Historie cenzury v Čechách
Jan Čulík
(Napsáno v angličtině pro International Encyclopaedia on Censorship)
(Citáty jsou překládány zpětně z angličtiny, nemám zde původní zdroje, bude opraveno
později. JČ)
Část druhá: Do osvícenství
Neklidné příměří mezi katolíky a protestanty skončilo ve dvacátých letech sedmnáctého století. V
letech 1618-19 se pokusili čeští protestantští stavové o povstání, svrhli habsburského monarchu
Ferdinanda ze Štýrska, Ferdinanda II. (1617 - 1619, 1620 - 1637) a prohlásili Čechy za svobodnou,
volitelnou konfederaci. Habsburská vojska vstoupila do Čech a císař Ferdinand II. porazil
vzbouřenecké protestantské stavy v bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. České protestantské povstání
byla začátkem třicetileté války. Čechy byly přímo podřízeny habsburské absolutistické moci. Česká
šlechta přišla o všechny své výsady. Vůdci stavovského povstání byli popraveni. Ti představitelé
protestantské šlechty, kteří odmítli konvertovat ke katolictví, museli odejít ze země. Český národ,
který byl z devadesáti procent protestantský, byl podroben intenzivní rekatolizaci.
V roce 1621 převzali jezuité veškerou cenzuru všech knih, vydávaných v Čechách i dovážených
ze zahraničí. Také ovládli pražskou univerzitní tiskárnu, kterou využívali pro tisk vlastních knih.
Značný počet tiskáren na venkově byl uzavřen. Mladí lidé byli odrazováni od psaní knih, protože
"nové knihy neobsahují žádné nové informace, pouze znovu uspořádávají obsah starých knih". Od této
doby jezuité plně kontrolovali veškeré vydavatelství knih. Bylo vydáno několik ustanovení na
potlačování nekatolické literatury. Podle nařízení z 10. dubna 1628 měli všichni lidé v Čechách
povinnost předložit knihy, které vlastní, pro prozkoumání místnímu faráři. 10. května 1628 bylo
vydáno nařízení, že nekatolické knihy mají buď být spáleny anebo odevzdány do knihoven. Žádný člen
jezuitského řádu nesměl číst zakázané knihy. Výjimečně obdržel malý počet jezuitských misionářů
zvláštní povolení číst nekatolické knihy, aby bylo možno efektivněji bojovat proti "kacířství". Od roku
1648 museli členové jezuitského řádu předem žádat nadřízené o povolení napsat knihu. Úřady
zhodnotily navrhované téma a rozhodovaly také o tom, zda má autor pro napsání knihy řádné
předpoklady. Od roku 1670 začali jezuité zařazovat tiskárnu pražské univerzity mezi majetek jejich
vlastní, katolické koleje Klementinum.
Od konce šestnáctého století vydávali pražští židé velký počet knih hebrejsky. Tyto knihy byly
také podřízeny jezuitské cenzuře. V sedmnáctém století zkonfiskovali jezuité ze synagog, ze škol a ze
soukromých příbytků několik tisíc židovských knih. Aby dokázali, že obsahují hebrejské tituly
kacířské myšlenky, nechali jezuité jednu židovskou knihu přeložit do latiny. V roce 1706 vydali Berl
Back a Israel Kettwiess edici židovských bohoslužebných textů. Edice, která vyšla nákladem 3600
výtisků, úmyslně ignorovala zásahy cenzury. To prozradil úřadům jeden nespokojený židovský
učitel, tiskaři byli pokutováni a donuceni financovat stavbu dvou katolických sousoší na Karlově mostě
v Praze.
Nepodložené zvěsti zabraňovaly vydávání knih. Tak publikaci významného díla Epitome rerum
bohemicarum (Nástin české historie) od Bohuslava Balbína (1621 - 1688) už schválila jezuitská
cenzura, ale roku 1669 kdosi informoval pražského purkrabího, že je prý Balbínovo dílo podvratné,
tak byl jeho tisk zastaven a vyšlo až roku 1677.
Docházelo k častým konfliktům mezi náboženskými a světskými úřady ohledně cenzurní
jurisdikce. V roce 1707 rozhodl císař Josef I. (1705-1711), že cenzuru knih bude nadále provádět stát,
nikoliv katolické duchovenstvo. V roce 1715 vyšlo vládní nařízení, zakazující vydávání a rozšiřování
veškerých satirických knih, traktátů i obrázků. Oficiálně nepovolené tiskárny měly být uzavřeny.
Tiskárny směly pracovat pouze v univerzitních městech a v městech, kde sídlily vyšší úřady.
Nicméně do Čech pašovali velké množství zakázaných knih v češtině i v němčině čeští protestantští
emigranti, jako Václav Klejch (1678-1737) a Kristián Pešek (1676-1744). Byly to většinou náboženské
publikace, tištěné v německých městech Žitava a Pirna. Obyvatelé Čech neměli povoleno vlastnit
kacířské knihy. Když u nich byly takové knihy nalezeny, byly zkonfiskovány a nahrazeny katolickými
tituly. Jezuita Antonín Koniáš (1691-1760) vydal bibliografický seznam kacířských titulů, Clavis
haeresim claudens et aperiens (Klíč kacířství otvírající a zavírající, 1729, druhé vydání 1749). I
soukromé knihovny byly prohledávány pomocí této publikace. Hrabě František Antonín Špork (1662 -
1738) byl v roce 1729 obviněn, že v tiskárně na svém panství v Lysé nad Labem tiskne kacířské knihy.
