Psal Čulíkovy analýzy zpravodajských pořadů České televize Ivan Kytka?

Přímost a slušnost se v Praze často považuje za slabost. Namísto toho, aby lidi v ČR řekli, co si myslí, otevřeně a na rovinu a dokázali odvážně a veřejně stát za svým přesvědčením, volí často raději různé úhybné intrikánské cestičky. Zdá se mi, že se tyto manipulativní postranní metody používají v ČR častěji než v anglosaských zemích. Kdo nemá za sebou podporu intrikánské sítě kamarádů a stoupenců, neprosadí své myšlenky, i kdyby byly jakkoliv dobré. Loajalita a bratříčkování se považuje za důležitější než schopnosti a znalosti. Kolik je případů, kdy jsou do funkcí v českých institucích a podnicích jmenováni lidé na základě známostí, nikoliv kvalifikace.

Ruku v ruce s tím jde také absence všeobecného civilizačního standardu, vůči němuž bývají v tzv. "zavedených demokraciích" poměřovány skutky lidí. Dobrou myšlenku nelze prosadit, protože většina lidí neví, že je dobrá, a všeobecné povědomí o tom, co jsou hodnoty a co je šunt, neexistuje. Vládne atmosféra relativity, v níž si každý může dělat, co chce. Tomu se pak říká demokracie.

Šíří se šeptanda. Pokud mají lidé v ČR nějakou informaci, jsou sice ochotni ji sdělit dál, jen však několika vybraným osobám, a pokud možno tak, aby nebylo zjevné, odkud informace pochází. Jsou ochotni kritizovat šéfa, ale anonymně, vskrytu, někde za bokem.

Ani je nenapadne, že pokud mají k šéfovi nějakou kritiku, měli by ji vyjádřit adresně, otevřeně a přímo a o věci v podniku veřejně diskutovat. Inteligentní šéf bude přece za kritiku vděčen. Kritická debata o tom, jakým způsobem podnik pracuje a kam směřuje, může jeho efektivitu jedině zlepšit. A v sílící mezinárodní konkurenci - kde nejlepší firmy fungují právě takto - je důležité, aby české podniky a instituce byly schopny interně pracovat tímto dynamickým způsobem, který dává podřízeným moc vyjadřovat své názory.

Mám-li tedy jako podřízený určitou kritiku, sdělím ji otevřeně šéfovi a pokusím se ho přesvědčit o své pravdě. Nejúspěšnější mezinárodní firmy založily svůj úspěch právě na tom, že si vypracovaly vynikající zpětnou vazbu mezi řadovými zaměstnanci a vedením podniku. V japonské automobilce Toyota má každý nejobyčejnější dělník vedle svého pracovního místa šňůru, za niž může v případě, že objeví nějaký problém, zatáhnout a informovat vedení podniku. Zatažením za šňůru zastaví dělník provoz celé výrobní linky.

Zpočátku, po zavedení tohoto systému, vznikaly obrovské prostoje, než se problémy, na které dělníci upozorňovali, vyřešily. Kdyby byli šéfové firmy Toyota tak bojácní a nepevní v kramflecích jako ředitel České televize Jakub Puchalský, který se rychle po jmenování Ivana Kytky do funkce šéfa zpravodajství ČT tohoto vynikajícího novináře zase zbavil, jistě by se reforem jako on už v samém počátku zalekli a zrušili by je.

Jenže ve světě kupodivu existuje při řízení podniků odvaha a systematičnost při provádění politiky, která byla jednou přijata.

Po počáteční etapě chaosu efektivita a výrobní produktivita automobilky Toyota dramatickým způsobem vzrostla: firma výrazně předstihla své konkurenty. Je to logické: umožní-li se řadovým pracovníkům, aby vyvíjeli iniciativu, pohledy z mnoha míst výrobního procesu a z mnoha úhlů vedou k tomu, že se celý pracovní proces podstatně zdokonalí.

