Deficit ČT a české žurnalistiky v letech 1990-98
Dovolím si využít doby, kdy BL rediguje p. Pecina, a napsat toto
zamyšlení do "mediální diskuse". Je jakýmsi shrnutím mých různých názorů na českou novinařinu v 90. letech a vposledku i reakcí na zdejší nedávné příspěvky.
Ačkoliv by se mělo jít od roku 1990, začnu naopak od konce. Totiž v čem je rozpor a problémy koncepcí Čulík (Stroehlein) - Mathé.
Televize za minulého ředitele, alespoň
podle mého, čistě diváckého názoru, se skutečně dopracovala k tomu, že se
v politické oblasti stala spíše pouhým sdělovatelem vyhlášení
existujících parlamentních politických stran v ČR. Při takto pojaté
žurnalistice musela zároveň s krizí těchto stran pochopitelně postupně
padnout i úroveň zpravodajství. Jestliže politici vyváří již několik let
tutéž kost, ani televizní reportéři z ní prostým natočením nepřipraví
informačně výživný vývar. Typickým vyvrcholením této tendence byly nedělní Debaty Oty Černého. Já si z nich pamatuji především jeho dva typické obraty: "Hlavně žádná čísla", a "Toto diváka nezajímá". Pořad ČT zasazený
do doby nedělního oběda prostě především nesměl zvedat adrenalin,
a k tomu pochopitelně stačí už jen zvýšení hlasu, nebo jakékoliv
vážnější odporování. Je to pochopitelně i věc českého temperamentu
a způsobů, které preferují vnější nekonfliknost vzájemného jednání i při diskuzi. Výsledkem jsou (nejen v TV) schůze, na kterých se sice většina lidí usmívá, ba si i tyká, nezávazně a mlhavě pak plká,
každý si ale myslí a později i provádí svoje, aniž by to měl nějak
hodnověrně obhájené. Obdobně se vyvíjely i zpravodajské pořady, které
spíše pouze předávaly informace vyslovené hlavními politiky velkých politických proudů v ČR. Tento způsob žurnalistiky pro dále nazvu
konformním zpravodajstvím přenosu informací od zdroje informace, informačního substrátu.
Podíváme-li se naopak na novinářskou praxi
Jana Čulíka, vždy mne udiví nekonformnost, po pravdě řečeno až programová.
Shlédnu-li však výsledky "profesionálních úsudků" jimiž Jan Čulík filtruje
a obohacuje informace originálně získané, jímá mne obava z toho, co by se stalo, kdyby takto pracovali všichni novináři, včetně ČT. A to je zase problém tohoto druhého "aktivního" přístupu, problém, který si Čulík ani
Stroehlein nepřipouštějí. Totiž, že jejich zpravodajství má v sobě poměrně značný politický ofset tím či oním směrem, podle individuálního tématu, subjektivně zakořeněný. Čulík ani Stroehlein by asi neprošli přes ty lepší z novinářských kodexů uveřejněných např. zde.
Kdyby ČT za minulých ředitelů provozovala takovouto hyperžurnalistiku, riziko uklouznutí by bylo značné. Jinak řečeno, buďto by se skupina novinářů ČT stala sama o sobě těžko kontrolovatelnou mocí ve státě, nebo by vyzdvihla k moci některou dosud nevýznamnou skupinu, nebo začala více preferovat některou hlavní politickou stranu.
Z pohledu tohoto nemalého rizika, známého i z okolních zemí, je pro demokracii mnohem bezpečnější pouze zmíněná "mediativní" žurnalistika suše
přenášející informace z přeci jenom pluralitní politické scény.
Pojmy konformní mediace versus aktivní
žurnalistika nejsou ekvivalentní tradičnímu dělení na zprávy a komentáře. Jde totiž i o samotné pojetí způsobu výběru informací a s tím i souvisejícího kladení otázek politikům. Naleznu-li já sám novinář znepokojující fakta či informace, je nutné je předložit veřejnosti k posouzení a politikům k vyjádření.
Z výše uvedeného protikladu je asi zřejmé, co každá strana vidí špatného na té druhé, ale nejsem si jist, zda si připustí oprávněnou část kritiky.
Polemika typu all-party versus no-party je v tomto smyslu přesným
bodem rozporu. Mnoha lidem se socialistickou zkušeností se termín no-party bude zdát velmi podezřelý, pouze cosi zastírající. Pojem all-party jako vyjádření praxe ČT asi sedí, ale kritik si neuvědomuje, že novinářská no-party
může být mnohem horší, protože jenom formální, praxí bude snadno one-party,
byť třeba v počáteční fázi nikoliv nutně ve prospěch formálně etablované
strany.