Šporka velmi zajímala neortodoxní náboženská literatura a učení nekatolických teologů. V roce 1725
si nechal Špork propašovat ze Slezska celou nekatolickou knihovnu, i když se dovoz takové literatury
trestal smrtí. vydával četná teologická díla a financoval tisk doktorských prací z oboru teologie,
filozofie, lékařství a fyziky. Šporkovu tiskárnu v Lysé nad Ladem uzavřeli jezuité v roce 1712, tak si
nechával většinu svých titulů tisknout v zahraničí. Tyto knihy byly posléze pašovány do Čech různými
důmyslnými způsoby. V roce 1721 bylo například provezeno tisíc výtisků knihy vydané v
Drážďanech v hracím automatu v podobě dudáka. V roce 1729 byl Špork zatčen a odvezen do Prahy na
výslechy. Jeho knihovna, obsahující 30 000 svazků, byla zkonfiskována a byly v ní hledány zakázané
tituly. Záležitost se táhla po dobu sedmi let. Špork byl pokutován a nakonec musel uznat nadřízenost
jezuitů, proti nimž vedl ze svého panství válku po celá desetiletí.
Za vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780) se rakouský stát pokusil vzít cenzuru knih plně do
vlastních rukou. V roce 1741 bylo rozhodnuto, že by mělo být dovoleno i světským učitelům na
univerzitě provádět cenzuru knih. Z praktického hlediska to nevedlo k žádným změnám, neboť
instituce vysokého učení plně ovládali jezuité. V roce 1750 nařídila Marie Terezie, aby byly od
nynějška katolické publikace předkládány státní cenzuře. Zároveň měly být i nadále podrobovány
zkoumání od církevních úřadů. V roce 1749 byl zakázán podomní obchod s knihami. V roce 1750
bylo rozhodnuto, že obchodníci, dovážející podezřelé knihy ze zahraničí, mají být trestáni trestem
smrti a konfiskací majetku. Ve všech zemích rakouského mocnářství byly vytvořeny státní cenzurní
komise. Gerhard van Swieten, osobní lékař a knihovník Marie Terezie, požadoval, aby byly knihy
cenzurovány špičkovými odborníky v každém relevantním vědeckém oboru. V této věci bojoval
Swieten s jezuity po mnoho let. Postupně přišli jednotliví cenzoři o právo zakazovat knihy: zákaz
musel být rozhodnutím celé cenzurní komise. Tak se často stávala ústřední cenzurní komise ve Vídni
dějištěm ostrých diskusí o osudu jednotlivých děl. Během času převzala ústřední cenzurní komise ve
Vídni absolutní pravomoci zakazovat knižní tituly: regionální komise měly jen právo konfiskovat knihy
podle seznamu, který předtím schválila Vídeň.
V roce 1759 byla říšská cenzurní komise sloučena s dvorskou vědeckou komisí. Od té doby byly
knihy hodnoceny na základě pevných zásad. Swietenovi se podařilo přesvědčit Marii Terezii, že
jezuité manipulovali cenzuru k vlastnímu obohacování. Státní cenzuru tedy postupně převzali stoupenci
filozofie osvícenství. Pod vlivem Josefa II. měla cenzurní komise zakázat publikace, které líčily zázraky
bez konkrétních důkazů. V roce 1772 napomenula Marie Terezie pražský cenzurní úřad, který
zakázal některé publikace, stavějící se kriticky k jezuitům. Později ztratilo duchovenstvo právo tisknout
teologický a náboženský materiál bez předchozího slovení. Kněží byli nuceni předkládat veškeré
tituly před vydáním cenzurní komisi.
Josef II. (vládl v letech 1765 - 90, do roku 1980 společně s matkou Marií Terezií) pečlivě sledoval
činnost cenzurních komisí. V roce 1781 zrušil regionální cenzurní komise a jmenoval novou ústřední
cenzurní komisi ve Vídni, jejíž členové zastávali názory blízké Josefu II. Zásdami Josefovy cenzury
bylo: povolit vydávání vzdělávacích a vědeckých prací, jejichž argumentace byla založena na faktech.
Protestantská literatura už neměla být zakázána. Vládce a držitele moci bylo možno kritizovat, pokud
byla kritika věcná. Literatura založená na pověrách a publikace, které zesměšňovaly náboženství a stát
bez věcného podkladu byly zakázány. Zároveň byly zakázány nespolehlivé publikace od šarlatánů a
léčitelů.
Josef II. zrušil zásadu, podle níž některé zakázané knihy mohly být zpřístupňovány určitým
vybraným složkám společnosti. Staré seznamy zakázané literatury byly znovu zkoumány a mnoho
titulů bylo z nich uvolněno. Bylo zavedeno právo na odvolání: ti, jimž se nelíbilo rozhodnutí cenzurní
komise, měli právo se odvolat k jinému cenzorovi anebo k samotnému císaři. Cenzura byla odebrána z
rukou duchovenstva. Podomní obchod knihami byl znovu povolen. Dovážené knihy se už nemusely
odesílat do Vídně, ale celní úřady je posílaly do kanceláře regionálního hejtmana. Ta je zkontrolovala
podle aktuálního seznamu povolených publikací a odeslala je cenzurní komisi pouze v tom případě,
nebyla-li kniha na oficiálním seznamu. Tiskaři měli právo začít tisknout knihy dříve, než dostali
povolení knihu vydat.
