Britské listy

středa 5. srpna

O B S A H

Britské listy:

Nejdůležitější články z minulých dní Historie cenzury v Čechách a na Moravě (Jan Čulík):

Část 2.: Do osvícenství

Part Two: Up to the Era of Enlightenment Média v České republice:

Polistopadový deficit ČT a české žurnalistiky (Vojtěch Kment)

Česká televize: předplaťte si nudu (Tomáš Pecina) Parodie:

Cesta do Prahy (Jindřich Pařík)

Ikona pro Vaši stránku...

Česká televize: předplaťte si nudu
Lesk a bída postkomunistických médií

Tomáš Pecina

Vojtěch Kment svým bezesporu zajímavým příspěvkem otevřel debatu hned na několik témat. Vysílání ČT vytýká:

mělký, neanalytický přístup ke zprávám
konformismus
nekonfliktnost

Dovolil bych si dodat čtvrtý, neméně významný bod, totiž mýtotvornost, kterou se televize i ostatní média snaží nahradit právě chybějící analytičnost přístupu.

Realita? Pchá, jak nudné (a pracné)

Mýtotvornost je přímým důsledkem novinářské pohodlnosti a deficitu vzdělání. Proč se vydávat do nehostinného, neuchopitelného a znervózňujícícho "skutečného světa," když všechno, co průměrný divák potřebuje k nasycení svého návyku přijímat informace, lze vyprodukovat v pohodlí studia? A tak vytvoříme "zajímavé" prototypy: arogantního Václava K., nečestného Josefa L., povrchního bonmotéra Miloše Z., kontroverzního Jana K., radikálního Vladimíra Š., v zásadě moudré, ale dlouhým vládnutím zpohodlnělé, komunistů prosté "pravicové" vlády, proti nimž postavíme dosud nezkorumpované, ale nezodpovědné "bývalé komunisty" z Lidového domu. Pro zpesření dodejme dva zplozence pekel - Miloslava R. a Mirka S., párek nadějných mladých hochů neposkvrněné pověsti Vladimíra M. a Michala L. a show může začít.

Jak jsou tyto stereotypy nepřesné, tak jsou atraktivní, a o co jde především, o takto předzpracované mediální látce může pronášet zajímavé - a v rámci tohoto virutálního světa relevantní - soudy nejen každý štamgast stravovacího zařízení Na růžku, ale i pověstná Ježkova tetička z Orlických hor. Jak naplňující: během jednoho rozhovoru lze probrat nejen předmanželské problémy Evičky odvedle a pomanželské problémy Květy odnaproti, ale řeč se jistě stočí i na potíže nového předsedy Parlamentu s hlasovacími tlačítky (byla to ostatně hlavní zpráva dne ve všech českých novinách) a na to, jaká je ostuda, že se ministrem zahraničí stal (prý) křivopřísežník a usvědčený lhář.

Média - mezi nimi televize v prvé řadě - se nesnaží konfrontovat diváka s multiaspektální a mnohavrstevnatou realitou světa, neusilují přimět ho k překonání stereotypů a povrchnosti v myšlení, ale dodávají jeho intelektuálnímu ústrojí jen takovou potravu, kterou je toto schopno na základě své předchozí - převážně totalitní - zkušenosti bez potíží zpracovat. Kabaretizace politiky, jak jsme jí svědky hlavně na TV Nova, je jen dalším stupněm na téže cestě - "Já snad té paní Parkanové musím dát preferenční hlas, vždyť ona tak krásně zpívá!"

Novinář - učitel národa

Britská stanice BBC World Service, která patří dlouhá léta mezi mé rozhlasové favority, začala někdy koncem 80. let vysílat sérii How It All Began (Jak to všechno začalo). V každém dílu se autoři věnovali jednomu ze světových "hot spots," např. Izraeli, Balkánu, Koreji, a ve stručné retrospektivě provedli posluchače vývojem, který vedl k dnešnímu - z denního zpravodajství většinou dobře známému - stavu.

Český občan je proti průměrnému Britovi v mnohem horším postavení, protože komunistické školní osnovy sice odrážely posedlost marxistických ideologů historií, ale výkladový klíč zpravidla pojednávané události zcela zatemnil. Úkolem komunistických sdělovacích prostředků bylo poskytovat informace, nutné k tomu, aby občan přijal žádoucí, tj. oficiální interpretaci události, a tak ať dnes pátráme v paměti sebelépe, nemáme dost vstupů, abychom mohli některé historické události posoudit objektivně. Vede to buď k přiznání vlastní ignorance (já sám třeba přiznávám, že nemám dost informací, abych si udělal názor o husitství, o "době temna" nebo o případu bratří Mašínů), nebo k přijetí zjednodušené "opačné" interpretace (temno zářilo, husité byli barbaři a Mašíni hrdinové).