Nyní k meritu věci a trochu zpět. Převrat v r. 89
a následné společensko-ekonomické reformy totiž, podle mého názoru, poněkud nudného, vyžadovaly především didaktickou reformu, ve velkém rozměru. Prakticky nikdo z domácích totiž nevěděl, jakým přesně způsobem by společnost měla být organizována, jak se v ní má sám chovat, jaká mají
být její pravidla. V socialistických školách se to nedozvěděl. Komunismus byl pochopitelně odvržen, tržní ekonomika a trh navržen, ale jak se do něj dostat a co přesně znamená, bylo nejasné. Nejsem naivní a problém typu "kdo bude učit učitele", když zde žádný nebyl, mi je zřejmý. Zde stál velký úkol před médii a novináři, aby se těmito
"učiteli" v uvozovkách stali. V tomto smyslu kritická je mediace znalostí, které má západní společnost, a to nejen ta současná moderní,
ale i její historie. Z dějin USA se můžeme hodně naučit již od doby jejich založení, konstituce a Deklarace nezávislosti. Čeští novináři by klidně mohli zůstat u prostého přenosu zpráv, kdyby pouze informační
substráty, od nichž čerpají, podstatně rozšířili za hranice obzorů českých hor. To je i důvod, proč jsou Čulíkovy BL navzdory jeho "úsudkům" tak sledovány. Čulík, alespoň občas, nabízí pohled pod kapotu, proč a co jak u nich funguje. Někdy to vede k humorným situacím, protože není motor jako motor, i když obě auta jedou, a radu lít benzín do
dieselových motorů vzpurně a právem odmítáme.
ČT ale přeci má zahraniční zpravodajství, víme co se děje v Irsku, v USA, v Iráku, na Balkáně. Ha, zde je háček, víme opravdu, co se
děje na Balkáně? Jak to vzniklo, kdo co vyprovokoval, proč a co se z toho nakonec vyvinulo. Ofenziva jedné strany, pak druhé strany, atd. Možná, že český divák si již dnes nějaký názor udělal, po velkém množství
zpráv, ale až po čtyřech letech těchto bojů, kdo to chápal už od počátku? Ok, nechme toto stranou, balkánské zkušenosti pro nás nejsou až tak kritické,
každý tam střílí a možná ani sám neví proč, tak kdo se v tom má vyznat, si možná řekli novináři.
Co ti západní reportéři -- zde je jádro
pudla. ČT (a dost možná i většina západních televizí) totiž smeká
kamerou jenom po povrchu věcí. Nafilmuje nám ruch moderního západního
velkoměsta s moderními auty a předloží nám ho k zhlédnutí. A to je vše. Ukáže výsledek, ale ne vnitřní logiku věci se kterou
vznikla. Nevíme, jak vypadají motory těch aut a jak byly vyrobeny, nevíme ani, proč a jak se strukturovala tamní společnost. V CNN můžeme
vidět burzu na Wall Street a CNN se nezdržuje s tím, aby nám vysvětlila, jak a proč ta burza tak funguje. Ti, co to potřebují vědět,
to tam dávno vědí. V ČT můžeme vidět pražskou burzu, má to název burza,
dům jako dům, akcie jako akcie, všechno to vypadá podobně. ČT má moderní
kamery a ani obsah reportáže se od reportáže CNN v hrubém měřítku příliš neliší. Nakonec, akcie mohou buď jen stoupat, nebo klesat. Takže máme
i my tedy světovou televizi!
Ale na českém kapitálovém trhu by dnes
investoval jako malý investor pouze blázen.
Česká republika potřebovala v 90. letech žurnalistiku naučnou,
srovnávací, investigativní, analytickou a přitom ještě pluralitní. Povedlo se jí pouze to poslední. Je určitě pravda, že obyvatelstvo by nechtělo
být příliš vědomě školeno, být za poučovaného hlupáka. Vůči faktům, argumentům
ale mohla, a měla být, konfrontována politická scéna. Zcela jistě by to
přispělo k nutnosti její vyšší sebereflexe, tzn. hledání a výběru těch věcně schopnějších.