Tento liberální režim za vlády Josefa II. vedl k podstatnému vzrůstu počtu nových knih, psaných a
vydávaných v Čechách. Celkový vzrůst v objemu publikovaných titulů vedl některé autory k tomu, že
začali psát česky. Tak posloužily liberální reformy Josefa II. jako katalyzátor pro české národní
obrození, jehož kořeny sahají do konce osmnáctého století. Více knih vyšlo v Čechách v letech 1780 -
1790 než za předchozích osmdesát let. Od roku 1782 byly v Praze vydávány české noviny.
(Pokračování příště)
History of Censorship in Bohemia
Part Two - Up to the Era of Enlightenment
Jan Čulík
The uneasy truce between Catholics and Protestants came to an end in the 1620s. In 1618-19, the
Czech Protestant Estates staged a rebellion, deposed the Habsburg monarch Ferdinand of Steyern,
Ferdinand II (1617 - 1619, 1620 - 1637) and proclaimed Bohemia a free, elective confederation.
Habsburg troops entered Bohemia and the Emperor Ferdinand II. defeated the rebellious Protestant
Estates at the Battle of the White Mountain on 8th November, 1620. The Czech Protestant rebellion
marked the beginning of the Thirty Years War. Bohemia became subjugated to Habsburg absolutist rule.
Czech nobility lost all its privileges. The leaders of the rebellion were executed. Those members of the
protestant nobility who refused to convert to Catholicism had to leave the country. The Czech nation,
which had been ninety per cent protestant, was subjected to intense recatholisation.
In 1621, Jesuits took over full censorship of all books, printed in Bohemia and imported from
abroad. They also assumed control over the Prague university printing office, which they used for the
publication of their own titles. A number of printing offices in the country were closed down. Young
people were discouraged from writing books because "new books do not contain any new information,
they only re-arrange the content of older books". Henceforth, book publishing was fully under the control
of the Jesuits. A number of decrees were published for the suppression of non-catholic literature.
According to an order, dated 10th April, 1628, every person was dutibound to submit the books he
owned for inspection to the local parson. On 10th May, 1628 an order was issued that non-catholic
books should either be burned or handed in into libraries. No member of the Jesuit order was allowed to
read banned books. Exceptionally, a small number of Jesuit missionaries were given a special
dispensation to read non-Catholic books, in order to fight "heresy" more effectively. From 1648 members
of the Jesuit order had to apply in advance to the higher authorities of the Order for permission to write a
book. The authorities evaluated the proposed topic and the qualifications of the prospective author. From
1670, the Jesuits started counting the printing office of the Prague university as one of the assets of their
own, catholic Clementinum college.
From the end of the 16th century, the Jews of Prague published a large number of books in Hebrew.
These came to be censored by the Jesuits as well. In the 17th century, the Jesuits confiscated several
thousand of Jewish books from synagogues, schools and private dwellings. In order to prove that the
books in Hebrew contained heretical ideas, the Jesuits had one of them translated into Latin. In 1706,
Berl Back and Israel Kettwiess published an edition of Jewish texts for religious services. The printrun of
3600 copies deliberately ignored the censor's deletions. This was leaked to the authorities by a
disaffected Jewish teacher, the printers were fined and were forced to finance the erection of two
Catholic statues on Charles Bridge in Prague.
Rumours prevented the publication of books. Thus a major work, Epitome rerum Bohemicarum
(An Outline of Czech History) by Bohuslav Balbín (1621-1688), had already been passed by the Jesuit
censorship, but in 1669 somebody alerted the Burgrave of Prague to the fact that the work was allegedly
subversive, so the printing was cancelled and the work was not published until 1677.
There were frequent conflicts between religious and secular authorities about the jurisdiction of
censorship. In 1707, Emperor Joseph I. (1705-1711) decreed that book censorship should be carried out
by the state, not by the clergy. In 1715, a government order was issued, banning the publication and
dissemination of all satirical books, tracts and pictures. Unofficial printing offices were to be closed
down. Printing presses were allowed to operate only in university towns and towns with higher
authorities.
Nevertheless, large amounts of unauthorised titles both in Czech and in German were smuggled into
Bohemia primarily by Czech protestant emigrés, such as Václav Klejch (1678 - 1737) and Kristián
Pešek (1676 - 1744). These were mostly religious publications, printed in the German towns of Zittau
and Pirna. The inhabitants of Bohemia were not allowed to own heretical books. When found, the books
were confiscated and replaced by catholic titles. Jesuit Antonín Koniáš (1691-1760) published a
bibliographical index of heretical books Clavis haeresim claudens et aperiens (A key, closing and
opening heresies, 1729, second edition 1749). Even private libraries were searched, using this
publication. Count Franz Anton Sporck (1662-1738) was accused in 1729 of printing heretical books in
a printing office on his estate in Lysá nad Labem. Sporck was deeply interested in non-orthodoxy and in
the teachings of non-catholic theologians. In 1725 he had a whole non-catholic library smuggled in from
Silesia, although the import of such banned literature was punishable by death. He published numerous
theological works and financed the printing of theses in theology, philosophy, medicine and physics.
