydával četná teologická díla a financoval tisk doktorských prací z oboru teologie, filozofie, lékařství a fyziky. Šporkovu tiskárnu v Lysé nad Ladem uzavřeli jezuité v roce 1712, tak si nechával většinu svých titulů tisknout v zahraničí. Tyto knihy byly posléze pašovány do Čech různými důmyslnými způsoby. V roce 1721 bylo například provezeno tisíc výtisků knihy vydané v Drážďanech v hracím automatu v podobě dudáka. V roce 1729 byl Špork zatčen a odvezen do Prahy na výslechy. Jeho knihovna, obsahující 30 000 svazků, byla zkonfiskována a byly v ní hledány zakázané tituly. Záležitost se táhla po dobu sedmi let. Špork byl pokutován a nakonec musel uznat nadřízenost jezuitů, proti nimž vedl ze svého panství válku po celá desetiletí.

Za vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780) se rakouský stát pokusil vzít cenzuru knih plně do vlastních rukou. V roce 1741 bylo rozhodnuto, že by mělo být dovoleno i světským učitelům na univerzitě provádět cenzuru knih. Z praktického hlediska to nevedlo k žádným změnám, neboť instituce vysokého učení plně ovládali jezuité. V roce 1750 nařídila Marie Terezie, aby byly od nynějška katolické publikace předkládány státní cenzuře. Zároveň měly být i nadále podrobovány zkoumání od církevních úřadů. V roce 1749 byl zakázán podomní obchod s knihami. V roce 1750 bylo rozhodnuto, že obchodníci, dovážející podezřelé knihy ze zahraničí, mají být trestáni trestem smrti a konfiskací majetku. Ve všech zemích rakouského mocnářství byly vytvořeny státní cenzurní komise. Gerhard van Swieten, osobní lékař a knihovník Marie Terezie, požadoval, aby byly knihy cenzurovány špičkovými odborníky v každém relevantním vědeckém oboru. V této věci bojoval Swieten s jezuity po mnoho let. Postupně přišli jednotliví cenzoři o právo zakazovat knihy: zákaz musel být rozhodnutím celé cenzurní komise. Tak se často stávala ústřední cenzurní komise ve Vídni dějištěm ostrých diskusí o osudu jednotlivých děl. Během času převzala ústřední cenzurní komise ve Vídni absolutní pravomoci zakazovat knižní tituly: regionální komise měly jen právo konfiskovat knihy podle seznamu, který předtím schválila Vídeň.

V roce 1759 byla říšská cenzurní komise sloučena s dvorskou vědeckou komisí. Od té doby byly knihy hodnoceny na základě pevných zásad. Swietenovi se podařilo přesvědčit Marii Terezii, že jezuité manipulovali cenzuru k vlastnímu obohacování. Státní cenzuru tedy postupně převzali stoupenci filozofie osvícenství. Pod vlivem Josefa II. měla cenzurní komise zakázat publikace, které líčily zázraky bez konkrétních důkazů. V roce 1772 napomenula Marie Terezie pražský cenzurní úřad, který zakázal některé publikace, stavějící se kriticky k jezuitům. Později ztratilo duchovenstvo právo tisknout teologický a náboženský materiál bez předchozího slovení. Kněží byli nuceni předkládat veškeré tituly před vydáním cenzurní komisi.

Josef II. (vládl v letech 1765 - 90, do roku 1980 společně s matkou Marií Terezií) pečlivě sledoval činnost cenzurních komisí. V roce 1781 zrušil regionální cenzurní komise a jmenoval novou ústřední cenzurní komisi ve Vídni, jejíž členové zastávali názory blízké Josefu II. Zásdami Josefovy cenzury bylo: povolit vydávání vzdělávacích a vědeckých prací, jejichž argumentace byla založena na faktech. Protestantská literatura už neměla být zakázána. Vládce a držitele moci bylo možno kritizovat, pokud byla kritika věcná. Literatura založená na pověrách a publikace, které zesměšňovaly náboženství a stát bez věcného podkladu byly zakázány. Zároveň byly zakázány nespolehlivé publikace od šarlatánů a léčitelů.

Josef II. zrušil zásadu, podle níž některé zakázané knihy mohly být zpřístupňovány určitým vybraným složkám společnosti. Staré seznamy zakázané literatury byly znovu zkoumány a mnoho titulů bylo z nich uvolněno. Bylo zavedeno právo na odvolání: ti, jimž se nelíbilo rozhodnutí cenzurní komise, měli právo se odvolat k jinému cenzorovi anebo k samotnému císaři. Cenzura byla odebrána z rukou duchovenstva. Podomní obchod knihami byl znovu povolen. Dovážené knihy se už nemusely odesílat do Vídně, ale celní úřady je posílaly do kanceláře regionálního hejtmana. Ta je zkontrolovala podle aktuálního seznamu povolených publikací a odeslala je cenzurní komisi pouze v tom případě, nebyla-li kniha na oficiálním seznamu. Tiskaři měli právo začít tisknout knihy dříve, než dostali povolení knihu vydat.

Tento liberální režim za vlády Josefa II. vedl k podstatnému vzrůstu počtu nových knih, psaných a vydávaných v Čechách. Celkový vzrůst v objemu publikovaných titulů vedl některé autory k tomu, že začali psát česky. Tak posloužily liberální reformy Josefa II. jako katalyzátor pro české národní obrození, jehož kořeny sahají do konce osmnáctého století. Více knih vyšlo v Čechách v letech 1780 - 1790 než za předchozích osmdesát let. Od roku 1782 byly v Praze vydávány české noviny.

(Pokračování příště)