Domnívám se, že deficit médií panuje již od počátku, ale že zhruba do roku
1992 se česká mediální scéna vyvíjela tempem jakž takž přiměřeným celkovému
společenskému vývoji. Někdy po volbách té doby však došlo k určitému
zakonzervování, politici nastínili směr a od té doby žurnalisté jenom
z dálky sledují, co se děje. Tomáš Pecina komentoval, že dnešní
žurnalisté dokonce od politiků přebírají nejen témata, ale dokonce i jazyk a slovní obraty vyjadřování. Mým oblíbeným hezkým novotvarem zavedeným politiky je "My vnímáme" namísto "Já chápu", "Já považuji".
Dobře vsugerovaná otázka, položená nevědomky novinářem politikovi pak je: "Tak jak vnímá vaše strana problém XY?". Percepce je přeci objektivní vjem a případná odpovědnost za to, co vnímám, padá na okolí.
Kdybychom já a většina kolegů z branže IT přejímali západní znalosti ve svém oboru tempem, jako to činí politici a žurnalisté, tak by tento článek byl tištěný na cyklostylu. Zhruba od roku 1994 se ale i v ekonomickém tisku začaly objevovat články o obírání
menšinových akcionářů. Možná, že i ČT se tomu tehdy krátce věnovala, ale rozhodně nikoliv do té míry, aby občany a politiky vyburcovala k nějaké
akci. Můj otec, když se jako jediný na valné hromadě svého investičního fondu dožadoval vyplacení dividend, byl překřičen samotnými "informovanými"
akcionáři, ani ne správcem fondu. Tak dlouho se zpravodajství ala Černý bránilo číslům a poslům špatných zpráv, až přišly pády bank, které již
utajit nešlo, deficit obchodní bilance, vládní balíčky. Komu za to lakování na růžovo mají DIK-občané ČR poslat účet?
Nebyly to ale jenom problémy kapitálového trhu, čeho si média nevšímala. Co
například bydlení - vedle podniků druhý hlavní zůstatek po socialismu. Ze socialismu vyšli občané ve značně rozdílném stavu, nejen co se týče možností
dřívějšího uplatnění a osobního majetku, ale i bytů, jež obývali. Například družstevní a státní byt za podmínky zachování socialismu
poskytoval svým obyvatelům srovnatelný luxus, užitek, ale ten i onen byl pořízen a udržován spíše logikou přerozdělování přes rozpočet,
plánovaných cen stavebních materiálů a prací, odvodů z mezd, práce, atd. Družstevní "vlastní" dům se dal splácet 1/5 měsíčního platu po řadu let.
Dnes to v tomto poměru nejde, je to ekonomicky absurdní. Mávnutím proutku se postavení lidí z různých bytů ze dne na den mění. Někdo má "svůj"
družstevní majetek, jiný nemá, je v prostém nájmu. Některé domy obce privatizují nájemníkům za směšně malé částky, jiným za velmi vysoké, podle
aktuální tržní hodnoty, jak se kde zastupitelstva rozhodnou. Nejde vůbec o malé hodnoty a proto se nakonec volí politika postupného, vše
zamlžujícího "deregulativního" zdražování nájmu a různé sociální náhrady. To zablokuje existující byty pro volnou směnu. Zároveň se stavební průmysl
a finanční služby restrukturují tak nesmyslným způsobem, že se pro běžné občany nedají stavět ani byty nové a vzniká vrstva nespokojených mladých
lidí, kteří nemají kde bydlet, zakládat rodiny. Nelze jim ale vyhovět, protože velkou liberalizaci by odneslo ještě více (a rovněž nespravedlivě) mnoho
lidí ze starší generace. Klín se vytlouká klínem. ČT, nevím čí televize, tyto naše problémy nikdy do hloubky neanalyzovala. Výsledek není v tomto
případě ani vidět - jsou to děti nenarozené z nejistoty.
Dalo by se pokračovat i dále - školství, zdravotnictví... Ve všech
oblastech života se občané potřebovali zorientovat. Nejsnazší je a bylo poučit se na zkušenosti jiných a nevymýšlet vše stále znovu. Můj rodinný
lékař, postižený neustálými změnami předpisů, jak má vystavovat recepty a účtovat výkony, tvrdí, že tady s námi to je jako se známou
postavou strýce ze Saturnina, který, coby velký vynálezce byl pronásledován explozemi, avšak jako postranní účinek objevil užitečné mýdlo. Česká cesta 90.
lety kráčí ode zdi ke zdi v odkazu zaslepeného a nevzdělaného, zato nadšeného objevitele, nyní právě v kocovině. Jediné, co nás
v demokracii může udržet správně naladěné, jako zelené magické oko starých rádií, jsou - kvalitní informace.
Kvalitní informace, tzn. výběr, zpracování (analýza, srovnání s jinými
informacemi), prezentace.