Sporck's printing office in Lysá nad Labem was closed by the Jesuits in 1712, so he had most of his titles
printed outside Bohemia. These were then smuggled into the country in various ingenious ways. In 1729,
Sporck was arrested and deported to Prague to be interrogated by the authorities. His library, containing
30 000 volumes, was seized and examined. The matter went on for seven years. Sporck was fined and
eventually forced to recognize the supremacy of the Jesuits against whom he had waged a private war
from his estate for decades.
Deficit ČT a české žurnalistiky v letech 1990-98
Dovolím si využít doby, kdy BL rediguje p. Pecina, a napsat toto
zamyšlení do "mediální diskuse". Je jakýmsi shrnutím mých různých názorů na českou novinařinu v 90. letech a vposledku i reakcí na zdejší nedávné příspěvky.
Ačkoliv by se mělo jít od roku 1990, začnu naopak od konce. Totiž v čem je rozpor a problémy koncepcí Čulík (Stroehlein) - Mathé.
Televize za minulého ředitele, alespoň
podle mého, čistě diváckého názoru, se skutečně dopracovala k tomu, že se
v politické oblasti stala spíše pouhým sdělovatelem vyhlášení
existujících parlamentních politických stran v ČR. Při takto pojaté
žurnalistice musela zároveň s krizí těchto stran pochopitelně postupně
padnout i úroveň zpravodajství. Jestliže politici vyváří již několik let
tutéž kost, ani televizní reportéři z ní prostým natočením nepřipraví
informačně výživný vývar. Typickým vyvrcholením této tendence byly nedělní Debaty Oty Černého. Já si z nich pamatuji především jeho dva typické obraty: "Hlavně žádná čísla", a "Toto diváka nezajímá". Pořad ČT zasazený
do doby nedělního oběda prostě především nesměl zvedat adrenalin,
a k tomu pochopitelně stačí už jen zvýšení hlasu, nebo jakékoliv
vážnější odporování. Je to pochopitelně i věc českého temperamentu
a způsobů, které preferují vnější nekonfliknost vzájemného jednání i při diskuzi. Výsledkem jsou (nejen v TV) schůze, na kterých se sice většina lidí usmívá, ba si i tyká, nezávazně a mlhavě pak plká,
každý si ale myslí a později i provádí svoje, aniž by to měl nějak
hodnověrně obhájené. Obdobně se vyvíjely i zpravodajské pořady, které
spíše pouze předávaly informace vyslovené hlavními politiky velkých politických proudů v ČR. Tento způsob žurnalistiky pro dále nazvu
konformním zpravodajstvím přenosu informací od zdroje informace, informačního substrátu.
Podíváme-li se naopak na novinářskou praxi
Jana Čulíka, vždy mne udiví nekonformnost, po pravdě řečeno až programová.
Shlédnu-li však výsledky "profesionálních úsudků" jimiž Jan Čulík filtruje
a obohacuje informace originálně získané, jímá mne obava z toho, co by se stalo, kdyby takto pracovali všichni novináři, včetně ČT. A to je zase problém tohoto druhého "aktivního" přístupu, problém, který si Čulík ani
Stroehlein nepřipouštějí. Totiž, že jejich zpravodajství má v sobě poměrně značný politický ofset tím či oním směrem, podle individuálního tématu, subjektivně zakořeněný. Čulík ani Stroehlein by asi neprošli přes ty lepší z novinářských kodexů uveřejněných např. zde.
Kdyby ČT za minulých ředitelů provozovala takovouto hyperžurnalistiku, riziko uklouznutí by bylo značné. Jinak řečeno, buďto by se skupina novinářů ČT stala sama o sobě těžko kontrolovatelnou mocí ve státě, nebo by vyzdvihla k moci některou dosud nevýznamnou skupinu, nebo začala více preferovat některou hlavní politickou stranu.
Z pohledu tohoto nemalého rizika, známého i z okolních zemí, je pro demokracii mnohem bezpečnější pouze zmíněná "mediativní" žurnalistika suše
přenášející informace z přeci jenom pluralitní politické scény.
Pojmy konformní mediace versus aktivní
žurnalistika nejsou ekvivalentní tradičnímu dělení na zprávy a komentáře. Jde totiž i o samotné pojetí způsobu výběru informací a s tím i souvisejícího kladení otázek politikům. Naleznu-li já sám novinář znepokojující fakta či informace, je nutné je předložit veřejnosti k posouzení a politikům k vyjádření.
Z výše uvedeného protikladu je asi zřejmé, co každá strana vidí špatného na té druhé, ale nejsem si jist, zda si připustí oprávněnou část kritiky.
Polemika typu all-party versus no-party je v tomto smyslu přesným
bodem rozporu. Mnoha lidem se socialistickou zkušeností se termín no-party bude zdát velmi podezřelý, pouze cosi zastírající. Pojem all-party jako vyjádření praxe ČT asi sedí, ale kritik si neuvědomuje, že novinářská no-party
může být mnohem horší, protože jenom formální, praxí bude snadno one-party,
byť třeba v počáteční fázi nikoliv nutně ve prospěch formálně etablované
strany.