Opakuji tedy: mám-li vůči šéfovi nějakou kritiku,vyjádřím mu ji adresně v otevřené diskusi. Pokud se mi šéfa nepodaří přesvědčit, že je moje kritika platná, z podniku odejdu. Je porušením vlastní integrity ve firmě zůstávat a přitom mít vážné pochybnosti o způsobu, jímž je vedena - a tyto pochybnosti vyjadřovat jen v důvěrné kritice s níž se svěřuji jen svým nejbližším přátelům, anebo ji pod přísahou mlčení komunikuji dalším vybraným osobám, u nichž to uznám za vhodné.

Píšu o tom mj. proto, že opakovaně narážím na problém, kdy mi lidé z Čech píší do Britských listů určité informace, zároveň však předpokládají, že je nebudu zveřejňovat. Jaký mají takové dopisy smysl? Zdržet před zveřejněním určitou informaci je důvodné pouze tehdy, pokud by se její předčasnou publikací zmařilo řádné vyšetření daného případu.

Nehodlám s některými čtenáři vstupovat v uzavřené informační spiknutí vůči jiným čtenářům. Bylo by to neetické. Jaký má smysl posílat Britským listům informace, které nemohou být nakonec zveřejněny? Redaktor BL plně respektuje každou výslovnou žádost poskytnutou informaci nezveřejnit, o principu utajování má však zároveň velké pochybnosti. Britské listy nejsou ochotny podílet se na intrikánských praktikách.

Psal Ivan Kytka Čulíkovy analýzy pořadů České televize?

Někteří pracovníci České televize vyjádřili názor, že prý analýzy Jana Čulíka o zpravodajství České televize psal nebo píše ve skutečnosti Ivan Kytka, anebo do nich alespoň výraznou měrou přispíval svými názory. Tento naprosto nesmyslný názor chci energicky vyvrátit.

Chápu, že lidé, kteří nedokážou jednat jinak, než úhybně a intrikánsky, pomocí uzavírání kamarádšofských spiknutí, nejsou schopni pochopit princip přímosti a otevřenosti. Ivan Kytka je podle mé zkušenosti především přímý a otevřený člověk.

Dostal jsem v minulých dnech dopis od jednoho schopného, inteligentního a přemýšlivého mladého Pražana, který varoval před uplatňováním přílišné poctivosti v pražském prostředí. Autor dopisu argumentoval, že snad skoro všude v Praze vládne prý podvádění. Toho, kdo se na něm nebude podílet, pražská společnost vyvrhne. Autor dopisu doporučoval, aby každý, kdo chce v pražském prostředí uspět, třeba s reformou určité instituce, také raději trochu začal podvádět, aby byl prostředím přijat a mohl pak nerušeně realizovat své reformy!

Jsem přesvědčen, že Ivan Kytka byl dostatečně schopen komunikovat své názory v České televizi přímo svým spolupracovníkům a nepotřeboval je nepřímo manipulovat publikací svých analýz v Britských listech pod cizím jménem. Redaktor Britských listů měl a má mimochodem od nástupu Ivana Kytky do funkce šéfa zpravodajství ČT od 1. dubna 1998 s ním jen zcela minimální styky.

No jo, namítnou pracovníci České televize, ale jak je možné, že byly Čulíkovy analýzy tak podobné postojům Ivana Kytky vůči nedostatkům zpravodajství ČT?

Milí autoři všeobsáhlých spiknutí, je to jednoduché. Nedostatky zpravodajských pořadů České televize, které jsem kritizoval, jsou tak do očí bijící, že je uvidí každý, kdo má jen minimální míru soudnosti a otevřené oči a uši.

Napsal-li jsem například, že je Bohumil Klepetko špatný reportér, který nedokáže problém jasně vysvětlit, dává chabé otázky a informace zašmodrchává, to přece vidí na obrazovce každý - snad jen s výjimkou poslance Pavla Dostála (ČSSD), kterému nevýrazná a neprofesionální Klepetkova práce asi vyhovuje.

To, že je Klepetko špatný reportér, je taková banalita, jaká musí být zřejmá každému, kdo je alespoň trochu seznámen s mezinárodní úrovní novinářské televizní práce, jako když napíšu "slunce svítí" a "voda teče z kopce". Nebo si taky myslíte, vážení televizní pracovníci, že pozoruhodná shoda, že Ivan Kytka i já zastáváme tentýž názor, že "voda teče z kopce", je konečným, přesvědčivým důkazem dalekosáhlého kytkovsko-čulíkovského intrikánského spiknutí?