Skončila doba ideologické indoktrinace, ale jak zaplnit vakuum, které po ní zůstalo? A především - kdo by je měl zaplňovat, když novináři byli vyškolenými nepřemýšlivci, kývači a kladeči nekonfliktních otázek? To bylo ústřední téma let 1990-92.

Brzy pominula představa, že by se úkolu mohli ujmout emigranti. Jedinci typu Kotas a Kožený diskreditovali emigraci takříkajíc na celostátní úrovni, k dokreslení nepříznivého obrazu pak stačila jedna nepříjemná tetička z Ameriky, která přijela, vyčetla domácím, jak tu máme špinavo, ošklivo a hloupo, pak se ukázalo, že jediné, co ji na České republice zajímá, jsou její - zpravidla neuspokojitelné - restituční nároky, a ona, pronesši několik posledních invektiv, k oboustranné úlevě odjela zpět do milované Kalifornie.

Úkol reinterpretace národních dějin zůstal na domácích žurnalistech a stav, jaký pozorujeme, je smutným důsledkem jejich selhání.

Česká republika nebo Kabaret u dobré pohody?

Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč je český novinář tak nekonfliktní, proč se při intreview bojí reagovat podle politikovy odpovědi a proč se moderátorovi viditelně třesou ruce, když proti němu ve studiu usedne např. "obávaný" Václav Klaus. V západních televizích totiž bývají k vidění opačné scény: obávaným a mocným je tu novinář, politici jsou zjevně nervózní, protože vědí, že jedna dobrá otázka (a špatná odpověď) před kamerou může znamenat konec jejich kariéry - chce se mi s jistou jízlivostí dodat, že dobře položená otázka by v českých poměrech znamenala konec kariéry nejednoho moderátora.

Burzovní a finanční zpravodajství, o němž se pan Kment zmiňuje, vypadá v českém podání asi tak, jako kdyby po zpravodajském spotu o největší přehradní nádrži světa Itaipu na řece Paraná následoval prostřih na záběr vesnického rybníka, řekněme u Židlochovic, a reportér by poté požádal místního porybného, aby jihoamerický spot zasvěceně komentoval.

Nepoučenost je pochopitelná o omluvitelná. Neomluvitelná je nepoučitelnost. Je zajímavé sledovat, jak se postupně omezil okruh tzv. nezávislých analytiků a politilogů, kteří mají přístup na televizní obrazovku. Platí tu zákony přirozeného výběru - pokud se televize podvolí diktátu veřejného mínění, zůstat smějí jen ti - moderně řečeno - nejkonsensuálnější, a tak se postupně stáváme svědky procesu, při kterém se "mluvící hlavy" začínají víc a víc podobat jedna druhé, potlačuje se individualita a nerespektuje odbornost. Jeden příklad z mnoha: Jaroslav Huk, bez konkurence nejhloupější a nejservilnější komentátor zaniklého Telegrafu, teď vystupuje jako volební analytik kterési agentury na výzkum veřejného mínění. A to by bylo, aby si někdo dovolil s panem "analytikem" nesouhlasit!

Na obrazovku smějí jen správné názory

Podmínkou přežití se stalo říkat lidem, co chtějí slyšet. Nemohu zcela souhlasit s Kmentovým názorem, že Česká televize je (aspoň) pluralitní. Pluralita totiž musí znamenat otevřenost všem názorům, i těm, které diváka iritují a hladí ho proti srsti. Mistrem v tomto oboru je britský novinář a esejista Roger Scruton, který provokuje, vymýšlí absurdní argumenty a nutí tak své čtenáře k přemýšlení. Měl by naději v České televizi? Stěží. Kombinovaným sítem konsensuality (konformity) a diváckého zájmu neprošli v ČT ani daleko umírněnější novináři...

Mám za to, že znuděnost lidí Českou televizí a zájem o "alternativní" tisk, k němuž patří i Britské listy, pramení právě z jiného chápání pojmu názorové plurality. Vojtěch Kment má asi pravdu, že BL občas doporučují vhodný benzín vozkovi, avšak jsem přesvědčen, že si své čtenáře získávají právě svou otevřeností, kritičností a "nepohodovostí."

Minulý týden se k Britským listům neobvykle ostře a popuzeně vyjádřili dva čelní představitelé ODS, Václav Musílek a Jan Zahradil. Přiznám se, že jsem z toho měl radost. Kdyby si podobnou kritiku od těchto pánů pravidelně vysluhovala Česká televize, Britské listy by zřejmě ztratily důvod existence, nebo minimálně část své agendy. Což by za dané situace bylo dobře.

Praha, 4.8.1998
Tomáš Pecina
http://web.telecom.cz/cleose/tompecina1.html