Nyní k meritu věci a trochu zpět. Převrat v r. 89
a následné společensko-ekonomické reformy totiž, podle mého názoru, poněkud nudného, vyžadovaly především didaktickou reformu, ve velkém rozměru. Prakticky nikdo z domácích totiž nevěděl, jakým přesně způsobem by společnost měla být organizována, jak se v ní má sám chovat, jaká mají
být její pravidla. V socialistických školách se to nedozvěděl. Komunismus byl pochopitelně odvržen, tržní ekonomika a trh navržen, ale jak se do něj dostat a co přesně znamená, bylo nejasné. Nejsem naivní a problém typu "kdo bude učit učitele", když zde žádný nebyl, mi je zřejmý. Zde stál velký úkol před médii a novináři, aby se těmito
"učiteli" v uvozovkách stali. V tomto smyslu kritická je mediace znalostí, které má západní společnost, a to nejen ta současná moderní,
ale i její historie. Z dějin USA se můžeme hodně naučit již od doby jejich založení, konstituce a Deklarace nezávislosti. Čeští novináři by klidně mohli zůstat u prostého přenosu zpráv, kdyby pouze informační
substráty, od nichž čerpají, podstatně rozšířili za hranice obzorů českých hor. To je i důvod, proč jsou Čulíkovy BL navzdory jeho "úsudkům" tak sledovány. Čulík, alespoň občas, nabízí pohled pod kapotu, proč a co jak u nich funguje. Někdy to vede k humorným situacím, protože není motor jako motor, i když obě auta jedou, a radu lít benzín do
dieselových motorů vzpurně a právem odmítáme.
ČT ale přeci má zahraniční zpravodajství, víme co se děje v Irsku, v USA, v Iráku, na Balkáně. Ha, zde je háček, víme opravdu, co se
děje na Balkáně? Jak to vzniklo, kdo co vyprovokoval, proč a co se z toho nakonec vyvinulo. Ofenziva jedné strany, pak druhé strany, atd. Možná, že český divák si již dnes nějaký názor udělal, po velkém množství
zpráv, ale až po čtyřech letech těchto bojů, kdo to chápal už od počátku? Ok, nechme toto stranou, balkánské zkušenosti pro nás nejsou až tak kritické,
každý tam střílí a možná ani sám neví proč, tak kdo se v tom má vyznat, si možná řekli novináři.
Co ti západní reportéři -- zde je jádro
pudla. ČT (a dost možná i většina západních televizí) totiž smeká
kamerou jenom po povrchu věcí. Nafilmuje nám ruch moderního západního
velkoměsta s moderními auty a předloží nám ho k zhlédnutí. A to je vše. Ukáže výsledek, ale ne vnitřní logiku věci se kterou
vznikla. Nevíme, jak vypadají motory těch aut a jak byly vyrobeny, nevíme ani, proč a jak se strukturovala tamní společnost. V CNN můžeme
vidět burzu na Wall Street a CNN se nezdržuje s tím, aby nám vysvětlila, jak a proč ta burza tak funguje. Ti, co to potřebují vědět,
to tam dávno vědí. V ČT můžeme vidět pražskou burzu, má to název burza,
dům jako dům, akcie jako akcie, všechno to vypadá podobně. ČT má moderní
kamery a ani obsah reportáže se od reportáže CNN v hrubém měřítku příliš neliší. Nakonec, akcie mohou buď jen stoupat, nebo klesat. Takže máme
i my tedy světovou televizi!
Ale na českém kapitálovém trhu by dnes
investoval jako malý investor pouze blázen.
Česká republika potřebovala v 90. letech žurnalistiku naučnou,
srovnávací, investigativní, analytickou a přitom ještě pluralitní. Povedlo se jí pouze to poslední. Je určitě pravda, že obyvatelstvo by nechtělo
být příliš vědomě školeno, být za poučovaného hlupáka. Vůči faktům, argumentům
ale mohla, a měla být, konfrontována politická scéna. Zcela jistě by to
přispělo k nutnosti její vyšší sebereflexe, tzn. hledání a výběru těch věcně schopnějších.
Domnívám se, že deficit médií panuje již od počátku, ale že zhruba do roku
1992 se česká mediální scéna vyvíjela tempem jakž takž přiměřeným celkovému
společenskému vývoji. Někdy po volbách té doby však došlo k určitému
zakonzervování, politici nastínili směr a od té doby žurnalisté jenom
z dálky sledují, co se děje. Tomáš Pecina komentoval, že dnešní
žurnalisté dokonce od politiků přebírají nejen témata, ale dokonce i jazyk a slovní obraty vyjadřování. Mým oblíbeným hezkým novotvarem zavedeným politiky je "My vnímáme" namísto "Já chápu", "Já považuji".
Dobře vsugerovaná otázka, položená nevědomky novinářem politikovi pak je: "Tak jak vnímá vaše strana problém XY?". Percepce je přeci objektivní vjem a případná odpovědnost za to, co vnímám, padá na okolí.