Pravidelní čtenáři Britských listů si povšimli toho, že Britské listy zachovávaly odstup i od Ivana Kytky, když zastával funkci šéfa zpravodajství ČT, a neváhaly ho kritizovat, když to uznaly za vhodné.

Vážná situace v České televizi

Situace, která nastala v České televizi po vypuzení Ivana Kytky, je vážná, a  to nejen pro televizi, ale pro zdárný rozvoj celé české demokracie. Zdá se, že odstranění Ivana Kytky z funkce šéfa zpravodajství ČT, sotva s reformou zpravodajství začal, je pádným důkazem , že ani vedení ČT, ani Rada České televize, ani poslanci mediální komise nemají odvahu podpořit skutečně efektivní reformu zpravodajství české veřejnoprávní televize. Byly to všechno jen prázdné řeči.

Činitelé mediální komise Českého parlamentu se bohužel projevují jako nekompetentní pošetilci. Nakonec, sledujeme-li tristní výkony této komise za posledních několik let, kdy v mediální legislativě zkazila, co mohla a umožnila firmě CME prostřednictvím svých televizních stanic volně devastovat českou kulturu a politiku, nemůžeme mít o jejich profesionálním kalibru vůbec žádné iluze.

Co říci o tom, že v situaci, kdy vznikla ve veřejnoprávním vysílání snad nejvážnější krize od pádu komunismu v roce 1989, protože se ukázalo, že Česká televize nesnese kvalitního a profesionálního vedoucího pracovníka, hovořil například poslanec Pavel Dostál (ČSSD) na čtvrtečním zasedání mediální komise o takových hloupostech, jako že si Česká televize koupila nějaká nová auta a neopatřila je nálepkami ČT!

Druhořadost

Druhořadost ale v České televizi musela zvítězit. Vždyť jsou do instituce, do roku 1989 tvrdě ochromované komunistickým režimem, záměrně najímáni neodvážní jedinci druhé nebo třetí garnitury. Čeští politikové to tak chtějí. Nepřejí si, aby vznikla profesionální, kriticky nezávislá televize, která by se jim dokázala energicky postavit a na základě kvalitní analýzy poukazovat na jejich chyby a nutit tyto dočasné zástupce občanů k lepší práci.

Generálnímu řediteli České televize Jakubu Puchalskému je 28 let, novému šéfovi zpravodajství ČT Zdeňku Šámalovi je 31 let. Puchalský a Šámal jsou kamarádi ze stejné školy. Šámal hned po absolutoriu nekvalitní novinářské školy v Praze odejel ve 24 letech do Moskvy a jedinou zkušenost s demokracií a novinářskou prací získal v Rusku! Jakým směrem to jde Česká televize?

Nelze se vyhnout závěru, že hlavním důvodem, proč jsou jmenováni do vedoucích funkcí v ČT tak pozoruhodně mladí lidé, je potřeba, aby byli nepevní a ohební a dali se lehce podle politických potřeb manipulovat.

Zdá se, že nejvýraznějšími rysy těchto lidí je nepevnost, zbabělost, a intrikánství v zájmu vlastního, osobního prospěchu. Je to nepěkný pohled.

A kdo se nepřizpůsobí politickým tlakům či vnitřním intrikám, tak půjde.

I proti Jakubu Puchalskému už v rámci vnitřních struktur České televize už nyní vzniká spiknutí od těchže osob, které zorganizovaly vypuzení Ivana Kytky.

Tito pracovníci ČT nepotřebují být hrdi na profesionalitu, kritičnost a nezávislost své práce. Jsou to parazité, pro něž je nejdůležitější klid. Zejména nyní, v předvolebním období, v jediném období, kdy mohou občané vyvíjet na politiky řádný tlak a kdy má být otevřenost a kritičnost vůči politickému procesu největší, hodlá ČT se chovat klidně a situaci umrtvovat. Hlavně, aby nám nikdo nevyvětral naše zasmrádlé teplíčko.