Kdybychom já a většina kolegů z branže IT přejímali západní znalosti ve svém oboru tempem, jako to činí politici a žurnalisté, tak by tento článek byl tištěný na cyklostylu. Zhruba od roku 1994 se ale i v ekonomickém tisku začaly objevovat články o obírání
menšinových akcionářů. Možná, že i ČT se tomu tehdy krátce věnovala, ale rozhodně nikoliv do té míry, aby občany a politiky vyburcovala k nějaké
akci. Můj otec, když se jako jediný na valné hromadě svého investičního fondu dožadoval vyplacení dividend, byl překřičen samotnými "informovanými"
akcionáři, ani ne správcem fondu. Tak dlouho se zpravodajství ala Černý bránilo číslům a poslům špatných zpráv, až přišly pády bank, které již
utajit nešlo, deficit obchodní bilance, vládní balíčky. Komu za to lakování na růžovo mají DIK-občané ČR poslat účet?
Nebyly to ale jenom problémy kapitálového trhu, čeho si média nevšímala. Co
například bydlení - vedle podniků druhý hlavní zůstatek po socialismu. Ze socialismu vyšli občané ve značně rozdílném stavu, nejen co se týče možností
dřívějšího uplatnění a osobního majetku, ale i bytů, jež obývali. Například družstevní a státní byt za podmínky zachování socialismu
poskytoval svým obyvatelům srovnatelný luxus, užitek, ale ten i onen byl pořízen a udržován spíše logikou přerozdělování přes rozpočet,
plánovaných cen stavebních materiálů a prací, odvodů z mezd, práce, atd. Družstevní "vlastní" dům se dal splácet 1/5 měsíčního platu po řadu let.
Dnes to v tomto poměru nejde, je to ekonomicky absurdní. Mávnutím proutku se postavení lidí z různých bytů ze dne na den mění. Někdo má "svůj"
družstevní majetek, jiný nemá, je v prostém nájmu. Některé domy obce privatizují nájemníkům za směšně malé částky, jiným za velmi vysoké, podle
aktuální tržní hodnoty, jak se kde zastupitelstva rozhodnou. Nejde vůbec o malé hodnoty a proto se nakonec volí politika postupného, vše
zamlžujícího "deregulativního" zdražování nájmu a různé sociální náhrady. To zablokuje existující byty pro volnou směnu. Zároveň se stavební průmysl
a finanční služby restrukturují tak nesmyslným způsobem, že se pro běžné občany nedají stavět ani byty nové a vzniká vrstva nespokojených mladých
lidí, kteří nemají kde bydlet, zakládat rodiny. Nelze jim ale vyhovět, protože velkou liberalizaci by odneslo ještě více (a rovněž nespravedlivě) mnoho
lidí ze starší generace. Klín se vytlouká klínem. ČT, nevím čí televize, tyto naše problémy nikdy do hloubky neanalyzovala. Výsledek není v tomto
případě ani vidět - jsou to děti nenarozené z nejistoty.
Dalo by se pokračovat i dále - školství, zdravotnictví... Ve všech
oblastech života se občané potřebovali zorientovat. Nejsnazší je a bylo poučit se na zkušenosti jiných a nevymýšlet vše stále znovu. Můj rodinný
lékař, postižený neustálými změnami předpisů, jak má vystavovat recepty a účtovat výkony, tvrdí, že tady s námi to je jako se známou
postavou strýce ze Saturnina, který, coby velký vynálezce byl pronásledován explozemi, avšak jako postranní účinek objevil užitečné mýdlo. Česká cesta 90.
lety kráčí ode zdi ke zdi v odkazu zaslepeného a nevzdělaného, zato nadšeného objevitele, nyní právě v kocovině. Jediné, co nás
v demokracii může udržet správně naladěné, jako zelené magické oko starých rádií, jsou - kvalitní informace.
Kvalitní informace, tzn. výběr, zpracování (analýza, srovnání s jinými
informacemi), prezentace.
Jak jsou tyto stereotypy nepřesné, tak jsou atraktivní, a o co jde především, o takto předzpracované mediální látce může pronášet zajímavé -
a v rámci tohoto virutálního světa relevantní - soudy nejen každý
štamgast stravovacího zařízení Na růžku, ale i pověstná Ježkova tetička z Orlických hor. Jak naplňující: během jednoho rozhovoru lze probrat
nejen předmanželské problémy Evičky odvedle a pomanželské problémy Květy odnaproti, ale řeč se jistě stočí i na potíže nového předsedy Parlamentu
s hlasovacími tlačítky (byla to ostatně hlavní zpráva dne ve všech českých novinách) a na to, jaká je ostuda, že se ministrem zahraničí stal
(prý) křivopřísežník a usvědčený lhář.
Média - mezi nimi televize v prvé řadě - se nesnaží konfrontovat diváka s multiaspektální a mnohavrstevnatou realitou světa, neusilují přimět ho k překonání stereotypů a povrchnosti v myšlení, ale
dodávají jeho intelektuálnímu ústrojí jen takovou potravu, kterou je toto schopno na základě své předchozí - převážně totalitní - zkušenosti bez potíží
zpracovat. Kabaretizace politiky, jak jsme jí svědky hlavně na TV Nova, je jen dalším stupněm na téže cestě - "Já snad té paní Parkanové musím dát
preferenční hlas, vždyť ona tak krásně zpívá!"
Český občan je proti průměrnému Britovi v mnohem horším postavení,
protože komunistické školní osnovy sice odrážely posedlost marxistických ideologů historií, ale výkladový klíč zpravidla pojednávané události zcela
zatemnil. Úkolem komunistických sdělovacích prostředků bylo poskytovat informace, nutné k tomu, aby občan přijal žádoucí, tj. oficiální
interpretaci události, a tak ať dnes pátráme v paměti sebelépe, nemáme dost vstupů, abychom mohli některé historické události posoudit
objektivně. Vede to buď k přiznání vlastní ignorance (já sám třeba
přiznávám, že nemám dost informací, abych si udělal názor o husitství,
o "době temna" nebo o případu bratří Mašínů), nebo k přijetí zjednodušené "opačné" interpretace (temno zářilo, husité byli barbaři
a Mašíni hrdinové).
Skončila doba ideologické indoktrinace, ale jak zaplnit vakuum, které po ní
zůstalo? A především - kdo by je měl zaplňovat, když novináři byli vyškolenými nepřemýšlivci, kývači a kladeči nekonfliktních otázek? To
bylo ústřední téma let 1990-92.
Brzy pominula představa, že by se úkolu mohli ujmout emigranti. Jedinci typu
Kotas a Kožený diskreditovali emigraci takříkajíc na celostátní úrovni, k dokreslení nepříznivého obrazu pak stačila jedna nepříjemná tetička
z Ameriky, která přijela, vyčetla domácím, jak tu máme špinavo, ošklivo a hloupo, pak se ukázalo, že jediné, co ji na České republice zajímá,
jsou její - zpravidla neuspokojitelné - restituční nároky, a ona,
pronesši několik posledních invektiv, k oboustranné úlevě odjela zpět do
milované Kalifornie.
Úkol reinterpretace národních dějin zůstal na domácích žurnalistech
a stav, jaký pozorujeme, je smutným důsledkem jejich selhání.
Burzovní a finanční zpravodajství, o němž se pan Kment zmiňuje, vypadá v českém podání asi tak, jako kdyby po zpravodajském spotu o největší přehradní nádrži světa Itaipu na řece Paraná následoval prostřih na záběr vesnického rybníka, řekněme u Židlochovic, a reportér by poté požádal místního porybného, aby jihoamerický spot zasvěceně komentoval.
Nepoučenost je pochopitelná o omluvitelná. Neomluvitelná je nepoučitelnost. Je zajímavé sledovat, jak se postupně omezil okruh tzv. nezávislých analytiků a politilogů, kteří mají přístup na televizní obrazovku. Platí tu zákony přirozeného výběru - pokud se televize podvolí diktátu veřejného mínění, zůstat smějí jen ti - moderně řečeno -
nejkonsensuálnější, a tak se postupně stáváme svědky procesu, při kterém se "mluvící hlavy" začínají víc a víc podobat jedna druhé, potlačuje se individualita a nerespektuje odbornost. Jeden příklad z mnoha: Jaroslav Huk, bez konkurence nejhloupější a nejservilnější komentátor zaniklého Telegrafu, teď vystupuje jako volební analytik kterési agentury na
výzkum veřejného mínění. A to by bylo, aby si někdo dovolil s panem "analytikem" nesouhlasit!
Mám za to, že znuděnost lidí Českou televizí a zájem
o "alternativní" tisk, k němuž patří i Britské listy, pramení
právě z jiného chápání pojmu názorové plurality. Vojtěch Kment má asi
pravdu, že BL občas doporučují vhodný benzín vozkovi, avšak jsem přesvědčen, že si své čtenáře získávají právě svou otevřeností, kritičností
a "nepohodovostí."
Minulý týden se k Britským listům neobvykle ostře a popuzeně
vyjádřili dva čelní představitelé ODS, Václav Musílek a Jan Zahradil. Přiznám se, že jsem z toho měl radost. Kdyby si podobnou
kritiku od těchto pánů pravidelně vysluhovala Česká televize, Britské listy by zřejmě ztratily důvod existence, nebo minimálně část své agendy. Což by za dané situace bylo dobře.
Cesta do Prahy
(malé letní zamyšlení nad úrovni demokracie v Česku)
Před nedávnem jsem jel svým osobním automobilem od nás ze Skotska do Prahy.
Cesta demokratickou Evropou probíhala normálně. První překvapení na mě čekalo až na hraničním přechodu Waidhaus-Rozvadov. Němečtí celníci, právem ostražití,
pečlivě kontrolovali vozidla na vstupu do Spolkové republiky (hranice Německa tvoří podle Maastrichtské dohody vnější hranici Evropské unie -
JP) a vozidla na výstupu (vstupu do ČR) proto tvořila hodinovou kolonu.
(Sjednocujicí se Evropa hranice ruší, zatímco postkomunistické vlády
v ČR se vstupem otálejí, či jej přímo, jako bývalý premier Klaus, zpochybňují - JP).
Tax free shopy jsou v pásmu mezi evroskou a českou hranicí hned dva, v obou je překvapivě skotská levnější než ve Skotsku, ameriky levnější
než v Americe a kanady levnější než v Kanadě (o tomto zajímavém aspektu globalizace píše A. Stroehlein zde a zde).
Obsluha mezinárodního obchodu mluvila pouze česky a německy - ovšem se
silným bavorským přízvukem. Patrný byl i malý zájem česky mluvících kupujících o nabízené zboží - převažovali Němci. Není divu, česká
ekonomika je v katastrofálním stavu a proto zájem - za liberální vlády ekonomických experimentátorů zchudlého - obyvatelstva české kotliny se
soustředí spíše na základní potraviny, než na skotskou, ameriky nebo kanady.
Česká celní a pasová kontrola probíhala stále v normalizačním duchu
a bylo možné postřehnout i nelibost českých úředníků vůči exulantům. Jen protože mám britský pas a hovořím velmi dobrou češtinou, musel jsem
celníkům otevírat svá zavazadla. Postřehl jsem totiž, že několik vozidel s českou nebo německou poznávací značkou propustili státní úředníci bez povšimnutí.
Potom mi byl úředníky odebrán můj britský pas, celní úředník s nim na
několik minut zmizel ve dřevěné kukani. U nás v Británii je naprosto nemožné odebrat komukoliv jeho občanská práva odejmutím pasu, byť na
jakkoliv časově omezenou dobu. Mimoto mají britští celníci své budky prosklené.
Nově vybudovaná dálnice z Rozvadova do Prahy se již svými parametry blíží
dálnicím běžným v Evropě, i když diletanství zakořeněné v mládeži běhěm husákovského režimu i zde přináší své ovoce. Především se jezdí pro demokracii na poněkud nezvyklé straně vozovky a navíc se musí ročně platit dálniční poplatek ve výši třetiny měsíčního
platu českého dělníka.
Psal mi jeden čtenář z Liberecka, že jenom proto, že jezdí jednou za rok za svoji nemocnou a invalidní tetou do Prahy, musí platit roční dálniční známku. Něco takového je v demokracii naprosto neslýchané, buď jsou dálnice zdarma, jako je to v Britanii, Německu nebo Beneluxu, nebo je motoristům umožněno koupit víkendovou nebo týdenni dálniční známku jako v Rakousku.
Další možností je platba podle ujetých kilometrů jako ve Francii, Italii nebo Španělsku. Výjimkou je Švýcarsko, které jednak není v Evropské unii a jednak podle názorů význačných amerických politologů a sociologů si tím Švýcaři kompenzují svoji frustraci z toho, že nemají moře a že nevrátili zlato Židům. V České republice tak vlastně doplácejí
zase chudí, co jezdí málo, na ty bohaté. Jsem zvědav, najde-li Zemanova socialistická vláda odvahu s tím něco udělat. Nevrhá to dobré světlo na mladý český stát. JP.
Na dálnici jsem si povšiml, jak nízké právní vědomí mají čeští občané. Ačkoliv je rychlost zákonem omezená na 130 km/h, většina řidičů ji vůbec nerespektuje. Zajímavým sociologickým jevem je i to, že se neukázněnost a nízká
úroveň právního státu přenáší i na zahraniční návštěvníky, kteří, ač demokraticky vychovaní, přispůsobují svoji rychlost většinovému názoru českých řidičů. Za povšimnutí stojí i to, že rychlost nerespektují především rychlozbohatlíci v zahraničních vozech, zatímco ti, co nenakradli a nenatunelovali, zákon dodržují. Za celou cestu z Rozvadova do Prahy jsem viděl jen dvě škodovky 105, co jely rychleji než 130 km/h,
a jednu Škodu 120 L, která jela 138 km/h. Rychlostí nad 150 km/h nejela škodovka žádná, kdežto tunelářské Audiny skoro všechny.
Na dálničním přivaděči do Plzně mně nabízela jedna romská dívka lámanou angličtinou se silným východoevropským přízvukem orální sex. Klausova vláda trestuhodně dlouho nechávala romský problém bez povšimnutí, krátké i když chvályhodné působení ministra Mlynáře narazilo na zakořeněné bariéry xenofobie, rasové nesnášenlivosti a české malosti. A. Stroehlein
tento jev mistrovsky popsal ve stati - "Lety - pomník českého nacionalismu," který je umístěn v anglickém originále na mé domovské glasgowské stránce.
Poslední otřesným zážitkem pak byla návštěva nově vybudovaného dálničního odpočívadla a motorestu asi 15 kilometrů za Plzní směrem na Prahu. V Evropě je naprosto běžné, že hned u vchodu do motorestu se nacházejí misky na potravu pro naše čtvernohé miláčky. Čeští stavitelé a architekti, vychovaní v normalizačním duchu, tento projev humanity
pod kůží prostě nemají.
Bez povšimnutí nemůžu nechat ani odporný český zvyk dávat kávu na dno šálku a zalévat vroucí vodou. Tento nápoj pak servírují pod názvem "káva" či někdy absolutně absurdně pod názvem "turecká káva". Mladé děvče, které mi
místo objednané kávy tento nápoj přineslo, mi řeklo - cituji popaměti - "chtěl jste přeci kafe a ne preso!"
Možná by pomohlo, kdyby mladí měli možnost více poznat život na západě, pomoci by mohla i Česká televize, kdyby více vysílala v anglickém originále. Škoda, že působení pan Kytky zde, bylo tak krátké.
České novináře ale nezajímá jejich zchudlá země, mají přece Kavana.